Brexit a jeho dopady do oblasti čerpání a úhrady péče britskými pojištěnci na území České republiky

Overview

Odchod Velké Británie z Evropské unie bude mít dopad nejenom na samotné Brity, ale přeneseně i na české poskytovatele zdravotních služeb, kteří budou postaveni nejen před otázku jak poskytovat zdravotní služby, ale především jak poskytnuté služby správně vykázat, aby došlo k jejich úhradě. Rozdíl mezi „Brexitem s dohodou“ a „Brexitem bez dohody“ je zcela zásadní, přičemž bude mít přímý dopad na jednotlivé poskytovatele. V případě Brexitu s dohodou bude po přechodnou dobu zachován stávající režim, který poskytovatelé znají, v případě Brexitu bez dohody budou muset poskytovatelé postupovat v závislosti na možném znovuoživení Dohody o spolupráci mezi ČSSR a UK z roku 1976.

Klíčová slova:

Brexit – výstupová dohoda – zdravotní pojištění – úhrady – zdravotní služby – sociální zabezpečení

ÚVOD

Současný turbulentní vývoj ohledně odchodu Spojeného království z Evropské unie přináší nejen pro vyjednavače, národní vlády a parlamenty a úředníky spoustu nezodpovězených otázek. Stále nejasné postavení Británie, resp. způsob jejího odchodu z evropského svazku má přímý dopad na adresáty právních norem ve všech oblastech života. Tento článek se zaměří na postavení britských pojištěnců po tzv. Brexitu ve vztahu k čerpání a úhradě zdravotních služeb na území České republiky. Tato otázka totiž může mít zcela zásadní dopad nejen na pojištěnce samotné, ale také na poskytovatele zdravotních služeb, neboť to budou v důsledku oni, kteří se budou muset orientovat ve spleti různých režimů úhrady nákladů za čerpané zdravotní služby. Následující řádky se tak pokusí alespoň ve stručnosti nastínit možné scénáře, které ve vztahu k Brexitu mohou nastat. Je zcela pochopitelné, že text neaspiruje na zevrubný či dokonce vyčerpávající popis problematiky, neboť ten by přesáhl únosnou délku tohoto článku. Jeho ambicí je alespoň upozornit na možná rizika a úskalí ve vztahu k dané materii, neboť počet Britů v České republice rozhodně není zanedbatelný, a platí tak, že se jedná o skupinu cizinců, se kterými se budou čeští poskytovatelé ve svých praxích setkávat i po Brexitu. Měli by tak mít informace o správném přístupu k britským pojištěncům, aby se vyhnuli možným sporům či nedorozuměním.

Celá situace je navíc komplikována tou skutečností, že existuje několik skupin britských pojištěnců na území České republiky. Mohou to být osoby kryté britskou legislativou, které jsou na území České republiky pouze krátkodobě (např. turisté). Tato skupina bude zdaleka nejpočetnější. Může se ale také jednat o osoby, na které se vztahuje britská soustava sociálního zabezpečení, které jsou dočasně vyslány na území České republiky. V neposlední řadě se může jednat o britské pojištěnce, kteří jsou na území České republiky dlouhodobě, jsou zde výpomocně registrováni ke zdravotnímu pojištění, ovšem veškeré náklady na poskytované zdravotní služby hradí v důsledku britská instituce zdravotního pojištění.

Tento článek bude v zájmu určitého zjednodušení hovořit pouze o té nejpočetnější skupině britských pojištěnců, kterou můžeme pracovně nazvat „turisté“. Pro vyjasnění pojmů tak uvádím, že se jedná o osoby účastné britského systému zdravotního pojištění (či sociálního zabezpečení obecně), které se rozhodnou dočasně pobývat na území České republiky. Potíže může činit definice pojmu „pobyt“. Na rozdíl od „bydliště“ je jím myšleno takové zdržování se na území členského státu, kdy nedochází k přesunu středu zájmů a aktivit na území členského státu. Typicky hovoříme právě o turistech.

MOŽNOSTI ÚHRAD ZDRAVOTNÍ PÉČE PO BREXITU

Dosavadní text hovoří pouze o Brexitu. Samotný termín „Brexit“ asi není třeba blíže definovat, nicméně je nutné upozornit, že k datu sepsání tohoto článku (7. září 2019) stále není jasné, jaký režim Brexitu nastane. Ve hře jsou stále přinejmenším dva možné scénáře. Tím prvním je „Brexit s výstupovou dohodou“ (Withdrawal Agreement Brexit), tím druhým je „Brexit bez dohody“ (no-deal Brexit). Jejich rozlišování má ovšem zcela zásadní konotace.

V případě výstupové dohody platí, že bude zachován po stanovenou přechodnou dobu, tedy do konce roku 2020, stejný režim poskytování zdravotních služeb a jejich následné úhrady, jaký je v platnosti nyní. Tento režim je primárně dán nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (2), a jeho prováděcím předpisem nařízením (EU) č. 987/2009 (3). Tato nařízení stanoví, že osoba, která dočasně pobývá na území jiného než příslušného členského státu, má nárok na poskytnutí zdravotních služeb v nezbytném rozsahu. Příslušným členským státem se rozumí ten členský stát, který je odpovědný za sociální zabezpečení (tedy i zdravotní pojištění) dané osoby. V tomto případě je tedy příslušným členským státem Velká Británie. Samotné nařízení hovoří o „věcných dávkách pro případ nemoci“, tento pojem si ovšem pro lepší srozumitelnost a navázání na pojmy, které zná český vnitrostátní právní řád, můžeme nahradit pojmem „zdravotní služby“. Co se rozumí nezbytným rozsahem, je pak rozvedeno jak v prováděcím nařízení, tak v rozhodnutí Správní komise, jakož i v některých judikátech Evropského soudního dvora.

