Zdravotní péče u pražských benediktinek v 17. a 18. století

Souhrn

Základní fenomény zdravotní péče v nejstarším českém klášteře – tedy v klášteře sv. Jiří na Pražském hradě – z období raného novověku jsou sledovány na základě dobových předpisů, zpráv o zdejších zdravotnických pracovnících, vybavení, kontrole a nemocích, a to v takovém rozsahu, nakolik to dochované prameny umožňují. Zdravotním otázkám musela být věnována zvýšená pozornost, neboť každé onemocnění znamenalo ochromení chodu komunity. Klášter nebyl v tomto ohledu nezávislý na svém okolí, a v důsledku toho musely být zdejší řeholnice často konfrontovány i s mužským elementem. Jeho usměrnění bylo jedním z hlavních problémů fungování zdravotní péče uvnitř kláštera.

Klíčová slova:

zdravotní péče – ženské kláštery – 17. století – 18. století – klášter sv. Jiří na Pražském hradě

ÚVOD

Vyjma výtvarného umění stojí ženské řeholní domy a jejich komunity raného novověku stranou zájmu historiků. Platí to i pro oblast péče o zdraví, jíž byla věnována pozornost jen v případě alžbětinek s ohledem na jejich pečovatelské zaměření (1). Ale ani zde nebyla dostatečně reflektována organizace poskytování zdravotní péče samotným řeholnicím, možná proto, že veřejný provoz nemocnic a lékáren řádu sv. Alžběty ony interní aspekty spíše zastiňuje. Aby byl tento deficit alespoň drobně umenšen, pokusíme se vymezit celý fenomén na příkladu „nezdravotního“ řádu – benediktinek. Jedná se o kontemplativní společenství, jehož hlavním úkolem je pravidelná a společná modlitba breviáře, a tudíž jde z definice o řád, jehož působení mimo klášterní zdi je (ideálně) minimální.

Klášter benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě byl prvním řeholním domem založeným na českém území snad v roce 976 (2). Existoval nepřerušeně až do roku 1782, kdy byl spolu s mnoha dalšími zrušen císařem Josefem II. (3). Krom historického prvenství se v dobách raného novověku těšil další výsadě – už od dob vlády císaře Karla IV. měla zdejší abatyše právo korunovat manželku českého krále (4). Přinejmenším z těchto dvou důvodů byl svatojiřský klášter v mnoha ohledech jakýmsi (pra)vzorem českého ženského monasticismu, a lze tedy předpokládat, že řada zdejších jevů se bude vyskytovat (v lehké modifikaci) i jinde. V oblasti zdravotnictví je jejich společným jmenovatelem napříč řády skutečnost, že péče o nemocné a potřebné je křesťany chápána jako jeden z vrcholů milosrdenství, jak to vyjadřují Ježíšova slova k apoštolům: „Jděte a uzdravujte nemocné.“ (Parafráze slov evangelia [L 10,9])

NORMÁLIE

Základní vodítka pro život benediktinských řeholních komunit představuje Řehole, sepsaná dle tradice jejich zakladatelem sv. Benediktem z Nursie (480–547) (5). Nemohla pominout ani zdravotnické otázky, jimž je věnována zejména 36. kapitola. Zde je definováno místo péče o nemocné v řádu a klášteře, role ošetřovatele (infirmarius neboli infirmář) a jeho kontrola představeným, vztah mezi nemocným a ošetřovatelem a zvláštní režim, který nemocné vyřazuje z každodenních přísných povinností. Text ze 6. století byl průběžně doplňován (a tím komentován a interpretován) dalšími předpisy, které reagovaly na nové potřeby.

