Může soud rozhodovat o odborných věcech?

Začalo to udáním. V roce 2010 obdržela organizace, která od roku 1997 vyplácela svému bývalému zaměstnanci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (rentu) s ohledem na to, že tento pracovník byl pro trvalé zdravotní následky pracovního úrazu vyřazen ze své původní hornické práce, anonymní dopis, ve kterém ji neznámý pisatel informoval o tom, že tento její bývalý zaměstnanec nemá na žádnou rentu nárok, neboť od roku 2002 trpí epilepsií a byl léčen pro zhoubný nádor mozku. Zmíněná organizace na to reagovala tím, že vyzvala určitého znalce, který s ní spolupracuje, aby stanovil, zda obecné onemocnění, které je v udání zmiňováno, je tak závažné, že by bylo důvodem, pro který by její bývalý zaměstnanec nemohl vykonávat svou původní hornickou práci (a ztratil by tím také nárok na výplatu renty). Tento znalec zjistil, že bývalý zaměstnanec skutečně prodělal koncem roku 2002 stav, který byl pokládán za epileptický záchvat. Při následném důkladném vyšetření u něj byl zjištěn nádor mozku a ten byl neprodleně (počátkem roku 2003) úspěšně operován. Jednalo se o nádor vycházející z neuroglie, který byl podle histologického nálezu na pomezí mezi nádorem zhoubným a nezhoubným. Zmiňovaný bývalý zaměstnanec se po operaci podrobil preventivní radioterapii a pak až do května 2003 užíval preventivně léky s antiepileptickým účinkem. Žádný epileptický záchvat (kromě toho prvního, který u něj nastal bezprostředně před zjištěním mozkového nádoru) pak už nikdy neprodělal. Znalec učinil závěr, že nádor mozku je až do vyléčení kontraindikací pro hornickou práci v podzemí, přičemž na nádor uvažovaného zaměstnance je možné pohlížet jako na vyléčený za 5 let od okamžiku, kdy byl úspěšně odoperován. Organizace, která znalecký posudek požadovala, z toho odvodila, že její bývalý zaměstnanec neměl nárok na výplatu renty v době od první manifestace nádoru (od data, kdy u něj nastal první a jediný epileptický záchvat) až do doby, kdy od operace tohoto nádoru uplynulo 5 let, a vyzvala tohoto zaměstnance, aby jí rentu poskytnutou v tomto období neprodleně vrátil. (Jednalo se o více než dvoumilionovou finanční částku.) Když to zmíněný bývalý zaměstnanec neučinil, podala v roce 2011 na něj a na jeho registrujícího praktického lékaře pro dospělé trestní oznámení, v němž kromě obvinění obou jedinců z podvodu požadovala i úhradu výše zmiňované finanční částky. Lékař byl obviněn z trestného činu spočívajícího v tom, že každoročně (včetně roku 2003 a let následujících) vystavoval bývalému zaměstnanci žalující organizace lékařský posudek, v němž na předtištěném dotazníku vždy zatržením vyznačil, že u tohoto bývalého zaměstnance nevzniklo v předchozím období žádné závažné chronické onemocnění.

