Vzpomínka na autora bestsellerů z lékařského prostředí: Paul de Kruif (1890–1971)

Některými literárními vědci je pokládán za jednu ze zakladatelských osobností světové literatury faktu v oblasti lékařských a biologických věd, která dodnes patří mezi významné popularizátory světové vědy. Je dokonce titulován jako „otec románu o vědě“ (19). Z jeho 14 knižních děl bylo do češtiny přeloženo jedenáct, některé dosáhly padesátitisícového nákladu.

Paul Henry de Kruif se narodil 2. března 1890 v nevelké obci Zeeland (nyní 5,5 tisíce obyvatel) ve státě Michigan na pomezí USA a Kanady. Otec měl prosperující obchod s hospodářským nářadím. Ze syna toužil mít inženýra nebo lékaře, snad proto, že řadu let trpěl cukrovkou.

Paul po ukončení střední školy skutečně začal studovat medicínu na University of Michigan v Ann Arbor. V roce 1912 dosáhl bakalářského stupně a pokračoval v dalším studiu. Roku 1914 se oženil s posluchačkou medicíny Mary Fischerovou. Uprostřed studia se však nechal zlákat nabídkou amerického biologa českého původu Fredericka Novyho (1864–1957), aby přešel jako laborant do univerzitní laboratoře v Ann Arbor a tam se věnoval bakteriologii. Svoji roli sehrála i možnost získat stipendium Rockefelerovy nadace určené pro mladé výzkumníky.

V té době Paul de Kruif spolu s Novym přicházeli s novými poznatky oceňovanými i nejvyššími vědeckými autoritami, a to přes skromné podmínky, které tehdy bakteriologické oddělení lékařské fakulty v Ann Arbor mohlo nabídnout. V roce 1916 získal de Kruif titul Ph.D. Do rodiny také přivítal již druhého syna.

O své práci v Ann Arbor později napsal: „Taková pracovní odpoledne v Ann Arbor jsem střídal s odpoledními přednáškami pro studenty medicíny, pak jsem chodil celou míli k řece Huron, kde jsem se osvěžil půlhodinkou plavání, a pak zase zpět do ústavu, kde jsme společně s Frederickem Novym dlouho do noci sami pracovali v laboratoři“ (5).

V roce 1916 de Kruif narukoval do US Army a zúčastnil se Mexické expedice proti paramilitantní armádě Pancho Villy. Po skončení několikaměsíčního tažení, vedeného generálem J. J. Pershingem (1860–1945) se dobrovolně přihlásil do Amerického expedičního sboru účastnícího se posledních 2 let první světové války na evropských bojištích. Ze 42 amerických divizí přepravených do Evropy se stačilo zapojit do bojů celých 22. Ty významně přispěly, možná rozhodujícím způsobem, ke kolapsu vyčerpané německé armády začátkem listopadu 1918 (10). Své nasazení poblíž zákopů na frontové linii v hodnosti kapitána dokázal de Kruif občas vystřídat za pobyty v pařížském Pasteurově ústavu. Zde se setkal s významnými francouzskými biology. Spolupracoval na metodě rychlejší výroby protilátky proti Clostridium perfringens, hlavní příčině plynové gangrény zraněných během první světové války (8).

Po návratu z Evropy zamířil nazpět do laboratoří v Ann Arbor. Spolu s Novym v té době publikovali několik původních prací (např. 13 až 16). Jeho rodinná situace se změnila po setkání s laborantkou Elizabeth Barbarianovou. Okouzlila jej natolik, že ač ženatý a otec dvou synů, rozhodl se pro rozvod a následně svatbu s novou partnerkou. V Ann Arbor však nepobyl dlouho. V roce 1919 využil nabídky pracovat v mnohem modernějším Rockefellerově ústavu v New Yorku (Rockefeller Institute for Medical Research). Pracoval zde na vývoji účinné léčby syfilidy a podílel se na objevu antitoxinu na plynatou sněť. Zde se také seznámil s několika newyorskými vydavateli a literáty a začal psát. To bylo rozhodující pro jeho další osud.

