Nové přístupy ke stanovení nemajetkové újmy způsobené poškozením zdraví

Součástí posuzování nemocí z povolání prováděného některými pracovnělékařskými pracovišti je také hodnocení nemateriální (nemajetkové) újmy, kterou postiženému zaměstnanci zjištěná nemoc z povolání způsobuje, tedy stanovení bodového ohodnocení za bolest a za ztížení společenského uplatnění. Jde o důležitou součást komplexního posudkového procesu realizovaného při řešení problematiky uznávání nemocí z povolání. Pracovištím, která takové hodnocení provádějí, přináší tato odborná činnost kromě jiného určitý nezanedbatelný finanční příjem.

Od počátku roku 2002 se při stanovení bodového ohodnocení bolesti a ztížení společenského uplatnění postupovalo podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (s účinností ode dne 28. 2. 2003 ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb.). Tento předpis byl používán k hodnocení nemateriální újmy navozené postižením zdraví způsobeným pracovními i obecnými úrazy (vznikajícími např. při dopravních nehodách či rvačkách), nebo v důsledku pochybení při poskytování zdravotní péče nebo následkem jiné činnosti, která vedla u některého jedince ke škodě na zdraví. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (označovaný běžně jako „nový občanský zákoník“) však s účinností ode dne 1. 1. 2014 vyhlášku č. 440/2001 Sb., v platném znění, zrušil. Hlavním důvodem k jejímu zrušení byla údajně skutečnost, že prostřednictvím této vyhlášky zasahovala výkonná moc nepřijatelným způsobem do moci soudní. Byl prosazen názor, že soudci, kteří rozhodují o odškodnění pacientů za různé škody na zdraví, čímž uplatňují soudní moc, která musí být nezávislá na moci výkonné, nemohou být při svém rozhodování omezováni mocí výkonnou, jejímž vyjádřením je zmíněná vyhláška vydaná představiteli výkonné moci, tedy Ministerstvem zdravotnictví a Ministerstvem práce a sociálních věcí. Soudci byli zmíněnou vyhláškou (reprezentující výkonnou moc) údajně nepřípustně limitováni v možnosti přiznat zdravotně postiženým jedincům spravedlivou náhradu. O správnosti výše uvedeného legislativního postoje není účelné vést polemiku, neboť ať už by její závěr vyzněl jakkoliv, nic by se tím nezměnilo na skutečnosti, že vyhláška č. 440/2001 Sb., ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb., je s účinností ode dne 1. 1. 2014 zrušena. Poměrně podrobná lékařská kritéria vytvořená na základě četných odborných diskusí a mnohaletých zkušeností s odškodňováním jedinců trpících zdravotními poruchami byla tak nahrazena ustanovením § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, které deklaruje: „Při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu postiženého peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.“ Jak vysoké peněžité náhrady mají plně odčinit a vyvážit bolest a jiné majetkové újmy a jak se mají v praxi aplikovat zásady slušnosti, však ode dne 1. 1. 2014 žádný předpis neupravuje. Složitou situaci, která se tím při posuzování nemateriální újmy našich občanů navozené škodami na zdraví vytvořila, se Nejvyšší soud České republiky snažil alespoň částečně řešit vydáním metodiky, která má zmiňovanou vyhlášku č. 440/2001 Sb., ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb., v podstatě nahradit. Odškodnění za bolest by se podle ní stanovovalo podle totožného principu, který používala zmíněná zrušená vyhláška. „Nové“ bodové hodnoty odpovídající bolesti provázející jednotlivé posuzované odchylky od normálního zdravotního stavu (a některé jiné změny při hodnocení bolesti), které přináší metodika Nejvyššího soudu České republiky, však neprošly žádnou širší lékařskou diskusí a podle některých názorů vyjadřovaných lékaři, kteří s hodnocením bolesti mají určité zkušenosti, obsahují velké množství věcných chyb. (Navíc je možné konstatovat, že pravidlo určitého omezení rozhodování soudců při přiznávání finanční náhrady za bolest, které bylo hlavním důvodem pro zrušení výše uváděné vyhlášky, se aplikací zmiňované metodiky Nejvyššího soudu České republiky nijak nezměnilo.) Daleko komplikovanější situace ale vzniká při posuzování ztížení společenského uplatnění, resp. finanční náhrady, která mu odpovídá. Stanovení odškodnění za trvalé postižení zdraví se bude řídit zcela jiným principem, o jehož racionálním využívání a reálné aplikovatelnosti do posudkové praxe byly již některými hodnotiteli vyjádřeny závažné pochybnosti. Tuto problematiku nechci na tomto místě otevírat, proto jenom upozorňuji, že s nově navrhovaným principem stanovení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění nejsou prozatím dostatečné zkušenosti, že nejsou stanovena žádná jednoznačná kritéria pro jeho aplikaci, že jeho používání přesahuje rámec odborných i praktických možností lékařů, že celý systém je nevyvážený a nedostatečně zohledňuje, resp. ani neumožňuje zohlednit, řadu závažných skutečností a že vytváří prostor pro zásadní uplatňování subjektivních hledisek a přístupů. Protože se však zmiňovaná metodika Nejvyššího soudu České republiky bude uplatňovat při posuzování ztížení společenského uplatnění navozeného událostmi nastalými ode dne 1. 1. 2014, stane se její aplikace aktuální až ode dne 1. 1. 2015 (neboť ztížení společenského uplatnění stanovujeme zpravidla až v době, kdy od události, která způsobila škodu na zdraví, jejíž důsledky jsou hodnoceny, uplynul alespoň jeden rok).

