Léčivé přípravky v pražských lékárnách koncem 16. století
Medicinal preparations in Prague pharmacies at the end of the 16th century
The paper compares the contents of a rates list of drugs of 1592 with two drug inventories of 1585, focusing on medicinal and galenical preparations. The list was made by the physician Professor Adam Zalužanský of Zalužany, and the two inventories record the estates of deceased Prague pharmacists. The comparisons reveal that at least 350 sorts of medicinal preparations were available in the two pharmacies (without distilled liquids). It is surprising that only one third of them was kept in both pharmacies. The rates list, which includes only selected items, contains 85 sorts of medicinal preparations. The paper takes also account of two period pharmacopoeias, Dispensatorium Valerii Cordi of Nürnberg and Pharmacopoea Augustana of Augsburg, which were the most commonly used ones.
Key words:
regulations for pharmacies – inventories of drugs – Adam Zalužanský of Zalužany – Dispensatorium Valerii Cordi – Pharmacopoea Augustana
Autoři:
P. Drábek
Vyšlo v časopise:
Čes. slov. Farm., 2008; 57, 229-233
Kategorie:
Z historie farmacie
Souhrn
Článek porovnává obsah sazby léčiv z roku 1592 se dvěma soupisy léčiv z roku 1585 a zaměřuje se na léčivé a galenické přípravky. Sazbu připravil lékař a profesor Adam Zalužanský ze Zalužan a oba soupisy zachycují pozůstalost po zemřelých pražských lékárnících. Z porovnání těchto pramenů vyplývá, že ve dvou lékárnách bylo k dispozici nejméně 350 druhů léčivých přípravků (bez destilovaných vod). Překvapující je, že pouze jedna třetina z nich byla shodně nalezena v obou lékárnách. Sazba, která uvádí jen vybrané položky, obsahuje 85 druhů léčivých přípravků. Článek též přihlíží k obsahu dvou soudobých lékopisů, tj. norimberského Dispensatorium Valerii Cordi a augsburského Pharmacopoea Augustana, podle nichž se při přípravě léčiv nejčastěji postupovalo.
Klíčová slova:
lékárnický řád – soupisy léků – Zalužanský ze Zalužan – Dispensatorium Valerii Cordi – Pharmacopoea Augustana
V českých zemích bylo koncem 16. století téměř padesát lékáren, z toho asi pět v Praze.
Lékárna v Karlově koleji patřila lékaři a profesorovi pražské akademie Adamovi Zalužanskému ze Zalužan (asi 1555–1613). Ten byl zároveň inspektorem staropražských lékáren a v roce 1592 vydal Řád apatekařský, kterýž by při prodaji všelijakých lékařství jak v těchto slavných městech Pražských, tak také i jiných v Království Českém držán a zachován býti měl 1).
Úvodní články (v originálu „artikuly“) apatékářského řádu pojednávají podrobně o povinnostech lékárníků 2). Od dvacátého článku jsou uvedeny zásady přípravy a vydávání léků a také obecně tvorba jejich cen. Dvacátý osmý až třicátý osmý článek přinášejí komentované ceny vybraných léčivých látek. Ve třicátém devátém článku jsou uvedena čtyři dispensatoria, podle nichž se má postupovat při přípravě léků. Mezi nimi jsou dva městské lékopisy: augsburský 3) (Pharmacopoea seu Medicamentarium pro Republica Augustana) a norimberský 4) (Dispensatorium Valerii Cordi), který vyšel roku 1546 a byl nejstarším úředním středoevropským lékopisem. Zbývající dvě dispensatoria (tj. Dynameron Mikuláše Myrepsa a Grabadin od Pseudo-Mesue) byla v tu dobu zastaralá, neboť pocházela ze 13., resp. 14. století a osvědčené předpisy byly z nich převzaty do výše uvedených městských lékopisů.
Další dva články Zalužanského řádu se zabývají konkrétními pokyny při přípravě léků a poté následuje deset článků, v nichž jsou přípravky rozděleny podle lékových forem. Tam se podrobněji pojednává o jejich přípravě a cenách. Kromě léčivých přípravků připomněl Zalužanský také „lékařství Amuletum řečené, to jest kteréž jen zavěšené, nepatrnou mocí svou nemocem odporuje“.