Pro klášter sv. Jiří na Pražském hradě byla v raném novověku určující statuta, která mu roku 1635 ordinoval pražský arcibiskup Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598–1667) (6). Otázkám zdravotní péče je zasvěcena jejich 20. kapitola O nemocích, která Benediktovy zásady aplikuje na realitu ženské řeholní komunity. Nejpozději od 13. století totiž byly všechny ženské kláštery uvrženy sub perpetuam clausuram, což předpokládalo jejich absolutní uzavřenost před světem – žádná z řeholnic nesměla klášter opustit, a zároveň do něj nikdo nesměl vejít (9). Vedle propozic pro infirmářky a fungování péče o nemocné, vycházející z Řehole, se Harrachova statuta zabývají zejména „obcováním“ sester s mužskými zdravotníky tak, aby nebyla porušena klauzurní pravidla a narušena čistota řeholnic.

Normálie v ženských klášterech byly obvykle v raném novověku doplňovány různými „manuály klášterního života“, určenými primárně pro zájemkyně o vstup do řádů, ovšem čtenými jistě i jeho letitými obyvatelkami, už jen coby konfrontace ideálu s realitou. Zdravotnictví se podobné příručky zpravidla věnovaly v kapitolách o řádových infirmářkách a vedle složitých teologických výkladů, jaké mají poslání, se jejich poselství neslo především v duchu motta: „Qui vivit medice, vivit modice.“ (10) Tyto knížky byly začasté jediným všeobecně přístupným „zdravotnickým“ spisem pro řeholnice i jejich mužský dozor (biskupové, opati, kaplani aj.) a jistě se v dobrém i špatném podepisovaly na stavu ženských řeholních komunit. Vedle uvedeného záleželo (a dost možná, že podstatně) na dalších faktorech, jako byly tradice, příklad okolí a dalších klášterů, osobní dispozice představených a infirmářek (např. při pořizování „odborné“ literatury) apod.

INFIRMÁŘKY

Benedikt z Nursie určil, že nemocným má být přidělen „bohabojný, starostlivý a pečlivý infirmář“ (5). Vzájemný vztah s potřebnými postavil na rovnováze mezi pečovatelem a nemocnými, kteří ho „svými přílišnými nároky (…) nezarmucují“. Úřad infirmáře byl v rámci klášterních komunit pokládán za jeden z nejvznešenějších, když v sobě nese takové ctnosti, jako jsou hluboká pokora, trpělivost a láska. Je zároveň časově nejnáročnější a představuje jednu z nejúčinnějších mortifikací neboli umrtvení těla a mysli od hříšných myšlenek (10). Tak ho měly též raně novověké řeholnice chápat a neumdlévat. Dobová literatura radí, že když je služba nejtěžší, mají si pečovatelky představit, že v každém lůžku leží Pán Ježíš a ony mu slouží (10).

Harrachova svatojiřská statuta z roku 1635 doplnila Benediktovu charakteristiku pečovatelů o adjektiva „poctivé, dobrotivé a silné“. Poctivost u sester jistě znamenala vzorné plnění úkolů, dobrotivost je rozvedena slovy „lítost nad svýma nemocnýma majíc, je těšíc a obveselujíc se vší dobrotivostí a vlídností s nima mluvíc a v jejich potřebách ku pomoci jim přicházejíc“ (6), a konečně síla se s největší pravděpodobností vztahuje spíše k fyzické než psychické dispozici. Při všem musí infirmářka dbát na čistotu, která však není chápána v hygienických konotacích: „Při nemocných zůstana, nahého těla nemocných se dotejkajíc a to s náležitou uctivostí a s řeholní modestií činiti mají, a to přinuceny toliko jsouce.“ (6)

Statuta předpokládají – a zřejmě tak zrcadlí obvyklou praxi, platnou pro klauzurně uzavřená společenství –, že infirmářky budou disponovat také jistými odbornými znalostmi/dovednostmi. Klášteru je s ohledem na vysoké ceny (a hrozbu opuštění klauzury) povoleno „pálit, chovat a strojit doma“ příslušné „pálené vody, lektvaře a jiné zadělávané a nemocným potřebné věci“ (6). Z preventivních důvodů má mít klášter k dispozici soupravu na pouštění žilou (dvakrát do roka), kterýžto úkon má být průběžně prováděn také v lázni pomocí baněk. Vedle preventivních účinků bylo pouštění – takto jediný chirurgický zákrok, které se v konventu běžně prováděl – používáno rovněž ad hoc v případech, jež byly nějak spojené s krevními onemocněními (chrlení), ale i dalšími, jako je třas. Sestra Maxmiliána Hložkovna z Žampachu († 1732) zde např. přes 15 let žila „jsouce každý měsíc za některý den jako mrtvá. Až se jí pokaždé 2 žíly otevrou, zase jí lepší jest.“ (11)

