Smrt ve Svatováclavské trestnici a pankrácké trestnici v letech 1827–1926

Overview

Věznice bývaly místem, kde trestanci přicházeli nejen o část svých občanských práv, ale často i o zdraví nebo o život. Pokud se vrátili na svobodu, nebyla resocializace nejpalčivějším problémem: pro mnohé z nich bylo obtížné najít způsob, jak žít dál navzdory trvalému poškození zdraví, které mohlo snižovat jejich pracovní schopnost, nebo je dokonce invalidizovat. V případě infekčních onemocnění, jako byla tuberkulóza nebo břišní tyfus, představoval propuštěný vězeň nebezpečí pro svoje blízké a mohl jim způsobit ještě větší újmu na zdraví, než jaká potkala jeho. Krutou realitu historické penologie v Praze můžeme demonstrovat za pomoci úmrtních matrik dvou pražských věznic – Svatováclavské trestnice na Zderaze a C. k. mužské zemské trestnice na Pankráci.

Klíčová slova:

věznice – infekce – úmrtí – hygiena

Prolog

Tam na Pankráci veliký dům zříš.

Dozorce kráčí stále blíž a blíž

a před dozorcem jinoch spoután jde,

on k zemi sklání líce ubledlé,

v srdci mu neustále cos bodá,

je to ta drahá, zlatá svoboda...

(Autor neznámý)

Úvod a metodika

Naše vězeňství má tisíciletou historii a v jeho začátcích měl trest odnětí svobody především detenční a retributivní účel. Panstvo se ještě v raném novověku necítilo zodpovědné ani za výživu uvězněných poddaných, natož za životní podmínky ve věznici, pasivita v tomto směru navíc posilovala složku retribuce a provoz věznic výrazně zjednodušovala.

Ztracená svoboda rozhodně nepředstavovala hlavní problém. Bylo štěstím, pokud si vězeň mohl odpykat svůj trest a z věznice odejít živý. Částečná náprava nastala v době osvícenství, přesto byla situace ještě dlouho špatná, nikoliv ovšem jen ve věznicích. Špatný zdravotní stav chovanců a vysoká úmrtnost sužovaly i nalezince, sirotčince a další zařízení, kde neměl pobyt retributivní, nýbrž charitativní účel.

O situaci pražských vězňů nás zajímavým způsobem informují úmrtní matriky Svatováclavské trestnice na Zderaze a C. k. mužské zemské trestnice na Pankráci, které zachycují období od roku 1827 do roku 1926. Tato práce je analyzuje dvěma způsoby: v období let 1878–1926 (1) jsou zpracovány i úmrtní diagnózy, zatímco v období let 1827–1878 (2–4) jsou cílem bádání pouze údaje demografické, a to ze dvou důvodů. Hlavním důvodem je zásadní proměna medicínské vědy během studovaného období. Některé diagnózy stanovované v první polovině 19. století jsou ještě odkazem galénské humorální medicíny (např. melancholie), jiné postrádají jednoznačný moderní ekvivalent a nelze je konfrontovat s diagnózami z konce 19. století (např. ochrnutí plic). Druhým důvodem je špatná čitelnost některých částí matriky, která znemožňuje získání souvislých dat z období 50.–70. let 19. století. Od roku 1878 je matrika formálně konzistentní a obsahově kompletní.

Kohorty těchto věznic na sebe přímo navazují. Na Pankrác byla v roce 1889 přesunuta naprostá většina mužů ze Svatováclavské trestnice, poté co byly již dříve přesunuty ženy do nově postavené trestnice v Praze-Řepích (5).

Úmrtní diagnózy je ovšem nutné brát s rezervou. Zatímco v reálné populaci přirozeně vytvářejí velmi pestrý soubor, v matrice se setkáváme s určitými stereotypy. Ty napovídají, že byla zaznamenávána spíše základní diagnóza než bezprostřední příčina úmrtí, což je ostatně předvídatelný výsledek při rutinním ohledání mrtvého. Pouze některé stanovené příčiny úmrtí, zvláště v mladším období, není možné bez pitvy vyslovit (například krvácení do mozku). Zdá se tedy, že někteří mrtví byli i pitváni.