Obecně můžeme shrnout (byť se opět nevyhneme určitému stupni zjednodušení), že se jedná o zdravotní služby, které musí být poskytnuty tak, aby se osoba nemusela vracet do státu pojištění dříve, než zamýšlela, nebo aby se tam podrobila nezbytnému léčení. Zároveň se jedná o takové zdravotní služby, za kterými osoba do jiného členského státu cíleně nevycestovala. Je tak nasnadě, že se jedná o dosti široký rozsah zdravotních služeb. V praxi pak platí, že musí být při poskytování zdravotních služeb britským pojištěncům zachován princip rovnosti nakládání, tedy k nim musí být přistupováno stejně, jako by bylo v obdobné situaci přistupováno k českým pojištěncům podle zákona o veřejném zdravotním pojištění (5). Zejména pak po britských pojištěncích nesmí být požadována úhrada, pokud by nebyla požadována po pojištěncích českých.

Zachování tohoto režimu alespoň po přechodnou dobu by tak bylo pro samotné poskytovatele nejjednodušší, neboť jej znají, dlouhodobě jej praktikují a je pro ně i administrativně schůdný.

Daleko komplikovanější obraz ovšem dostaneme, pokud se zaměříme na možnost Brexitu bez dohody. V případě, kdy by došlo k tomuto kroku, nastal by takový právní stav, který v sobě nese několik nevyjasněných otázek.

Při tomto scénáři Brexitu by automaticky vstoupil v účinnost český „lex Brexit“, tedy zákon č. 74/2019 Sb., o úpravě některých vztahů v souvislosti s vystoupením Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie (4). Bohužel tento předpis otázku poskytování a úhrady zdravotních služeb britským pojištěncům nikterak neřeší. Vůči britským pojištěncům by tak muselo být postupováno s ohledem na další právní nástroje, které jsou momentálně použitelné.

Tím se ovšem dostáváme do začarovaného kruhu, neboť zde existuje stále nevyřešená otázka platnosti, resp. aplikovatelnosti Dohody o spolupráci v oblasti lékařství a zdravotnictví, která byla v roce 1976 uzavřena mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Spojeného království (1). Tato dohoda nyní není přinejmenším 15 let využívána, neboť byla „překryta“ při našem vstupu do EU v roce 2004 právními předpisy Unie. Po no-deal Brexitu by tak podle některých hlasů mohlo dojít ke „znovuoživení“ tohoto právního nástroje. Otázka se nicméně komplikuje silnými hlasy, které říkají, že opětovná aplikace Dohody není možná. Nemá na tomto místě smysl vést hluboké právní disputace, pro zajímavost lze snad zmínit, že za „neaplikovatelnost“ této Dohody se staví nejen příslušný odbor Úřadu vlády, ale také například i Evropská komise. Jak je nicméně patrné, vyřešení této otázky je esenciální pro zvolení správného postupu při poskytování zdravotních služeb.

Tato Dohoda totiž britským občanům, kteří se zdržují na území České republiky, garantuje právo na poskytnutí definovaného rozsahu zdravotních služeb, a to bezplatně. Veškeré náklady jsou následně uhrazeny českému poskytovateli zdravotních služeb Ministerstvem zdravotnictví ČR. Jedná se tedy o obdobný režim, jaký je nyní v platnosti např. u osob z Bosny a Hercegoviny. Za předpokladu, kdy by byla aplikována tato Dohoda, nesla by náklady za ošetření Britů česká státní správa, a poskytovatelé zdravotních služeb by tak neměli od Britů požadovat úhradu z vlastních prostředků.

Za předpokladu, kdy by k obnovení aplikovatelnosti této Dohody nedošlo, vztahoval by se na britské turisty stejný režim, jaký se nyní vztahuje na jakékoliv jiné turisty z tzv. třetích zemí, tedy zemí mimo Evropskou unii. Takové osoby by tak měly být kryty komerčním (cestovním, soukromým) zdravotním pojištěním, popř. by bylo možné po nich požadovat úhradu z vlastních prostředků. Případné vymáhání nezaplacených částek by pak bylo odpovědností daného poskytovatele.

ZÁVĚR

Jak je vidět z přehledu variant, může mít otázka způsobu odchodu Británie z EU zcela zásadní dopad nejen na samotné britské pojištěnce, ale i na české poskytovatele zdravotních služeb, neboť ti se budou muset zorientovat v nastalé situaci a poskytovat zdravotní služby dle platného práva. Jeho nedodržení s sebou samozřejmě může nést sankce. Lze tak na závěr snad jen vyslovit přání, aby ve vztahu ke Spojenému království co nejdéle platil režim, který je uplatňován nyní a který je shodný pro všechny pojištěnce členských států napříč Evropskou unií.

Konflikt zájmů: žádný.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

Mgr. et Mgr. Roman Odložilík, MPA

Ministerstvo zdravotnictví ČR

Odbor mezinárodních věcí a EU

Palackého náměstí 4, 128 01 Praha 2

e-mail: romanodlozilik@seznam.cz