Dopady holokaustu na zdraví přeživších

Za přeživšího můžeme považovat člověka, na kterého se vztahovaly Norimberské zákony a který žil v letech 1933 až 1945 v některé z okupovaných zemí Evropy, nebo v tomto období emigroval v důsledku okupace území či vyhlášení deportací. Přeživší lze rozdělit do čtyř skupin, a to na emigranty, aktivní bojovníky, vězně koncentračních táborů a ukrývané děti (1). Příspěvek poukazuje na dopady holokaustu v oblasti zdraví přeživších z pohledu samotných přeživších holokaust (jejich subjektivního názoru), literatury, zahraničních výzkumů a odborníků z této oblasti, kteří s přeživšími dlouhodobě pracují. Do této výzkumné sondy bylo zařazeno šest respondentů (přeživších), se kterými byl proveden rozhovor, který byl doslovně přepsán, a následně byla provedena obsahová analýza získaných dat. Dopady jsou rozdělené v oblasti tělesné, psychické, sociální a spirituální. V oblasti tělesné jsou to zejména problémy v oblasti pohybového aparátu a syndrom chronické bolesti. V oblasti psychické upozorňujeme na projevy posttraumatického stresového syndromu, které jsou v seniorském věku intenzivnější. V oblasti sociální jsou to zejména specifické rodinné vztahy a v oblasti spirituální pozorujeme odklon od víry a původního přesvědčení. Přeživší jsou vzhledem ke svému věku a událostí holokaustu velmi častou skupinou příjemců zdravotní a sociální péče vyžadující specifický přístup a péči.

Klíčová slova:
holokaust – posttraumatická stresová porucha – pacient – péče

ÚVOD

Židé při pobytech v ghettech a koncentračních táborech trpěli vleklými zdravotními obtížemi, podvýživou, byli pod neustálým psychickým tlakem. Přibližný odhad dosud žijících přímých přeživších holokaustu na území České republiky je dle pracovníků Federace židovských obcí asi 800. Je tedy možné, že mezi pacienty, které ošetřujeme v terénní, ambulantní i lůžkové sféře, může tato skupina lidí být.

Přeživší jsou dnes skupinou velmi starých lidí a jejich fyzický stav je často velmi komplikovaný v důsledku útrap, které museli během holokaustu vytrpět. Fyzické problémy jsou obvykle provázeny psychickým onemocněním. Z těchto důvodů a také proto, že přeživší jsou více opatrní na svůj zdravotní stav, jsou tito lidé častými příjemci zdravotní péče. Pro přeživší je další specifikum to, že pokud to jejich zdravotní situace umožňuje, zůstávají doma v péči rodiny a praktického lékaře (2).

Dopady holokaustu na zdraví přeživších byly častým předmětem zahraničních výzkumů a studií, zejména v Izraeli. V České republice lze dohledat výzkumy zaměřené zejména na oblast psychickou. Jak již bylo uvedeno, přeživší tvoří skupinu velmi starých seniorů, jejich počet je již nízký, proto porovnání fyzického stavu s běžnou seniorskou populací není relevantní, mnohdy i neetický. Naše výzkumná sonda je tedy založena zejména na subjektivním názoru úzké skupiny těchto seniorů.

SOUBOR RESPONDENTŮ A METODIKA

Výsledky našeho šetření můžeme hodnotit na základě informací z dostupné české a zahraniční literatury, osobní zkušenosti s ošetřováním přímých přeživších, výsledků kvalitativního výzkumu, který jsme prováděli u přímých přeživších a s odborníky z oblasti zdravotní a sociální, kteří s přeživšími holokaust pracují.

Jako metodu pro sběr dat kvalitativního výzkumu jsme zvolili polostrukturovaný rozhovor u šesti respondentů (přímých přeživších) a dvou odborníků z praxe (lékař a sociální pracovník). Respondenti byli seznámeni s hlavním cílem výzkumu a podepsali informovaný souhlas. Rozhovor probíhal v klidném domácím prostředí respondenta, byl zaznamenán na diktafon a pak doslovně přepsán. S odborníky z praxe jsme vedli rozhovor telefonicky. Následně jsme provedli obsahovou analýzu získaných dat a vytvořili závěry.

Soubor tvořili tři muži a tři ženy, průměrný věk byl 90 let. Jeden respondent byl účastníkem Winton train, ostatní měli prožitek koncentračních táborů. Tři respondenti měli vysokoškolské vzdělání, jeden středoškolské a dva základní. Všichni byli ovdovělí. Čtyři respondenti mají fungující rodinné zázemí, dva respondenti rodinu nemají.

