Čtyřnásobné jubileum Bohumila Eiselta (1831–1908)

Overview

Internista Bohumil Eiselt patří k nejvýznamnějším osobnostem pražské lékařské fakulty. Od letního semestru v roce 1861 cílevědomě a soustavně prosazoval češtinu do výuky na pražské lékařské fakultě. V roce 1871 dosáhl toho, že jeho pracoviště bylo uznáno jako první česká klinika na ještě nerozdělené pražské lékařské fakultě. V roce 1881 se mu podařilo získat největší interní kliniku ve všeobecné nemocnici, kterou po aktivování české lékařské fakulty v roce 1883 na ni převedl, a tak zajistil českým medikům dobré podmínky pro výuku interního lékařství. Bohumil Eiselt stál u kolébky Spolku českých lékařů i Časopisu českých lékařů založených v roce 1862, jejichž vznik byl nutný pro rozvoj odborné lékařské češtiny. Stejný význam mělo vydávání jím redigovaného kompendia Odborná pathologie a therapie v letech 1878–1889 a organizování prvních sjezdů českých lékařů.

Klíčová slova:
výuka interní medicíny v češtině, český lékařský spolek a časopis, sjezdy českých lékařů.

ÚVOD

Je nesporné, že jméno Bohumila Eiselta (obr. 1) patří v českých dějinách lékařství k nejznámějším. Velmi často bývá uváděno v souvislosti se jménem našeho nejslavnějšího lékaře a biologa, J. E. Purkyně (1787–1869); Eiselt patřil k jeho nejbližším spolupracovníkům v Purkyňově tzv. druhém pražském období (tj. od počátku padesátých let 19. století) a po jeho smrti se postavil do čela zápasu za českou lékařskou fakultu.

V letošním roce uplynulo 180 let od jeho narození, 150 let od doby, kdy zahájil jako soukromý docent na pražské lékařské fakultě své přednášky v českém jazyce, 140 let od uznání jeho pracoviště jako první české kliniky na tehdy ještě nerozdělené fakultě a 130 let od jeho jmenování řádným profesorem a přednostou největší – 1. lékařské (tj. interní) kliniky, kterou převedl v roce 1883 po rozdělení pražské univerzity a její lékařské fakulty na českou a německou, na českou.

ŽIVOTNÍ OSUDY (1)