K interpretaci a doplnění údajů významně pomáhá Pamětní kniha Svatováclavské trestnice, která je ve strojopisné verzi dostupná v Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby České republiky. Z ní také pochází údaje o provozu věznice. Důležité údaje přináší i řada dalších pramenů, jako časové řady Českého statistického úřadu (ČSÚ), zdravotnické ročenky, memoáry nebo dobový tisk.

Svatováclavská trestnice v Praze

Na začátku 19. století byli pražští vězni rozmístěni v různých malých věznicích a pracovnách. Císař František II. při návštěvě Prahy v roce 1804 tento stav označil za nevhodný a na jeho přání započalo hledání vhodného objektu pro založení velké trestnice. A to navzdory faktu, že v zemích s vyspělým vězeňstvím se již v této době upouštělo od zřizování věznic adaptací budov sloužících jiným účelům. Byl vybrán areál zrušeného kláštera augustiniánů na Zderaze, 

který se nacházel mezi Dobytčím trhem (1848 přejmenovaným na Karlovo náměstí) a Vltavou při dnešní Resslově ulici.

V roce 1809 sem přišla první skupina 204 vězňů z Terezína a zakrátko zde propukla epidemie, která během 5 měsíců zahubila přes 60 osob, tedy prakticky třetinu obyvatel (5, 6), a předznamenala celých 80 let existence tohoto zařízení.

Ve Svatováclavské trestnici se o žádném humánním zacházení s vězni, natož o pohodlí hovořit nedalo. Byli zde přikováváni a mučeni, budova byla temná, chladná a vlhká. Fekálie více než tisíce osob byly ručně odnášeny pomocí plechových záchodových věder, a to v každém počasí a za všech okolností, včetně epidemií.

Zjištění z matriky

Úmrtní matrika z let 1827–1926 obsahuje údaje 6996 osob – vězňů, vězeňkyň, chovanců polepšovny i dětí mrtvě narozených, potracených a zemřelých v péči vězeňkyň v době výkonu trestu.

Vývoj průměrného ročního počtu zemřelých a mediánu jejich věku jsou zobrazeny v grafu na obr. 2. Zatímco počet zemřelých se měnil, medián věku zůstával prakticky stacionární – mezi 30 a 40 lety (v nejmladším období se vlivem úbytku dat rozkolísal). Na první pohled se zdá, že je to v pořádku – mezi 30 a 40 lety se v daném období pohybovala střední délka života celé populace. Z grafu na obr. 3 však vidíme, že to bylo jinak. Věková skladba populace zemřelých vězňů v jednotlivých letech (vyjádřená křivkami v odstínech modré a zelené) nemá tvar písmene V jako u běžné populace tehdejší doby, ve které umírali nejvíce děti a starci. Naopak, ve vyšším věku umíralo významně méně vězňů a v dětském téměř nikdo. Ve věznici tedy tento medián vytvářeli lidé, kteří zemřeli mezi 16 a 50 lety věku. Dožít se odchodu na svobodu nebo seniorského věku (při dlouhodobém nebo doživotním trestu) nebylo zdaleka samozřejmé. Hodnoty pro Prahu a České země pro rok 1905 jsou zde vloženy pro srovnání, označené žlutou a červenou barvou.

I z počtu zemřelých se dozvídáme mnoho, zejména v konfrontaci s vývojem počtu zemřelých obyvatel Českých zemí, jak ho předkládá Český statistický úřad (graf na obr. 4). Křivka počtu zemřelých vězňů zpočátku překvapivě dobře kopíruje křivku českou. Právě v době, kdy dochází k přesunu ze Svatováclavské trestnice do pankrácké trestnice (1889), opouští křivka počtu zemřelých vězňů původní úroveň a klesá. Po ustálení ovšem dále kopíruje křivku počtu úmrtí v Českých zemích, včetně výkyvu v období první světové války. Ukazuje tak blahodárný vliv přestěhování vězňů na jejich prognózu quoad vitam.

