Laryngiáda

S názvem Laryngiáda byla právě před 80. roky, v r. 1929, vydána útlá knížka Hanuše Jelínka s ilustracemi Adolfa Hoffmeistra. Jde o havlíčkovskou burlesku až elegii, zachycující ale spíše tragický úděl autora - bohéma, který se pro rakovinu musel podrobit laryngektomii. Toto dílko nám mistrně zachycuje atmosféru a povahové rysy hlavních aktérů léčby, která proběhla na klinice prof. Kutvirta: Přecechtěla, Seemana (jim je i báseň věnována), Horníčka, Hlaváčka a jiných. Mihnou se i jména internistů – Pelnáře, Syllaby a Webera, s povděkem jsou vzpomenuta i křestní jména pečujících sester. Až s neuvěřitelným nadhledem, hlubokou sebeironií a navíc medicínsky dokonale líčí autor jinak osobní drama od diagnostiky až po nácvik jícnové řeči. Kutvirt zemřel několik měsíců před vydáním básně.

Hanuš Jelínek (1878 - 1944) mimo několika drobnějších, spíše lyricky a nebo elegicky laděných básnických sbírek, byl významným překladatelem z češtiny do francouzštiny a obráceně: přebásnil ukázky francouzských písní a balad od starověku po renezanci, které známe jako Zpěvy sladké Francie. Jako literární historik a kritik působil na řadě francouzských univerzit, mj. také na Sorbonně, a jako propagátor české kultury v diplomacii. Malá ukázka nechť je připomenutím i oslavou autora a jeho lékařů, i nekonvenčním, ale realistickým pohledem na stav medicíny té doby. Báseň má 69 stran a jde jen o výběr slok, jejichž přerušený tok je vyznačen třemi tečkami.

Prof. MUDr. Ivan Hybášek, DrSc.

Svítilo slunce, sníh se sypal,

on pořád chraptěl, pořád sípal

a na konec – zlá porucha –

i mužským šeptal do ucha

Ze zvučného kdysi barytonu,

mu nezbylo už ani tónu,

on jenž řečníval v klubu PEN,

tak násilím byl umlčen.

Netušil, že to boží ruka

na něho chystá těžká muka.

Myslil: To láry fáry jsou,

to odbudeme s Výmolou.

Výmola sladce usmíval se:

„Řekněte áá – éé.“ Podíval se.

Tenórek jeho měkce zněl:

„Na tohle musí Přecechtěl!“…

U Kutvirtů na klinice

starý pán tam mírně sice

vládne, zato druhý šef

řádívá tam jako lev.

Jak v přízemí rozkřikne se,

celá klinika se třese:

každá sestra, asistent

zbledne jako pergament.

Podle Výmolovy rady

ocitl se Hanuš tady.

Netuše svých malérů

vlezl na tu galéru.

Profesor ho přijal vlídně.

Podíval se, potom klidně

modré oči k němu zvedę:

„Operovat , a to hned!

Tohle nejsou láry fáry,

to jsou neřád novotvary:

hned je trochu vyštípám,

zatím pokoj schystat dám.“

Hanušovi zbledly rysy:

„ – Snad bych mohl dojíti si

– jsem tak trochu na ruby –

pro kartáček na zuby?“

„Pro mne, za mne,“ řekl prudce

– „ale já si myju ruce.

Je-li libo, jděte jen,

Do čtyř jste snad zadušen.“…

Pak jel domů k Vinohradům,

ženě všechno říci.

A když uhodila čtvrtá,

živ byl v nemocnici.

Profesor hned popadl ho,

a ať jak chtěl sípal,

vegetace na hlasivkách

neúprosně štípal.

Naštípal si papilomů

do půl epruvety.

Spokojeně prohlížel je,

mluvil tyto věty:

„Ták. A teď to k prozkoumání

histologům dáme.

Za ňáký den uvidíme,

co s tím uděláme.“

A tak čekal Hanuš milý.

Pokojíček jeho bílý

příjemný byl. Byl tam rád.

Z okna viděl Vyšehrad…

Dávali mu mléko, šunku,

nebránili v drobném truňku:

neb když ptáčka lapají,

pěkně jemu zpívají.

Aby pak to bylo jisté

přišli na to internisté

Pelnář, Weber, Syllaba,

vědy Zlatá Palaba.

Aby pacienta zmátli,

klepali do něj jak datli,

zda se něco šustne v něm,

svítili si Röntgenem…

Přáteli zrazen, vydán katům,

on mužně přijal ultimatum.

Šel v pumskách, jako do bálu

operačního do sálu.

Před tím však se mu třásla ruka,

když posledního dal si „šluka“.

Je trochu smuten každý tvor,

když havran kváče Nevermore! …

Na operační stůl ho dali

a ruce pevně připoutali,

rouškami oči zakryli,

zábava začala za chvíli.

Už pod kůži mu jehla leze,

a zas a zas – toť anesthese –

však čilý zůstal jeho duch

a jako zbystřen jeho sluch.

Byl jistě kus to čisté práce,

jak na drátku šlo všechno hladce.

Ač hodinky jen dvě a půl

jej hostil operační stůl,

lhal básník, když řekę: Ruit hora

On stále slyšel profesora:

Pincetu! Péan! Kochr! Mul!

Leč zdálo se, že čas ustrnul.

Konečně povel: Ligatury!

Pochopil, že je konec tury.

A když je rouška sejmuta:

červenobílá reduta!

Zatím, co ho odnášeli,

Hanouche už nebyl celý.

Jeho larynx – pěkný kus –

naložen byl v špiritus.

Chudák larynx – kdožpak za to?

–

Jistě divně koukal na to.

To už farynx vedlejší

byl by na to zvyklejší.

V směsi bokálů a sklinek

„Larynx. Doktor H. Jelínek“

s papilomy jako dům

zařazen je v muzeum…

Ajta, Přecechtěl jako orel letě

s vlajícím pláštěm,

křídly přikryje tě,

ryje sic, štípe, trhá, nešetří,

vždy mateřsky ti ránu ošetří.

Když se to hojí, hned to v jeho tváři se odráží, je vlídný,

skorem září.

Když nejde to,

má nehorázný vztek;

detaily podá Horníček…

Od Šumavy až po výšiny Tater

má foniatra jenom Alma mater.

Jsouť Češi známá raca

prohnaná:

získali ho: docenta Seemanna.

Ten tichý muž s velkými okuláry

zná provozovat divná kouzla,

čáry:

kdo v operačním sále nechal hlas,

on naučí ho znovu mluvit zas.

Tak Pámbu ve své na Hanoucha zlosti

přehlédl hloubku

lidské mazanosti;

on němotou ho těžce

ztrestat chtěl,

nevzpomněl firmy Seemann

Přecechtěl…

„Baryton ovšem těžko z lihu lovit.

Snad nebude se Pámbu

příliš zlobit,

když starý už mu

nevrátíme hlas,

dáme mu oezofageální bas.“

Po dvacet let ač býval

profesorem

a Abraháma uviděl už skorem,

ač vlásku nemá takřka na lebi,

pan rada se učí ba be bi.

Ač od Bretagně slunné do

Provence

na katedrách všech zkoušel

svoje chance,

co jich jen chová sladká Francie,

teď zkouší říkat hlásky a i e…