Bohumil (Gottlieb, Thoephil) Eiselt se narodil 28. srpna 1831 v Poličce v rodině známého lékaře a odborného spisovatele Johanna (Jana Nepomuka) Eiselta (1805–1886). Jeho matka byla Němka, otec publikoval německy, až v druhé polovině padesátých let 19. století se začal zajímat o české národní hnutí. Rodina se několikrát stěhovala v souvislost se změnami působiště jejího živitele. V roce 1836 opustil J. Eiselt úřad městského fyzika v Poličce, protože byl jmenován krajským fyzikem (tj. nejvyšším zdravotnickým pracovníkem v kraji) v Táboře. V této funkci zde působil do roku 1842, poté zastával stejný úřad v Jičíně (1842–1855) a posléze od roku 1855 do smrti v Hradci Králové (2). Středoškolská studia absolvoval B. Eiselt nejprve v Jindřichově Hradci a v Jičíně, filozofickou fakultu, která byla tehdy povinná pro budoucí posluchače práv, medicíny a teologie, v letech 1847–1850 v Praze. V roce 1848 se k nemalé radosti otce účastnil jako člen studentské legie Slavie boje na barikádách a zapojil se do českého národního hnutí. V říjnu roku 1850 se zapsal na pražskou lékařskou fakultu. Studoval velmi pilně a úspěšně. V jeho pozůstalosti jsou například zachovány pečlivé zápisky z přednášek svázané do úhledných sešitků (3). Využil možnosti získat tehdy na lékařské fakultě aprobaci v několika oborech. Doktorát medicíny dostal 12. února 1855, titul magistra porodnictví 2. dubna téhož roku a 26. ledna 1856 i titul doktora chirurgie. Na rozdíl od svého otce – praktického a úředního lékaře v terénu – se rozhodl pro dráhu akademickou. Hned po promoci (15. února) nastoupil jako externista na interní oddělení při druhé interní klinice profesora. J. Hally (1814–1887), kterého po celý život ctil jako svého velkého učitele. Již za několik měsíců – na počátku školního roku 1855/1856 – ho přijal Halla na svou kliniku jako asistenta. Tehdy bylo možno zastávat prestižní asistentské místo jen po dvě dvouletá období. Po prvních dvou letech asistentury dostal Eiselt dvouměsíční dovolenou na studijní cestu během níž navštívil fakulty v Paříži, Würzburgu, Erlangen, a Tübingen. Po skončení asistentury (k 1. říjnu 1859) získal tzv. Krombholzovo cestovní stipendium pro lékaře, které mu umožnilo navštívit Berlín, Edinburg a Londýn. Stále udržoval kontakt s fakultou, připravoval se na habilitaci (studií o cukrovce), ale titul soukromého docenta speciální patologie, který získal 13. ledna 1861, tehdy neznamenal finanční zabezpečení. Proto přijal už v roce 1859 místo lékaře ústavu pro nalezence v Řepích a působil v něm i po jeho přestěhování do Karlína až do svého jmenování řádným profesorem. Od sedmdesátých let 19. století do roku 1902 působil také jako lékař v klášteře benediktinů v Emauzích. Ucházel se i o několik dalších míst, aby zabezpečil rodinu, ale neuspěl. V roce 1863 (18. října) se habilitoval podruhé, tentokrát z auskultace a perkuze a diagnostiky prsních chorob, a získal místo ordináře na klinickém oddělení prsních chorob ve všeobecné nemocnici. V roce 1864 odmítl lákavou a lukrativní nabídku profesury na universitě v Charkově, kterou mu zprostředkoval kolega a přítel V. D. Lambl (1824–1895), který tam působil jako profesor patologické anatomie. Rodina i někteří kolegové mu domlouvali, aby nabídku přijal. Rozhodnutí zůstat v Praze učinil Eiselt po obdržení písemné prosby, aby do Charkova neodcházel, podepsané 84 českými studenty, o níž je zmínka níže. Dne 9. dubna 1866 získal titul mimořádného profesora, ale řádné profesury se dočkal až v roce 1881 (27. července). Na odpočinek se odebral k 1. říjnu 1902. Tehdy odcházeli profesoři z činné služby v sedmdesáti letech a po přidání jednoho čestného roku.

B. Eiselt byl – jak vyplyne z dalšího – řečeno dnešní terminologií – typickým workoholikem. Všechny povinnosti a úkoly, které na sebe vzal, plnil s krajním nasazením a obětavostí. Povahy spíše uzavřené, žil v nepříliš šťastném manželství se žárlivou manželkou Matyldou. Z jejich osmi jejich dětí přežili jen tři, dva budoucí lékaři (Artur a Rudolf) a dcera Marie, která se provdala za Eiseltova žáka prof. Emericha Maixnera (1847–1920). Prvorozený syn Artur (1860–1939), psychiatr vzpomíná ve svých nepublikovaných pamětech na otce takto: „Tak tedy stálé boje v zaměstnání, neporozumění pro své snahy u manželky a sžíravá její žárlivost učinily otce omrzelým, uzavřeným, přivodilo mu pojmenování matkou „bručoune“. Ke mně zřídka pronesl slovo srdečné, často mne bil pro malichernosti také, a tak i moje povaha utvářela se uzavřenou. Přece ale, znaje též příčiny, chovám k němu nezvratnou úctu a vděčnost, neboť otcem, starajícím se o děti byl vzorným.“ (4).