To ostatně potvrzuje i graf na obr. 5, který srovnává počet zemřelých v těchto věznicích, jejichž obyvatelstvo čítalo kolem jednoho tisíce, a mortalitu v Českých zemích (počet zemřelých na 1000 obyvatel) v jednotlivých letech. Jedná se tedy o srovnatelná data, která by se v ideálním případě měla shodovat. Místo toho zde jasně vidíme, že ve Svatováclavské trestnici byla mortalita daleko vyšší než na svobodě. Přesun na Pankrác je opět zásadním zlomem a pobyt na Pankráci byl v tomto směru se svobodným životem srovnatelný.

V závěru sledovaného období klesá počet úmrtí v pankrácké trestnici téměř k nule, což je způsobeno nejen zlepšením životních podmínek vězňů, ale i organizační změnou po vzniku Československa, díky které byly dlouhodobé a výjimečné tresty umísťovány na Ilavu a do Valdic.

Tuberkulóza

Většina vězňů v období 1878–1926 podlehla tuberkulóze (grafy na obr. 6 a 7), která ale matrice nápadně dominovala i ve starších oddílech. Tuberkulóza byla v 19. a v první polovině 20. století velmi rozšířená ve všech věkových kategoriích, dokonce i mezi dětmi. Podle plošných vyšetření, provedených ve 20. letech 20. století, jí byla promořena většina školní mládeže – v roce 1921 v Aši 163 ze 190 vyšetřených (7).

Ve věznici se na ni přitom umíralo častěji než na svobodě. Statistická příručka království českého z roku 1909 uvádí, že v roce 1905 jí podlehlo 24 312 z 155 288 zemřelých Čechů, tedy 15,7 %. Pokud chceme údaj pro Prahu, je to 1659 z 6750, tedy 16,6 %. V pankrácké trestnici to bylo toho roku 64,3 %. Ostatní roky nabízejí velmi podobná srovnání.

Dosud nepromoření trestanci se mohli tuberkulózou nakazit nejen od spoluvězňů, ale také od personálu. V roce 1847 jí podlehl i páter kooperátor Josef Drescher, předchůdce legendárního reformátora Františka Josefa Řezáče. Vyhnout se nákaze bylo pro něj nemožné, protože nejen sloužil mše, zpovídal, kázal a dbal o dobré zacházení s vězni, ale také vyučoval, zaopatřoval těžce nemocné a umírající, křtil a připravoval odsouzené k smrti na popravu, včetně osobního doprovodu na popraviště. A to v jakémkoliv zdravotním stavu (8).

Vězni se ovšem nemuseli nakazit až ve věznici. Mnoho z nich bylo jistě promořeno již v době příchodu do ní a k propuknutí nemoci stačily faktory spojené s vězněním, jako jsou malnutrice a stres. Část vězňů už mohla přijít s aktivní nemocí.

Tuberkulóza se v matrice schovává pod různými pojmy: samozřejmě „souchotiny“ (menší část starých záznamů je psána česky), „Tuberkulose“, „Lungenschwindsucht“, „Lungensucht“ (souchotiny), ale i „Blutsturz“ (chrlení krve) nebo „Beinfrass“ (kostižer = kostní tuberkulóza). Pravděpodobně jí lze přičíst i část úmrtí na „Brustwassersucht“ (vodnatelnost hrudní), „Auszehrung“ (chřadnutí) nebo „Entkräftung“ (vyčerpání). Postupně se sjednocuje do pojmu „Tuberkulose“ a později „tuberkulóza“.

Dnes už si můžeme jen domýšlet, kolik vězňů zemřelo skutečně „na“ tuberkulózu a kolik „s“ tuberkulózou. Tuto otázku jsem si kladla zejména u roku 1857, ve kterém je zapsáno 255 zemřelých – nejvíce v historii věznice. Pohled do matriky je ovšem zarážející. U většiny mrtvých udává jako příčinu tuberkulózu (s menším podílem různě formulovaného průjmu, vodnatelnosti a dalších). Počet mrtvých v tomto roce je téměř o třetinu vyšší než při epidemii cholery v roce 1832, kdy však vidíme v matrice zcela uniformní zápisy „Epidemischer Brechdurchfall“ (epidemická cholera). Důvodů k této diskrepanci může být mnoho, včetně změn stravy, pracovních podmínek nebo tehdy neznámých epidemických infekcí.

