Historky ze života Heřmana Šikla

V dávných dobách, ještě za vládního rady profesora Hlavy, se do ústavu patologie dostavil dosti zanedbaně oblečený muž a nabízel k prodeji svou kostru. Moc zájmu nebylo, nevypadal zrovna důvěryhodně, až se ho asistent MUDr. Heřman Šikl zeptal: „A proč ji chcete vůbec prodat? Na co ty peníze potřebujete?“ „Chtěl bych odjet do Argentiny.“ – Z koupě sešlo.

Za dob profesora Heřmana Šikla museli medici umět dobře pitvat. Bylo to tehdy takřka nezbytností, protože prosektorů bylo málo a v nezbytných případech museli tzv. zdravotně-policejní pitvu dělat nemocniční nebo nedostatečně vyškolení okresní lékaři. Šikl na mediky v pitevně často dohlížel a nešetřil přitom sarkastickými poznámkami. Obzvlášť nezdařené otevření lidského těla komentoval svou proslulou větou: „Pitváte jako okresní lékař.“

Profesor Heřman Šikl měl pověst neomylného diagnostika. Jeho soudy byly konečné a nebylo proti nim odvolání. Působil též jako soudní znalec. Jednou se u soudu projednával jakýsi komplikovaný případ, kde podával znalecký posudek i profesor Šikl. Advokát jedné strany chtěl jeho výpověď zpochybnit: „Jste si jist, že vaše tvrzení o době úmrtí je správné, pane znalče ?“ – „Ano, pane doktore.“ – „A nemohl jste se splést? Nemohl jste se dopustit chyby ?“ – „Ne, nemohl. V takovém případě se chyby nemohu dopustit“. – „Tvrdíte tedy, pane znalče, že se nikdy nedopouštíte chyby ?“ – „Ne, to netvrdím.“ – „Můžete uvést nějaký příklad, kdy jste se dopustil chyby ?“ – „Teď si vzpomínám na tři takové případy“, řekl Šikl. – „A které?“ zeptal se dychtivě advokát. „Mohl byste je uvést ?“ – „Beze všeho, pane doktore. Jednou jsem si koupil boty, které mě pak tlačily, pak jsem nastoupil do tramvaje, která jela špatným směrem a za třetí jsem se stal soudním znalcem a jsem nucen odpovídat na takové otázky, které mi tu kladete.“