Miniportréty slavných českých lékařů
Profesorka MUDr. Dagmar Benešová, zakladatelka české dětské patologické anatomie

Zakladatelka české dětské patologické anatomie, profesorka MUDr. Dagmar Benešová se narodila 17. 10. 1906, v Semilech v podhůří Jizerských hor. Již v posledních dvou letech studia na pražské lékařské fakultě ji přitahovala jednak gynekologie, jednak patologická anatomie. Na gynekologii a porodnictví byla v té době velká konkurence, a tak ji tehdejší šéf gynekologicko-porodnické kliniky profesor MUDr. Josef Jerie doporučil, tu patologii. A tak po promoci v r. 1932 nastoupila v Hlavově ústavu u profesora MUDr. Heřmana Šikla a hned jako asistentka.

Její učitel profesor Šikl byl pro ni velkým vzorem, a ona byla jeho věrnou žákyní. Jejím hlavním studijním zájmem byla patologie novorozence. Té se věnovala i během okupace, když byl ústav částečně zabrán pro německou armádu. Když byla za války otevřena nemocnice v Motole, jezdila pitvat i tam.

Po skončení války, to už byla Šiklova první asistentka, se plně věnovala obnově patologicko-anatomického ústavu, a do­kon­ce po dobu Šiklovy půlroční studijní cesty do USA vedla sama ústav.

Vše se změnilo po komunistickém uchopení moci v r. 1948. Energická a nebojácná MUDr. Benešová byla nepohodlná akčnímu výboru fakulty, zvláště jeho předsedovi Ladislavu Haškovcovi, a ten prosadil její přeložení na vedlejší kolej do Plzně. I zde se vrhla energicky do práce, zlepšila výuku i provoz podle vzoru pražského ústavu a získala si obrovskou autoritu mezi studenty.

V Plzni jí nabízeli habilitaci a rozšíření ústavu, ale ona se chtěla vrátit do Prahy. To se jí podařilo v r. 1951, kdy se naskytlo místo na nově otevřeném oddělení patologické anatomie v Thomayerově nemocnici v Krči., kde vznikal Institut klinické a experimentální medicíny, který potřeboval zkušeného patologa.

V IKEMu se pustila Benešová do nesmírného úkolu. Přibrala si ke své práci v nemocnici i zajištění všech pitev novorozenců a kojenců v tehdejším pražském kraji; šlo asi o 600 až 800 pitev ročně.

V r. 1954 se stala přednostkou Ústavu patologické anatomie a mikrobiologie Fakulty dětského lékařství, byla jmenována docentkou a v r. 1965 mimořádnou a v r. 1968 řádnou profesorkou. Zprvu laskavostí profesora Šikla měla své pracoviště v Hlavově ústavu, později při pokračující výstavbě motolské nemocnice se přesunula i do Motola. V roce1969, po odchodu primáře Rauchenberga do emigrace, se současně stala i primářkou na patologicko-anatomickém oddělení nemocnice v Motole.

Do důchodu odešla v r. 1973, ale ještě14 let pracovala v Motole jako ordinářka pro dětskou patologii.

Profesorka Benešová byla nesmírně pilná a energická. Dokázala si práci skvěle zorganizovat tak, že na vše stačila. Ale dokázala organizovat i práci pro jiné. Kam přišla, tam vybudovala, či vylepšila stávající pracoviště či ústav a nevyhýbala se ani různým aktivitám v odborné společnosti. Byla například i několik let předsedkyní pražského Spolku českých lékařů, zakládající členkou Společnosti patologů, dvě období byla proděkanem pro pedagogickou činnost Dětské lékařské fakulty.

Toto vše ji odlišovalo od jejího velkého vzoru profesora Šikla, který jakékoliv schůzování, jež tyto funkce přinášely, považoval za nepříjemné vyrušení ze své vlastní vědecké práce.

Jako profesor Šikl měla smysl pro humor a břitký jazyk, i když nikoliv v té míře jako on. Pověstné byly i její lístečky, o nichž se zmíním později.

Jejími koníčky mimo dětskou patologii byla láska k přírodě, divadlo a hudba, zvláště opera, pouze z neznámých důvodů nesnášela Carmen. Říkala, že když slyší tyto melodie, musí vstát třeba v noční košili a jít to rádio vypnout.

O paní profesorce se vyprávěly na fakultě, a to jak na Hlavově ústavu, tak i v Motole celé ságy. Něco z těch historek pro doplnění jejího oficiálního portrétu uvedu v následujících řádcích.

Nejprve několik historek dokumentujících poměry na jejím ústavu.

Jednou přišla paní docentka Benešová – v tu dobu byla proděkanem Dětské lékařské fakulty – na své oddělení značně znechucená po nějaké schůzi na děkanství. Mnoho nemluvila, jen vydala striktní pokyn:

„Nikoho ke mně dnes nepouštějte, pro nikoho tu nejsem!“

A zavřela se ve své pracovně. Svědomitý asistent MUDr. Alexander Karpenko, pozdější primář patologické anatomie v Benešově, se podle toho zařídil. Přišla jakási paní Nováčková a důrazně se sháněla po paní docentce.