V období první světové války se následkem malnutrice úmrtnost na tuberkulózu zvyšovala, a to nejen ve věznicích. Hladomor postihl celou populaci, dokonce i tuberkulózní sanatoria. V době války se terapeutická nadvýživa změnila v podvýživu a snaha o nutriční léčbu se stala zcela bezvýslednou (7). Lze tedy snadno odvodit, jaká byla situace v zařízení, které svým chovancům nadprůměrnou stravu ani neslibovalo.

Voda

Zásadní hygienickou otázkou je kvalita vody ve věznici. Praha měla od raného novověku vodovodní řád zásobovaný surovou vltavskou vodou. To platilo i v době založení Svatováclavské trestnice, která byla od počátku své existence zásobována ze Šítkovské vodárny, z vodáren podolských – starých i nové – a od roku 1854 i ze Žofínské vodárny.

Šítkovská vodárna prošla v letech 1882–1883 celkovou rekonstrukcí, po které čerpala vodu ze studní na břehu Vltavy, tedy přirozeně filtrovanou (9). I v případě nové Podolské vodárny (v provozu od roku 1885) se jednalo o vodu částečně filtrovanou. Ale v ostatních vodárnách se čerpala surová vltavská voda. Její kvalita byla pověstná (pověstně špatná) a Praha byla i podle pamětníků městem tyfu (10).

Naproti tomu pankrácká trestnice byla zásobována prostřednictvím vinohradské vodárenské věže z Vinohradské vodárny v Podolí (stávala v místě současné nové Podolské vodárny z 20. let 20. století), která sice také čerpala surovou vodu z Vltavy, ovšem z úseku, který teprve přitéká do Prahy, největšího zdroje znečištění (a před přítokem Botiče) (11). Od roku 1923 byly Nusle a s nimi i Pankrác napojeny na pražský vodovodní řád, a tedy na káranskou pitnou vodu. Činnost Vinohradské vodárny pak mohla být ukončena (12).

Graf na obr. 8 (který se týká hlavní tehdejší nákazy z vody, tj. břišního tyfu) ovšem ukazuje, že to nebyl jen zdroj vody, který ovlivňoval zdraví vězňů. Zásadní vliv měla moderní kanalizace – a tou se právě tyto věznice zásadně lišily.

Cholera

Typickou nákazou z vody je i cholera – a ani ta se trestnici nevyhýbala. Pamětní kniha svatováclavské fary uvádí: „Na obávanou choleru onemocněl 19. ledna 1832 první trestanec a zemřel den nato; tehdy činil stav trestanců 860. 22. ledna bylo druhé úmrtí a 28. deváté a 29. desáté. Potom řádila nemoc hrozně, takže dne 29. bylo zaopatřeno dvanáct nemocných, z nichž příští den čtyři zemřeli, 30. bylo zaopatřeno šestnáct, a 31. zemřeli opět čtyři. Dne 31. ledna zaopatřovali posledním pomazáním farář s kooperátorem ve dne v noci, a to 158 trestanců, z nichž šestnáct 1. února zemřelo. 2. února bylo zaopatřeno 69 trestanců a 2. a 3. února z nich zemřelo dvacet osm. Od tohoto dne úmrtnost poněkud poklesla, takže 4. února zemřelo jen šest trestanců, 5. února též jen šest trestanců, ale 6. zemřelo opět dvanáct, a tak to šlo střídavě, až 20. tento mor mezi trestanci ustal. Celkem onemocnělo na mor z 868 trestanců v době od 19. ledna do 20. února 294 osob a na následky moru z nich zemřelo 113.“

Vidíme, že hlavním opatřením proti choleře bylo ještě v první polovině 19. století poslední pomazání. Výsledkem je, že jí během ledna a února roku 1832 podlehlo více vězňů než jindy za celý rok.

