Stárnutí populace a disability

Souhrn

Stárnutí populace je komplexní proces, který má své biologické zákonitosti, ale současně je také ovlivňován mnoha celospolečenskými faktory a změnami; stárnutí populace současně ovlivňuje mnoho celospolečenských procesů, a to jak kvalitativně, tak i kvantitativně. Prodlužování lidského života s sebou přináší problém kvality života v přidaných letech. Je proto potřebné zabývat se funkční zdatností, funkčním zdravím a disabilitami populace starší 50 let věku.

KLÍČOVÁ SLOVA:
demografie – stáří – stárnutí – disabilita – naděje dožití – socioekonomické nerovnosti

ÚVOD

Demografické stárnutí populace v České republice patří od počátku 90. let minulého století mezi jednu ze společenských priorit. Jeho hlavními projevy jsou pokles úrovně plodnosti pod hranici prosté reprodukce, pokles úmrtnosti a prodlužování střední délky života. Lidé se také čím dál častěji dožívají vyššího a vysokého věku. Tím dochází k zvyšování podílu seniorů v populaci, snižování podílu osob do 14 let věku a poklesu podílu osob v produktivním věku (15–64 let). Podle Českého statistického úřadu v roce 2013 senioři ve věkové kategorii nad 65 let tvořili cca 17,8 % obyvatel České republiky (tj. cca 1,7 mil. osob), z toho bylo ve věkové kategorii 85–94 let cca 170 tisíc osob a nad 95 let věku cca 4,8 tisíc osob. Stárnutí populace přináší odlišný poměr osob v produktivním a postproduktivním věku a tím zasahuje do sociálního a ekonomického života společnosti. V celosvětovém měřítku se stárnutí populace stává aktuálním tématem, které řeší téměř všechny hospodářsky vyspělé země.

STÁRNUTÍ POPULACE

Stárnutím se rozumí proces, při kterém dochází ke změnám ve strukturách a funkcích organismu, přičemž jednotlivé struktury a funkce nestárnou rovnoměrně nebo plynule a změny nenastupují současně. Stárnutí a jeho průběh je současně ryze individuální celoživotní proces provázený přechodem mezi jednotlivými etapami lidského života. Proces stárnutí je ovlivňován vlivy vnějšího prostředí, zdravotním stavem, životním stylem, vlivy sociálně ekonomickými a dalšími skutečnostmi. Záleží také na individuálních přístupech a postojích jedince, jeho motivaci, adaptaci na nové role, podmínky a situace. Stárnutí a stáří samo o sobě není nemoc, ale jedná se o přirozený fyziologický proces, který má své zákonitosti a projevy.

Stárnutí a s ním spojené stáří je součástí lidského života. Stáří lze členit podle několika hledisek na kalendářní, biologické, sociální. Kalendářní stáří se odvíjí od data narození, ale nevypovídá o stavu a kvalitě života jedince, o jeho funkčních schopnostech a případných disabilitách. Za počátek kalendářního stáří se podle geriatrů i demografů považuje věk 65 let (časné stáří), za vlastní stáří (senium) pak etapa života od 75 let výše a věk 90 let a více se považuje za dlouhověkost. Biologické stáří závisí na stavu fyzických, duševních a smyslových schopností, na rozsahu a tíži involučních procesů a přítomnosti a důsledcích patologických procesů podmíněných nemocí, úrazem, vrozenou vadou a seniorskými syndromy. Biologické stáří proto nemusí vždy odpovídat kalendářnímu věku. Sociální stáří představuje změny v sociálním životě, v sociálních rolích, potřebách, prioritách, v životním stylu a dalších oblastech života a v řadě případů také sníženou soběstačnost a závislost na potřebě péče a pomoci.

KVALITA ŽIVOTA A DISABILITY

Každý jedinec vnímá kvalitu svého života svým vlastním způsobem. Samotná nemoc, zdravotní postižení nebo věk pro řadu jedinců ještě neznamená, že považují kvalitu svého života za zhoršenou nebo nedostatečnou. Kvalita života není spojena jen se stavem zdraví. Pocit zdraví a kvality života je subjektivní, závislý na osobnostních, sociálních a behaviorálních faktorech. Důležité je vlastní hodnocení situace jedincem, zejména pak do jaké míry vnímá a prožívá případné narušení svých aktivit, sebeobsluhy, mobility a schopnosti rozhodovat o svých věcech a ovlivňovat dění.