Eiseltovy odborné zásluhy byly oceněny mimořádným členstvím v Královské české společnosti nauk, řádným členstvím v České akademii pro vědy, slovesnost a umění, čestným členstvím lékařských společností v Bělehradu, Krakově a Varšavě i dopisujícím členstvím v lékařské společnosti ve Vídni.

Obdržel i vysoká státní vyznamenání – 1895 dostal titul dvorního rady, 1901 Leopoldův řád.

Zemřel v Praze 22. srpna 1908 a pohřben je na slavném hřbitově na Vyšehradě.

VYSOKOŠKOLSKÝ UČITEL

Bohumil Eiselt zřejmě přednášel a vyučoval rád. Objem jeho přednáškové činnosti byl úctyhodný. A úctyhodné bylo také jeho rozhodnutí od samého počátku přednášet v obou zemských jazycích. Již v revolučním roce 1848 bylo dovoleno ohlašovat na pražské univerzitě nepovinné přednášky i v českém jazyce, ale na lékařské fakultě nalezneme v seznamech přednášek v letech 1848–1855 pouze čtyři jména česky přednášejících učitelů: fyziologa F. Kuřáka (1801–1868), soudního lékaře M. Popela (1798–1865), fyziologa J. E. Purkyně (1787–1869) a ortopéda J. Špota (1813–1862). V době Bachova absolutismu byly osoby angažované v českém národním hnutí vystaveny policejnímu sledování, a proto od roku 1856 české přednášky na lékařské fakultě zmizely ze seznamů přednášek. Situace se změnila na počátku šedesátých let 19. století v souvislosti s politickým uvolněním. V letech 1861–1883 (tj. do aktivování české lékařské fakulty) se postupně objevují české přednášky 14 profesorů a docentů. A mezi nimi patřil B. Eiselt k nejvytrvalejším (5).