Z dikce Harrachových statut je zřejmé, že v konventu před rokem 1635 s největší pravděpodobností žádná stálá pečovatelka neexistovala (stejně jako vyhrazený prostor pro nemocné, infirmárium – v obou případech lze ovšem předpokládat jejich přítomnost ve středověku, v dobách rozkvětu kláštera). Vzhledem k tomu, že ještě v 70. letech 16. století měl klášter jen jednu světnici pro všechny své 4 (sic!) obyvatelky (11), nebyla tato potřeba dlouho palčivá. Ve 20. letech následujícího věku již mohl být deficit pociťován. Jednak se zvýšil počet osazenstva (1625–1621, 1635–1631) (19), jednak sestry, které přišly do kláštera před koncem 16. století, zestárly a vyžadovaly zvýšenou péči. Za první raně novověkou infirmářku označují prameny sestru Voršilu Kurciusovou († 1649), která přišla do kláštera v roce 1635. Z dalších kroniky vědí o Sabině Werdlin von Lehenstein († 1672), Beatrix Fagtové († 1694), Kláře Morakin von Morenfels († 1712), Laurentii Graverantin († 1748), Anně Scholastice Baulerin von Hohenburg (†1766), Ludmile Kajetáně Leveneur von Grünwall († 1732), Marie Adalbertě Komárkové († 1759), Marii Elektě Wraždin von Kunwald († 1781), Marii Kateřině Fuxin († 1765), Marii Scholastice von Schönnau († 1779) a Marii Emanuele von Sedlnitzki († 1777) (11). Z 11 známých infirmářek je 8 šlechtického původu. Klášter tak byl v dobách raného novověku zřejmě jediným místem, kde se hraběnka mohla stát služebnicí prosté děvečky. Navíc jako i v jiných oblastech se za zdmi konventu mohla žena ze středního a vyššího stavu v 16.–18. století věnovat činnosti, kterou by „venku“ prováděla jen se značnými obtížemi, pokud vůbec.

Některé infirmářky se později staly vedoucími konventu. U budoucí abatyše Marie Elekty je tato skutečnost pokládána přímo za jeden z podstatných formativních momentů, které jí umožní kvalitně spravovat abatyšský úřad: „Innerst war sie von den Schmerzen der Leidenden gerühret; das Mitleiden war bey ihr so groß, daß sie allemal mit Paulus fragen konnte: wer erkranket / daß ich es nicht selbst fühle? Wache halten, Artzneyen zur angewiesenen Zeit reichen war ihr bekümmertes thun; und achteten sich ihre Ordens Schwestern minder glücklich gesund, als unter der geflißensten Obsorge Electa krank zu seyn.“ (12)

O velké úctě ke zdravotnicím vypovídají i zápisy v nekrologiu kláštera. V mnoha obměnách variují základní chválu, že infirmářky byly „pilné v službě nemocným“, ač pro ně samotné bohužel „jaký prostředek k nabytí předešlého zdraví“ nebyl (11). Když roku 1748 umírala sestra Laurentia, litovala konventní písařka, že řeholnici po mnoha letech péče o nemocné roku 1729 „z nedostatku povědomosti“ učinili kuchyňmistrovou (11).