Metodika
K přípravě tzv. skládaných a mnohotvárných lékařství se podle Zalužanského používalo „hření, pálení, chlazení, sušení, vypírání, mělení na prach, podsívání, rozpouštění, rozdělávání, cezení, presování, distillování, močení lékařství a vytahování z nich mízek a vodnatostí, aneb olejův“. Zalužanský důrazně varoval před přípravou léků v kovových nádobách, neboť měď a olovo obsažené v cínovém nádobí jsou škodlivé a jedovaté.
Léčivé přípravky dělil na všeobecné (Universalia) a místní (Topica seu Localia). Mezi všeobecné řadil ty, které se používají pro celé tělo. Patřily tam léky přijímané ústy včetně těch, které se vdechují (např. kouř ze svíček a podobných přípravků k nakuřování). Ústy („pozřením“) se přijímaly pilulky, Trochisci aneb syrečky a konfekty (různé léky slazené medem, cukrem „aneb i jinak strojené“). Konfekty se podle skupenství dělily na:
- tekuté: sirupy a julepy (roztoky cukru v aromatických vodách), přípravky z medu a rostlinných šťáv;
- měkké (Confectio vel Electuarium molle), např. lektvary (Electuaria) a Conservae (tj. do cukru kladené mízky, kvítí nebo ovoce);
- pevné (tvrdé, Confectio solida), např. morsulky(= sousta), některé tzv. syrečky a Species (skládaní prachové).
Jako Localia označoval Zalužanský přípravky, které se obzvláště na „jeden toliko úd a díl těla vztahují“. Patřily k nim masti, stomatica („k ústům strojená“), bechica („k prsoum“), collyria („k očím“) a clysteres („k střevům“).
Celkem je v řádu uvedeno jen 85 vybraných přípravků, které slouží jako příklady. Pozdější vydání sazby Zalužanského nejsou bohužel dostupná 1). Celkový počet tehdy v Praze používaných léčivých přípravků však můžeme odhadnout na několikanásobek. Podkladem pro to jsou nejenom tehdejší dispensatoria (např. vydání augsburského lékopisu 3) z roku 1580 obsahovalo asi 600, 2. vydání Cordova dispensatoria 4) z roku 1592 asi 680, kolínské dispensatorium 5) asi 300 a rukopis vídeňského 6) asi 400 přípravků; obě poslední však bez destilovaných vod) a sazby (např. sazba ze saského Annebergu 7) z roku 1563 obsahovala 420 přípravků), ale také dva inventáře pražských lékáren z roku 1585. První byl částí soupisu pozůstalosti po lékárníkovi Jakubu Růžkovi 8) (v dalším textu „Soupis A“), druhý byl z pozůstalosti po lékárníkovi Janu Šmeysarovi 9) („Soupis B“). Oba byli staroměstskými lékárníky a na soupisech jejich pozůstalostí se podíleli další pražští lékárníci. Přesto jsou v soupisech určité chyby v zařazení položek i v jejich názvech. Hotových léčivých přípravků, v tehdejší terminologii označovaných jako composita, je 220 v soupisu A a 249 v soupisu B. Některé jsou chybně zařazeny mezi suroviny. Celkem je to 350 přípravků, z nichž se 119 (tj. 34 %) v obou soupisech shoduje. Navíc ze soupisu A vyplývá, že lékárna ještě mívala v zásobě asi 70 druhů „pálených“, tj. destilovaných vod.
Léčivé přípravky k perorálnímu podání
Roztoky, odvary ani nálevy Zalužanský v sazbě neuvedl, i když je zřejmé, že se v lékárnách připravovaly. Např. annaberská sazba 7) uvádí v kapitole Aquae coctae tři položky, mj. A. hordei a A. mellis, které byly u nás označovány jako tyzana (též ptisana), resp. „mulsa“ (též picí med) 10). Destilovaných aneb pálených vod uvádí Zalužanský jmenovitě jen deset (fialková, hyzopová, jahodová, levandulová, liliová, lípová, rozmarýnová, růžová, šalvějová a šťovíková). První vydání Cordova dispenzatoria 4) vody neuvádí, druhé (1592) obsahuje 139 jednoduchých vod, tři složené a patnáct vod destilovaných s vínem. Ausgburský lékopis (1580) uvádí též 139 jednoduchých a dále čtyři složené vody. Mimo to uvádí v kapitole Decocta ještě pět vod, např. A. vitae (destilát z 27 drog a lihu), A. cum mercurio (roztok sublimátu) a A. caponis (destilát z uvařeného kohouta).