V Rockefellerově ústavu de Kruif vydržel pouhé 2 roky. Za anonymní příspěvek v knize Civilizace (Civilization in the United States), v nichž se 30 amerických intelektuálů a tři zahraniční autoři vyjadřovali k současným oblastem americké civilizace, byl donucen v září 1922 ústav opustit. Kniha určená široké veřejnosti měla odhalit satirickou formou některé negativní stránky, které přinášela Spojeným státům tzv. civilizace, a je dodnes jako dokument doby opakovaně reeditována (17). De Kruif byl mezi vyzvanými autory úplným nováčkem – jeho příspěvek o medicíně však vyvolal největší rozruch. Jeho kapitola v podstatě kritizovala lékaře za to, že ve své praxi nevycházejí dostatečně z vědeckých poznatků, že nejsou dost na úrovni jako vědečtí pracovníci Rockefellerova ústavu. Kritizoval lékaře, kteří nemocným poskytují pouze „směsici náboženského rituálu, víceméně přesné lidové tradiční medicíny a obchodní mazanosti“. De Kruifův nadřízený Simon Flexner (1863–1946), experimentální patolog a ředitel Rockfellerova ústavu, byl pobouřen, když zjistil, kdo byl autorem. Stalo se tak poté, co článek otiskl časopis The Century Magazine a uvedl autora. Flexner vytkl de Kruifovi, že uvedená tvrzení narušují harmonii instituce a jako Rockefellerův zaměstnanec by se takto vyjadřovat neměl. De Kruifa vyzval k rezignaci, k níž vzápětí dne 1. září 1922 došlo (7).

De Kruif o tom napsal: „Byl jsem pro to (pozn.: autorství kapitoly) vhodnou osobou asi proto, že jsem pracoval v Rockefellerově ústavu a před tím na lékařské fakultě Michiganské univerzity. Nebyl jsem doktor medicíny. Co jsem věděl o lékařském umění a vědě? Jen to, že Amerika má mnoho vynikajících lékařů, kteří používají mnoho léků, s jejichž pomocí však vyléčí jen málo lidí. Někteří lékaři vystupovali jako kněží, jiní jako kouzelníci nebo zaklínači. Někteří byli představiteli vybraných lékařských způsobů – takové bylo mé mínění o tomto vznešeném povolání…“ (6).

Po odchodu z Rockfellerova ústavu chvíli váhal co dál, nakonec se rozhodl věnovat se výhradně publicistice. Svou prvotinu doplnil a vydal knižně pod titulem „Our Medicine Men“. Pro časopis International Magazine psal seriál o podvodech, jichž se dopouštěli výrobci různých léků nejen na nemocných, ale i na lékařích prodejem neúčinných nebo dokonce zdraví škodlivých medikamentů.

U jednoho svého vydavatele se Paul de Kruif seznámil s hvězdou literární Ameriky Sinclairem Lewisem (1885–1951). Ten Kruifovi nabídl spolupráci na románu o lékařích. Výsledkem této spolupráce, během níž oba autoři podnikli cestu do Malých Antil, na Barbados a do Panamy, aby navštívili nejrůznější nemocnice, chudobince a leprosália, byl román „Arrowsmith“ (11), který původně plánovali vydat jako spoluautoři. De Kruif však ustoupil a román vyšel jako autorské dílo Lewisovo. „Učedníci nemohou očekávat, že se stanou autory“, komentoval později de Kruif. Román se stal bestsellerem a Lewis za něj obdržel Pulitzerovu cenu. Za 2 roky spolupráce na vědeckých a technických aspektech románu obdržel de Kruif od Lewise pětadvacet procent celkového honoráře (9).

Ani de Kruifa však brzy literární pocty neminuly. Hned jeho první dílo „Microbe Hunters“ (1), v němž představil čtenářům velké osobnosti světové vědy, se stalo světovým nerománovým bestsellerem. Pod titulem „Lovci mikrobů“ dílo vyšlo také v českém překladu (2) a následně i v dalších šesti českých vydáních.