Všeobecný praktický lékař, který bývalému zaměstnanci výše zmiňovaná potvrzení každý rok vystavoval, se ocitl v roli obžalovaného z trestného činu podvodu. Zpočátku se hájil zejména tím, že o obecném nervovém onemocnění svého pacienta nevěděl, neboť tento pacient mu nikdy nepředal žádnou lékařskou zprávu, z níž by existence tohoto onemocnění vyplývala. V roce 2010 tento pacient („bývalý zaměstnanec“) dokonce podepsal zmiňovanému praktickému lékaři potvrzení, že mu žádné doklady o této své nemoci nikdy nepředal. U soudu však prohlásil, že byl k takovému podpisu svým lékařem přinucen a že jednal ve stresu, a soud to uznal, čili vyšel z předpokladu, že obžalovaný praktický lékař od samého počátku věděl, že jeho pacient trpí mozkovým nádorem a epilepsií. Zmíněný praktický lékař se pak hájil především tím, že deklaroval, že i kdyby o předmětném obecném onemocnění pacienta věděl, nemohl by je považovat za „chronické onemocnění“ ve smyslu definice používané Světovou zdravotnickou organizací (WHO) nebo ve smyslu běžně chápaného pojmu chronická nemoc. Současně vyjádřil svůj odborný názor, že již v době, kdy vydal dne 21. 10. 2003 své potvrzení o zdravotním stavu bývalého zaměstnance, byl již tento jedinec s ohledem na své obecné nervové onemocnění – v té době již úspěšně vyléčené, nevyžadující žádnou medikaci a nezpůsobující pacientovi vůbec žádné potíže – zdravotně způsobilý pracovat jako horník. Soud se při svém rozhodování opřel o názory několika lékařů. Všichni se shodli v tom, že nervové onemocnění bývalého zaměstnance nebylo chorobou, kterou by bylo možné označit za chronické onemocnění ve smyslu definice používané WHO. Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví všeobecné praktické lékařství, navíc deklaroval, že k datu 21. 10. 2003, kdy obžalovaný praktický lékař vydal posudek, podle kterého u bývalého zaměstnance nevzniklo žádné obecné chronické onemocnění, již tento zaměstnanec mohl (s ohledem na svou obecnou nemoc) vykonávat práci horníka. Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie, však vyjádřil názor, že podle jeho mínění by bývalý zaměstnanec neměl pracovat jako horník po dobu 2 let od okamžiku, kdy se u něj objevil první (a jediný) epileptický záchvat. Soud s ohledem na to, že šlo o onemocnění neurologické, dal za pravdu neurologovi. Konstatoval, že obžalovaný praktický lékař měl „jakožto zkušený lékař“ pochopit, že dotazníkem, který mu byl bývalým zaměstnavatelem horníka zaslán v roce 2003 a v letech následujících k vyplnění, nebyl žádán o vyjádření, zda u posuzovaného jedince vzniklo nebo nevzniklo nějaké chronické obecné onemocnění podle definice WHO (jak bylo v tomto dotazníku výslovně napsáno), nýbrž ve skutečnosti byl vyzván, aby vyjádřil, zda posuzovaný jedinec ztratil nebo neztratil nárok na výplatu renty. (Toho se měl dovtípit.) Protože podle vyjádření neurologa byl bývalý zaměstnanec po dobu 2 let pro obecné onemocnění neschopen pracovat jako horník a po tuto dobu tedy neměl pobírat rentu, byl lékař odsouzen v trestním řízení k tomu, aby (společně a nerozdílně s bývalým horníkem) uhradil finanční částku bezmála 800 tisíc Kč za neoprávněné vyplácení renty trvající 2 roky, současně byl tento všeobecný praktický lékař odsouzen k trestu odnětí svobody na 2 roky (podmíněně rovněž na 2 roky). Ve zdůvodnění tohoto rozsudku bylo zároveň uvedeno, že soud postupoval vůči lékaři mírně a shovívavě v tom smyslu, že mu vzhledem k tomu, že žije řádným životem a pracuje dosud bez jakýchkoliv pochybení, neuložil také zákaz výkonu povolání. Současně soud doporučil, aby se organizace, která bývalému pracovníkovi rentu vyplácela, případně domáhala navrácení renty za více než dvouleté období (pakliže se domnívá, že by to bylo správné) v občanskoprávním soudním řízení.