„Lituji, paní Nováčková, ale není tady. Kdy přijde, nevím, ale dnes asi sotva.“

„Ale já s ní mám smluvenou schůzku, ona na mě jistě čeká.“

„Bohužel. nedá se nic dělat, přijďte zítra, zítra by tu měla být.“

A zdvořile ji vypoklonkoval.

Asi po dvou hodinách se paní docentka vynořila ze své pracovny. A asistent Karpenko ji bezelstně a taky trochu hrdě referoval o návštěvě paní Nováčkové a že se mu podařilo poslat ji pryč.

„Ježíšmarjá, Karpenko, co jste mi to provedl. Vy se ale nikdy ničemu nenaučíte. Vždyť to byla moje švadlena!“

A ještě jedna o profesorce Benešová a asistentu Karpenkovi.

Karpenko, který již jako student fiškusoval u motolského primáře patologie MUDr. Rauchenberga, vypitval nyní u jednoho případu malý karcinom štítné žlázy. V Motole, kde bylo izotopové endokrinologické oddělení, měl primář Rauchenberg obrovskou, snad největší evidenci těchto případů u nás.

Mladý Karpenko předložil svůj pitevní nález své paní docentce Benešové. Byla u toho i provizorní latinská diagnóza, kde bylo několik gramatických chyb.

Paní docentka připsala na okraj nálezu:

Učte se latinu. Oznamte to Rauchenbergovi, bude ho to zajímat.

Po týdnu, kdy se prováděla revize případů, se paní docentka zeptala Karpenka:

„Co tomu říkal Rauchenberg?“

Mladý patolog se zatvářil rozpačitě.

Benešová naléhala:

„Tak co, řekl jste mu o tom případu?“

„No řekl jsem mu, že se mám učit latinsky.“

Na pražské patologické anatomii docentky Benešové kdysi malovali svépomocí. Peněz bylo málo. Malovali amatérští malíři, takto zřízenec Kazbunda a fotograf Šmejkal, osobně dohlížel asistent MUDr. Tomáš Klíma, který se po roce 1968 skvěle uplatnil v Americe.

Jedna menší laboratoř měla být podle přání paní docentky Benešové světle terakotová.

Malíři tedy namíchali barvu a vymalovali. Paní docentku však výsledek neuspokojil. Barva se zdála moc červená a podle toho ji ocenila:

„Je to tu jak v bordelu.“

Pan Kazbunda byl dotčen nedoceněním své práce, ale nedal se:

„Já nevím, paní docentko, já tam nechodím.“

Docentka Benešová sjela pana Kazbundu ledovým pohledem a pak rozhodla že se to musí předělat.

Malíři tedy namíchali novou barvu, vyzkoušeli ji, znovu ji trochu upravili, až vznikla směs, o které předpokládali, že by mohla odpovídat vkusu šéfky oddělení. Naplnili stříkačku a chystali se začít stříkat, ale nešlo to, tryska byla zřejmě ucpaná. Zapumpovali, zvýšili tlak, ale znovu marně. Tak vzal pan Kazbunda nějaký hřebík a začal trysku prošťourávat.

V tu chvíli se přišla paní docentka podívat, jak malířské práce pokračují. Byla přichystána na návštěvu koncertu, načesaná, v novém plášti.

Pan Kazbunda znovu zapumpoval, zvýšil ještě tlak, ale tryska stále odmítala cokoliv propustit.

Paní docentka se zájmem přiblížila ke svým amatérským kutilům. Pan Kazbunda vzal ještě silnější hřebík a před očima paní docentky se usilovně v trysce stříkačky vrtal.

Vtom se to stalo.

Tryska se najednou uvolnila a tlak ve stříkačce udělal své. Barva vytryskla jako gejzír a ohodila nejen malíře, ale i paní docentku krásnou terakotovou barvou od hlavy až k patě.

Namíchaná barva ani teď nebyla přijata s nadšením.

Jedna lékařka na oddělení profesorky Benešové nevynikala právě velkým pracovním elánem, taky postavu měla takovou, že by jí rozhodně slušelo více pohybu.

Jednou jí asistent MUDr. Tomáš Klíma vyřídil fiktivní vzkaz jako od paní profesorky, že má vyčíslit u všech pacientů s Fallotovou tetralogií nějaké statistické údaje a že to má paní šéfové do konce pracovní doby odevzdat.

Sestavit ty údaje a spočítat, to všechno nebylo jen tak, nakonec to s vypětím všech sil v požadovaném čase stihla. Když svůj elaborát získaný s takovou námahou odevzdávala paní profesorce, ta se moc divila:

„Kdo vám řekl, že to máte takhle zpracovat?“.

„Pan asistent Klíma, prý jste si to tak přála.“

Tak si nechala paní profesorka zavolat kolegu Klímu:

„Vysvětlete mi to, prosím vás, takovou blbost bych si přece nikdy nevymyslela.“

A MUDr. Klíma jen ukázal mlčky na kalendář, kde se stkvělo datum toho dne: l.dubna, tedy Apríl.

Paní profesorce zacukalo kolem úst a poznamenala:

„No trochu pohybu jí neuškodí..“

A Klímu milostivě propustila.

