Kniha

Yalom, I. D.:

Pohled do slunce

Praha: Portál 2008, 205 s. ISBN 978-80--7367-376-5.

Knihy amerického psychoterapeuta židovského původu si již získaly značnou popularitu u českých čtenářů. Publikace autora, který je v současné době emeritním profesorem na Stanfordově univerzitě v Kalifornii a zároveň aktivně provozuje psychoterapeutickou praxi, oslovují širokou čtenářskou obec, a to zdaleka nejen odbornou. Díky schopnosti autora popsat i složité aspekty vědy slovníkem srozumitelným laikům jsou jeho knihy dobrým pomocníkem při studiu prakticky všech humanitních oborů, mnoho poučení přinášejí pracovníkům pomáhajících profesí a v neposlední řadě kterémukoliv čtenáři zpřístupňují tajemství lidské psychiky a mezilidských vztahů.

Po úspěšných publikacích Lži na pohovce (1999; 2002; 2006), Máma a smysl života (2001; 2002; 2007), Když Nietzsche plakal (2000), Láska a její kat (2004; 2006), Chvála psychoterapie (2003; 2004), Každý den o trochu blíž (2005), Léčba Schopenhauerem (2006), Existenciální psychoterapie (2006), Teorie a praxe skupinové psychoterapie (2007), je v roce 2008 prezentována kniha Pohled do slunce. O čtenářské popularitě svědčí fakt, že kniha o překonávání strachu ze smrti se v dubnu 2008, ihned po svém prvním českém vydání, stala nejprodávanější publikací nakladatelství Portál. Autor v ní odkazuje na řadu příběhů a statí z knih předcházejících, avšak jejich znalost není bezpodmínečně nutná. Teorii psychoterapie doplňují poutavé příběhy pacientů, kteří prošli ordinací dr. Yaloma. Otevřeně autor rozebírá také svůj osobní postoj k finalitě.

Dnešnímu člověku, který je od myšlenek na smrt a vlastní konečnost většinou značně izolován a nerad jim ponechává prostor, autor otevírá důležité téma, jenž se dotýká každého a je nesmírně náročné. Sám sebe prezentuje čtenáři jako partnera či průvodce, nikoliv jako odtažitého profesionála. Nabízí širokou škálu myšlenek nejrůznějších filozofů, v mnohém vychází z Epikura (341–270 př. n. l) a spolu s tímto, v mnohém dosud nepochopeném představiteli atomismu, nabízí cesty ke zmírnění utrpení pramenící z vědomí vlastní smrtelnosti. Ta poskytuje bohatý a dodnes ještě nevyčerpaný a nepřekonaný zdroj inspirace.

Bravurně autor čtenáři prezentuje Heideggerovo pojetí fundamentální ontologie a existencialismu. Sám však upozorňuje, že svoji terapii nepodřizuje pouze existenciální filozofii a nesnaží se založit existenciální psychoterapii, třebaže je autorem stejnojmenné učebnice. Neodmítá ani jiné myšlenkové okruhy, pracuje například s mnoha známými Nietzscheho epigrafy, jejichž kořeny nacházíme již u Aristotela, Spinozy, Leibnitze, Ibsena, Goetha, Horneyové, Maslowa, Frankla a v tomto duchu pokračujícími psychologickými směry 60. let dvacátého století až k současné myšlence seberealizace s přijetím vlastní odpovědnosti.

Setkání se smrtí je vždy stresujícím zážitkem, pohledět do její tváře je děsivé a bolestivé stejně jako pohled do slunce. Se smrtí je možné pokoušet se vyrovnat, úplné vítězství je však nemožné. Se zvyšujícím se věkem a blížícím se koncem života kladou myšlenky na smrt nemalé požadavky na osobnost člověka v celé její komplexnosti. Způsobují tak řadu psychických problémů. Místy, poněkud paradoxně, po kritice Freudova extrémního postulátu, že prakticky veškeré psychické poruchy jsou způsobeny kumulací nesaturovaného libida, autor prezentuje úzkost ze smrti jako skutečný a mnohdy solitérní původ veškerých traumat. To lze připsat autorově situaci a snaze eliminovat úzkost ze smrti bez pomoci jakékoliv naděje spočívající v transcedenci, bytí po smrti či náboženství.

Publikaci lze doporučit všem, kdo pracují ve zdravotnictví, sociálních službách a nutně jsou konfrontováni s koncem lidského života, který již medicína není schopna odvrátit. Přínosem je však pro široký okruh čtenářů, kteří nejsou lhostejní k lidskému utrpení a s tématy smrti se setkávají. Vnímavost k životu je podmíněna vědomím jeho konečnosti.

Jana Neudörflová