Zubní lékařství na pražské lékařské fakultě v 19 století.

Ve školním roce 1828/1829, tedy právě před 180 lety, byly na lékařské fakultě v Praze zahájeny přednášky ze zubního lékařství. Zásluhu o to měl pražský rodák František Nessel. Ten po studiu chirurgie na vídeňské univerzitě se stal ještě magistrem porodnictví a zubního lékařství a vzdělání v této poslední odbornosti doplnil dvouletým pobytem u G. Carabelliho – profesora vídeňské univerzity, který jako prvý přednášel v tehdejším Rakousku zubní lékařství.

Nessel, ještě než ukončil svůj pobyt ve Vídni, navrhl dvorské studijní komisi zařadit do výuky pražské lékařské fakulty zubní lékařství, a to jako nepovinný předmět, a nabídl se jako učitel tohoto oboru. Studijní komise zaslala návrh k vyjádření pražské fakultě. Od ní přišla vstřícná odpověď – úroveň péče o ústní zdraví byla nevalná, a počet kvalifikovaných odborníků mizivý.

Zubní lékařství bylo dosud přednášeno jen jako součást výuky chirurgické. Lékaři i chirurgové stejně jako ranlékaři v Čechách neměli speciálního vysokoškolského vzdělání pro zubní lékařství, pokud ho nenabyli v cizině. Pro většinu obyvatelstva péči o chrup – možno-li to nazvat péčí, neboť nejčastějším výkonem byla extrakce zubu – vykonávaly zcela nekvalifikované osoby: lazebníci, felčaři, mniši v klášterech. V Praze se taková péče soustřeďovala například v nemocnici u Milosrdných, na venkově byla nejednou v rukou kovářů.

Zubní lékařství v tehdejší monarchii přednášel jako prvý na univerzitě již zmíněný Carabelli, a to od roku 1821. Pro většinu českých studentů bylo však studium ve Vídni příliš nákladné. Nesselovi umožňovalo pobyt ve Vídni stipendium udělené císařem Františkem I. Pražská univerzitní matrika zaznamenává do roku 1827 jen 6 aprobovaných zubních lékařů.

Nesselovo odborné vzdělání – 3 roky asistentem na katedře zubního lékařství a navíc i soukromým asistentem profesora Carabeliho – bylo tedy mimořádně kvalitní. Není proto překvapením, že studijní direktorát v Praze Nesselovu žádost vřele doporučil.

Nessel navrhoval, aby přednášky ze zubního lékařství byly zavedeny nejen jako specializační vzdělávání odborníků, ale i jako doplnění výuky mediků. Uváděl, že nedostatečně vzdělaní ranlékaři opomíjejí choroby čelistí, jazyka a dásní a provádějí převážně extrakce zubů. Pacienti tak ztrácejí zbytečně zuby, a to i zuby frontální.

Dvorská studijní komise dekretem ze dne 17. 12. 1827 povolila přednášky ze zubního lékařství jako mimořádné. Byly umožněny posluchačům nejvyšších ročníků, tedy 4. a 5. ročníku medicíny a druhému ročníku chirurgie. Protože tyto přednášky nebyly pro studenty povinné Nessel, nebyl za ně státem placen. Bylo mu však povoleno sjednávat s posluchači semestrální plat – fakulta navrhovala za semestr honorář 4 zl., a to od posluchačů, kteří nebyli stipendisté a nebyli osvobozeni od školného. Nessel po svých zkušenostech však konstatoval, že většina studentů v Praze patří k vrstvě nemajetných a učil tedy bezplatně.

Skromné začátky

Přednášky spojené s praktickým cvičením Nessel konal ve všeobecné nemocnici, později v ústavu patologické anatomie, původně 5 krát poté 3 krát týdně.