Po několika letech častého měnění místa pobytu se nakonec v roce 1929 Paul s chotí Rheou usadili poblíž městečka Holland (dnes okolo 35 tisíc obyvatel) ležícím u jezera Macatawa ve státě Michigan (20). Nejdříve přijali pohostinství Paulovy matky v jejím letním sídle Blue Water. Jako úspěšný autor mohl si nyní de Kruif dovolit zakoupit pozemek v zalesněných dunách na břehu jezera a postavit si vlastní dům, jemuž Rhea dala jméno Wake Robin. Zde de Kruif hledal inspiraci k přitažlivým příběhům. Vypracoval se na vyhledávaného reportéra vydavatelství Curtis Publishers ve Filadelfii. Jeho příspěvky v průběhu následujících 14 let otiskovaly zejména dva časopisy – Ladies Home Journal a The Country Gentleman. Mnohé z těchto článků vyšly ve zkrácené podobě v The Reader’s Digest. Tento časopis otiskl v letech 1936–1960 celkem 112 de Kruifových příspěvků, které si mohl přečíst stále rostoucí počet čtenářů – počet předplatitelů v první polovině čtyřicátých let stoupl ze 4 milionů na více než dvojnásobek.

V těchto letech vyšly také další neméně úspěšné knižní tituly: po „Hunger Fighters“ (Bojovníci s hladem – 1928) to byly „Men against Death“ (Bojovníci se smrtí – 1932), „Seven Iron Men“ (Sedm železných dobyvatelů – 1937), „The Male Hormone“ (Mužský hormon – 1945) a několik dalších. Ty, které byly přeloženy do češtiny, si i u nás našly tisíce čtenářů (např. 3, 4, 5).

Paula de Kruifa ocenily jako autora nejen miliony čtenářů na celém světě. Angažoval se také významně v kampaních za včasnou detekci a léčbu tuberkulózy v Detroitu, černého kašle v Michighanu a příjice v Chicagu. Prezident Franklin D. Roosevelt (1882–1945) jej v roce 1937 jmenoval tajemníkem Commission for Infantile Paralysis Research. Později se stal členem vědeckého poradního sboru nadace National Foundation for Infantile Paralysis, kde však v roce 1940 na členství rezignoval pro rozpory se svými představenými. V dobách před objevem Salkovy vakcíny proti dětské obrně se de Kruif angažoval ve výzkumu a léčbě této infekční choroby.

Výjimečné schopnosti psát o lékařských tématech a o úspěších medicíny a souvisejících věd uznala Michigan State Medical Association a jmenovala de Kruifa svým čestným členem. Následně byl v roce 1952 pozván na prestižní přednášku do Detroitu na téma „How Can We Have Better Medicine?“ De Kruif ve své řeči před tisícovkou posluchačů ocenil nastupující generaci lékařů za nový přístup ke svým pacientům, se zvýšenou empatií a bez vzájemné závistivosti.

De Kruifova druhá žena Elisabeth zemřela v roce 1957, o 2 roky později se Paul oženil potřetí. Jeho chotí se stala Eleanor Lappageová.

V roce 1962 vyšla jeho poslední – čtrnáctá kniha „The Sweeping Wind“ (Co vítr odvál), úspěšná jako všechny předchozí. S Eleanor prožil poslední léta života ve svém sídle Wake Robin v městečku Holland. Zde také 28. února 1971 ve věku 81 let skonal.