Zalužanský k vodám poznamenává, že se mají pálit „in diplomate, to jest v nádobách dvojích (= dvojitých) a ne v kotlích aneb hrncích měděných“ a také že se mají každý měsíc prohlížet, zda se nekazí. Soupis A se ke konci zmiňuje o tom, že je „ve sklepě podzemním sedmdesáte džbánkův hliněných s vodami pálenými“. Jejich názvy však neuvádí. Soupis B „pálené vody“ vůbec neuvádí, patrně byly jako zkažené vylity.
Octy zařadil Zalužanský do třicátého článku mezi rostlinné drogy. Uvedl jenom dva: ocet z mořské cibule (Acetum squilliticum) a růžový ocet (A. rosarum). K nim přiřadil též Vinum granatum, které přeložil jako „mízka granátová“. Ani tato galenika nejsou v soupisech podchycena. Na tomto místě je třeba připomenout, že Zalužanský českou lékárnickou terminologii teprve vytvářel, a proto je jeho české názvosloví tak nejednotné. Ani latinská terminologie nebyla v tu dobu jednotná a lišila se podle autorů.
Ve 49. článku uvedl Zalužanský jmenovitě devět sirupů a k nim připojil další „tekuté konfekty“ (většinou to byly přípravky z medu). Zde je třeba doplnit, že v předchozích článcích uvedl čtyři druhy cukru. V úvodu tohoto článku se Zalužanský zmínil též o julepech a také znovu varoval před přípravou a uchováváním přípravků z octa a „kyselých mízek“ v cínových nádobách. Ze sirupů uvedl S. acetosus simplex & compositus, S. de Byzantiis compositus, S. de pomis comp.& Saboris (?), S. acidit. (= acetositatis) citri, S. ac. lemoniorum (= limonum), S. de omphacio a S. de succo oxalidis. V obou soupisech je uvedeno celkem čtyřicet šest druhů. Společných je těchto devět: S. acetosi, S. Bizantini, S. rosarum simplicium, S. violarum, S. de papavere, S. de succo acetoso, S. de succo buglossae, S. de liquiritia a S. de cichorio cum rhabarbaro. Při porovnání tohoto seznamu se seznamem podle Zalužanského je zřejmé, že první dva sirupy se shodují. S. acetosus se připravoval rozvařením pěti liber cukru ve třech librách vinného octa a používal se v mnoha indikacích. S. de Bizantiis compositus se připravoval vyvařením šesti drog ve směsi čtyř šťáv a do filtrátu se zavařil ocet a cukr. Pro srovnání uveďme, že první vydání Cordova dispenzatoria 4) obsahuje čtyřicet tři druhů sirupů (druhé z roku 1592 o dva více) a augsburský lékopis (1580) šedesát tři (řadí je do kapitoly Decocta).
Ve stejném článku uvedl Zalužanský ještě růžový med (Mel rosatum), octomedy (Oxymel simplex, O. compositum a O. squilliticum; řec. oxos = vinný ocet) a pět druhů povidel (Rob). Kdoulová povidla (Miva cydoniorum) přeložil jako „syrup kdoulový“, dále uvedl Rob de ribes („z vína jahodek svatého Jana“, tj. rybízu), R. de berberis („z vína dřišťálového“), R. diamoron („černý med“, ale byla to povidla z moruší; řecká předpona nebo předložka dia označují nejdůležitější složku léku) a R. nucum („lektvař ořechová“, připravovaná ze šťávy ze zeleného oplodí vlašských ořechů a cukru). Všechna tato povidla se připravovala odpařením jedné třetiny šťávy na mírném ohni a zbytek se na slunci odpařil do konzistence vepřového sádla. Růžový med je uveden v obou soupisech pozůstalostí stejně jako rybízová a morušová povidla a prostý octomed. Dále je v soupisu A uveden R. nucum a v soupise B růžový a fialkový juleb i Mel violarum, Oxymel regii a R. sambuci. Na jiném místě (mezi surovinami) uvádí soupis A počty kusů kdoulového gelu (Dia cythoniton, Panis cythonitorum). Ten se po uvaření vyléval do forem (ad scatulas).