ZDRAVOTNICKÉ ZÁZEMÍ KLÁŠTERA

Harrachova statuta přikázala benediktinkám rovněž zřídit místnost pro nemocné – infirmárium (6). Jeho vybavení ordinář neřešil a provozem se zabýval jen potud, pokud by měl narušit klauzurní omezení kláštera. V první řadě jde o přístupnost sálu: lékař sem směl jen se svolením abatyše a za doprovodu dvou sester, které měly mj. dohlédnout na to, aby se s ním po cestě konventem bez licenti nebavila žádná mniška. Druhý z tradičních mužských asistentů (smrtelně) nemocných sester, zpovědník, měl vstup povolen pouze „za náhlé a nenadálé příhody“. Neznamená to však, že by biskup o zdravotní problematiku v klášteře nedbal, jen ji chápal spíše coby péči spirituální než tělesnou: „Abatyše a převorka mají nemocné navštěvovat každý den, opatřit jim potřebné bez ohledu na námahu a náklady. Mají dohlížet na infirmářky, aby se staraly o zdraví duše nemocné sestry (...)“ (6) Poměry byly pravidelně prověřovány v rámci biskupských vizitací (obvyklá otázka na řeholnice zněla: „Ob alle mit Kost und anderen Nothwändigkeiten genugsamb versehen seyndt?“) (7) a tu již nemohly být zdravotní aspekty pominuty. V roce 1650 bylo např. zjištěno, že se nemocným „na rozličné nemoci a kathar“ netopí přes noc. Roku 1664 si některé sestry stěžovaly, že abatyše nedává léky těm, které nemá ráda. O rok později je abatyše nabádána, aby zajistila konventuálkám třikrát denně teplé jídlo, pivo (zvlášť v horku) a pravidelnou lázeň (6). O 40 let později je již pravidlem, že se v souladu s 36. kapitolou Řehole přilepšuje nemocným tu piškoty a španělským vínem, jindy dokonce jahodami, které „zdravé“ panny nedostaly (13).

Infirmárium (Kranken Zimmer) se dle inventáře z roku 1782 nacházelo v klauzuře severně od chrámu sv. Jiří v prvním patře nad ambitem (14). Bylo umístěno jednak v blízkosti cel a jednak v blízkosti kůru, patrně z důvodu, aby se lehce nemocné sestry mohly účastnit pobožností. V infirmáriu zastali inventátoři 2 černé postele s železnými nebesy a zelenými závěsy, 1 stojanový oltář, skříňku s figurou sv. Anny, 10 obrazů s neznámými motivy (jistě světci), stůl s ubrusem, 3 stoličky s polštářky a cínové umyvadlo. Ač nějaké základní hygienické podmínky zde zohledněny byly (záclony na postelích nemocných), je zřejmé, že místnost sloužila zejména k separaci nemocných od zbytku konventu a jejich duchovní útěše. Opravdové zdravotnické zázemí kláštera představovala jeho domácí lékárna (Haus Apotheke) umístěná nad sklepením při východním dvoře kláštera, který byl přístupný zásobování zvnějšku (14). Lékárna byla vybavena ohništěm, hořákovým a destilačním zařízením, skříní a stojany se skleněnými a kovovými stojatkami, kotlíky k žíhání, lisem, několika lavory (mj. ke koupeli nohou), hmoždíři, váhami, repozitoriem se zásuvkami na byliny, kafemlýnkem či hrnci. K lékárně přiléhal kvelb s dalšími proprietami, jako jsou příruční lékárničky nebo 7 výtisků Medicin Büchl.

Z uvedeného je zřejmé, že svatojiřské infirmářky byly schopné průběžné péče o nemocné, včetně pouštění žilou a výroby základních léčivých prostředků. Přítomnost lékařských knih napovídá, že zdravotnice mohla některé symptomy nemocí svých spolusester konzultovat s „odbornou literaturou“, a teprve potom volat specialistu. Přesto funkci infirmářek asi nejlépe vystihuje výraz Krankenwarterin (hlídačka nemocných), kterým byly běžně v materiálech kláštera označovány. Neměly zdravotnické vzdělání (ať už je pod tímto pojmem v 17. a 18. století chápáno cokoliV), tudíž pro složitější úkony museli být do konventu zváni profesionální zdravotníci.

