Stáří je nepřetržitá série ztrát

Atul Gawande.

Nežijeme věčně. Medicína a poslední věci člověka.

Vydalo: Dokořán 2016

237 stran

Název své recenze jsem si vypůjčila z mimořádné knihy Atula Gawandeho Nežijeme věčně. Medicína a poslední věci člověka, která vyšla v loňském roce.

Autor je profesorem chirurgie a zdravotní politiky na Harvardově univerzitě v Bostonu. Jeho předností jsou letité zkušenosti z klinické praxe, které prezentuje de facto formou kontinuálních kazuistik. Vzhledem k tomu, že se narodil v rodině indických přistěhovalců a zná indické tradice a kulturu, mohl také v jedné části své publikace srovnávat pojetí stáří a přístupy k umírajícím v Indii a v západním světě. Zajímavé je, že to, co je v Evropě minulostí, je v Indii stále ještě žitou realitou.

Text knihy je rozdělen do osmi kapitol, z nichž zdravotníky, kteří pečují o nemocné seniory, zaujmou především kapitoly Soběstačnost, Nesoběstačnost a Smíření. Cenná je kapitola Obtížné rozhovory, v níž jsou uvedeny „správné věty“, které je vhodné použít v rozhovorech s umírajícími. Že je náležitá komunikace potřebná, všichni víme. A. Gawande ale neteoretizuje, nýbrž popisuje, jak ji prakticky vede on i jeho kolegové.

Popis postupného vývoje amerických chudobinců, nemocnic, ústavní péče o seniory a pečovatelských domů je analogický s českou realitou. A. Gawande ovšem dovozuje, proč je rozumnou a perspektivní možností asistenční bydlení a tzv. sousedská výpomoc (u nás pod názvem Senioři sami sobě). Pro nás neznámé údaje se týkají činnosti systému Medicare, včetně složitého a problematického finančního zajištění nemocných seniorů.

„To, co dělají geriatři, … je obtížná práce a jejich možnosti jsou smutně omezené,“ píše autor a upozorňuje na nutnost, aby každý člověk přemýšlel o vlastním stáří, protože jinak „bude k radám geriatrů hluchý“ (s. 45). I v nezřídka „mytizované Americe“ senioři občas nárokují model „lékař ví nejlépe“ (tj. paternalistický), zatímco nový model, který Gawande nazývá informativním (partnerským), je jim nesrozumitelný. „Lékaři dělají chybu, když se vidí jen jako poskytovatelé informací,“ (s. 178) uvádí autor a zdůrazňuje, že „lidem nejde o informace, chtějí znát jejich smysl“ (s. 178), a to zvláště tehdy, kdy dojde k zřetězení jejich obtíží a nemocí. Takové obtížné životní období autor vtipně pojmenoval jako syndrom JPZD, tedy „Jeden Průšvih Za Druhým“. Přesto i v takové situaci považuje za prioritní usilovat o dobrý život až do konce.

Nemalá část textu je věnována problematice umírání. A. Gawande mj. popisuje dlouhé období života svého otce, který s různou intenzitou prožíval ztrátu své soběstačnosti. O svého otce pečoval a s mimořádnou dávkou otevřenosti uvádí obtíže při rozhodování o jeho léčbě. Skutečnost, že je profesí lékařem, mu zvládat dilematické rozhodování příliš neusnadnila.

I když v USA až 48 % Američanů umírá v hospicích, stále trvá zápas za prosazení myšlenek paliativní péče do celého zdravotnického systému. To, že jsme „začali odmítat institucionální verzi umírání“ (s. 167), je z mnohých, i u nás známých důvodů pochopitelné (tzv. odlidštěná smrt). Problém je, že nový model umírání (hospice jsou jeho příkladem) není obecně akceptován. Principy paliativní péče všude narážejí na favorizovaný koncept vítězné medicíny. A. Gawande se nevyhýbá ani problematice eutanazie, kterou odmítá, i když připouští, že „asistované žití je mnohem náročnější než asistovaná smrt“ (s. 211).

Kniha je napsaná pěkným literárním jazykem a nepochybně je srozumitelná i pro laiky. Je třeba ocenit též překlad Bronislavy Bartoňové, i když je škoda, že se neporadila s odborníky. Některé lékařské termíny jsou totiž přeloženy doslovně a neodpovídají ustálené české odborné terminologii, např. „stařecká degenerace sítnice“ místo „věkem podmíněna degenerace sítnice“, „metastazující rakovina“ místo „metastazující onkologické onemocnění“ atd.

I přes uvedenou drobnou výhradu doporučuji knihu A. Gawandeho k důkladnému prostudování a přeji jí značný čtenářský úspěch.

prof. PhDr. et RNDr. Helena Haškovcová, CSc.

Fakulta humanitních studií UK,

Praha