Zmíněný rozsudek (trest odnětí svobody na 2 roky a povinnost uhradit vysokou finanční částku) je pro uváděného všeobecného praktického lékaře velmi nepříznivý, je možné konstatovat, že téměř „zničující“. Nejen samotný rozsudek, ale i rozhodování soudu jistě vyvolává celou řadu otázek. První z nich je, zda je správné, aby nezávislý soud uvěřil pacientovi, který sice podepsal, že lékaře neinformoval o svém zdravotním stavu, ale dodatečně pak u soudu vypovídal, že tento podpis učinil „ve stresu“. (Abstrahuji na tomto místě od skutečnosti, že pacient byl v řešeném případě významně zainteresován na tom, aby soud nabyl přesvědčení, že lékař o jeho obecné nemoci věděl, neboť kdyby se ukázalo, že informace o této chorobě svému lékaři zatajil, byl by lékař patrně „vyviněn“ a celá vina by spadala na vrub pacienta, a to i pokud jde o navrácení určité finanční částky.) Nezapomínejme, že za podpis učiněný ve stresu by bylo možné pokládat téměř jakýkoliv podpis pacienta. Cožpak není ve stresu pacient, který podepisuje, že souhlasí s operací nebo s jakýmkoliv zdravotnickým výkonem, který je spojen s určitým rizikem? Je možné anulovat platnost podpisů učiněných ve věcech, kterým pisatel nepochybně rozuměl, chápal je, avšak dodatečně prohlásí, že jednal „ve stresu“? A to se zdaleka netýká jenom podpisů učiněných pacienty ve zdravotnických zařízeních.

Za druhé je pozoruhodné, že soud postihuje lékaře za to, že v podstatě správně vyplnil dotazník o zdravotním stavu pacienta, který mu byl zaslán k vyplnění, tedy že v něm věcně správně odpověděl na otázku, která mu byla v tomto dotazníku položena a týkala se vzniku obecného chronického onemocnění. (V daném případě se všichni lékaři – hodnotitelé shodli v tom, že neurologické onemocnění předmětného bývalého zaměstnance nelze označit za chronické onemocnění. Z lékařského hlediska šlo spíše o akutní, rychle a úspěšně zvládnutou nemoc.) Podle mínění soudu měl lékař pochopit, že je dotazován de facto na něco jiného, než co dotazník uvádí. Jako zkušený lékař přece musel pochopit, že tazateli nejde o existenci chronického onemocnění podle definice WHO, nýbrž o něco úplně jiného, o vyjádření stanoviska k nároku na výplatu renty. Většina posuzovatelů by se podle mého názoru nejspíše přiklonila k tomu, že v dotazníku má být odpovídáno na otázku, která je v něm položena, nikoliv na něco jiného. Jestliže tazatel svůj dotazník zformuloval neoptimálním způsobem, nemůže to jít na vrub toho, kdo na něj odpovídá. Soud však byl v tomto řešeném případě patrně jiného názoru.

Za třetí je třeba konstatovat, že soud se při rozhodování o výši uloženého trestu (o výši finanční částky, kterou musejí odsouzení zaplatit) řídil odborným stanoviskem jednoho z lékařů, který se k řešené problematice vyjadřoval. Neurolog vyjádřil názor, že pacient nemůže po dobu 2 let pracovat jako horník, a soud podle toho rozhodl. Skutečnost, že neexistuje žádný předpis ani všeobecně přijatá posudková dohoda, která by takto stanovený časový interval vymezovala, nevadí. Na překážku není ani to, že neurolog není odborníkem, který by byl z titulu své odborné kvalifikace kompetentní k posuzování zdravotní způsobilosti k práci (a to i pokud jde o nervové nemoci). Neurolog může stanovit diagnózu, stupeň pokročilosti nervové nemoci, léčbu, prognózu této choroby apod. Při rozhodování o zdravotní způsobilosti k práci je ale třeba zohledňovat ještě další skutečnosti, které přesahují rámec lékařského oboru neurologie. Je třeba vzít v úvahu ergonomické charakteristiky příslušné práce, je třeba vědět, jaká je míra pracovního rizika, jak je zajištěna zdravotní péče v případě náhlého zhoršení zdravotního stavu pracovníka, jaká je dostupnost této péče během pracovní směny, jaké jsou zkušenosti zdravotníků s pracovním uplatněním analogicky zdravotně postižených jedinců, jak časté kontroly zdravotního stavu by s ohledem na předpokládaný vývoj zdravotního stavu mohly být postačující, jak probíhá hygienický dozor na pracovišti atd. To jsou skutečnosti, které neurolog z titulu své odborné kvalifikace nemusí a ani nemůže znát. Rozhodně nikdy žádnou zkouškou neprokázal, že takové znalosti má, a do odborné náplně jeho oboru to podle schváleného vzdělávacího programu tohoto oboru ani nepatří.