Je nutné si uvědomit, že přednášet česky na lékařské fakultě bylo v té době velmi obtížné, protože česká lékařská terminologie se teprve vytvářela, a ani pro posluchače, z nichž mnozí absolvovali středoškolská studia na německých ústavech, to nebylo jednoduché. Nicméně Eiselt ohlašoval přednášky v češtině o různých tématech z vnitřního lékařství od chvíle, kdy mu byla v roce 1861 udělena s docentským titulem venia legendi soustavně a nepřetržitě. K přednáškám ovšem potřeboval i možnost klinických demonstrací, což nebylo zpočátku jednoduché. Jak si postěžoval ve svých vzpomínkách: „Ve všeobecné nemocnici nebyl mně žádný přístup k nemocným povolen ...“ (6). A tak vodil posluchače do nemocnice milosrdných sester Pod Petřínem – tehdy filiálky všeobecné nemocnice – a v roce 1862 i do vojenské nemocnice na Karlově náměstí. Situace se pro něho i posluchače zjednodušila, když byl v roce 1863 (31. října) jmenován ordinářem prsního oddělení ve všeobecné nemocnici. Zde měl povinnost přednášet německy o poklepu a poslechu a diagnostice prsních chorob, ale zároveň přednášel tento předmět i v češtině. Na jeho jmenovacím dekretu mimořádným profesorem z roku 1866 (9. dubna) je toto oddělení nazváno Klinik für Brustkrankheiten (Klinika prsních chorob), nicméně děkanství rozhodlo, že jeho přednášky se posluchačům nebudou započítávat do povinného přednáškového penza. O oblibě Eiselta – učitele svědčí skutečnost, že z 38 zapsaných posluchačů se rozhodlo dále navštěvovat Eiseltovy přednášky 35 posluchačů. Na této klinice ovšem Eiselt měl převážně tuberkulózní pacienty v těžkém stadiu onemocnění, což bylo pro výuku interny v celém jejím rozsahu velmi nevhodné. V dubnu roku 1871 (19. dubna) proto žádal ministerstvo školství, aby mohl na této klinice prsních chorob přednášet česky celou internu (10 hodin týdně) a aby tyto přednášky byly studentům uznány jako povinné. Vlastnoruční Eiseltova žádost se dochovala ve vídeňském ministerstvu kultu a vyučování. Zdůvodňuje v ní mj., že studenti české národnosti se potřebují vzdělávat v české řeči, aby mohli jako praktičtí lékaři v této řeči komunikovat s pacienty, psát v ní chorobopisy a posudky. „Není to jen naléhavý požadavek, ale i oprávněný,“ zdůrazňuje Eiselt. Dne 22. července téhož roku ministerstvo školství jeho žádost kladně vyřídilo s tím, že tyto přednášky má zahájit v zimním semestru školního roku 1871/1872. Tak se skutečně stalo, v seznamech přednášek na zimní semestr 1871/1872 je tato Eiseltova přednáška vypsána pod názvem „Klinika lékařská. Odborní (!) pathologie a therapie“ (obr. 2). Tímto aktem byla založena česká interní klinika (první před rozdělením fakulty na českou a německou v roce 1883). Nadále ovšem byla umístěna v nevyhovujících prostorách původní kliniky prsních chorob. Český název tohoto umístění se objevil v seznamech přednášek v zimním semestru 1872/1873 takto: „Všeobecná nemocnice č. 43. 44.“, což byla čísla pokojů, v nichž se nalézala. V zimním semestru roku 1873/1874 je místo Eiseltova pracoviště poprvé nazváno „III. lékařská klinika“ – I. a II. byly německé. V dalších letech ona číslovka z názvu vypadla (7). J. Thomayer (1853–1927) na tuto první českou kliniku vzpomínal těmito slovy: „Klinika ta vedle současných dvou německých byla pravou popelkou. Německé kliniky přijímaly nemocné vždy dva dny za sebou a teprve pátého dne připadl příjem klinice Eiseltově. Takovýto příjem má pro kliniku životní zájem ... Je-li takzvaný příjem chudý, trpí tím rozmanitost demonstrovaných obrazů chorobných a posluchači málo vidí … Zato však zase Eiselt probíral své nemocné neobyčejně zevrubně a rozvinul ve výkladu svém obraz nemoci demonstrované v každém směru tak důkladně, že na klinice jeho více jsme z oboru vnitřního lékařství pochytili než na klinikách jiných.“ (8). V těchto těžkých podmínkách přednášel Eiselt 10 let – do roku 1881. V té době se již chýlil ku konci zápas o českou univerzitu, v němž sehráli čeští lékaři a medici – v čele s J. E. Purkyněm a po jeho smrti B. Eiseltem – mimořádně důležitou úlohu. Zasedaly různé komise, v nichž se řešily otázky pracovišť budoucí české lékařské fakulty. V nich se také odehrál zápas o velkou českou interní kliniku. K 30. září 1881 odešel na odpočinek významný německý internista Anton Jaksch (1810–1887), přednosta první – největší – interní kliniky od roku 1849. A právě o tuto kliniku svedl Eiselt s podporou českých univerzitních kolegů vítězný boj. Dochovaný protokol ze zasedání komise pro rozdělení univerzity, která zasedala ve dnech 4.– 6. března 1881, dokumentuje, že hlavním Eiseltovým odpůrcem byl profesor fyziologie, militantní říšský Němec Ewald Hering (1834–1918), který označil obsazení 1. interní kliniky Eiseltem za „absolut unmöglich“ (absolutně nemožné). Eiselt obhajoval svůj požadavek velmi věcně a přesvědčivě a nakonec dosáhl svého (9). Dne 27. července 1881 byl jmenován řádným profesorem a přednostou první interní kliniky od 1. října t.r. s poznámkou, že po rozdělení lékařské fakulty převede svou kliniku na českou. Klinika sídlila ve druhém patře starého průčelního křídla všeobecné nemocnice.

