Posuzování stupně závislosti z pohledu věkového rozdělení žadatelů

Článek se zabývá srovnáním a zejména odlišnostmi posuzování osob v různých věkových kategoriích pro účely přiznání stupně závislosti, respektive příspěvku na péči, a to s přihlédnutím ke statistickým údajům o počtu posuzovaných v určitých věkových kategoriích a také ke spektru diagnóz, které vedou ke stanovení dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a následně svým funkčním dopadem k potřebě péče druhou osobou.

KLÍČOVÁ SLOVA:
stupeň závislosti – příspěvek na péči – věkové kategorie – skupiny diagnóz

ÚVOD

Posouzení stupně závislosti (dále SZ) spadá do kompetencí Lékařské posudkové služby, konkrétně posouzení provádí posudkový lékař oddělení lékařské posudkové služby Okresní správy sociálního zabezpečení. Při posuzování SZ vychází posuzující lékař z platné legislativy, zdravotního stavu žadatele, výsledku sociálního šetření, případně osobního přešetření posuzované osoby a v neposlední řadě také z vlastních zkušeností a praxe. Legislativní podmínky posouzení SZ jsou vymezeny zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v platném znění. Příspěvek na péči se pak přiznává ve čtyřech stupních podle stanoveného stupně závislosti, který zohledňuje tíži funkčního postižení a z toho vyplývající míru potřeby poskytování péče druhou osobou. Od stanoveného stupně závislosti se odvíjí výše přiznané finanční dávky, příspěvek na péči (dále PnP), poskytovaný posuzované osobě [2].

Základní podmínkou je stanovení dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (dále DNZS). Je definován zákonem a musí být splněna podmínka dlouhodobosti. Podle ustanovení zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v platném znění, § 3 písm. c), je dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem zdravotní stav, který podle poznatků lékařské vědy trvá nebo má trvat déle než 1 rok, a který omezuje funkční schopnosti nutné pro zvládání základních životních potřeb [2]. Příspěvek by neměl být přiznáván u krátkodobých onemocnění s předpokladem krátké rekonvalescence.

VĚKOVÉ KATEGORIE PŘI POSUZOVÁNÍ STUPNĚ ZÁVISLOSTI

Při posuzování zákon rozlišuje dvě věkové kategorie, a to do 18 let věku a nad 18 let věku. Takto je také stanovena legislativní podmínka přiznání SZ, respektive PnP, a stejně je i nastaveno posudkové hodnocení a metodika. Podle současné platné právní úpravy zákona o sociálních službách, ve znění zákona č. 366/2011 Sb., v platném znění, se od 1. 1. 2012 hodnotí schopnost zvládat 10 základních životních potřeb: mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání, obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity, péče o domácnost. Poslední základní životní potřeba (péče o domácnost) se nehodnotí u osob do 18 let věku. U obou úprav se příslušný stupeň závislosti přiznává podle počtu nezvládnutých úkonů, respektive potřeb [1, 2].

Podle ustanovení § 10 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v platném znění, se u osob do 18 let věku při hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby posuzuje mimořádnost péče [2]. Porovnává se rozsah, intenzita a náročnost péče, kterou je třeba věnovat dítěti se zdravotním postižením, s péčí, kterou je třeba věnovat zdravému dítěti téhož věku. Mimořádnost péče je navíc podmíněna stanovením DNZS a jejich vzájemnou souvislostí. Tak je dosaženo zohlednění věku posuzovaného dítěte a jeho aktuální dokončená úroveň stupně psychomotorického vývoje.

U osob dospělých, nad 18 let věku, je situace jiná. Podle ustanovení § 9 odst. 5 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v platném znění, je hodnocena pomoc či dohled a jejich příčinná souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím schopnosti zvládat základní životní potřebu v přijatelném standardu [2].

Pokud se zaměříme na počty posouzených, je zřejmé, že maximum příjemců PnP je ve věkové kategorii nad 65 let. Tento závěr není překvapující, spíše jen potvrzuje fakt, že u osob v tzv. produktivním věku je snížená schopnost péče a sebeobsluhy skutečně podmíněna onemocněním s funkčním dopadem, tedy DNZS, zatímco u osob ve vyšších věkových kategoriích je většinou potřeba pomoci či dohledu spojena spíše s přirozeným věkovým úbytkem fyzických, senzorických a kognitivních schopností. Jde tedy o logický důsledek stárnutí a potřeba pomoci při některých všedních činnostech vyplývá z přirozeného úbytku schopností v důsledku stárnutí. Proto také tvoří osoby nad 65 let nejpočetnější skupinu příjemců PnP.