Pracovníci posuzující nemoci z povolání nejsou výše uvedenými změnami, které jsou příčinou obav z velmi složitých posudkových problémů navozených zrušením vyhlášky č. 440/2001 Sb., ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb., prozatím příliš zneklidňováni. Podle § 394 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, mají totiž i po datu 1. 1. 2014 při hodnocení nemateriální újmy vzniklé pacientům trpícím nemocí z povolání podle této zrušené vyhlášky i nadále postupovat, a to „až do doby, než nabude účinnosti právní úprava úrazového pojištění“. Tu měl řešit zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších úprav, ale prozatím se to nestalo (viz dále). Také nemateriální újma navozená pracovními úrazy bude prozatím stanovována podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb. Lékařská odborná veřejnost byla vyzvána, aby se podílela na úpravě tohoto předpisu, na jeho vylepšení, které by mělo respektovat určité námitky, které se k některým jeho částem v minulosti objevily. Je tedy možné, že zmíněná vyhláška bude (a to možná v podobě nařízení vlády) v určité modifikované podobě platit i nadále, ovšem jenom pro posuzování profesionálních postižení zdraví a nepochybně pouze po omezenou dobu. Přesto nelze říci, že zrušení vyhlášky č. 440/2001 Sb. ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb. pro případy, které se netýkají profesionálních poruch zdraví, a její určité „nahrazení“ metodikou Nejvyššího soudu České republiky se pracovních lékařů (a jiných lékařů posuzujících profesionální postižení zdraví, zejména následky pracovních úrazů) nyní ještě netýká. Již v současné době se začínají objevovat problémy, které se v budoucnosti s největší pravděpodobností ještě vystupňují.

Nejzávažnější skutečností je, že totožné patologické stavy budou odškodňovány odlišným způsobem podle toho, zda budou jejich příčinou obecné nebo pracovní faktory. Nemalé rozdíly nastávají už nyní, stanovujeme-li bodové ohodnocení bolesti odpovídající nějakému poranění buď podle pravidel a zásad, které přináší metodika Nejvyššího soudu České republiky, nebo podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb. To je patrně dlouhodobě neudržitelné. Není snadné vysvětlit dvěma občanům se stejným postižením zdraví, z nichž u prvního k němu došlo v důsledku pracovního úrazu a u druhého následkem přepadení jinou osobou nebo při obecné dopravní nehodě, proč mají dostat velmi rozdílné odškodnění za bolest. Rozdíly ve výši odškodnění se stanou ještě výraznějšími, až bude odlišným způsobem hodnocena nemajetková újma způsobená těmto dvěma občanům ztížením jejich společenského uplatnění. Tento problém významným způsobem nezmírnilo ani stanovisko Nejvyššího soudu České republiky, podle kterého se v případě existence situace, při které je možné použít oba způsoby hodnocení nemateriální újmy, může sám postižený rozhodnout, podle kterého ze dvou možných principů bude odškodňován. Takové situace jsou v praxi poměrně vzácné, jde třeba o poranění, které vznikne zaměstnanci na služební cestě při dopravní nehodě zaviněné nějakým jiným řidičem. Někteří čtenáři si možná vzpomenou na diskuse, které byly vedeny v době, kdy se blížilo nabytí účinnosti té části zákona č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších úprav, která novým způsobem stanovovala náhrady za škody, které zaměstnancům vznikly následkem pracovních úrazů nebo nemocí z povolání. Jedním z hlavních argumentů odpůrců přijetí této právní změny byla skutečnost, že při jejím akceptování by byli lidé s totožným postižením zdraví odškodňováni velmi rozdílným způsobem podle toho, zda u nich určitá porucha zdraví vznikla v důsledku práce nebo z obecných příčin. To bylo interpretováno jako nepřijatelné a zmiňovaná právní úprava nakonec nebyla přijata, resp. příslušná část zmiňovaného zákona byla zrušena (s tím, že musí být kompletně přepracována). Zrušení uvedené části zákona č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších úprav, je také důvodem, pro který se pro hodnocení nemajetkové újmy způsobené profesionálním postižením zdraví používá i nadále (i když jenom dočasně) vyhláška č. 440/2001 Sb., ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb.