Na této klinice vychoval Eiselt řadu významných žáků, kteří pak zastávali vedoucí místa na klinikách a v ústavech české lékařské fakulty. V prvé řadě to byl jeho zeť Emerich Maixner (1847–1920), který nejprve vedl v roce 1886 českou propedeutickou kliniku v roce 1887 změněnou na 2. interní kliniku a pak po Eiseltovi převzal vedení 1. interní kliniky, kterou vedl do odchodu na odpočinek v roce 1918. Jeho nejslavnějším žákem byl legendární Josef Thomayer (1853–1927), který byl v letech 1886–1902 přednostou české polikliniky a v letech 1902–1921 řídil 2. interní kliniku. Matěj Pešina (1861–1943) byl v letech 1899–1932 přednosta kliniky nemocí dětských a František Procházka (1864–1934) stál od roku 1927 do své smrti roku 1934 v čele Ústavu pro sociální lékařství. B. Eiselt s hrdostí napsal, že jako učitel působil 45 let a jeho přednášky poslouchalo celkem 13 721 mediků (10). Z uvedeného je zřejmé, že B. Eiselt byl obětavým a úspěšným pedagogem a jeho kliniku můžeme nazvat kolébkou české interní medicíny.

VĚDEC A ORGANIZÁTOR

K vědecké práci byl B. Eiselt veden svým učitelem Josefem Hallou, jedním z hlavních představitelů tzv. Pražské lékařské školy, která byla uznávána v celé Evropě. Halla se svými kolegy se snažil pozvednout úroveň fakulty a jejích absolventů mj. tím, že založili v roce 1841 první veřejnou lékařskou knihovnu a čítárnu Prager medizinisches Lesemuseum, v níž byly k dispozici monografické práce i časopisy z celé Evropy, a v roce 1844 i vlastní fakultní vědecký časopis Vierteljahrschrift für die praktische Heilkunde (Čtvrtletník pro praktickou medicínu – ale obsah byl opravdu převážně vědecký, nikoliv pouze praktický) (11). Eiselt na počátky své odborné publikační činnosti vzpomínal takto: „Usiloval (Halla) vždy, aby lékaři jeho oddělení vědecky se vzdělávali. Radil nám státi se členy Lesemuseum ... Byl redaktorem čtvrtletníku velice váženého Vierteljahrschrift für praktische Heilkunde ... Bylo jakýmsi uznáním být přijat za referenta v analektách … Byl jsem mnoholetým spolupracovníkem a referentem vzácného toho časopisu.“ (12).

Zkušenosti ze spolupráce s tímto periodikem využil Eiselt nejen ve své vědecké práci, ale jak zmíníme dále, i v Časopisu lékařů českých.

Eiselt byl oprávněně považován za mimořádně vzdělaného a všestranného internistu, výborného diagnostika a seriózního badatele. Publikoval především časopisecky, ve zmíněném fakultním časopisu, a poté zejména v Časopisu lékařů českých. Zvláště se věnoval problematice chorob hrudních a infekčních.

Tak jak usiloval o to, aby se čeština prosadila při výuce na lékařské fakultě, od počátku šedesátých let 19. století, vynakládal stejnou námahu na to, aby se stala i řečí odborných publikací. Splnění druhého cíle bylo ještě mnohem obtížnější; i kolegové hlásící se jednoznačně k českému národnímu hnutí nebyli schopni, a proto ani ochotni publikovat česky.