Nezapomínejme, že téměř všichni lékaři vydávají denně nemalé množství posudků, které mají dalekosáhlý finanční dopad. Většinou jde o lékařské posudky, které deklarují rozhodnutí vycházející z odborného názoru lékaře, který není zakotven v žádném předpisu, tedy pro jehož učinění neexistují žádná jednoznačně stanovená kritéria. Odborné názory různých lékařů na řešenou věc mohou být velmi rozdílné. Nejde zdaleka jen o rozhodnutí, zda je nějaký jedinec zdravotně způsobilý k určité práci, respektive po jakou dobu k takové práci zdravotně způsobilý nebyl (jako tomu bylo v tomto řešeném případě), ale také o rozhodování o uznání nemoci z povolání, o trvání dočasné pracovní neschopnosti, o invaliditě, o bodovém ohodnocení bolestného či ztížení společenského uplatnění, o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel a o celé řadě dalších skutečností. Každé takové lékařské rozhodnutí, respektive každý lékařský posudek, který je v takových a podobných věcech vydáván, má nebo může mít významné finanční dopady jak pro posuzovaného jedince, tak i pro nějaký jiný subjekt, který tomuto jedinci vyplácí nějaké dávky. Vzhledem k neexistenci jednoznačných posudkových kritérií může být prakticky vždy někdo z těch, jichž se toto lékařské rozhodnutí týká, názoru, že lékař svým posudkovým závěrem pochybil, že tento závěr mohl být jiný. Takovému subjektu jistě nelze zabránit v tom, aby lékaře zažaloval. Soud se pak bude muset touto odbornou věcí zabývat. Tím ale v podstatě nastane situace, že soud bude rozhodovat o správnosti závěrů odborných polemik (a to i ve věcech, které jsou s ohledem na řadu skutečností odborně jednoznačně nerozhodnutelné) a bude případně trestat lékaře, s jejichž odborným názorem se neztotožní.

V případě každého lékařského posudku s nenulovým finančním dopadem je tedy na základě nějakého odlišného odborného názoru (který může být deklarován prakticky ve všech případech) vždy možné obvinit lékaře, který takový lékařský posudek vydal, že pochybil, čímž se dopustil podvodu a tím svým posudkem způsobil někomu finanční škodu. Kdyby se pak soud na základě vlastních kritérií (která ale nejsou ničím vymezena a nikde zakotvena) rozhodl podle tvrzení jiného lékaře (třeba takového, který ani není odborně kompetentní se k dané problematice vyjadřovat), že obviněný lékař skutečně pochybil (že jeho odborný názor nebyl správný), mohl by tohoto lékaře odsuzovat jako zločince k trestu odnětí svobody a k úhradě finančních ztrát! V takto koncipované společnosti s takto pojímanou soudní mocí by nebylo možné provádět vůbec žádnou lékařskou posudkovou činnost, neboť všichni posuzující lékaři by se patrně velmi rychle ocitli ve výkonu trestu odnětí svobody a finančně by byli zcela zruinováni.

Zdá se, že soudní moc se v tomto konkrétním řešeném případě přenesla do sféry odborného lékařského rozhodování. Každý nechť sám posoudí, zda se domnívá, že je to správné, a zamyslí se nad tím, jaký důsledek by mohlo takové pojetí mít pro jeho vlastní posudkovou praxi.