VÝSLEDKY

Dopady holokaustu v oblasti psychické

Z oslovených respondentů trvalý následek v oblasti psy-chiky prožívají dva respondenti. Kvůli živým snům o koncentračním táboře mají již dlouhodobě ordinované léky na spaní. Ostatní respondenti uvedli, že holokaust pro ně byl něco, co se nikdy nezapomíná a probouzí těžké vzpomínky. Většina z oslovených se shodla na faktu, že o prožitých událostech z 2. světové války hovoří snadněji až v současné době.

„Jak jsem zavřel oči, viděl jsem koncentrák. Mám strach si léky nebrat, protože se bojím, že se ty obrazy vrátí.“

,,Celý život mě provázejí modré oči mrtvé ženy na hromadě mrtvol v koncentráku“.

Odborníci z praxe se jednoznačně shodují na tom, že typické problémy těchto klientů jsou poruchy spánku a deprese. V období stáří se psychické obtíže přeživších holokaust zhoršují. Traumata holokaustu se otevírají až takto pozdě a často je přeživší chtějí sdělit pouze jedné konkrétní osobě.

Odborníci se rovněž shodují v tom, že se jedná o specifické pacienty/klienty, zejména co se nároků a požadavků týče. U přeživších často převládá pocit výjimečnosti, představa, že si po prožitých traumatech zaslouží větší péči než ostatní. Proto lze pozorovat úsilí o nadstandardní péči a nejlépe od svého lékaře a sestry. Změna ošetřovatelského personálu či lékaře je vnímána často negativně. Také je pro přeživší velmi důležitý pocit bezpečí. 

Dopady holokaustu v oblasti tělesné

Všichni naši respondenti udávají kauzální souvislost s holokaustem a jejich aktuálním zdravotním stavem. Mezi nejčastější nemoci, které respondenti dávají do souvislosti s holokaustem, jsou nemoci pohybového aparátu a přítomnost chronické bolesti.

„No, tak mám operované kyčle třikrát, mám operovaný nohy, to všecko byly následek toho věznění.“

„Mám trošku tu jednu nohu z těch dřeváků, jak jsme nosili v tom Německu, měli jenom takový holandský dřeváky, takový ohnutý, tak mám tu jednu nohu trošku jako zkřivenou. No a trošku jsem, nejsem, jak jsem nosil ty tyče na ramenou, tak jsem nějak, nejsem rovnej, jo?“

Odborníci k této problematice zdůrazňují na prvním místě dlouhověkost a s tím související polymorbiditu. U této skupiny pacientů/klientů udávají častý výskyt revmatických bolestí a s tím související nemoci kloubů a osteoporózu. Z pohledu odborníků je pro přeživší typická opatrnost a pozornost k vlastnímu zdraví, která se projevuje častými návštěvami v ambulancích praktických lékařů a lékařů specialistů.

Dopady holokaustu v oblasti sociální

Všichni naši respondenti byli ovdovělí. Velmi těžce vnímají ztrátu životních partnerů a lidí se stejnou životní zkušeností. Z rozhovorů je u většiny respondentů patrný určitý typ izolace, např. od přírody a běžného života. Dva respondenti nemají žádnou rodinu a ostatní oslovení mají funkční rodinné vztahy. Děti oslovených přeživších žijí většinou v České republice.

V této oblasti je nutné zmínit i oblast sociálního zabezpečení. Zde u našich respondentů panuje spokojenost. Můžeme tuto skutečnost přisuzovat finančnímu zabezpečení v rámci příspěvků za holokaust.

Odborníci pracující s touto cílovou skupinou vnímají v oblasti sociální několik významných specifik. Hlavní specifikem jsou specifické rodinné vztahy. U samotných přeživších i jejich dětí lze pozorovat zvýšenou rozvodovost. Dalším znakem je, jak již bylo uvedeno, že přeživší buď děti neměli, nebo měli pouze dítě jedno, se kterým vytvořili velmi úzký vztah. V tomto případě se děti o přeživší často starají velmi příkladně, a pokud jim situace umožňuje, tak v domácím prostředí.

Pro přeživší jsou charakteristické pevné vazby a pouta k lidem se stejným prožitkem, se kterými jsou ve velmi blízkém kontaktu, často si volají, navštěvují se a podnikají různé aktivity (např. v rámci senior klubu). 

Dopady holokaustu v oblasti spirituální

U poloviny našich dotazovaných jsme zaznamenali odklon od víry. Dva respondenti, přestože mají židovské kořeny, tak jejich přesvědčení nebylo a není k žádnému náboženství. Jeden respondent je celoživotní katolík.