Pokud jde o pomůcky – modely, přístroje, preparáty a obrázky – ty si zajišťoval Nessel sám, převážně z vlastních sbírek. Učebnici napsal a vydal až v roce 1840. Nazval ji „Handbuch der Zahnheilkunde“ . Do té doby byla používána nejčastěji kniha francouzského autora L. Laforque v německém překladu, vydaném v Lipsku 1803. Šlo tedy vesměs o učební texty v německém jazyku, neboť od reforem Josefa II. nahradila v celém tehdejším Rakousku středověkou latinu němčina.

Nesselovo dílo vyšlo znovu v druhém vydání roku 1855 ve Vídni a rok poté uveřejnil autor svůj další spis „Kompendium der Zahnheilkunde“. Opakované vydávání Nesselových učebnic ve Vídni dokazuje, že byly užívány nejen studenty pražskými.

Po zahájení Nesselových přednášek, objevují se témata mezi dizertacemi, které studenti předkládali na závěr svého studia. Prohlédneme-li soupis pražských lékařských dizertací, zjišťujeme, že v letech 1832–1838 se objevuje 7 prací, tematicky věnovaných zubnímu lékařství.

Profesura zubního lékařství byla profesurou mimořádnou, stejně tak jako příslušná katedra. Marně Nessel žádal, aby se stala katedrou řádnou, neboť studium zubního lékařství si zaslouží, aby bylo prohloubeno. Fakulta však namítala, že dosavadní rozsah je dostačující, rozšíření výuky by mohlo vést k zanedbání ostatního studia.

S titulem mimořádného profesora souvisel i Nesselův plat. Až v roce 1850 mu bylo přiznáno 400 zl. ročně – byl to nejnižší plat asistentský! Někteří členové profesorského sboru navrhli pro Nessela plat 800 zl., ministerstvo doporučilo 600 zl. ročně. Fakulta nakonec se rozhodla pro 400 zl., a tak profesura zubního lékařství zůstala mimořádná.

Je vhodné připomenout, že po Vídni byla Praha druhým místem v tehdejším rakouském státě, kde bylo zubní lékařství přednášeno na univerzitě.

Jediné uznání fakulty Nesselovi byl čestný doktorát medicíny a chirurgie při příležitosti pětisetletého jubilea založení univerzity.

„Zubospráva“ – osvěta i varování

Ještě dlouho po uvedení výuky zubního lékařství na univerzitu, přežívaly v široké veřejnosti představy, že jedinou léčebnou možností při bolestech zubů je obávaná extrakce. Rakovnický lékař M. Šembera ve snaze bojovat proti předsudkům a neznalostem, vydal v roce 1865 stručnou brožurku – dnes bychom řekli osvětovou – kterou nazval Zubospráva. Poučuje čtenáře:

„Zkušený lékař jistě nikdy nevezme zub toliko proto, že zub bolí, a jistě jiným způsobem bolest ukrotiti dovede. Odmítál-li však lékař extrakci, nemocný jde pak ke komukoliv, buď on si kovář, zámečník, švec nebo kdo jiný kleštěmi zacházející řemeslník, jenžto se po hospodách vychloubá, že umí dobře zuby trhati.“

I naši předkové byli zřejmě zahlcováni nabídkami zázračných prostředků v péči o chrup. Dr. Šembera naléhavě varuje:

„Nevěř, laskavý čtenáři, žádným vodičkám, kapkám, práškům a dryákům od nelékařů nebo v časopise vychvalovaným, třeba měly francouzské nebo anglické jméno – věř raději zkušenému lékaři. Jistá paní z Rakovníka zakoupila si od poběhlíka prášky na zuby, ztratila za čtvrt léta všechny hořejší řezáky. Zuby ovšem zbělely – ale jen na krátký čas.“

Po 45 letech učitelské činnosti Nessel odchází na odpočinek v roce 1873 a 15. února 1876 umírá.

Po odchodu F. Nessela z činné služby ze seznamu přednášek zubní lékařství mizí. Až v roce 1880 je znovu obnovil H. Schmidt (1849–1895) v témže roce habilitovaný.

