Nukleární medicína a MUDr. Eva Hoffmannová, CSc Kolín

Když mě redakce oslovila jakožto nestora oboru se žádostí o vzpomínky na mé začátky, trochu mě to zaskočilo. Jako nestor si zatím nepřipadám, ale když jsem si uvědomila, že loni tomu bylo již 50 let, kdy pracuji v oboru, pochopila jsem.

S nukleární medicínou jsem se setkala víceméně náhodou, ale protože jsem měla představu interny jakožto základu a k tomu navíc specializaci technicky zaměřenou, byla nakonec volba jasná.

V minulém roce uspořádal Rektorát Univerzity Karlovy v Karolinu slavnostní „zlatou“ promoci pro náš promoční ročník 1972. Bylo to krásné a důstojné. Jeden z hodnostářů univerzity ve svém projevu řekl, že naše generace zažila výsadu nástupu převratných technologických změn v medicíně. S tím bezvýhradně souhlasím a pokusím se to doložit vlastními zkušenostmi.

V 70. letech u nás ještě neexistoval běžně dostupný ultrazvuk, nebylo CT, natož MR. Nepracovali jsme na počítačích a k dispozici měli pouze základní biochemické výsledky. Zato jsme uměli dobře odebrat anamnézu, dobře diferenciálně diagnosticky uvažovat, dobře fyzikálně vyšetřit pacienta a také psát stručné, ale výstižné propouštěcí zprávy. Vrcholem technické zdatnosti bylo dobře založit kopírák do psacího stroje. Nukleární medicína byla v té době suverénní a bezkonkurenční v zobrazení parenchymových orgánů, jako štítné žlázy, jater apod., a také samozřejmě v oblasti funkčních vyšetření. V Kolíně byla primářem docentem Pospíšilem již v roce 1964 založena „Radioisotopická laboratoř“ jako autonomní součást interního oddělení, v té době jako jedna z prvních v rámci okresních nemocnic. V roce 1972, kdy jsem nastoupila, byla tato laboratoř již samostatným oddělením. Měli jsme rok starý gamagraf a nefrografickou soupravu. V roce 1976 jsme dostali gamakameru Pho Gamma III. Byla již starší po opravě, bez vyhodnocovacího zařízení, kdy jsme nálezy odečítali jen z tzv. vypršených obrázků focených polaroidem. Na velké vizitě na interně jsem obvykle bývala vyzvána, abych referovala o výsledcích izotopové nefrografie i dalších vyšetření. Když jsme prokázali rupturu sleziny u dítěte po úrazu nebo metastázy ca prostaty v pánevních kostech (tehdy ještě pomocí stroncia), sklízeli jsme respekt kolegů. Později k tomu přibyly radioimunoanalytické metody, u nás tehdy s prvním počítačem v nemocnici, pronajatým od JZD Slušovice, s tvorbou vlastních programů. Cizí literatura byla těžko dostupná a nákup knihovnou byl limitován devizovým přídělem, takže jsme dlouho měli k dispozici pouze knihu „Nuklearmedizin“ od K. zum Winkela z roku 1974. Naštěstí fungovala meziknihovní výpůjční služba, přes kterou bylo možné požádat autory publikací o zaslání separátek, které nám obvykle ochotně zasílali i s věnováním a podpisem.

Rok 1994 znamenal významný zlom v historii našeho oddělení. Jako potvrzení jeho významu pro celou oblast nám byly přiděleny nové větší prostory, zakoupena byla nová dvouhlavá gamakamera i jiné další přístroje, v neposlední řadě i první počítače s nesmělými počátky tvorby informačního systému vlastními silami. To vše za pochodu a od základů. Přístroje obsluhovaly zdravotní sestry, pro které byl přechod do tohoto oboru velmi náročný. My lékaři jsme získávali zkušenosti nejen s novými technikami akvizice (už přechod na celotělový sken a SPECT vyžadoval zkušenost), ale i s novými metodami, které přinesl vývoj nových radiofarmak.

Za další velký mezník považuji zavedení hybridních systémů, které znamenalo zásadní přínos ke zvýšení specificity nálezů doplněním fúze funkční a strukturální složky zobrazení.

Současně se změnami v oblasti nukleární medicíny ale zároveň docházelo k významným technickým a vědeckým pokrokům i v ostatních oborech, zejména v radiologii, s následným zaváděním nových modalit. Také u klinických specializací (např. kardiologie, gastroenterologie aj.) nastalo úsilí o získání kompetencí k provádění zobrazovacích metod, pro které měli do té doby pouvoir pouze radiodiagnostici. Ti zase začali projevovat větší zájem o začlenění funkčního aspektu do svých metod. Po rušných začátcích je dnes již naše vzájemná spolupráce s radiology stabilizovaná a prospěšná. Vše výše uvedené pro nás znamenalo obrovský tlak a náš obor si musel hledat nová uplatnění, aby v této konkurenci obstál. Výrazně zde napomohl PET/CT a teranostika. To už je ale prakticky současnost, kterou naši mladí kolegové dobře znají. Řečeno s prof.Charvátem („Život, adaptace, stress“) – obstojí ten, kdo dovede odhadnout směřování vývoje a přizpůsobit se mu. Doufám, že i náš obor budoucnost úspěšně zvládne, i když to nebude lehké.

Devadesátá léta byla navíc ve znamení změn v legislativě, což znamenalo velký objem práce pro výbor ČSNM, jehož členkou jsem byla po několik období. Vznikala koncepce oboru, Sazebník výkonů pro odbornosti 407 a 815, systém vzdělávání, tvorba vzorových standartních operačních postupů (NRS) a dalších dokumentů.

Nukleární medicína je obor náročný na skloubení spolupráce různých specializací, navíc s velmi přísnými předpisy z hlediska radiační hygieny i z hlediska správné farmaceutické praxe. Samozřejmě je třeba předpisy dodržovat, ale zdá se mi, že jsou čím dále složitější a nepřehlednější. Za svou praxi mohu sledovat, jak moc narostla tato i jiná administrativní „nelékařská“ činnost, na úkor času věnovanému pacientům.

Co napsat závěrem? Dnešní mladá generace vyrůstá již ve zcela jiném prostředí. Nedovede si představit svět bez internetu a chytrých telefonů a přístup k odborným informacím včetně jejich získávání v zahraničí je zcela bezproblémový. Radiologičtí asistenti – bakaláři jsou po absolvování studia schopni prakticky ihned pracovat se sofistikovanými přístroji. Umělá inteligence jde dopředu, ale zdá se, že v medicíně ten postup přece jen nebude tak rychlý. Já jako představitelka staré školy v této souvislosti vím, že jestli zanikne dobrý osobní kontakt lékaře s pacientem, nebude to dobré jak pro medicínu, tak pro náš obor, protože vědět více o konkrétních problémech pacienta bylo vždy naší prioritou a zároveň výhodou oproti radiodiagnostice. Za stěžejní považuji nejen dobře provést a vyhodnotit vyšetření (včetně klinické interpretace), ale vždy komunikovat s kliniky, vycházet jim vstříc a udržovat zpětnou vazbu. Na našem oddělení se to vždy vyplatilo a odrazilo se to v trvajících požadavcích na naše vyšetření i přes konkurenci a dobrou dosažitelnost jiných modalit. Jsem ráda, že jsem součástí generace, která na jedné straně zažila zmíněný technologický boom v medicíně a na druhé straně i dobu, kdy byla medicína uměním založeném na schopnostech samotného lékaře.