Postupné zvyšování dávek metotrexátu v léčbě revmatoidní artritidy

Zjištění plynoucí z průzkumu literatury napovídají, že terapie revmatoidní artritidy metotrexátem by měla být zahájena nízkými perorálními dávkami, zatímco subkutánní aplikace by měla být vyhrazena pouze pro ty pacienty, kteří na léčbu nereagují adekvátně. Toto tvrzení se objevilo v červencovém vydání odborného časopisu Annals of Rheumatic Diseases.

Vědci zdůrazňují, že terapeutické agens je samo o sobě účinné, má přijatelnou toxicitu a nízké pořizovací náklady. Na druhou stranu je zde značná variabilita, která je dána způsobem, jakým revmatologové metotrexát ve své praxi předepisují. To zahrnuje způsob aplikace a dávkování.

Aby diskutovanou otázku vědci více osvětlili, provedli průzkum dat z celkem 38 randomizovaných kontrolovaných studií. Z tohoto počtu jich 8 dosahuje informační úrovně 1b–2b v rámci systému evidence based medicine, co se týče vyjádření k účinnosti a toxicitě rozdílných dávek a způsobů aplikace metotrexátu.

Bylo zjištěno, že zahájení terapie vysokými perorálními dávkami metotrexátu nebo jejich rychlé navyšování (z 25 mg na 30 mg během jednoho týdne) bylo sice spojeno s lepší klinickou účinností, ale také s vyšším počtem gastrointestinálních nežádoucích příznaků.

Zahájení terapie dávkou 15 mg týdně při subkutánním podávání léku vedlo k vyšší klinické účinnosti než při podávání perorálním. Vysazení léčby vlivem toxicity bylo častější u pacientů s časnými formami revmatoidní artritidy.

Po zhodnocení předcházejících faktů lékaři doporučují, aby terapie byla započata perorálním metotrexátem v dávce 15 mg týdně a postupně navyšována o 5 mg za měsíc, a to až na cílovou dávku 25–30 mg nebo až k nejvyšší tolerované dávce. Je-li odpověď na tuto léčbu neadekvátní, doporučuje se změna na metotrexát subkutánní.

(pes)

Zdroj: Visser K., Ann Rheum Dis 2009; 68: 1094–1099.