„V důsledku toho, jak jsem se nahněval na všecko, co se dělo, že se pán Bůh na to, pokud existuje, dívá, tak to vedlo k tomu, že jsem naprosto programově zapomněl.“

Odborníci z praxe se přiklánějí rovněž k názoru, že u většiny přeživších dostala jejich víra velkou ránu, a to ve smyslu odklonu. Důvodů může být několik, např. asimilace a odtržení od tradiční komunity, potlačení židovské identity z důvodu obav před antisemitskými projevy.

DISKUZE

U všech námi oslovených přeživších holokaustu se v různé intenzitě objevila tzv. posttraumatická stresová porucha (dále jen PTSD), pro kterou je typická určitá (různě dlouhá) doba latence, po které se projeví příznaky posttraumatu (vracející se vzpomínky na prožité trauma, vyhýbání se všemu, co trauma připomíná, děsivé sny). Lidé se mohou cítit být izolováni, nechtějí vycházet ven a odmítají se setkávat s jinými lidmi. Ve své izolaci se mohou uchylovat k alkoholu a jiným závislostem, velmi časté jsou i problémy vztahové (3). Pro PTSD je specifické to, že zasahuje do dalších generací. Skutečnost PTSD byla mnohokrát potvrzena výzkumy v Čechách i zahraničí. O stálé aktuálnosti tohoto problému svědčí práce Rafael Institutu v Praze, který vznikl v roce 2006 z iniciativy pracovní skupiny Rodiny po holokaustu. Jeho hlavním posláním je psychologická pomoc a pomoc pracovníků pomáhajících profesí, které spojuje odborný zájem o léčbu a prevenci psychického traumatu, zejména z doby 2. světové války. Kromě pomoci samotným přeživším je pomoc Rafael institutu zaměřen na pomoc dalším generacím (2, 4).

Hovoříme-li o PTSD, je nutné zmínit výzkum Rachel Yehudy (5), která poukazuje na výsledky výzkumného šetření mezi dvěma skupinami respondentů s rizikem rozvoje PTSD. První skupinu tvořili respondenti s prožitkem holokaustu a jejich děti, druhou skupinu tvořili respondenti rovněž ohrožení vznikem PTSD s rozdílem, že tito respondenti neměli osobní prožitek holokaustu, ani nebyli potomci přeživších. Tato studie založená na hodnocení hladiny kortizolu při 24hodinovém sběru moči upozorňuje na signifikantně nižší hladiny kortizolu v moči u respondentů s projevy PTSD s prožitkem holokaustu (5).

Na základě našeho šetření můžeme konstatovat, že v naší skupině respondentů jsou patrné dopady na tělesné zdraví, a to zejména v oblasti pohybového aparátu a přítomnost chronické bolesti. Dopady na fyzické zdraví zcela zásadně ovlivňuje typ prožitku holokaustu. Závažné nemoci pohybového aparátu pozorujeme zejména u lidí, kteří vykonávali těžkou práci ve vyhlazovacím táboře.

Recentní izraelská studie (6) prokázala, že oběti holokaustu mají zvýšené riziko rakoviny, zejména prsu, plic a kolorekta. Autoři se domnívají, že etiologickým faktorem je zejména těžká a dlouhodobá podvýživa, připouštějí ale i vliv jiných faktorů, zejména posttraumatické stresové poruchy.

Na základě další izraelského výzkumu (7) je možné konstatovat, že oběti holokaustu téměř dvakrát častěji než ostatní starší respondenti trpí osteoporózou a zlomeninami kyčle. Taková zranění často vedou k pokračující invaliditě a ztrátě nezávislosti. Dále výzkum také upozorňuje na fakt, že u přeživších zaznamenali oproti jiné seniorské populaci vyšší výskyt syndromu chronické bolesti.

Tento fakt zmiňuje ve své práci i Oliel et al. (8). Uvádí, že ženy, které přežily holokaust, jsou vystavené zvýšenému riziku osteoporózy. Tato studie hovoří o křehkosti těchto respondentek a zdůrazňuje potřebu poradenství a navazujících služeb. Zároveň upozorňuje na nižší výšku jedinců, kteří v době dospívání prošli ghettem Terezín a koncentračním táborem (7, 8).

V sociální oblasti pozorujeme shodu s výzkumy Pončové (9) a Klímové a Roubalové (4), ve kterých konstatují fakt, že pro židovské seniory je typická absence podpůrné rodinné sítě, jelikož většina příbuzných zahynula během holokaustu. Někteří přeživší si vytvořili rodinu vlastní, ale v důsledku špatného zdravotního stavu je mnoho těchto partnerských párů bezdětných. Životní partner může být jedinou blízkou osobou (4, 9). Pokud přeživší děti měli, je nutné brát zřetel na dopad již zmíněného posttraumatického stresového syndromu a také na problematické intergenerační vztahy a častou emigraci dětí (podporovanou rodiči ve snaze uchránit je před dalším hrozícím nebezpečím) (9).