Čeština na Karlo-Ferdinandově univerzitě

V roce 1882 vstoupil v platnost zákon, dle něhož pražské vysoké učení Univerzita Karlo-Ferdinandova bylo rozděleno na dvě samostatné školy s českým a německým vyučovacím jazykem. Obě univerzity se zcela samostatnou správou přejímaly v právním i historickém smyslu všechny znaky starého Karlova učení, včetně názvu.

Toto rozhodnutí ukončilo dlouholeté úsilí o zavedení českých přednášek na pražské univerzitě. Uvedli jsme již, že středověký vyučovací jazyk latina byl za Josefínských reforem nahrazen na všech rakouských univerzitách němčinou. V druhé polovině 19 století – počínaje rokem 1848 – se objevují snahy uvést na univerzitní půdu národní jazyk. Tak Poláci prosazují v Krakově polštinu, Maďaři v Pešti maďarštinu. Konečně se tedy objevily i české přednášky v Praze. Na české lékařské fakultě v Praze byla výuka zahájena 15. října 1883.

Podle zmíněného zákona dosavadní vedoucí ústavů i klinik museli rozhodnout, na které z obou fakult chtějí nadále působit. Do této fakulty pak také přešlo příslušné pracoviště.

Bylo tedy nutno budovat nové ústavy a kliniky a získávat nové učitele.

Profesorský sbor české lékařské fakulty se poprvé sešel již v červnu 1883. Hned na prvém zasedání tohoto sboru jsou projednávány jako sedmý bod habilitace. Protokol z této schůze se konstatuje, že byly podány byly 3 žádosti, totiž dr. Hlavy, dr. Thomayerova a dr. Baštýře.

Jméno představitele zubního lékařství se tedy objevuje mezi dvěma významnými jmény naší medicíny.

Několik měsíců poté, 1. října 1883 uchází se o habilitaci ze zubního lékařství další žadatel, dr. Eduard Nessel, syn Františka Nessela. Obě habilitace byly profesorským sborem projednány v témže školním roce, a tak od roku 1884 vyučují zubní lékařství dva docenti.

Docenti zubního lékařství

Mořic Baštýř, který žádost o habilitaci podal jako první, se narodil 29. 12. 1835 v Dřítni, malé osadě poblíž Hluboké. V roce 1863 se stává doktorem lékařství, rok po té ještě magistrem porodnictví a doktorem chirurgie. Již za svých studijních let se intenzivně věnoval spolkové činnosti v Akademickém čtenářském spolku, v letech 1863–1864 je pak zvolen jeho předsedou. Rok poté odchází jako praktický lékař do svých rodných jižních Čech a působí v Kunžaku, pak v Kardašově Řečici; konečně se stěhuje do Ústí nad Labem, kde působí 6 let.

Jeho definitivním působištěm se však stává Praha, kde se rozhodl věnovat se výhradně zubnímu lékařství. I v Praze se věnuje veřejné činnosti, působí v pražském zastupitelství a městské zdravotní komisi. Angažoval se i v organizacích souvisejících s jeho vyznáním. Již v Ústí nad Labem byl zvolen starostou židovské náboženské obce, později působil ve spolku Or Tomid.

Z jeho publikační činnosti je nejvýznamnější učebnice Zubní lékařství, kterou vydal v roce 1886. Po jmenování docentem působil na fakultě až do své smrti 14. září 1894.