Založení českého odborného spolku a časopisu bylo proto nezbytnou podmínkou uvedení češtiny do odborných kruhů a publicistiky. Zmíněné politické uvolnění na počátku šedesátých let 19. století umožnilo zakládání českých spolků a časopisů a lékaři byli Eiseltovou zásluhou mezi prvními, kteří využili nových podmínek. Již v roce 1860 projednal Eiselt s J. E. Purkyněm návrh na založení Spolku českých lékařů. Je nesporné, že kdyby J. E. Purkyně nezaštítil jeho založení svou světově uznávanou autoritou, bylo by jeho povolení mnohem obtížnější, ale je třeba připomenout, že o jeho založení má prvořadé zásluhy B. Eiselt. O vzniku Spolku českých lékařů i Časopisu lékařů českých bylo již mnoho napsáno a blížící se jubileum nepochybně počet vzpomínkových studií opět rozmnoží (13). Proto zde jen ve stručnosti připomeňme, že začátky obou institucí byly těžké. Stanovy spolku vypracoval B. Eiselt spolu s Purkyňovým žákem a asistentem Eduardem Grégrem (1827–1907), který se ovšem od šedesátých let věnoval politické dráze. Z oslovených 300 lékařů se souhlasně k založení spolku vyjádřilo pouhých 10. Ozývaly se hlasy o předčasnosti založení spolku a o škodlivém separatismu. Nicméně stanovy spolku byly v roce 1862 schváleny, předsedou byl na první schůzi 16. července téhož roku zvolen J. E. Purkyně a B. Eiselt se stal sekretářem či jednatelem spolku, který sdružuje české lékaře i jeho zahraniční členy v dobách dobrých i zlých již 150 let.

Mnohem obtížnější bylo uvést v život a udržet český časopis. Při plnění tohoto nelehkého úkolu byl Eiseltovi nenahraditelným pomocníkem známý pražský praktický lékař a významný pracovník v českém národním hnutí Josef Václav Podlipský (1816–1867), manžel spisovatelky Sofie Podlipské. Ten (na prvním čísle Časopisu lékařů českých je uveden jako redaktor na prvém místě, Eiselt až na druhém) měl za sebou již několikaleté zkušenosti se psaním českého časopisu, protože v letech 1857–1860 byl autorem přílohy Purkyňova časopisu Živa, která se nazývala Domácí lékař (14). V něm lze spatřovat zárodek budoucího samostatného českého lékařského časopisu. V Časopisu lékařů českých měl Podlipský na starosti stránku jazykovou, Eiselt věcnou. Nechme opět zaznít Eiseltova slova o počátcích ČLČ: „Práce byla velmi tuhá. Neuměli jsme se snadno vyjádřit v české řeči o věcech lékařských, neb ty skromné sbírky slov a termínů lékařských prof. Čejkou sebraných a v Muzejníku uveřejněných, i ta příloha v Živě, Purkyní vydávaná a Podlipským vedená, nestačila. Každé číslo museli jsme skoro celé s Podlipským sami sepsati, práce do časopisu skrovně se scházely, a to ještě pravidlem německy sepsané, o jichž překlad jsme se museli postarat ... V bytě Podlipského měli jsme my dva denně dlouhé porady, později s některými spolupracovníky v posluchárně prof. Purkyně. Museli jsme tvořit nová slova tam, kde scházela a učit se slohu.“ (15).

Nicméně ani tyto těžkosti neodradily Eiselta, aby nezačal prosazovat a posléze uskutečňovat ještě mnohem náročnější projekt. Pro konstituování české odborné lékařské terminologie považoval za nutné vedle odborného časopisu shromáždit autorský kolektiv českých lékařů, kteří by podle své specializace napsali jednotlivé kapitoly do velkého kompendia nazvaného Odborná pathologie a therapie. O počátcích tohoto projektu se Eiselt sám vyjadřuje poněkud nepřesně. Ve své biografické publikaci uvádí, že „Práce má začala již v létě 1860, pak v roce 1863 ...“ (16), v předmluvě k prvému dílu této publikace napsal, že „První jednání o Pathologii a Therapii odborné padá do roku 1863.“ Bylo to na schůzi Spolku lékařů českých 7. února (17). Trvalo ovšem dlouhých 15 let, než se podařilo vyřešit především finanční problémy, shromáždit autorský kolektiv a získat odběratele. Lékařské veřejnosti byl předložen prvý sešit v roce 1878, první svazek o rozsahu 1025 stran vyšel v následujícím roce. V předmluvě Eiselt uvedl: „Nelze nám předstihnouti pokroky vědy, za povinnost si klademe podati spis odpovídající našemu nynějšími vědění ... Odborná Pathologie a Therapie má býti knihou poradnou a příručnou, zpracovanou na základě zkušeností vlastních s použitím literatury novější“. Hovoří i o trvajících obtížích terminologických: „Větších ještě obtíží než vědecké zpracování látky v knize obsažené dělala nám stránka jazyková. V mnohých případech byli jsme nuceni sami tvořiti nová slova pro pojmy v češtině dosud bezejmenné.“ (18). Jazykový dohled byl svěřen J. Thomayerovi, který byl, jak známo uznáván i jako český beletrista. Další dva díly vyšly vždy s ročním odstupem (II. 1880, III. 1881), čtvrtý po dalších 2 letech, pátý ovšem až v roce 1889 a šestý zůstal nedokončen. Eiselt sám sepsal do I.–IV. svazku tohoto díla řadu kapitol, pak i jemu ubývalo energie a sil potřebných k dokončení díla, které ztrácelo na aktuálnosti.