Představme si, jak by se situace mohla vyvíjet, kdyby se analogické uplatnění soudní moci uskutečňovalo v jiných situacích, které jsou rozhodovány na základě odborných lékařských postojů, které nejsou předem svázány nějakými jasně definovanými odbornými limity a jednoznačně vymezenými kritérii. Uvedu následující příklady: Lékař rozhodne, že pracovní neschopnost jeho pacienta má trvat až do určitého data. Představitel subjektu, který vyplácí nemocenskou, se dotáže nějakého jiného lékaře (znalce), s nímž spolupracuje, jak dlouho měla správně tato pracovní neschopnost trvat. Tento lékař se bude domnívat, že předmětná pracovní neschopnost měla trvat kratší dobu, než po kterou skutečně trvala. Zmíněný plátce nemocenského vyzve pacienta, aby vrátil tu část nemocenské, které podle mínění dotázaného lékaře dostal neoprávněně, a když to tento pacient neučiní, podá na pacienta i na lékaře, který mu pracovní neschopnost vystavil, trestní oznámení. V následném soudním řízení se soud zeptá nějakého znalce, do kdy podle jeho názoru měla předmětná pracovní neschopnost trvat. Tento znalec uvede kratší dobu, než po kterou tato pracovní neschopnost reálně trvala, a lékař bude odsouzen za podvod a současně k úhradě „neop­rávněně“ vyplaceného nemocenského. Odborná otázka, jak dlouho měla trvat pracovní neschopnost pacienta (kterou je obtížné až nemožné rozhodnout jednoznačným způsobem) se tak stane předmětem soudního projednání a rozhodování s tím, že akceptuje-li soud jeden z mnoha názorů, které se odborně liší od názoru, který je souzen, bude nositel souzeného odborného názoru uznán vinným!

Nebo si představme, že nějaký lékař stanoví bodové ohodnocení bolestného či ztížení společenského uplatnění za zdravotní následky úrazu nebo za nemoc z povolání a příslušná pojišťovna, která má pojistné plnění realizovat, s jeho výší nebude souhlasit. Smluvní lékař pojišťovny napíše posudek, podle kterého bylo stanovené bodové ohodnocení bolestného nebo ztížení společenského uplatnění nadhodnocené, a pojišťovna bude chtít peníze, které vyplatila podle původního lékařského posudku, vrátit. Když se tak do určité doby nestane, pojišťovna obviní lékaře z vědomého pojistného podvodu a nechá správnost jeho posudku prověřit v trestním řízení „objektivním nezávislým soudem“. Znalec, který se pro soud bude k této problematice vyjadřovat, dospěje k názoru, že bodové ohodnocení bolestného či ztížení společenského uplatnění mělo být skutečně nižší, než obviněný lékař stanovil. Soud to uzná, odsoudí lékaře za podvod k trestu odnětí svobody a uloží mu zaplatit pojišťovně finanční částku stanovenou jako rozdíl mezi finanční částkou odpovídající jeho lékařskému posudku a finanční částkou odpovídající posudku jiného lékaře, jehož názor soud akceptoval.

Analogicky ovšem mohou postupovat v jiných případech i pacienti. Představme si, že lékař vydá posudek, podle kterého je určitý pacient zdravotně nezpůsobilý k řízení motorových vozidel. Tento pacient lékaře obviní, že mu vydáním takového posudku chtěl vědomě ublížit a navíc mu způsobil nemalou finanční škodu (­půjde-li třeba o pa­cienta, který řídí motorové vozidlo jako součást svého zaměstnání), a učiní trestní oznámení. V trestním řízení pak bude nezávislý soud objektivně posuzovat, zda lékař vydáním napadeného posudku pochybil či nikoliv, zda to učinil vědomě, zda chtěl pacienta poškodit atd. Jestliže znalec, který bude pro soud vypracovávat znalecký posudek o zdravotní způsobilosti žalujícího pacienta k řízení motorových vozidel, dospěje k jinému odbornému názoru, než obviněný lékař (při neexistenci jednoznačných kritérií by to bylo snadno možné), může být tento lékař odsouzen za spáchání trestného činu a může mu být uloženo, aby ze svých prostředků nahradil žalujícímu stěžovateli finanční škodu, která mu vydáním údajně nesprávného lékařského posudku vznikla. A nemusí jít jenom o posouzení zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel. Zásadní finanční dopad mohou mít pro pacienta i všemožné jiné posudky, kupř. ty, kterými se uznává nebo neuznává nemoc z povolání, kterými se deklaruje zdravotní způsobilost či nezpůsobilost k nějaké práci, k držení zbraně, k výkonu nějaké sportovní činnosti, nebo na základě kterých je pacientovi přiznána nebo nepřiznána nějaká sociální dávka.