O pověsti, jaké se v Praze Baštýř těšil, nám podává zprávu Jan Neruda:

„Dr. Baštýř je v Praze osobností všeobecně oblíbenou a jako zubní lékař má asi praxi největší. Zubní lékařství je dnešního dne asi nejvyhledávanějším a nejnamáhavějším oborem lékařským – zuby měly vždy své odborníky i v lékařství prostonárodním, které veškeré bolesti jejich léčilo bukvicovou vodou a veškeré operační výkony svěřovalo vesnickému kováři, dnes pak je k němu zapotřebí důkladných vědomostí lékařských, značné obratnosti chirurgické, zkušeností estetických a bůh ví čeho ještě! Zubní lékař pomáhá řečníkům k plnému zvučnému zase hlasu, on kulatí dívčí tváře, on dodává nevěstám posledního lesku.“

V dalším textu tohoto medailonku Neruda vyzdvihuje i pedagogické působení Baštýře:

„Na jeho přednáškách, přehojně navštěvovaných, chválí se slovo vždy jasné, výklad vždy přesný.“

Další docent zubního lékařství, Eduard Nessel, se rozhodl navázat na působení svého otce. V Praze promoval 7. prosince 1876. Jeho otec František Nessel se tedy jeho promoce nedožil, zemřel v únoru téhož roku. Eduard zřejmě již jako medik se zajímal o zubní lékařství, neboť ve své žádosti o habilitaci uvádí :

„Odborného vzdělání zvláště důkladného v operativní části tohoto oboru dostalo se mi od otce Františka Nessela, Med. et Chir. Dra, operatéra a profesora zubního lékařství.“

V dalším textu uvedené žádosti píše, že je činným jako zubní lékař v Praze od roku 1879. Tři léta mezi ukončením studia a zahájením soukromé praxe strávil jako operační elév chirurgické kliniky, v srpnu 1878 byl povolán do vojenské služby jako lékař při obsazování Bosny a Hercegoviny. Dne 1. října 1883 podává svou žádost o habilitaci, a sbor profesorů jeho řízení dokončil ještě před vyřízením žádosti dr. Baštýře.

Poslední z „otců zakladatelů“

Během svého působení E. Nessel věnoval mnoho úsilí vybudovat při fakultě samostatný ústav pro zubní lékařství. Výsledkem této snahy bylo zřízení zubního ambulatoria. Začátky byly skromné: jeden asistent, dva demonstrátoři, jeden zubní technik a ústavní sluha. Nicméně byl to základ, který Nessel cílevědomě rozšiřoval a který umožnil po letech vznik samostatné kliniky. Jeho publikační činnost zahájilo vydání textů, které nazval Úvahy – „O ošetření chrupu“ a „ O tahání zubů“. V roce 1895 vydává své dílo nejvýznamnější učebnici Zubní lékařství.

Byl zkušený klinik, jeho popis pulpitických bolestí nemůže být výstižnější:

„Bodavé, škubavé, trhavé bolesti, které se záhy stávají bloudivými, vystřelujícími, jako blesk proletující drahou 2. nebo 3. větve, dle toho, které čelisti zub zchvácený náleží, stále většího rozsahu nabývajíce později dospívají zvláště noční dobou u největší své intenzitě s denním poměrně klidem.“

Mezi organizační Nesselovy zásluhy patří i jeho činnost ve výboru Spolku českých zubních lékařů a práce vedoucího redaktora časopisu Zubní lékařství.

Jeho univerzitní dráha mu přinesla v roce 1875 titul mimořádného profesora a konečně roku 1919 je jmenován řádným profesorem; 8. května 1920 v Praze umírá ve věku 69 let.

O jeho osobnosti a charakteru hovoří následující věta v Almanachu českých lékařů:

„Jako reprezentant oboru, jehož velká část je uměním, dovedl si vždy uhájit vedle technické zručnosti, která jinde svádí k obchodnímu těžení, čistou tógu nezištné vědy.“

Eduard Nessel je poslední ze tří zakladatelských osobností českého zubního lékařství, který překročil svou životní drahou 19. století a vstoupil do století 20, v němž se zubní lékařství mělo změnit ve stomatologii.

Autor děkuje Ústavu pro dějiny lékařství 1. Lékařské fakulty UK za laskavé zapůjčení obrazové dokumentace.

Doc. MUDr. O. Brázda, CSc.

Stomatologická klinika 1. LF UK a VFN

Kateřinská 32, Praha 2, 120 00

otakar.brazda@centrum.cz