Dysfagie a ostatní projevy postižení jícnu při muskuloskeletárních chorobách

Při polykání se na počátku polykacího aktu potrava pohybuje z úst do faryngu, čímž je ve faryngu spuštěna primární peristaltická vlna. Ta vede k relaxaci horního jícnového svěrače a potrava tak může vstoupit do jícnu. Přímou stimulací jícnu pak dojde k provokaci sekundární peristaltické vlny, která dopraví potravu až do žaludku, a to za jistého přispění gravitace. Dolní jícnový svěrač je relaxován od počátku polykání.

Při dysfagii je tento proces narušen. Podle místa pak dělíme dysfagii na horní typ, kdy chyba nastává v hltanu nebo horní části jícnu, a dolní typ, kdy je postižena dolní část jícnu nebo ezofagogastrická junkce. Většina případů horní dysfagie je spojena se selháním kontrakce hltanu, krikofaryngeální relaxace nebo obojího a dolní dysfagie bývá zase typicky způsobena obstrukcí.

Ačkoliv je ezofageální dysfunkce při autoimunitních a zánětlivých revmatických nemocech běžná, bývá obvykle asymptomatická. Na druhou stranu nejsou výjimkou příležitostné obtíže s polykáním ani těžké formy dysfagie.

Při revmatoidní artritidě trpí dysfagií až 1/3 pacientů. Charakteristickými nálezy jsou nízká amplituda peristaltické vlny v dolních 2/3 jícnu a nižší tlak v místě dolního jícnového svěrače. Nižší tlak byl ale také prokázán v proximální části jícnu, což nás pak směřuje k dysfunkci příčně pruhovaných svalů. Zjištěna byla také souvislost s užíváním léků, jako jsou NSAIDs, glukokortikoidy a DMARDs, a také se synovitidou a noduly při RA.

Terapie dysfagie závisí na příčině. Pokud je sekundárně vzniklá při užívání léků, pak jsou voleny konvenční terapeutické přístupy jako antacida, blokátory protonové pumpy nebo H2 blokátory. Samozřejmostí je také zlepšení kontroly nad aktivitou základní choroby. Jindy jsou nutné specifické výkony, např. krikofaryngeální myotomie, balónková dilatace nebo injekce botulotoxinu.

(pes)

Zdroj:

1. N. J. Sheehan, Rheumatology 2008; 47 (6): 764–752