Cholera netrápila jen Prahu, už na začátku 30. let 19. století se šířila Evropou. Probíhala v prudkých epidemiích způsobených zejména kontaminovanou vodou. Poslední velká epidemie cholery postihla náš kontinent v letech 1892–1894 a její oběti se počítaly na statisíce. Pankrácká trestnice však byla preventivně velice dobře zajištěna (13).

Velmi důležitým bodem v infekční problematice je také pracovní prostředí vězňů. Ve studovaném období byla práce jednou z forem trestu a vězni byli využíváni na práce těžké, špinavé či odpuzující, které by nikdo dobrovolně nevykonával. Například lámali kámen v kamenolomech, stavěli a opravovali městské opevnění, a hlavně čistili městské stoky nebo obsluhovali v městských špitálech a chudobincích (14). Práce to musela být neobyčejně těžká, jeden z vězňů dokonce zemřel zadušením při čištění stoky Všeobecné nemocnice. Pokud si uvědomíme, že se vězni téměř nemyli, dojdeme k závěru, že mohli akvírovat prakticky jakoukoliv nákazu a snadno ji přenést na své spoluvězně, spolupracovníky nebo pacienty.

Výživa vězňů

Zdravotní stav je také úzce spojen s výživou. Úmrtí podvýživou sice matrika zmiňuje relativně vzácně, ale výživě jistě můžeme přičíst imunitní stav vězňů, který byl dlouhodobě velmi špatný. Podle dochovaných zpráv o jejich jídelníčku jim musely chybět zejména mikronutrienty, které ovšem v 19. století ještě nebyly známy.

Denní příděl chleba pro vězně činil 700–800 g. Ke snídani se vydávala sběračka zapražené polévky, v neděli k obědu dvojitá porce polévky se zavářkou, vařené hovězí maso a k tomu sběračka zelí, řepy, špenátu, kapusty nebo salátu. Ve všední den k obědu mohla být sběračka bramborové, hrachové, fazolové, rýžové nebo kroupové polévky, porce knedlíků s česnekovou omáčkou nebo dvě sběračky hrachu s kroupami nebo brambory.

Strava tedy byla teoreticky poměrně bohatá, je ovšem otázkou, jaká byla její reálná kvalita (na kterou si vězni opakovaně stěžovali) a skutečná nutriční hodnota. „Wassersucht“ neboli vodnatelnost, která se mezi úmrtními diagnózami vyskytuje často, mohla mít původ právě v nedostatku proteinů ve stravě.

Čerstvé ovoce a zelenina se k trestancům nedostaly vůbec. Není divu, že v roce 1843 onemocnělo 402 osob skorbutem a navzdory lékařské péči, kterou prováděl dr. Cžegka, 19 nemocných zemřelo (15).

Sebevraždy

V knize „Pražské bahno“, sestavené z publikací Karla Ladislava Kukly z let 1899 a 1927, nalezneme romantizující (a mnohokrát citované) vyjádření o velkém počtu hrobů sebevrahů z pankrácké trestnice na hřbitově Na Zelené lišce (16). To vytváří dojem, že na Pankráci byly tak tristní poměry, že sebevražda byla důstojným východiskem. Jak jsme však ukázali výše, tak tomu nebylo.

Příčinou sebevražd ve vězení mohla být nejen osobní situace spojená s uvězněním, ale i různé duševní nemoci. Těmi trpí a nejspíše vždy trpělo několik procent populace, například bipolární afektivní porucha postihuje zhruba 0,5–5 % osob (17). Přitom právě bipolární choroba může být s kriminalitou asociovaná (18). Pachatel se v době hypomanie nebo mánie cítí sebejistý, svoje jednání podcení a po uvěznění se dostane do deprese, která může vést k suicidálnímu jednání.