V předmluvě českého vydání knihy Bojovníci se smrtí Paul de Kruif uvádí: „Nechce se mi umřít. Je ještě spousta ptáků na světě, které jsem neslyšel zpívat, a budu potřebovat hodně času, než je poznám. A přece nemohu vlastně očekávat, že budu žít déle než nějakých 20 let. Dnes, kdy začínám psát tuhle knihu o bojovnících se smrtí, je mi 39 let. A tu zdvíhají statistici a pojišťovací matematici oči od svých logaritmických pravítek a počítacích strojů a sdělují mi, že životní průměr amerického muže je 59 let, možná o něco víc, možná míň. Nenávidím pomyšlení na smrt. Jaká rozkoš je zápasit s vlnami modrého Michiganského jezera! Musím porazit ještě tisíce mladých stromků pro své hráze z pytlů písku a kmenů, jimiž bráním Michiganskému jezeru, když se mu zachce smést můj malý domek na konci Hungry Streetu. A přece si pro mne zanedlouho přijde smrt, táž smrt, která rve hnědé listí javorů a žluté listí buků, poletujících kolem mých oken ...“ (4).

Tamtéž se autor vyjadřuje obdivně o zdravotním stavu svých michiganských sousedů, kteří v plné duševní i tělesné svěžesti již dosáhli pokročilého věku: „Tito starci, kteří mi prokazují čest, že je smím nazývati strýci, jsou na svůj věk neobvykle mladí. Chci od nich pochytit, jak si prodloužit život. Georgie Corsan překročil sedmdesátku před nevím kolika lety. Kůže na jeho pažích, obličeji a velké části těla je temně hnědá a pevná jako vydělaná useň. Dovede plavat tak, že si vedle něho se svým kraulem připadám směšný. V terénním běhu urazí jakoukoliv vzdálenost, zatímco já sotva popadám dechu.

I Chase Sborn přelstil žalmistovo proroctví o sedmecítma letech a překonal je. Od května do listopadu vstává denně kolem čtvrté ráno a skáče z hráze svého ostrůvku Zheshebe Minis do řeky sv. Marie, jejíž voda je tak studená, že vám jde mráz po zádech, jen když se na ni podíváte.

Jack Miner už má také šedesátku za sebou. Vozí sedm set liber vlhké hlíny po úzkém prkně ve své cihelně a ani se při tom nezapotí. Vůbec se nezadýchá, když mne prohání kolem svého domečku.

Vím, že každý z nich musí jednou umřít. Ale jak jsou mladí, když tak kráčejí vstříc svým posledním dnům! Možná, že zemřou zítra, ale dost možná, že ještě v 90 budou čichat kouř táborového ohně, pro který si sami naštípali dříví. Jsou to civilizovaní barbaři, podivní odpadlíci rasy, která padla za oběť zvrhlé bílé civilizaci. Budu se snažit, abych se jim podobal.“

De Kruif publikoval přibližně 300 článků za období čtyř desetiletí, což spolu s uvedenými knižními tituly z něj učinilo celostátně známou osobnost. Po většinu své spisovatelské kariéry byl de Kruif „na kordy“ s Americkou lékařskou asociací (AMA) vzhledem k její podpoře status quo a odmítání zdravotní reformy, jakož i její neochoty hledat a využívat nové cesty k podpoře veřejného zdraví. Na druhé straně si cenil těch lékařů a pracovníků veřejného zdravotnictví, kteří se snažili zmírnit utrpení nemocných, v mnoha případech v jeho rodném státě Michiganu. Čtenářské veřejnosti prezentoval jejich úsilí v boji proti chorobám, odhaloval nesobeckou práci vědců v laboratořích i práci lékařů mezi obyčejnými lidmi. Používal rétoriky, která byla přístupná širokému okruhu čtenářů. Věřil, že jak veřejné zdraví, tak individuální přístup k lékařské péči jsou lidská práva. Ve svém úsilí se zaměřil na oblast, kterou z počátků své profesní kariéry znal nejlépe, ve které žil. Jeho iniciativy zaměřené na nové způsoby podpory zdraví, zlepšení veřejného zdraví a v případě potřeby zapojení do politiky měly nepopiratelný dopad na zdraví a pohodu nejen obyvatel Michiganu (18). Jeho jméno na webových stránkách města Holland najdeme na seznamu „notable people“ (20).

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

MUDr. Jaroslav Novák, Ph.D.

Ústav sportovní medicíny a aktivního zdraví LF UK v Plzni

Lidická 6, 301 00 Plzeň

e-mail: novakj@lfp.cuni.cz