VLIV LOSARTANU A ENALAPRILU NA MOČOVOUEXKRECI 8-IZOPROSTANU U EXPERIMENTÁLNÍHONEFROTICKÉHO SYNDROMU

Overview

Východisko.
Zvýšená permeabilita glomerulární kapilární stěny souvisí u adriamycinové nefropatie pravděpo-dobně se stimulací produkce volných radikálů a snad také s neenzymatickou tvorbou izoprostanů, která je indukovánaoxidačním stresem. Inhibitory ACE snižují proteinurii pravděpodobně zejména snížením glomerulárního tlakua zvýšením permselektivity glomerulární kapilární stěny. Tyto účinky mohou být vedle snížené tvorby angiotenzinu IIzčásti zprostředkovány inhibicí degradace kininů. V současné době není jasné, zda nově dostupní antagonistéangiotenzinu II mají srovnatelný antiproteinurický a renoprotektivní účinek jako inhibitory ACE.Metody a výsledky. Srovnávali jsme proto vliv inhibitoru ACE (enalaprilu, podávaného v dávce 0,4 mg/kg t. hm.intraperitoneálně denně po dobu 3 týdnů) a antagonisty angiotenzinu II (losartanu, podávaného v dávce 2 mg/kg t.hm. stejným způsobem) na experimentální nefrotický syndrom indukovaný u laboratorních potkanů jednorázovýmpodáním adriamycinu (5 mg/kg t. hm. do femorální žíly). Abychom se pokusili objasnit potenciální rozdíly v účincíchtěchto dvou léků, měřili jsme rovněž celkový malondialdehyd v krvi a močovou exkreci některých eikosanoidůa jejich metabolitů (TxB2, 6-keto-PGF1alfa, bicyklo-PGE2 a 8-izoprostanu).Proteinurie stoupla 3 týdny po podání adriamycinu z 0,18 ± 0,01 na 0,44 ± 0,14 g/mmol kreatininu, p < 0,01.Tomuto vzestupu nebylo možno zabránit losartanem (vzestup z 0,18 ± 0,04 na 0,50 ± 0,11 g/mmol kreatininu,p < 0,05), u zvířat léčených enalaprilem jsme pozorovali trend k menšímu vzestupu proteinurie než u zvířat neléče-ných (vzestup z 0,20 ± 0,10 jen na 0,32 ± 0,08 g/mmol kreatininu, p < 0,05). U zvířat léčených enalaprilem rovněžnedošlo k vzestupu sérového cholesterolu. Losartan (1,27 ± 0,13 vs 1,91 ± 0,30 mmol/l, p < 0,05) i enalapril (0,93± 0,06 mmol/l, p < 0,001) blokovaly podobným způsobem adriamycinem indukovaný vzestup celkového malondi-aldehydu (MDA) v séru, močová exkrece 8-izoprostanu však byla u nefrotických zvířat léčených losartanem vesrovnání s kontrolami zvýšena. Vyšší močová exkrece bicyklo-PGE2 u zvířat léčených enalaprilem (4,32 ± 0,62 vs1,66 ± 0,81 ng/mmol kreatininu, p < 0,01) může být snadno částečně mediována kininy. Proteinurie pozitivněkorelovala s močovou exkrecí 8-izoprostanu (p < 0,01). Proteinuričtí potkani měli také signifikantně vyšší močovouexkreci 8-izoprostanu ve srovnání s potkany, jejichž proteinurie významně nestoupla (44,8 ± 7,1 vs 26,7 ±3,4 ng/mmol kreatininu, p < 0,05).Závěry. Nefrotický syndrom u adriamycinové nefropatie může souviset se zvýšenou produkcí metabolitů eikosa-noidů (8-izoprostanu) vznikajících neenzymaticky působením volných radikálů. Hemodynamické parametry (glo-merulární tlak) jsou zřejmě v tomto modelu nefrotického syndromu méně důležité. Mírný antiproteinurický účinekenalaprilu v tomto modelu nefrotického syndromu však ukazuje, že enalaprilem indukovaná inhibice degradacekininů může k redukci proteinurie přispívat.

Klíčová slova:
losartan, enalapril, adriamycinová nefropatie, malondialdehyd, lipoperoxidace, eikosanoidy,izoprostany.