Kromě toho jsou v soupisech lizy, které u Zalužanského chybí. Lizy měly konzistenci medu, z něhož se také původně připravovaly. V soupisu A je liz nazvaný Loch sanum a v soupisu B navíc tři další (Loch de pino, L. de squilla, L. de pulmone vulpis). Sušené liščí plíce (pulmo vulpis) se roztíraly s cukrem, lékořicovou šťávou a semeny anýzu a fenyklu. Tento předpis údajně pochází od Galena a používal se při plicních onemocněních. Cukr místo medu zavedli Arabové (Avicena) a v tomto složení se liz z liščích plic uvádí ještě v Obnoveném pražském farmaceutickém dispensatoriu 11) z roku 1750.
Lizům se svým složením a někdy i konzistencí blížily lektvary (Electuaria). Zalužanský definoval „lektvař“ jako „konfekt z electis, toť jest výborných simlicibus, aneb prostých lékařství složený“. Zabýval se jimi v 47. a 48. článku, kde uvedl též „conservy“. V jiných textech 10) jsou názvy electuaria a conservae považovány za synonyma. Zde je třeba připomenout, že tato léková forma měla své zvláštnosti jak v názvosloví, tak také v konzistenci 12). Jmenovitě Zalužanský uvedl osm lektvarů, mezi nimi mithridat a theriak. Předtím uvedl v 37. článku mezi ovocem ještě „lektvář kassie“ (Cassia extracta). Soupisy A a B uvedly celkem 41 lektvarů, z nichž sedm (Aurea Alexandrina, Benedicta laxativa, Confectio Hamech, Electuarium Elescoph, El. lenitivum, Philonium Persicum a Ph. Romanum) bylo shodných. Z nich jen tři (B. laxativa, El. elescoph a El. lenitivum) byly uvedeny také u Zalužanského. Všechny tři patřily mezi projímavé přípravky, první se skládal z dvaceti čtyř složek, druhý z osmnácti a třetí jen ze dvanácti. Mezi lektvary uvádí soupis B také theriak a mithridat a soupis A tři druhy theriaku. Pro srovnání počtu druhů uveďme, že první dvě vydání Cordova dispensatoria (1546 i 1592) obsahují padesát čtyři lektvarů, z nichž více než polovinu tvoří Electuaria laxantes et solventes. Augsburský lékopis, který má poněkud jiné členění, jich obsahuje asi padesát.
Conservae sloužily k zachování vůně a chuti rostlin nebo jejich částí. Zatím co lektvary se připravovaly z více složek, používala se k přípravě „konzerv“ jen jedna rostlina a cukr, což bylo v té době novinkou. Připravovaly se buď za studena (např. v hmoždíři roztíráním s cukrem a následnou několikadenní expozicí na slunci), nebo za tepla (např. povařením drobně rozkrájených kořenů, filtrací, povařením filtrátu s cukrem a poté přidáním odfiltrovaného zbytku do vzniklého sirupu). Používaly se buď samostatně, nebo jako součást lektvarů či morsulek (viz dále). Zalužanský se o nich jen zmínil, když uvedl pro všechny jednotnou cenu. Soupisy A a B uvedly dvacet pět druhů konzerv a v obou byly shodně uvedeny C. betonicae, C. boraginis, C. buglossae, C. floris tunicae, C. fumariae, C. isopi, C. rosarum, C. salviae a C. violarum. PůvodníCordovo dispensatorium uvedlo dvacet čtyři druhů těchto konserv, teprve jeho druhé vydání (1592) jich uvedlo čtyřicet tři.
Další velkou skupinou podobného složení byly složené prášky – pulveres a k nim patřící species. Tak se označovaly směsi práškovaného suchého léčiva a cukru. Také v této skupině bylo složité názvosloví. Vycházelo buďto z názvu hlavní suroviny, nebo z vlastností přípravku nebo bylo označeno podle autora. Zalužanský ve 47. článku uvedl jeden složený prášek (P. sennae praeparatae D. Montagnanae) a deset species, které přeložil jako „konfektové celiství skládaní v prachu strojení“. Oba soupisy uvádějí mezi léčivými látkami (materialia) dvanáct dalších složených prášků. Shodné jsou Pulvis somniferus, P. digestivus a P. contra epilepsiam (ten obsahoval perly, červené korály, roh jednorožce, jantar, zlato, pivoňku a ochmet). Dalších pět složených prášků uvedlo Cordovo dispensatorium na dvou místech. Augsburský lékopis (1580) obsahuje v kapitole Pulveres dvacet tři předpisů.