Před vznikem psychiatrie jako odvětví medicíny a při tragickém zdravotním stavu většiny vězňů nebyly podmínky pro to, aby někdo blíže zkoumal jejich psychiku, pokud nebyli agresivní vůči sobě či svému okolí, což se ve věznici stávalo. Obvyklým řešením byla represe ve formě přeřazení nebo spoutání. Postupné změny nastaly až na konci 19. a ve 20. století.

Sebevraždy v těchto věznicích představovaly v období 1878–1926 pouze málo úmrtí, nejvýše 4 ročně, a ve starších oddílech matriky byly vysloveně vzácné. Údaje můžeme vztáhnout k počtu sebevražd na území Prahy (7, 19) a výsledek je opačný, než uvádí Kukla. Z grafu na obr. 9 je zřejmé, že zatímco počet sebevražd ve sledovaném období v Praze stoupal (i před vznikem velké Prahy k 1. 1. 1922), v pankrácké trestnici klesal. Pobyt ve věznici tedy měl spíše protektivní účinek.

Nová tvář Prahy

Ze všech těchto údajů je patrné, že autor básně citované v úvodu situaci nevystihl. Nebyla to pankrácká trestnice, která budila zděšení Pražanů a nelibost Vídně. Byla to Svatováclavská trestnice a její existence už byla na konci 19. století neospravedlnitelná. Proto v roce 1885 započalo budování nového moderního komplexu uprostřed polí na Pankráci a v roce 1889 byl uveden do provozu. Dne 11. září tam byli převezeni nemocní vězni a po nich následovali zdraví. Ti šli pěšky a byli vedeni početnou eskortou ozbrojených vojáků.

Pankrácká trestnice měla řadu moderních prvků a byla koncipována nejen s ohledem na účelnost a bezpečnost, ale i na hygienu a kvalitu života vězňů. A co je důležité, už v době zahájení provozu v ní byly záchody napojené na kanalizaci. Na začátku se ovšem nejednalo o splachovací klozety, ty byly zbudovány až po druhé světové válce (20).

Svatováclavská trestnice nebyla zbourána ihned po odsunu vězňů, naopak ještě několik let v ní vězni pobývali (i když ve výrazně menším počtu). Demolice byla postupná, začala v roce 1893 a byla dokončena v roce 1895.

Pro celou tuto oblast to byl první krok k zásadním změnám krajinným, včetně odtěžení skalky, na které trestnice stála, a vodohospodářským. Regulací Vltavy v těchto místech se výrazně zúžilo její koryto a břeh s vyzděným okrajem získal zcela jiný tvar než dříve. Absence ponurého monstrózního komplexu, který výrazně poškozoval panorama Prahy, přinesla i benefit společenský. Jaroslav Vrchlický ho popsal v básni „Bodláčí z Parnassu“:

... Rychle k dílu! Vězení chmurné zdivo

kde se táhlo linií jednotvárnou,

stůjte brzy paláce, řady domů,

dílny a školy.

Kde zněl dříve v rachotu mechanickém

tkalcův přístroj pod rukou zločincovou,

duňte mocně v továrnách klidné práce

kladiva rány!

Jako zvony velkého příští duňte!

Kde dřív pouta řinčela v dlouhé řadě,

v režném šatu trestanci kdy šli kolem

s bodáku četou,

Brzy hoň se veselá, ryčná mládež,

naplň hlasně povykem prostor ulic,

val se proudy s torbami jásající

úderem čtvrté...

Poděkování

Na prvním místě chci poděkovat PhDr. Aleši Kýrovi z Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR, který mi poskytl důležité prameny a cennou konzultaci.

MUDr. František Kožíšek, CSc., ze Státního zdravotního ústavu v Praze se mnou ochotně konzultoval otázky hygieny vody.

Do historie vodárenství mi pomohl nahlédnout dr. Jaroslav Jásek z archivu Pražských vodovodů a kanalizací a Muzea pražského vodárenství.

Adresa pro korespondenci:

MUDr. Tereza Kopecká

Ústav dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK

U Nemocnice 4, 121 08 Praha 2

e-mail: tera.houbicka@gmail.com