Zdá se, že vzhledem ke svému postavení si klášter mohl dovolit využívat služeb předních kapacit v království. Poslední z nich, jímž byl Wenzel Adalbert Forst (†1791), Philosophiae et Medicinae Doctor que Ordinarius, působil u sv. Jiří od počátku 70. let 18. století, možná v souvislosti s vydáním nařízení o povinném ohledání zemřelých řeholnic (15). K sestrám docházel denně. Měl nárok na deputát 50 zlatých, na Velikonoce beránka a džbán vína, na sv. Martina husu a o Vánocích sladké pečivo (16). Stejně tak se platil roční paušál chirurgovi, který prováděl konkrétní úkony. Minimálně na přelomu 17. a 18. století v této oblasti fungovalo jakési partnerství s pražskými milosrdnými bratry (sídlili od roku 1620 na Františku na Starém Městě pražském). Jejich úsluhy jsou v pramenech pojmenovány zřejmě jen v případě, když vybočily z rámce obvyklé péče – tak např. jeden z bratří roku 1698 „sestře Alexii proti bolesti zubův žilku pálil“ (13).

Ve všech případech platilo, že obcování s mužským zdravotníkem muselo odrážet široké pojetí řeholního slibu čistoty: „Jedna každá z nemocných panen má pěkně pokojně se chovati a v loži ležeti, jak na pannu a řeholní osobu náleží. (...) ať na otázky odpověď dává s všelikou uctivostí, pokorou, trpělivostí, každýmu ve svý nemoci příklad a vzdělání dávajíc.“ (6)

Přítomnost zdravotníka v klášteře pak automaticky znamenala upozadění infirmářky, která má „toliko poslouchati, pilně a dobře znamenati, co doktor praví a pro nemocné nařizuje“ (6). Tento paradoxní požadavek nebyl, jak se zdá, ničím výjimečný (10) a dost možná, že ve své rozpornosti mohl přispět k vnitřnímu růstu některých držitelek tohoto oficia.

Přes veškerou „vědeckou“ a profesionální péči je jistě nutno počítat i s faktorem různých „nadpřirozených“ léčebných postupů a zázračných uzdravení, jak je kupříkladu v čiré podobě zajišťoval zázračný obraz Panny Marie ve znojemském klášteře klarisek, pravidelně putující po celách sester a vystavovaný i u nemocných řeholnic (17). U sv. Jiří podobnou víru vyjadřovala třeba abatyše Alžběta Eufrosina († 1671), která si rok před smrtí obstarala svěcenou mariánskou svíci u hradčanských kapucínů a nechala ji zapálit před obrazem P. Marie v konventu s prosbou, aby se jí opět navrátilo zdraví (13).

NEMOCI

Nemoci byly jedním z nejvýznamnějších fenoménů, jež narušovaly život uzavřené komunity. Jejich propuknutí znamená oslabení konkrétní řeholnice, která se nemůže podílet na chodu kláštera. Případná chronická nemoc s sebou nese navíc i dlouhodobé či definitivní vyřazení takové řeholnice, často náklady na její léčbu. U infekčních nemocí hrozí přenos na jiné. Nemoc se tak ve výsledku stává kolektivní záležitostí se vším, co s sebou taková exteriorizace nese.

Kláštery se tak v první řadě snažily vyhýbat viditelně stiženým kandidátkám. Církevní předpisy raného novověku se touto otázkou explicitně nezabývaly. Zdá se však, že povinné přezkoušení (examen) před vstupem do řádů mohlo být chápáno i jako jakási obdoba prohlídky zdravotní, ač ho vykonávali církevní činitelé (9).