Oba soupisy obsahují celkem čtyřicet dva druhů species, z toho dvacet je v obou shodných. Seznam Zalužanského se s oběma soupisy shoduje na šesti (Aromatici rosati, Dia cymini, Diambrae, Dianisi, Dia musci dulcis, Dia tragacanti frigidi). Cordovo dispensatorium jich uvádí třicet osm a řadí je mezi Confectiones aromaticae. Mimo to obsahuje i pětisložkové Species ad glandes aut suppositoria, které však bylo bez cukru. Augsburský lékopis (1580) má v kapitole Confectiones aromaticae seu Species) čtyřicet osm předpisů, mezi nimi však také rotulky (viz dále) Manus Christi simplex.
Mimo to uvedl Zalužanský v článku 48 ještě další přípravky s cukrem, u nichž však nelze určit, zda to byly confectiones nebo condita (části rostlin, připomínající dnešní kandované ovoce). Těch je v soupisu B zapsáno osm (v soupisu A nejsou), z nichž jen dva (Zinziber conditum a Cerasa (= višně) (Condita)odpovídají seznamu v Cordově dispenzatoriu, kde jich je uvedeno dvacet devět.
K perorálnímu podání byly určeny též trochisci aneb syrečky, morsulky a pilulky12). Základní údaje o tzv. syrečkách uvedl Zalužanský ve 42. článku („…z rozdělaných prachův se strojí“). Zejména připomněl, že se mají připravovat každého půl roku čerstvé. Jmenovitě tam uvedl tři druhy (Trochisci alhandal (= z plodů kolokvinty), T. diagridii (= ze skamoniové pryskyřice) a Pastilli de vipera seu de Tyro (= ze zmijí), o čtvrtém se zmínil v 48. článku (Manus Christi perlata = syreček perlový). Upozornil také, že „trochisci z ještěrův“, které se přivážejí z Benátek, mohou být zfalšované a doporučil proto raději dovážet živé zmije a doma je zpracovávat. V obou soupisech je uvedeno celkem dvacet pět druhů „syrečků“, z toho je devět společných (Trochisci de capparibus, T. de charabe (= z jantaru), T. de lacca, T. de myrrha, T. de reubarbaro, T. de rosis, T. de spodio, T. de terra sigillata, T. ramich). Většinou obsahovaly několik léčiv, jak bylo zvykem ještě z arabské medicíny. Poslední, tj. T. ramich, se připravovaly z patnácti až dvaceti (podle různých autorů) rostlinných drog a na závěr se ještě mohly impregnovat mošusem. První i druhé vydání Cordova dispensatoria obsahují po dvaceti osmi druzích. Augsburský lékopis jich v kapitole Trochisci uvádí třicet devět, ale někdy je označuje odlišně (např. Crocomagna, Hedycroon atp.).
Vraťme se ještě k posledním „syrečkům“ podle Zalužanského. Manus Christi perlata nebyly z technologického hlediska „syrečky“, ale rotulky. Ty se připravovaly kapáním horkého koncentrovaného roztoku cukru na naolejovanou kamennou desku. Prosté Manus Christi (bez perlového prášku) uvádí soupis A spolu s marcipánem13) a morsulkami (Morsullae imperatoris). Soupis B je uvádí pod názvem Rotulae de succo rosarum spolu s jinými morsulkami. Název morsulek je odvozen z latinského morsum (= kousek, sousto).