Nacistům se v mnoha případech podařilo kromě naprostého psychického a fyzického ponížení vzít mnohým Židům i to naprosto poslední, co jim zůstalo, jejich víru. Tyto závěry potvrzuje většina našich oslovených respondentů.

V dílech V. E. Frankla dominuje fakt, že víra v Boha byla u věřících vězňů velká pomoc, která jim pomohla tento pobyt, ale také i život po návratu přestát lépe než u nevěřících vězňů. Víra je popisována jako říše duchovní svobody a vnitřní bohatství (10).

Odlišné jsou názory Arnošta Lustiga, který hovoří o tom, že následkem hrůzných činů v koncentračních táborech velká část vězňů utrpěla ztrátu víry. Tento názor potvrzuje mnoho přeživších, kteří se následkem holokaustu a strachu z antisemitistických útoků po návratu z koncentračních táborů ztratili víru v Boha a dodnes ji nenalezli (11).

Dle výzkumu Siegelové (12) měla 2. světová válka velmi zásadní vliv na žebříček hodnot, zejména v oblasti víry. Respondenti v tomto výzkumu uvedli, že během války se jim víra v Boha zcela změnila. Ti, kteří byli před válkou věřící, tak při pobytech v ghettech a koncentračních táborech víru ztratili. Naopak ti, co před válkou nevěřili, začali v Boha věřit (12).

ZÁVĚR

Na základě provedeného výzkumu můžeme u oslovené skupiny přeživších pozorovat v oblasti bio-psycho-sociálně-spirituální tyto následky, se kterými se můžeme setkat, aniž si to bezprostředně uvědomujeme v běžné lékařské praxi:

• projevy PTSD (děsivé sny, deprese, reminiscence na prožité, vyhýbání se spouštěčům bolestivých zážitků)
• potřeba zvýšeného zájmu zdravotníků, nadstandardní zdravotnické a ošetřovatelské péče někdy zevšeobecňována jako hypochondrie
• intolerance vůči změnám
• zvýšená potřeba bezpečí
• dopady podvýživy a těžké práce na pohybový aparát (častý výskyt osteoporózy, patologických zlomenin a chronická bolest)
• absence podpůrné rodinné sítě
• zvýšená citová vazba mezi rodičem a dítětem
• zvýšené pouto k lidem se stejným prožitkem
• spokojenost s finančním zabezpečením
• odklon od víry 

V oblasti péče o přeživší holokaust mají zásadní postavení Židovské obce. Hlavním posláním nabízených sociálních, popř. zdravotnických služeb je podpora a aktivizace seniorů ohrožených sociálním vyloučením se zvláštním zřetelem na přeživší holokaust, aby mohli žít co nejdéle v jejich přirozeném prostředí.

Psychologickou pomoc přeživším nabízí zejména Rafael institut, jejíž hlavním posláním je psychologická pomoc a pomoc pracovníků pomáhajících profesí v léčbě a prevenci psychického traumatu, zejména z doby 2. světové války.

Sociální, případně zdravotnickou pomoc nabízejí agentury domácí péče při Židovských obcích v Praze (EZRA), Brně (JAS) a Ostravě (TIKVAH). Domácí zdravotní péče je indikovaná ošetřujícím lékařem a je hrazena zdravotní pojišťovnou. Domácí sociální péči lékař nepředepisuje. Uživatel si o ni žádá samostatně a sám si ji také financuje dle ceníku služeb dané agentury. Významným zařízením Židovské obce Praha je Hagibor, který poskytuje široké spektrum zdravotních a sociálních služeb, zejména pro přeživší holokaust. Jedná se o zajištění ubytování, sociální a ošetřovatelskou péči, kvalitní stravu, sociálně-terapeutické služby, různé skupinové a individuální aktivity.

Na financování těchto zařízení a agentur se významně podílejí Nadační fond obětem holokaustu, Claims Conference, Česká rada pro oběti nacismu a česko-německý Fond budoucnosti, Židovská obec konkrétního města, Ministerstvo zdravotnictví ČR, Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR. 

Tato výzkumná sonda je součást projektu Historie a současnost ošetřovatelství SGS Interní grantové agentury Univerzity Pardubice. Hlavním řešitelem projektu byla PhDr. Marie Macková, Ph.D. 

Střet zájmů: žádný.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

PhDr. Kateřina Čermáková, DiS.

Univerzita Pardubice,

Fakulta zdravotnických studií

Průmyslová 395, 532 10 Pardubice

e-mail: katerina.cermakova@upce.cz