Předposlední otázka examenů u sv. Jiří zněla (přinejmenším v 18. století): „Hat sie keine heimliche Krankheit?“ (8) Mohla odkrýt vrozené vady, pokud nebyly dostatečně viditelné či rozpoznatelné. V případě, že se to nepodařilo, nastával obvykle problém, který neměl pouze povahu zdravotní, ale rovněž právní, neboť jednou složený slib řeholního závazku nebylo snadné zrušit. Například v roce 1640 byla k benediktinkám přijata Sibyla Chanovská z Dlouhé Vsi (†1708), o níž kronikářka konventu za 20 let lakonicky poznamenala: „Byla hned od začátku ne při hrubě zdravým rozumu, však to jak ona, tak i její rodičové za několik let tajili.“ (11) Zřejmě proto byla později v klášteře ubytována její ovdovělá matka Anna Barbora († 1656), která o svou dceru, trpící různými fantaziemi, nějakým způsobem pečovala.

Psychické choroby různého typu bylo nejjednodušší skrývat, ačkoliv jistě ne všechny panny, které se projevovaly coby takto nemocné, lze označit za podvodnice. Jejich potíže se mohly rozvinout až s postupujícím věkem, ať už vlivem vrozených dispozic nebo prostředí a dalších vnějších faktorů. U Kateřiny Šmídlovny (†1695) se až po složení věčných slibů ukázalo, že nebude klášteru prospěšná „z té příčiny, že vždycky něco dětinského [způsobila] (…), až potom z své velké spostnosti a z sešlosti věku některý čas před smrtí smyslem se pominula. (…) Však předtím vždycky pobožná a tichá byla.“ (11)

Při tehdejším stupni poznání a uzavřenosti – ač nikoliv hermetické – reagoval konvent na podobné případy krom jiného tehdejší základní psychiatrickou léčebnou metodou, jíž bylo držení v železech. U sv. Jiří se ho dočkala sestra Sophia Jäntschin († 1729). Po 6 letech pobytu v klášteře „o rozum přišla a mnoho let velmi obtížna byla, neb přitom contract na nohy i ruce byla, ani se z místa hnout bez pomoci sester nemohla. (...) Že však v své fantasii velmi violent setrvávala, sestrám, který jí sloužily, velké nepříležitosti činila, musela ukována býti.“ K tomu kronikářka se smyslem pro detail doplnila: „Po smrti pak jí pouta z nohouch sundati nemožno bylo, s nimi pohřbena jest.“ (11).

Zajímavé je, jak k těmto postiženým („neklidným“) sestrám jejich okolí přistupovalo. Pokud jejich nemoc považovaly za Boží navštívení, pak s postiženými sympatizovaly. Pokud uznaly, že jde jen o projev melancholie (znamenající zhruba to, co je dnes lidově opisováno jako „hysterka“), pak takové panny odsuzovaly (18).

Nemoci, které se v konventu objevovaly, jsou podrobně popisovány v klášterním nekrologiu (11). Tento jev byl vlastní všem ženským řeholním společenstvím raného novověku bez ohledu na místo působení, řeholi, řád, míru aktivnosti či kontemplace. Jednotlivé kvalifikace chorob však nelze posuzovat podle měřítek současné medicíny. Symptomy, které kronikářky pečlivě zaznamenávaly, se mohou objevit u řady nemocí (či kumulovaných komplikací). To se týká kupříkladu poměrně časté vodnatelnosti, za niž bylo označováno jakékoliv opuchnutí, nebo souchotin, pod nimiž se mohly skrývat různé obtíže dýchacího ústrojí – od zápalu plic přes černý kašel až po tuberkulózu. Stejně tak je těžké říci, co dosadit např. za sdělení „… a tak vyschla, že téměř nic než toliko kůže kosti přikryla“ nebo vyjádření, že dotyčná zemřela „šlakem poražená“ (schopnost přesně diagnostikovat mozkovou příhodu tu nejspíše nebyla velká...). Opatrně je nutno přistupovat i ke zprávám, že některá sestra zemřela na mor, když se opět mohlo jednat o prostou shodu okolností v době, kdy zrovna venku řádil „velký mor“.