Poslední velkou skupinou perorálních přípravků byly pilulky. O nich se Zalužanský zmínil ve 46. článku, kde pro všechny uvedl jednotnou cenu a poznamenal, že se mají obnovovat jednou nebo dvakrát do roka. V obou soupisech je uvedeno celkem čtyřicet čtyři druhů pilulek, z toho je jedenáct společných (z nich je deset uvedeno též v Cordově dispensatoriu). Za nejstarší předpis na pilulky je možno považovat Pilulae hierae simplicis Galeni, obsahující aloe, skořici, šafrán, růžový med a další látky. Autorství některých předpisů na pilulky bylo připisováno lékařům tzv. arabské medicíny (Avicena, Rhazes, Haly Abbas). Nejčastějšími autory však jsou Nicolaos a Psedo-Mesue. Tehdejší pilulky obsahovaly průměrně třináct ingrediencí, nejvíce (36) se jich použilo k přípravě P. lucis maiores D. Mesue. Ke zvlhčení masy se používal med nebo různé tekutiny (Aqua foeniculi, A. matricariae, Mucilago tragacanthae, Sapa (zahuštěný mošt), Sirupus rosatus, S. de stoechade, Succus foeniculi, S. artemisiae, S. rutae, Vinum malvaticum apod.). Nejdéle se v používání udržely Pil. cochiae (pro hlavu) D. Rhazis, které uvedl ještě Rakouský provinciální lékopis 14) z roku 1790. Působily projímavě, neboť obsahovaly skamoniovou pryskyřici a plody kolokvinty. Přisuzovalo se jim „vyčištění“ hlavy a nervů od „hustých štav“ (humores crassos evacuent) 4). k oblíbeným druhům patřily také projímavé Pilulae sine quibus esse nolo (= P. bez nichž být nechci). Cordovo dispensatorium uvádí v obou vydáních čtyřicet čtyři druhů pilulek, stejně jako augsburský lékopis.
Léčivé přípravky k zevní aplikaci
Oleje se obvykle získávaly vylisováním semen, destilací, nebo vyluhováním. Podle toho bývaly v dispensatoriích rozdělovány do skupin. Zalužanský ve 44. článku však dělil oleje na prosté a drahé (např. muškátový, hřebíčkový a skořicový). Podobně je tomu v soupisech. Soupis A rozlišuje jenom oleje a oleje destilované, soupis B je dělí stejně jako Zalužanský na Olea a Olea pretiosa. Celkem jich je v obou soupisech uvedeno čtyřicet osm, z toho je dvacet čtyři shodných, což je největší shoda mezi oběma soupisy. Mezi nimi jsou určité zvláštnosti, např. olej z dešťovek (Oleum lumbricorum) nebo ze škorpionů (Ol. scorpioni). V soupisu B jsou mezi oleji uvedeny též polotovary (Infusio olei verbasci atp., celkem čtrnáct položek) a mezi vzácnými oleji tam najdeme nejenom kyselinu sírovou (Spiritus vitrioli), ale také lidské, bobří a psí sádlo. Cordovo dispensatorim (1546) uvádí celkem padesát šest druhů olejů, augsburský lékopis (1580) osmdesát osm.
Ani mastem se Zalužanský příliš nevěnoval. V 54. článku řádu jich vyjmenoval sedm. U pěti ochlazujících mastí poznamenal, že „mnoho se na hotovo na celý rok dělají“, ale že Unguentum infridigans Galeni se má připravovat v čas potřeby. Zvláštní cenu stanovil jen pro dováženou Unguentum martiaton. Tato mast se používala již v 7. století a se silně zredukovaným složením byla uvedena ještě v Obnoveném pražském farmaceutickém dispensatoriu 11) z roku 1750. Ostatní masti měly u Zalužanského stejnou cenu. Oba soupisy uvádějí dvacet tři mastí, z toho je devět společných. Soupis B obsahuje mezi mastmi navíc čtyři masťové základy (tři sádla a kozí lůj) a jeden cerát, o němž se zmíníme později. Cordovo dispensatorium obsahuje v prvním i druhém vydání dvacet tři mastí, z toho čtyři jsou též v obou soupisech (U. album, U. populeon, U. martiaton, U. rosatum Mesue). Zmíněná U. martiaton (též martianum) je v tomto dispensatoriu uvedena ve třech variantách. Ty sestávaly buďto z dvaceti, nebo padesáti osmi nebo šedesáti ingrediencí a používaly se při různých bolestech. K určitým zvláštnostem patří v obou soupisech uvedená mast Unguentum rubeum potabile a v soupisu A mast na koňská kopyta (U. ad ungulas equorum). Augsburský lékopis (1580) obsahoval třicet šest druhů mastí.
