Budoucnost hygieny práce

Ať už byla hygiena práce v minulosti jakkoliv formálně začleňována do určitých oborů a repre-zentována jakýmikoliv vzdělávacími programy, které se v průběhu let vyvíjely čili měnily, zůstávala vždy stěžejní součástí lékařského oboru hygiena a epidemiologie. A protože hygiena a epidemiologie je u nás oborem lékařským, byla hygiena práce vždy významným lékařským odvětvím. Byla rozvíjena lékaři na desítkách hygienických stanic, přednášela se na lékařských fakultách, přičemž na lékařské fakultě hygienické Univerzity Karlovy v Praze měla prioritní postavení. Studenti lékařství se seznamovali s dopadem působení práce a pracovního prostředí na zdraví člověka a byla jim vysvětlována a zdůrazňována nutnost náležitého stanovování a dodržování určitých hygienických limitů faktorů práce a pracovního prostředí (resp. byli seznamováni s negativními dopady, které mohou nastat při jejich překračování). Hygiena práce nereprezentovala jenom státní dozor na pracovištích (a při jejich výstavbě a uvádění do provozu), ale měla záběr mnohem širší. Vyjadřovala snahu odborné lékařské veřejnosti o navození ergonomicky vhodných poměrů na pracovištích, o přizpůsobení práce zdraví pracovníků, o zlepšení pracovní pohody a s tím spojené zlepšení kvality vykonávané práce a zvýšení pracovního výkonu. Její pozice mezi lékařskými obory se zdála být nezpochybnitelná a neotřesitelná.

Situace se jenom nenápadně změnila, když byla hygiena práce po roce 2000 začleněna do nově založeného základního oboru pracovní lékařství, či spíše tím, že v souvislosti s tím byla v podstatě vyřazena ze vzdělávacího programu lékařského oboru hygiena a epidemiologie. Hygienici práce tuto drobnou změnu vesměs uvítali, protože jim umožňovala uplatňovat se v de facto klinickém oboru, jímž pracovní lékařství je, zvláště při zajišťování pracovnělékařských služeb. V době, kdy hygienická služba byla v rozsáhlé přestavbě a perspektivy jejích jednotlivých úseků byly přinejmenším nejasné, představovalo toto administrativní začlenění hygieniků práce mezi klinické lékaře významné rozšíření možností jejich dalšího uplatnění. Problém byl jenom v tom, že tato změna nebyla rozhodně faktorem, který by stimuloval mladé lékaře (absolventy lékařských fakult) věnovat se ve svém profesním životě právě hygieně práce. Když už se některý z lékařů rozhodl pracovat v hygienické službě, upřednostnil své základní vzdělávání v základním oboru hygiena a epidemiologie. A ti mladí lékaři, kteří spatřovali své profesní perspektivy v poskytování pracovnělékařských služeb, se většinou rozhodli získat kvalifikaci v lékařském oboru všeobecné praktické lékařství. Příprava na vykonání kvalifikační atestace z tohoto oboru trvala jenom 3 roky (zatímco příprava na vykonání kvalifikační atestace v základním oboru pracovní lékařství byla čtyřletá), přičemž praktický lékař měl (a stále má) totožné kompetence při poskytování pracovnělékařských služeb jako pracovní lékař (a navíc řadu dalších odborných kompetencí a možností pracovního uplatnění). Tak se stalo, že zájem absolventů lékařských fakult o zařazení do základního oboru pracovní lékařství byl jen zcela minimální – a pokud šlo o lékaře, kteří se rozhodli pracovat v hygienické službě, byl extrémně nízký (podle informací, které mám k dispozici, údajně nulový). To bylo téměř stejné, jako kdyby se žádný mladý lékař nechtěl věnovat hygieně práce. Tato situace ale nekorelovala dobře se zjevným zájmem těch mnoha absolventů lékařských fakult o technické otázky a o problematiku fyziky, chemie či matematiky, kteří by se právě v hygieně práce mohli velmi racionálně uplatnit. (K takto směrovaným absolventům lékařských fakult jsem v minulosti patřil i já, přesto bych se asi stěží nechal získat k zařazení do základního lékařského oboru pracovní lékařství, kdyby v době mé promoce existoval ve své pozdější podobě, a to i přesto, že o problematiku hygieny práce jsem měl z řady důvodů již v době svých lékařských studií velký zájem.)

Postupně se zvýrazňující nedostatek lékařů, kteří by se mohli a chtěli věnovat hygieně práce, vedl k tomu, že odbory a oddělení hygieny práce hygienických stanic začaly namísto lékařů zaměstnávat odborníky s nelékařským vzděláním. Tato situace se v průběhu let zvýrazňovala a prohlubovala, takže v současné době se již na některých hygienických stanicích hygieně práce nevěnuje vůbec žádný lékař (a na ostatních je zastoupení lékařů na odborech a odděleních hygieny práce jenom minimální). A nelékaři se už také mnohde stali vedoucími pracovníky těch pracovišť, která se zabývají hygienou práce.