Z víceméně nezpochybnitelných záležitostí lze zmínit různé druhy maligních nádorů (psána jako rak, s projevy typu „noha otevřená na lýtku do kosti vyžraná“ či „do ruky a prsu, až mluvit nemohla“ anebo „hlíza v hlavě“), snad žloutenici jako ikterus nebo chrlení krve, které bude s největší pravděpodobností projevem plicní tuberkulózy. Tyto nemoci byly většinou smrtelné, respektive pisatelkami pokládány za smrtelné. Z ostatních, často chronických potíží trápily sestry nejčastěji nemoci očí (jak dokládají nákupy okulárů), a zejména podagra či obecně bolesti končetin (contract na nohy i ruce). Svatojiřské kronikářky zjevně považovaly nohy za významný orgán řeholnice. Chválí případy, kdy nemocná opět „vyskočila“ a zapojila se do života komunity jako Maria Ignatia Schluderbacherin († 1771), která „jak jí bolesti vždycky pominuly, už chodila do kůru“. Didaktický charakter nekrologických zápisů podtrhují častá konstatování „bolest s velkou resignací snášela“, byla „trpělivá a vůli Boží odevzdaná“ apod. (11)

Ze zdraví škodlivých jevů, které nebyly pokládány za nemoci ve vlastním slova smyslu, lze jmenovat ještě jeden, jehož přítomnost výrazně omezovala soužití komunity – alkoholismus. Raný novověk měl poměrně jasnou představu o „škodlivosti“ studničních vod, která nebyla ani v klášterech používána jako nápoj, na rozdíl od obligátního piva a vína. Z několika zápisů od sv. Jiří plyne, že závislost zejména na druhém z nápojů – podle současných zdravotnických dat postihující více ženy než muže – se vyskytovala i za zdmi kláštera. Když v 60. letech 17. století sepisovala tehdejší abatyše Alžběta Eufrosina stížnosti na své „neklidné“ spolusestry, prohlásila celkem bez obalu např. o sestře Aničce Krásné, že „tak hrubě pije, že jí nepostačovalo za den třebas 10 žejdlíků“, nebo o výše uvedené Sibyle, že „nechce pivo pít, než jen víno, a když se podnapije, hrozně sobě počíná“ (6). Portréty jsou doplněny o načrtnutí abstinenčních příznaků – Sybila tak „někdy časem panny pere [a] mohla by někdy některou zabít“, Evičku Koratynovou dokonce „panna k[něžna] Justina kolikrát (...) zavřela. V jednom zavření vytloukla kamna a v druhým okna.“

Sibylin příklad navíc ukazuje na další typ obtíží pro konvent, kterým je kumulace různých chorob (výše uvedená „slabomyslnost“ a záliba v pití). Jak byla pak léčba takových případů marná, dokládá abatyšin povzdech stran sestry Anastasie Vrábské, s níž žádná pečovatelka nevydrží „pro veliký její zlořečení a proklínání, (...) medicínu z oken vyhází, o zem roztluče. Minulej rok jsem dala dvě stě hotovejch peněz do apatyky a letos 33. (...) A to mnoho darmo musím platit, jako by se užívalo.“ (6)

ZÁVĚR

Na základě tradice sahající do 6. století si uzavřená klášterní komunita dokázala vybudovat poměrně sofistikovaný vnitřní systém zdravotnictví, který podle potřeby doplňovaly i síly zvenčí. Přes svou jen částečnou poloprofesionalitu a různá omezení náboženského charakteru se mu podařilo zajistit dostatečnou péči o komunitu, která ve vrcholných dobách přelomu 17. a 18. století čítala až 40 členek. Jedním z dokladů může být i skutečnost, že nejpozději od 90. let 17. století se zdejší obyvatelky hravě dožívaly průměrného věku okolo 70 let, který téměř 1,5násobně přesahoval obvyklý věk dožití žen vně klášterních zdí (19).

Adresa pro korespondenci:

Mgr. Jindřich Kolda, Ph.D.

Katedra sociální a klinické farmacie FaF UK

Akademika Heyrovského 1203, 500 05 Hradec Králové

Tel.: 495 067 392, 652; 493 331 230

e-mail: koldajin@faf.cuni.cz, jindrich.kolda@uhk.cz