V dalším Eiseltovým významným organizačním počinům patřilo svolávání sjezdů českých lékařů. Lékaři z Čech se zúčastňovali zejména od počátku 19. století především sjezdů německých lékařů, které se někdy konaly i v Čechách. Připomeňme slavný 15. sjezd lékařů z Německa konaný v Praze v roce 1837, na němž J. E. Purkyně poprvé na veřejnosti přednášel o své buněčné teorii. B. Eiselt inicioval svolání sjezdu českých lékařů na schůzi Spolku českých lékařů 4. ledna 1864. V Národním archivu se dochovala žádost o povolení tohoto sjezdu adresovaná Českému místodržitelství (obr. 3; zde nazýváno „náměstnictví“), podepsaná J. E. Purkyněm (19). Ani jeho slavné jméno však nepohnuly úřady k povolení této akce. Neúnavný Eiselt inicioval další žádost o povolení sjezdu hned v následujícím v roce 1865 – opět neúspěšně. Uspěl až v roce 1880, kdy se konal v Praze prvý sjezd českých lékařů a přírodovědců, který se stal významnou událostí českého veřejného života. Zahájil řadu těchto sjezdů konaných za vzrůstajícího počtu účastníků nejen z Čech, ale i ze zahraničí – zejména ze slovanských zemí, které velmi napomohly mezinárodní propagaci české vědy.

V Národním archivu nalezneme několik hodnotících posudků na B. Eiselta vyžádaných různými institucemi, když se jednalo o jeho služební postup či nějaké vyznamenání. Nutno říci, že všechny v podstatě zdařile vystihují jeho zásluhy o českou fakultu a vědu. Nejpodrobněji je Eiselt hodnocen v konceptu posudku z 4. listopadu 1894, který byl vyhotoven při projednávání návrhu na získání titulu dvorního rady, který mu pak panovník udělil 26. března 1895.

V tomto posudku je prezentován jako vychovatel generací českých lékařů ve vnitřním lékařství „ ... učitel laskavý leč přísný a neúnavný, jehož přednášky patří k nejnavštěvovanějším.“ Připomíná se jeho zásluha o konstituování české lékařské fakulty, o českou vědu, o založení českého lékařského spolku i časopisu i o vydávání Odborné patologie. Uvádí se v něm také, že ve službě humanitě slouží jako příklad mladým lékařům a těší se hluboké úctě u všech lékařů v zemi (20) (obr. 4).

Závěrem pouze shrňme: Bohumil Eiselt sehrál v zápase o českou fakultu a vědu jedinečnou a nezastupitelnou úlohu.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

doc. PhDr. Ludmila Hlaváčková, CSc.

Ústav dějin lékařství a cizích jazyků

U Nemocnice 4, 128 00 Praha 2

e-mail: ludmila.hlavackova@lf1.cuni.cz