Další nenápadná změna situace nastala tím, když byl základní lékařský obor pracovní lékařství změněn na nástavbový obor. Hygiena práce zůstala součástí už jenom tohoto nástavbového oboru. Příprava na kvalifikační atestaci v tomto oboru je stanovena na 18 měsíců a hygieně práce je v jejím rámci věnován jenom velmi malý prostor. Stěžejní hygienický, resp. lékařský obor se tak dostal na samý okraj lékařského vzdělávání. Nelze pominout, že některé nástavbové lékařské obory byly posledními úpravami předpisů o lékařském vzdělávání zrušeny. Jedním (ale patrně velmi důležitým) kritériem pro rušení do té doby existujících lékařských oborů byly i počty lékařů, kteří v průběhu let získali v těchto oborech kvalifikaci (kteří v nich atestovali). V této souvislosti je nutné upozornit, že v základním oboru pracovní lékařství atestovalo během posledních let jen velmi málo lékařů (a to dokonce méně než v jiném nejmenovaném nástavbovém lékařském oboru, který byl zrušen se zdůvodněním, že zájem o něj je malý, protože počet absolventů tohoto lékařského oboru byl v posledních letech jenom omezený). Obavy, že pracovní lékařství patří mezi tzv. ohrožené obo-ry, které mohou být při nejbližší rekonstrukci vzdělávacího systému v naší zemi zrušeny, jsou tedy reálné. Navíc se objevují názory, že jednotlivé části pracovního lékařství si mohou snadno „rozebrat“ jiné obory, zejména všeobecné praktické lékařství pokud jde o poskytování pracovnělékařských služeb, a dále ortopedie, neurologie, dermatovenerologie, infekční lékařství – a další, podle toho, do kterého klinického lékařského oboru spadají zdravotní důsledky nepříznivého působení práce a pracovního prostřední na zdraví člověka. Kdyby ke zrušení nástavbového oboru pracovní lékařství skutečně došlo, pro hygienu práce by to bylo za současných podmínek velmi nepříznivé, protože – pakliže by se „v její prospěch“ významně neupravily vzdělávací programy jiných lékařských oborů – by v rámci medicíny téměř zanikla. Potom by byly nejspíše otevírány otázky, zda hygiena práce a dokonce celá hygiena a epidemiologie vůbec patří do medicíny, zda by ji neměli zajišťovat převážně odborníci s jiným než lékařským vzděláním začlenění mimo rezort zdravotnictví (jako je tomu v řadě rozvinutých zemí). Řadu kompetencí hygieniků práce by pak mohly převzít inspektoráty bezpečnosti práce a jiné subjekty začleněné převážně do působnosti resortu vnitra.

Zastávám názor, že hygienu práce je třeba koncipovat a rozvíjet jako samostatný plnohodnotný hygienický lékařský obor. Její spojení s klinickým oborem pracovní lékařství, který byl koncipo-ván v podstatě jako nástavbový obor pro interní lékaře, nebylo podle mého mínění optimálním řešením, a to i přesto, že hygienikům práce to přineslo určité dočasné řešení složité situace, do které se někteří z nich dostávali. Hygiena práce klinickým lékařským oborem není a žádná admini-strativní opatření to nemohou změnit. Spojování hygienického a klinického oboru do jedné entity je velmi problematické. Spolupráce odborníků je něco jiného než jejich formální totožnost. Pro ilustraci lze konstatovat, že za správné by stěží někdo považoval spojení hygieny výživy a gastroenterologie do jediného lékařského oboru, nebo sloučení hygieny osvětlení a očního lékařství. Nelze vyloučit, že hygienici výživy nebo lékaři zabývající se problematikou osvětlení by takové spojení přinej-menším zpočátku uvítali, avšak pro dlouhodobé perspektivy hygieny výživy či tu část hygieny, která se zabývá osvětlením, by to jistě nebylo přínosné (pomineme-li fakt, že takové spojování relativně odlišných odborných oblastí – byť vzájemně spolupracujících – není logicky dobře odůvodnitelné).

Podle mého mínění by se měla stát hygiena práce stěžejní součástí (prozatím) lékařského obo-ru hygiena a epidemiologie. Měla by tedy být z rozhodující části přesunuta z nástavbového oboru pracovní lékařství (v něm je podle schvalovaného vzdělávacího programu její zastoupení jenom omezené) do základního oboru hygiena a epidemio-logie, kam přirozeně patří. Do rámce vzdělávacího programu nástavbového oboru pracovní lékařství by měly patřit jenom ty části hygieny práce, které se bezprostředně týkají klinické pracovnělékařské práce (stejně, jako do něj patří i určité části neurologie, ortopedie, interny, dermatovenerologie, infekčního lékařství, pneumologie a dalších lékařských oborů). Návrat hygieny práce do základního lékařského oboru hygiena a epidemiologie je jedním z předpokladů jejího kvalitního budoucího rozvoje. Svazovat hygienu práce výhradně jenom s klinickým pracovním lékařstvím je podle mého názoru z dlouhodobého pohledu riskantní a pro udržení a rozvoj těchto dvou oborů není úplně optimální strategií. V současné situaci již nelze považovat hygienu práce za „silný“ a neotřesitelný lékařský obor, jakým bývala dříve. A je otázkou, zda za současných podmínek nesměřuje k tomu, aby přestala být lékařským oborem. Tomu je třeba zabránit a posílit hygienu práce, nejlépe v rámci základního lékařského oboru hygiena a epidemio-logie. To je ostatně cesta, která je patrně realizována ve většině rozvinutých zemí.

doc. MUDr. Evžen Hrnčíř, CSc., MBA