Kromě mastí uvedl Zalužanský v 51. článku též jednotnou cenu pro náplasti (v orig. „flastry“) a zvlášť jen vyšší cenu za Emplastrum oxycroceum. To bylo obsaženo též v obou soupisech a spolu s ním Empl. meliloti a Empl. diachylon simplex (tento název byl jako synonymum ještě v ČsL 1; řec. chylos = šťáva). Všechny tři uvedené náplasti jsou obsaženy též v Cordově dispensatoriu, kde jich je uvedeno celkem patnáct. Augsburský lékopis tyto tři rovněž uvádí (i když s poněkud odlišným označením) a obsahuje celkem dvacet osm náplastí.
Ceráty byly přípravky s vyšším obsahem vosku. Zalužanský je v řádu neuvedl, jsou však jedním přípravkem (Cerotum sandalinum) zastoupeny v obou soupisech (v soupisu A chybně označeným jako Unguentum sandali). Cordovo dispensatorium uvádí tři ceráty, mezi nimi též tento santalový. Augsburský lékopis jich obsahuje čtrnáct.
K přípravě očních vod se používaly galenické přípravky zvané Sief. Neuvedl je ani soupis A ani Zalužanský v řádu. Zařazeny jsou však v soupisu B do oddílu Trochisci. Jejich název pochází z arabštiny a znamenal původně pecku z datlí. Připravovaly se ze slizu z arabské klovatiny, škrobu, uhličitanu olovnatého a bílku. Někdy se též do nich přidávalo opium (Sief album cum opio). Před použitím se roztíraly ve vodě nebo v mateřském mléce. Cordovo dispensatorium je uvádí až ve druhém vydání; augsburský lékopis (1580) jich má šest.
Poslední léková forma jsou Trochisci (seu Candellae) pro fumo. Zalužanský je v 45. článku zařadil mezi universalia a nazval je obecně svíčkami nebo „syrečky k kouření“. Uvádí je jednak soupis A (Candelae communes pro fumo) a to mezi náplastmi, ale v soupisu B jsou Candelae pro fumo a Cand. citrini zařazené do části Materialia.
Oba soupisy přinášejí též seznamy surovin, jichž je celkem 328, a pomůcek používaných k přípravě léků. Vedle vah, destilačních přístrojů, hmoždířů, kotlíků, pánví, misek atp. uvádí soupis A též pícku k pečení marcipánů, „pres apatykářský“ a formy na vosk, na marcipány i na kdoulový lektvar (ta byla z cínu). Soupis B je podobný (psán je však latinsky), navíc uvádí např. pelvis (= pánev) pro decoctione nebo cantharus pro enemata (nádoba na klystýry).
Závěr
Bylo zjištěno, že oba soupisy pozůstalostí po pražských lékárnících obsahují celkem 350 léčivých přípravků, z nichž se však v obou soupisech shoduje jen jedna třetina. K vysvětlení tohoto překvapujícího zjištění nepostačí skutečnost, že tyto soupisy nejsou patrně úplné, neboť byly provedeny s určitou prodlevou (tomu nasvědčuje absence destilovaných vod), nebo domněnka, vyslovená Pátkem, že jejich původní majitelé byli různě bohatí. V úvahu podle našeho názoru je nutné vzít i skutečnost, že v tu dobu v Praze působící lékaři studovali na různých univerzitách, a proto byla jejich preskripce rozdílná. Vysvětlení neposkytuje ani lékárnický řád Zalužanského, který je o šest let mladší, což v tu dobu nebylo příliš významné. Jeho výběr léčivých přípravků byl pořízen z jiného důvodu. Ačkoliv je ve srovnání s oběma soupisy zhruba čtvrtinový, obsahuje patnáct přípravků, které v soupisech pozůstalostí chybějí. Bez zajímavosti není ani ta skutečnost, že v krátkém, čtrnáctičlenném soupisu 15) léčivých přípravků z Kutné Hory v roce 1584 je pět přípravků, které nejsou uvedené v pramenech z Prahy. Další takové přípravky můžeme nalézt v soudobých herbářích 10) a v receptářích, jakým je např. Huberův překlad Regimentu zdraví Henrycha Rankovia 16) . Na základě těchto poznatků je velice problematické odhadnout, kolik léčivých přípravků mohlo být v tu dobu v pražských lékárnách k dispozici. Jako reálná spodní hranice se jeví odhad vycházející ze společného počtu druhů v obou soupisech, doplněný o běžnou zásobu destilovaných vod a o údaje u Zalužanského. To by mohlo být celkem asi 460 hotových léčivých přípravků, což je více než v citované annaberské sazbě. Po prostudování soupisů zásob léčivých látek můžeme připustit, že horní hranice by mohla být ještě o sto až sto padesát přípravků vyšší, tedy mohla dosahovat asi šesti set.