Vesměs jde o situace, kdy pro učinění rozhodnutí neexistují žádná jednoznačná kritéria a kdy učinění posudkového závěru je předmětem jakési odborné polemiky. Její závěr není předem jasný, navíc nelze vyloučit, že různí lékaři budou mít z určitých důvodů na věc rozdílný názor, aniž by bylo možné jednoznačně stanovit, který z netotožných odborných postojů je správný. Vzpomeňme si, kolikrát řešíme v našem oboru, zda určitý patologický stav může nebo nemůže být považován za nemoc z povolání ve smyslu platných předpisů nebo kolikrát si nejsme jisti, zda můžeme vydat posudek o zdravotní způsobilosti hodnoceného pacienta k nějaké práci. Polemiky o těchto věcech se však prozatím vedly jen v úrovni odborné. Nyní (jak ukázal citovaný konkrétní případ) by se mohly přesunout do roviny soudní (a trestní). O věcné správnosti odborné diskuse bude rozhodovat v trestním řízení „objektivní nezávislý soud“, který se bude patrně řídit odborným názorem znalce, který pro něj bude vypracovávat příslušný znalecký posudek, případně názorem toho subjektu, kterému (při rozdílných názorech na jednu věc) z nějakého důvodu uvěří. Nezapomínejme přitom, že znalci nejsou žádní nadlidé, a to ani po odborné stránce. Jejich nepodjatost a odborné kvality mohou být v řadě případů přinejmenším předmětem složitých polemik. A pokud jde o náš obor, upozorňuji, že mezi znalci kompetentními k řešení problematiky nemocí z povolání jsou u krajských soudů zapsáni i jedinci, kteří nikdy nemoci z povolání neposuzovali (ani nepracovali na pracovišti, kde se nemoci z povolání uznávají nebo uznávali). Vím dokonce o jednom soudním znalci, který je u krajského soudu zapsán jako expert na posuzování nemocí z povolání, přestože nikdy nezískal kvalifikaci v lékařském oboru pracovní lékařství (respektive hygiena práce a nemoci z povolání). Přesahuje rámec tohoto mého sdělení zabývat se otázkou, jak je to možné, a já to ani nevím. Nejspíše vznikla uvedená paradoxní situa­ce tím, že onen znalec požadoval, aby byl zapsán jako odborník pro odvětví „pracovní úrazy“, ale protože takové samostatné odvětví soudy neznají, byl zapsán jako odborník pro souhrnné odvětví „pracovní úrazy a nemoci z povolání“. Nejde mi však o případ určitého jediného znalce, ale spíše o deklaraci a následné zpochybnění principu, podle kterého je za správný odborný názor (s dalekosáhlým trestním i finančním dopadem pro určitého odborníka) pokládán soudem ten názor, který je prezentován znalcem, který byl shodou okolností tímto soudem ustanoven k vypracování příslušného znaleckého posudku, případně ten z více rozdílných odborných názorů, kterému soud z nějakého důvodu uvěří. Přiznejme si přitom, že soudy nemohou v řadě případů rozumět složitosti odborných polemik, ani nemohou znát problematiku odborných kompetencí jednotlivých oborů. Pak se může snadno stát (jako tomu bylo v i případě všeobecného praktického lékaře, který jsem výše uváděl), že soud se v situaci, kdy jde o pacienta trpícího nervovým onemocněním, bude při rozhodování o zdravotní způsobilosti k práci řídit v podstatě laickým názorem neurologa, aniž by věděl, že k takovému posouzení je z titulu své kvalifikace kompetentní jenom pracovní lékař nebo všeobecný praktický lékař vykonávající pro příslušného zaměstnavatele pracovnělékařské služby. Soud si nemusí uvědomit, že zdánlivě logický předpoklad, podle kterého o zdravotní způsobilosti pacienta pro nervové onemocnění musí rozhodovat neurolog, není správný. To se pochopitelně týká i celé řady jiných odborných problémů. My víme, že o zdravotní způsobilosti pacienta trpícího zažívacími potížemi k určité práci nerozhoduje gastroenterolog a že o pracovním uplatnění ženy nemůže rozhodovat ženský lékař, ale co když to nebudou vědět všechny soudy?