Nemalý problém pro pracovní lékaře vyplývá také ze skutečnosti, že odškodnění stanovené za profesio­nální poškození zdraví podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb., je v naprosté většině případů významně nižší než odškodnění stanovené podle nové metodiky Nejvyššího soudu České republiky. Lze předpokládat, že rozdílné způsoby hodnocení totožných zdravotních stavů budou (a to patrně vcelku oprávněně) vyvolávat určitý tlak na sbližování těchto hodnocení, a to nejen pokud jde o výslednou výši poskytnutého odškodnění za nemateriální újmu způsobenou jedinci postižením zdraví, ale i pokud jde o princip stanovení tohoto odškodnění. Je totiž obtížné představit si, že by zcela rozdílné principy stanovení náhrad (zejména pokud jde o náhradu za ztížení společenského uplatnění) mohly vést ke shodným nebo alespoň podobným výsledkům hodnocení. Problémy spojené s aplikací metodiky Nejvyššího soudu České republiky ke stanovení náhrady za nemajetkovou újmu na zdraví se tedy pracovního lékařství týkají už nyní a budou se ho (a to možná v ještě větší míře, než je tomu dosud) týkat i v budoucnosti. Rozměr tohoto problému může být zmírňován snad jenom skutečností, že uznaných nemocí z povolání u nás v průběhu let z řady příčin výrazně ubývá, a to i přes pragmatické (a mnohdy úspěšné) snahy mnoha pracovních lékařů rozšiřovat seznam nemocí z povolání o stále další položky a o zmírňování kritérií pro uznávání různých patologických stavů za nemoci z povolání.

To ale není všechno. Nelze zanedbat, že zrušená vyhláška č. 440/2001 Sb., ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb., umožňovala vyřešit mimosoudně naprostou většinu případů stanovení výše náhrady za nemajetkovou újmu, která vznikala postiženým jedincům v důsledku poškození jejich zdraví. Odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění, které bylo podle ní při mimosoudním jednání stanovováno, většinou bylo i racionálním základem pro rozhodování soudu, který se touto problematikou zabýval jenom v případě nějakých sporů mezi poškozeným a plátcem pojistného. Nyní existuje obava, že většina případů stanovení náhrad za zdravotní újmu navozenou neprofesio­nálními faktory bude řešena u soudu, a někteří advokáti zaměření na problematiku poskytování náhrad za škody na zdraví, nenechávají své okolí na pochybách, že tuto tendenci budou jednoznačně prosazovat. Kdyby k tomu došlo, soudy by musely řešit ročně desetitisíce případů všemožných pojistných událostí, které až dosud byly řešeny mimosoudně uzavřením dohody mezi pojišťovnou a postiženým. Abstrahujme na tomto místě od otázek, jakým způsobem to ovlivní naše pojišťovnictví nebo jak takový nápor budou zvládat soudy. Zamysleme se spíše nad tím, jaké myšlenky mohou být otevírány v případě, že soudy se budou zabývat tak velkým počtem (možná většinou) případů odškodňování jedinců za škody na zdraví, které jim byly způsobeny všemožnými událostmi. Co když se někdo zeptá, proč by také odškodňování pacientů trpících nemocemi z povolání (které tvoří jen malý zlomek z celkového počtu řešených případů odškodnění za postižení zdraví) neměly převážně (nebo výhradně) řešit soudy. Může být přitom argumentováno skutečností, že budou-li všechny případy řešeny soudní cestou, okamžitě přestanou existovat nelogické a nespravedlivé rozdíly v odškodnění stejně postižených jedinců (podle toho, zda jejich hodnocená odchylka od normálního zdravotního stavu vznikla z obecných nebo z profesionálních příčin – viz výše). Když budou soudy muset ročně zvládat desetitisíce případů stanovení odškodnění za obecné škody na zdraví způsobené dopravními nehodami a jinými obecnými příčinami, proč by také nezvládly stanovit „spravedlivé“ odškodnění za důsledky relativně malého počtu zjištěných nemocí z povolání (který je přibližně o dva řády nižší než počet hodnocených škod na zdraví, které vznikají z obecných příčin)? Potom by se mohlo stát, že odškodňování nemocí z povolání se vyjme z odborných kompetencí pracovnělékařských pracovišť a ponechá se plně v kompetencích soudů. Upozorňuji, že by to nebylo nic neobvyklého, neboť takto se postupuje ve většině evropských zemí i v USA. V těchto zemích spočívá role zdravotnických zařízení analogických našim pracovnělékařským pracovištím uznávajícím nemoci z povolání jenom ve stanovení, které onemocnění posuzovaného jedince existuje v příčinné souvislosti s prací. Tato zahraniční pracoviště vůbec neřeší problematiku odškodnění takového jedince, neboť to je plně v kompetenci příslušných soudů. Kdyby se stejné pojetí prosadilo i u nás, pracovnímu lékařství by byla ubrána nemalá část jeho náplně a možná také finančních prostředků. To by rozhodující většina pracovních lékařů nepochybně neuvítala. Obávám se, že určité nebezpečí takového vývoje nyní existuje a že možná bude potřeba vyvinout určité úsilí, aby se tato obava nenaplnila.

Praha 14. 8. 2014

Doc. MUDr. Evžen Hrnčíř, CSc., MBA