Prodlužování lidského života s sebou přináší problém kvality života v přidaných letech, tj. v jaké úrovni zdraví jedinec-senior prožívá své stáří. Z celospolečenského hlediska je proto nezbytné zabývat se hodnocením funkční zdatnosti a funkčního zdraví seniorů. Omezení funkčních schopností (disability) v oblasti fyzické, smyslové i psychické, ale i sociální, lze považovat za ukazatel omezení kvality života a míry soběstačnosti (schopnosti nezávislého života). Nástup disability může být spojen s kalendářním věkem, se zdravotním postižením a ekonomickými nerovnostmi. Socioekonomické nerovnosti (vzdělání, rodinný stav, ekonomická aktivita, příjem, majetek) se promítají do rozdílů ve zdravotním stavu a tím i do soběstačnosti a ovlivňují délku lidského života. To je příčinou, že nástup disability je podmíněn i ekonomicky a sociokulturně.

XVI. KONFERENCE ČESKÉ DEMOGRAFICKÉ SPOLEČNOSTI

Problémům disability a ztráty soběstačnosti ve vyšším věku se věnovala XVI. konference České demografické společnosti konaná dne 27. května 2015 v Praze, na které zaznělo mnoho zajímavých příspěvků věnovaných stárnutí, disabilitám a demografickému vývoji a jeho celospolečenským konsekvencím. Z pohledu lékaře lze za významné jak pro oblast zdravotních služeb, tak i pro oblast sociálního zabezpečení považovat tři dále uvedené příspěvky.

Ve vystoupení Mgr. Michaely Lustigové z Přírodovědecké fakulty UK „Disabilita a ztráta soběstačnosti ve vyšším věku“ byly prezentovány informace, jejichž zdrojem byla SHARE databáze.

Pro Českou republiku a její populaci byly zjištěny následující skutečnosti. U osob ve věku 65 let byla v roce 2011 naděje dožití bez omezení ve zdraví 8,6 let u žen a u mužů 8,4 let, s mírným omezením běžných činností u žen 6,9 let a u mužů 5,3 let a s vážným omezením u žen 3,4 let a u mužů 1,9 let. Ve věku 85 let byla naděje dožití bez omezení u žen 1,3 let a u mužů 1,6 let, s mírným omezením běžných činností u žen 2,3 a u mužů rovněž 2,3 let a s vážným omezením u žen 2,6 a u mužů 1,3 let. Při bližším zkoumání pak bylo v roce 2013 zjištěno, že omezení alespoň jedné aktivity (související s osobní hygienou, oblékáním, schopností najíst se, dojít si na toaletu a se základním pohybem po bytě) mělo ve věkové kategorii 60–69 let 9,3 % mužů a 8,4 % žen, ve věkové kategorii 70–79 let 16,6 % mužů a 28,7 % žen a ve věkové kategorii 80–89 let již 26 % mužů a 39, 9 % žen. V roce 2013 mělo v České republice problémy se zvládáním chodu domácnosti (s omezením v jedné a více z činností jako je příprava teplého jídla, nákup potravin, telefonování, užívání léků, hospodaření s penězi, používání veřejné dopravy nebo automobilu) ve věkové kategorii 60–69 let 10,3 % mužů a 13,9 % žen, ve věkové kategorii 70–79 let 19,2 % mužů a 26,3 % žen a ve věkové kategorii 80–89 let již 32,4 % mužů a 60,1 % žen. V témže roce problémy s pohyblivostí (mobilitou) a jemnou motorikou a limitací fyzického zdraví (měřeno chůzí na 100 m, sezením po dobu 2 hodin, vstáváním ze židle, chůzí po schodech do patra, ohnutím a kleknutím, zvednutím paží, posunem většího objektu a zvednutím mince ze stolu) mělo ve věkové kategorii 60–69 let 17,4 % mužů a 23,4 % žen, ve věkové kategorii 70–79 let 27,8 % mužů a 41 % žen a ve věkové kategorii 80–89 let již 39,3 % mužů a 69,8 % žen. Současně bylo učiněno evropské srovnání v oblasti prevalence disability – omezení alespoň jedné z aktivit ADL u osob ve věku 80–89 let, kdy v roce 2013 v České republice bylo omezení zjištěno cca u 26 % mužů a 40 % žen. Mezi jednotlivými evropskými zeměmi byly zjištěny rozdíly v prevalenci disability, kdy zejména disabilita u českých žen je jedna z nejvyšších v Evropě. Prevalence disabilty českých mužů se zásadně neliší od evropského průměru.