V nedávné době byla otevírána otázka, do jaké míry může vstupovat soudní moc do moci výkonné, zda jí přísluší řídit, posuzovat, ovlivňovat a případně i trestat politická rozhodnutí. Zmiňovaný případ nešťastného praktického lékaře, který byl odsouzen jako zločinec k trestu odnětí svobody a k vysoké finanční náhradě za svůj odborný postoj (který – podle mého názoru – navíc ani nemůže být objektivně prohlášen za věcně pochybený a který nebyl učiněn v rozporu s žádným předpisem) ukazuje, že soudní moc by mohla vstupovat i do odborných polemik. Přichází doba, kdy budou lékaři souzeni a trestáni za odborné názory, které se nebudou shodovat s odbornými názory soudů (respektive subjektů, jejichž odbornému názoru soudy z nějakého důvodu uvěří)? Budou soudy podle názorů svých konzultantů (znalců) rozhodovat, který z názorů, pro jehož vyslovení prozatím neexistují žádná kritéria vyjádřená platnými předpisy nebo všeobecně přijatými posudkovými dohodami, je správný? Budou soudy podle toho jedince vyjadřující jiné názory trestat?

Téměř každý lékař činí denně několik rozhodnutí, jejichž věcná správnost by mohla být předmětem nekonečných odborných polemik a která mají pro někoho významný finanční nebo společenský dopad. Představa, že by soudy v trestních řízeních odsuzovaly lékaře ke „zničujícím“ trestům za to, že odborný názor vyjádřený v jejich posudcích nebude podle mínění soudu správný, je naprosto alarmující. Nezapomínejme, že při uvedeném pojetí posuzování a trestání jedinců, kteří vyjádřili určité odborné názory, by mohl být postižen prakticky kterýkoliv lékař. A mezi nimi zvláště pracovní lékaři, u nichž je vydávání posudků s nemalým společenským, finančním i jiným dopadem nedílnou součástí jejich každodenní práce.

Myslím, že v dané situaci by bylo správné zastat se nešťastného praktického lékaře, jehož případ je prozatím ojedinělý, ale může se stát významným precedentem do budoucnosti. Jeden náš státník, který dnes u většiny našich občanů není populární, vyslovil několik let před druhou světovou válkou názor, že „před Madridem se bojuje o Prahu“. V podstatě měl (v této věci) pravdu. Cožpak není boj zmiňovaného praktického lékaře, u něhož soud odmítl podpis pacienta (dokazující nevinu lékaře) jakožto neplatný (neboť byl učiněn ve stresu), který měl podle mínění soudu poznat, že dotazník, který vyplňuje, se ve skutečnosti ptá na něco jiného, než je v něm uvedeno, a o jehož trestu se rozhodlo podle vyjádření nekompetentního lékaře, bojem za nás za všechny? Nebojuje se při soudním řešení odborné problematiky dotazníku vyplněného všeobecným praktickým lékařem o budoucnost a případné stíhání pracovních lékařů i jiných odborníků? Důkladně se nad tím zamysleme, neboť tato otázka může být pro život nás lékařů velice závažná. Snažme se, aby situace nedošla tak daleko, že odborné polemiky se posunou do úrovně soudních jednání a že lékaři budou odsuzováni a trestáni za své odborné názory.

Praha 23. 7. 2013

Doc. MUDr. Evžen Hrnčíř, CSc., MBA