Jak jsem uvedl výše, paní docentka a později i jako profesorka užívala velmi ráda ve vnitřním styku malé lístečky, které satirickou formou upozorňovaly její spolupracovníky na různá opomenutí a nešvary. Říkalo se jim „Lístečky paní profesorky Benešové.“

Několik ukázek:

V patologicko-anatomickém ústavu Karlovy univerzity stála rozložitá palma. .Někteří nezodpovědní jedinci však její květináč používali jako popelník. Nález nedopalků cigaret v kořenáči nesmírně pobuřoval pořádkumilovnou paní docentku. A tak se zde objevil i lístek s nápisem:

Jsem palma, a nikoliv popelník.

Když zjistila, že z kohoutku v jedné laboratoři kape voda, objevil se na umyvadle lístek:

Z vodovodu teče voda. Proč?

Podobný lístek byl objeven i u rádia:

Hrálo jsem si tu vesele v 7 hodin večer.

A u zapomenutého kousku housky na laboratorním stole se stkvěl výrazný nápis:

Proč jste mě nenechali ptáčkům?

Na stole doktorky Rychterové se jednou objevila naléhavá urgence:

Dr. Rychterová opatří nádobky na konkrementy podle vzoru, případně i jiné, ale stejné.

Dagmar Benešová vyřizovala velmi osobitě i některou svou korespondenci s děkanstvím.

Jednou přišel na děkanát dětské lékařské fakulty přípis z patologické anatomie.

Věc: Ztráta záchodového prkénka

Dnešního rána jsem v 9.30 zjistila, že na prostředním záchodě ve III. Patře Hlavova ústavu bylo odcizeno záchodové prkénko z umělé hmoty v ceně 22 korun, včetně obou dvou upevňovacích šroubů. Upozorňuji na tuto skutečnost nejen proto, že běží o majetek FDL, ale hlavně z toho důvodu, že v poslední době, kdy v budově probíhá generální oprava a pohybuje se zde mnoho cizích lidí, je to již opakovaný případ – viz leštič parket z našeho pracoviště. Proto velmi důrazně žádám, aby byla okamžitě učiněna příslušná opatření. Orgánům VB jsme zatím ztrátu záchodového prkénka nehlásili.

Prof. MUDr. Dagmar Benešová, katedra patologické anatomie a mikrobiologie.

Profesorka Benešová dostala od kolegů Houdka a Petáka z II. porodnicko-gynekologické kliniky jejich monografii o antikoncepci s hezkým věnováním.

Sedla a napsala poděkování:

Vážení kolegové Opožděně vám děkuji za zaslanou monografii o antikoncepci, kterou jsem se zájmem prolistovala a v mnohém se poučila. Avšak pro mé vlastní použití je to již bezpředmětné.

Dr. Benešová.

Více či méně humorné situace se občas vyskytly i při zkouškách u paní profesorky. Zde několik ukázek.

Při rigorózní zkoušce z patologické anatomie, rozdala obvykle asistentka studentům histologické preparáty, aby si je mohli prohlédnout. Pak vstoupila do zkušební místnosti paní profesorka Benešová. Ta se také jednou ihned po vstupu rozhlédla po místnosti s viděla pouze samé dívky, žádného muže.

Přistoupila k první studentce a zeptala se jí:

„Tak co máte?“

Medička se podívala na zkoušející a začala:

„Mám vaginu…“

A chvíli mlčela

Paní profesorka se ještě jednou podívala po celé zkušební místnosti a prohodila:

„No, tu snad tady máme všechny, tak dál.“

Při jiné zkoušce dostal medik, který z preparátů velkolepě plaval, od paní docentky otázku: srdeční vady.

Muž byl v té době mezi posluchači dětského lékařství bílá vrána, a tak mu chtěla ulehčit úlohu a schválně mu dala otázku lehkou.

Brzy bylo vidět, že mu není jasné, jaké jsou srdeční vady, že mu není ani jasný ten termín, a tak mu chtěla napovědět:

„No jak se to řekne latinsky?!“

Chtěla slyšet od něj vitium cordis.

Opět nechápavý pohled medika.

„No tak, no vi…vi…“

Tu se student rozzářil a vyhrkl:

„In vino veritas.“

Své povídání zakončím jednou klasickou radou od patologa.

Fyziolog MUDr. Jan Mareš, z rodiny slavného fyziologa profesora MUDr. Františka Mareše, nastoupil ihned po promoci do Fyziologického ústavu profesora Jílka v Praze.

Krátce poté šel navštívit svou kolegyni na patologicko anatomický ústav dětské lékařské fakulty. Zde ho zahlédla paní docentka Dagmar Benešová, která jej znala z dřívějška jako velmi šikovného medika. Hned se ho začala vyptávat, co dělá, kde pracuje, a tak podobně.

„Jsem na fyziologii u profesora Jílka, paní docentko.“

„To je ale škoda, pane kolego. Na fyziologii! Takový šikovný student! Měl byste se raději zabývat živými pacienty.“

Paní profesorka MUDr. Dagmar Benešová zemřela v věku 93 let v roce 1999.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.