Z vystoupení Mgr. R. Boháčka et al. z CERGE-EI, CEMFI, na téma „Diferenciace naděje dožití a délky života ve zdraví“ vyplynulo, že naděje dožití ve zdraví (osoby 50 let) je v ČR o 3–4 roky kratší, než je průměr zjištěný z mezinárodního srovnání. Naděje dožití je pozitivně ovlivněna vzděláním, a to v ČR v průměru o 3 až 4 roky, naděje dožití ve zdraví je v ČR 4–6 let, bez omezení v iADL 6–8 let a bez omezení mobility/pohyblivosti 4–6 let.

Mgr. Markéta Pechholdová a Kornélia Cséfalvaiová z FIS VŠE v Praze, INED Paris, se věnovaly „Prevalenci demence v populaci v ČR.“ Bylo zjištěno, že problematika duševního zdraví úzce souvisí s kvalitou života. Demence je významnou příčinou disability a znamená jak zátěž pro postiženého, tak pro jeho okolí, ale i pro zdravotní a sociální systémy a je také prediktorem zvýšeného rizika úmrtí. Průměrná doba přežití jedince s demencí činí 4,5 roku. Prevalence demence podle evropských dat se exponenciálně zvyšuje zejména po 80. roce věku na cca 8–10 %, na 15 % po 85. roce věku a po 90. roce věku na 30 %. V ČR chybí přesná kvantifikace v oblasti demencí pro neúplný nebo nepřesný sběr dat, neboť demence jako projev jiné nemoci se neobjeví ve statistice, stejně jako když je doprovodnou nemocí jiného závažnějšího stavu.

Citované údaje jsou významné z hlediska dalšího směřování zdravotnických programů, systému zdravotních služeb a veřejného zdravotního pojištění, dlouhodobé zdravotně sociální péče a systémů sociální ochrany, zejména pak sociálních služeb.

ZÁVĚR

Důsledkem lepších životních a pracovních podmínek, kvalitnější a modernější zdravotní péče a sociální ochrany má dnes podstatně více lidí možnost prožít delší život, než tomu bylo v minulosti. Zvyšující se podíl seniorů v populaci s sebou přináší řadu problémů a výzev pro celou společnost. Stárnutím obyvatelstva vzniká početná skupina ekonomicky závislé populace se specifickým životním stylem a specifickými potřebami. Lze očekávat, že v dalších letech nejrychleji porostou počty seniorů ve věkové kategorii 80+ a lze také předpokládat mírný posun počátku chronické nemocnosti a s ní spojené disability do vyššího věku. Poroste i počet osob s demencí. Naopak lze také očekávat, že bude klesat dostupnost neformální péče, zejména pak osob ve věkové kategorii 50+. Je také nutno vyrovnat se se zjištěním, že naděje na dožití ve zdraví 85 let věku klesá a dochází k nárůstu závažné morbidity a ztráty soběstačnosti, přičemž „zdravotní potenciál“ českých žen je výrazně horší než mužů a prevalence disability českých žen je jedna z nejvyšších v Evropě. Přitom fyzické zdraví, pohyblivost a fyzické aktivity jsou rozhodující pro zachování soběstačnosti. Současně se ukazuje, že fyzická aktivita ve vyšším věku podporuje zachování nejen fyzického zdraví, ale i zdraví duševního včetně kognice. Je proto třeba, aby se společnost zasadila o zajištění takových podmínek, aby se lidé mohli dožít co nejvyššího věku, v co nejvyšší míře zůstat aktivní a podílet se na společenském životě, s přiměřeným ekonomickým zajištěním ve stáří a se zajištěním dostatečného množství vhodných služeb poskytujících péči ve stáří a v nemoci (zdravotní, sociální, bydlení). Důležitá je také individuální, včasná a dlouhodobá příprava každého jedince na život ve stáří, správná funkce rodiny a komunity. To vše by mělo napomoci zkvalitnit průběh stáří a život seniorů.

Adresa pro korespondenci:

MUDr. Alena Zvoníková

Česká společnost posudkového lékařství

Ruská 85

100 05 Praha 10

e-mail: posudkove@ipvz.cz