Pelargonium sidoides − od šamanské medicíny k imunomodulační léčbě respiračních onemocnění

Příběh léčivé africké pelargonie začal ve Velké Británii na konci 19. století. Tuberkulóza (TBC) byla tehdy zcela běžným onemocněním, zejména mezi sociálně slabšími, a mortalita na TBC dosahovala 400/100 000 obyvatel. Jedním z nemocných byl i Charles Henry Stevens. Jeho lékař mu doporučil pobyt v horách Jižní Afriky, protože klimatická léčba byla tehdy jednou z mála terapeutických možností. Místní čistý a teplý vzduch měl přispět k jeho uzdravení. Po příjezdu do Jižní Afriky místní obyvatelé Stevensovi poradili, aby navštívil šamana, který mu podal bylinný odvar jménem „chichitse“. Pacient sice pociťoval nepříjemné nežádoucí účinky, ale již brzy se začal cítit lépe a přibývat na váze.

Po třech měsících léčení se vrátil do vlasti a byl shledán zdravým. Své vyléčení samozřejmě připisoval užívané bylině a rozhodl se ji uvést na evropský trh jako „Stevensův lék“. Nikdy však nedosáhl plné akceptace odbornou veřejností. Příčinou bylo především to, že nemohl prokázat ani botanický původ rostliny, ani chemickou povahu účinné látky a její mechanismus účinku. Nepřispěly tomu ovšem ani jeho obchodní praktiky, které nebyly vždy zcela mravné.

Přesto fytofarmakum zaujalo švýcarského lékaře Adriena Sechehaye, který strávil nějakou dobu jako misionář v Jižní Africe a poté se usadil v Ženevě. Stevensův lék začal používat v praxi a během 9 let publikoval práci, která dokumentovala léčbu zhruba 800 osob, spolu s četnými experimenty a kazuistikami. Psal se rok 1930 a byla to první systematická práce na toto téma. Sechehaye došel k závěru, že kromě akutních, maligních a komplikovaných případů byl patrný jasný léčebný účinek přípravku. Připisoval ho neutralizaci bakteriálních toxinů, protože z experimentů věděl, že přímý baktericidní účinek preparát nemá. Dnes již víme, že ve skutečnosti se jedná zejména o imunomodulaci.

Chemickou analýzou bylo zjištěno, že extrakt obsahuje kromě jiného velké množství taninu a sterolů, 12 aminokyselin, ethanolamin a tyramin, deriváty fenolických kyselin (kyseliny kávové, chlorogenové, kumarové) a vysokou koncentraci různých kumarinových derivátů. Nebyly nalezeny žádné škodlivé látky kromě šťavelanu vápenatého, který však pro změnu představoval cennou stopu při pátrání po taxonomickém zařazení rostliny. Ta byla nakonec identifikována a zařazena jako Pelargonium sidoides DC.

Přestože tradičními metodami nebyly zjištěny žádné antimykobakteriální účinky, novějšími a citlivějšími metodami bylo zjištěno, že extrakt aktivitu proti mykobakteriím vykazuje a v současné době probíhají další výzkumy, které jsou zaměřeny na intracelulární baktericidní účinek. Vzhledem k tomu, že nativní extrakt je pacienty hůře tolerován (vyvolává zvracení), bylo také cílem určit, které komponenty jsou nositelem účinku, aby mohlo vzniknout léčivo, jež bude mít minimum nežádoucích účinků. Jelikož je tuberkulóza nadále závažným epidemiologickým problémem, zejména v zemích třetího světa, stále zůstává ve hře i možnost indikovat tento extrakt pro terapii tuberkulózy.

V současnosti se lék na bázi extraktu z rostliny Pelargonium sidoides používá v léčbě akutních respiračních onemocnění a je také uveden v evropských doporučených postupech pro léčbu akutní bronchitidy a sinusitidy.

(pez)

Zdroj: Bladt S., Wagner H. From the Zulu medicine to the European phytomedicine Umckaloabo. Phytomedicine 2007; 14 Suppl 6: 2−4.