Nejedná se o ojedinělý jev, ale lze jej statisticky podložit při srovnání posouzených v různých časových obdobích. Jak ukazují grafy 1 a 2, absolutní počty posouzených jsou v maximální míře soustředěny ve věkové kategorii 65 +, a to pro všechny stupně.

POROVNÁNÍ SPEKTRA DIAGNÓZ PODLE VĚKU A STUPNĚ ZÁVISLOSTI

Zajímavá je také situace v oblasti rozhodujících diagnóz, které odůvodňují DNZS a jejichž funkční dopad má vliv na schopnost zvládat základní životní potřeby. I zde je patrný rozdíl podle věkových kategorií do 18 let, 18–65 let a 65 +, jak ukazuje tabulka 1, která srovnává nejčastější skupiny diagnóz podle Mezinárodní klasifikace nemocí (dále MKN), pro které je stanoven DNZS a následně přiznán SZ. Ve věkové skupině 65+ převládají diagnózy ze skupiny uvedené v kapitole IX, nemoci oběhové soustavy podle MKN, na druhém místě jsou diagnózy z kapitoly XIII, nemoci svalové a kosterní soustavy a pojivové tkáně, zatím co onemocnění duševní z kapitoly V jsou až na třetím místě proti věkovým skupinám do 18 let a 18–65 let, kde naopak tvoří nejpočetnější část. U osob do 18 let se významně podílí i onemocnění metabolická, zatímco u osob v produktivním věku (18–65 let) to jsou onkologické diagnózy.

ZÁVĚR A DISKUSE

Výše uvedená zjištění nejsou ani tak překvapující, spíše dokládají to, co jsme při denní praxi posudkového lékaře empiricky ověřili. Spektrum onemocnění, pro která je přiznáván SZ, se mění podle věku a souběžně s tím se bude měnit i charakter péče, kterou osoba s funkčním omezením potřebuje. Výše uvedená zjištění je třeba vnímat jako směr, kterým by se měla ubírat nejen posudková praxe, ale také skutečný obsah terénní péče o jednotlivé věkové skupiny s využitím původní myšlenky zákona o sociálních službách, tedy maximum péče soustředit do přirozeného prostředí a možnosti smluvního zajištění terénní péče i odbornými pracovníky, kterou je pak možné financovat právě z PnP.

Je nezbytné si uvědomit, s ohledem na uvedená zjištění, že zcela jinou povahu péče bude vyžadovat dítě s psychiatrickou diagnózou nebo s metabolickým onemocněním, zatímco u seniora nad 65 let při přítomnosti kardiovaskulárních nemocí a omezení pohyblivosti se bude způsob péče odvíjet tímto směrem.

S přihlédnutím k již publikovanému článku s tématem Funkční přístup k posuzování stupně závislosti se ukazuje role posudkového lékaře nenahraditelnou, a to zejména pro věkové kategorie do 18 let a 18–65 let, kde je potřeba péče podmíněna DNZS. Posuzování uvedených věkových kategorií spadá do oblasti medicíny se všemi aspekty a nelze tedy roli posudkového lékaře nikterak nahradit.

Ve věkové kategorii 65+ je situace poněkud odlišná a péče se odvíjí spíše od projevů stárnutí u posuzovaných osob. Zde se nabízí postup směrem k tzv. ošetřovatelské diagnóze, která je podmíněna fyzickou či kognitivní dysfunkcí vyplývající z věkového úbytku sil. Tento postup by vedl k adresnějšímu způsobu poskytování péče u osob nad 65 let i s případným využitím rozdílných principů hodnocení potřeby péče. Podrobněji bylo téma rozebráno ve výše jmenovaném textu.

V každém případě se i posuzování v oblasti stanovení závislosti na péči druhou osobou řadí mezi posudkové kategorie, které plně spadají do kompetencí posudkového lékařství a jeho úloha v tzv. nepojistném systému sociálního zabezpečení je nezastupitelná.

Adresa pro korespondenci:

MUDr. Radmila Pastorková, Ph.D.

Oddělení lékařské posudkové služby OSSZ

Olomouc tř. Kosmonautů 1151/6C

779 00 Olomouc

e-mail: radmila.pastorkova@cssz.cz