Z nových galenických přípravků je zajímavý výskyt jednoduchých „konzerv“ a také nález kyseliny sírové (Spiritus vitrioli), což by mohlo nasvědčovat, že se již začala připravovat chemická léčiva.
Došlo: 7. července 2008 / Přijato: 4. srpna 2008
Adresa pro korespondenci:
RNDr. Pavel Drábek
Masarykova 895, 252 63 Roztoky
Zdroje
1. Tobolka, Z. (ed.): Knihopis čs. tisků od doby nejstarší až do konce 18. století, Praha 1936 a násl., položky č. 17.444 až 17.147; Národní knihovna Praha, sign. 49 B 25 přív.
2. Rusek, V., Smečka, V.: České lékárny. Praha, Nuga 2000, str. 50.
3. Pharmacopoea Augustana Vindelicorum, 1580. Národní knihovna Praha, sign. 18 L 3.
4. Das Dispensatorium des Valerius Cordus. Faksimile des im Jahre 1546 erschienenen ersten Druckes. Mittenwald, A. Nemayer 1934.
5. Dann, G. E.: Das Kölner Dispensarium von 1565. Stuttgart, Wissenschaftliche Verlagsgesellschaft 1969.
6. Dispensatorium pro Pharmacopoeis Viennensibus in Austria, Berlin, Deutsche Apotheker Verlag 1938.
7. Apotheken Tax der Stadt Anneberg 1563. Faksimiledruck, Gesellschaft für Geschichte der Pharmazie, Mittenwald, A. Nemayer s.a.
8. Pátek, F.: Inventář apatyky z r. 1585. Čas. česk. lékárnictva, 1889; 8, 129–131, 141–142, 151–153, 166–167.
9. Pátek, F.: Druhý inventář apatyky z roku 1585. Čas. česk. lékárnictva, 1889; 8, 317–320, 363–367, 388–390.
10. Drábek, P.: Léčivé přípravky v Mattioliho herbáři z roku 1596. Čes. slov. Farm., 2008; 57, 126–131.
11. Dispensatorium pharmaceuticum Pragense renovatum. Vetero-Pragae 1750.
12. Drábek, P.: Zapomenuté lékové formy a galenické přípravky, 4. část. Praktické lékárenství, 2008; 4, 37–40.
13. Herbář aneb bylinář…p. doktora Petra Ondřeje Mathyola…Tlačeno v Starém městě Pražském MDXCVI. Faksimile, Praha, Kočí b. r., list 92 D.
14. Oesterreichische-Provinzial Pharmakopee, Wien 1790.
15. Šimek, J.: O lékárnících a lékařích kutnohorských v 15. a 16. věku. Věstník Král. České společnosti nauk, třída filosoficko-historicko-jazykozpytná, 1896; 1–12.
16. Regiment zdraví v překladu Adama Hubera z Risenbachu. Novotisk: Praha, Avicenum, 1982.
Štítky
Farmacie FarmakologieČlánek vyšel v časopise
Česká a slovenská farmacie
2008 Číslo 5
- I mozek má svou krizi středního věku. Jak tyto změny souvisejí s rizikem demence ve stáří?
- Přerušovaný půst může mít významná zdravotní rizika
- Mikroplasty a jejich riziko pro zdraví: Co všechno víme?
Nejčtenější v tomto čísle
- Historie a současnost hypolipidemické terapie
- Vliv montelukastu na léčbu astma bronchiale u dětských pacientů s celoroční alergickou rýmou
- Léčivé přípravky v pražských lékárnách koncem 16. století
- Vliv demografických faktorů na spotřebu léčiv v České republice
Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova
Kardiologické projevy hypereozinofilií
nový kurzVšechny kurzy