Diskuze o medicíně a zdravotnictví jako součást výuky humanitních základů lékařství

Overview

Článek informuje o řízených sociologických diskuzích k vybraným otázkám medicíny a zdravotnictví, jež byly součástí výuky etiky a humanitních základů lékařství v 1. ročníku. Smyslem bylo přivést studenty k osobní angažovanosti v procesu výuky etiky a poskytnout zkušenost s hledáním a vyjednáváním obecného dobra v pluralitě představ o něm. Studenti vzájemně porovnávali své individuální postoje a názory na vybrané otázky zdravotnictví a hledali argumenty pro nalezení shody či přiblížení. Vlastní výklad navazoval na prodebatované a v diskuzi vyjádřené argumenty. Představujeme individuální odpovědi na osm tvrzení týkajících se medicíny a zdravotnictví a uvádíme je do kontextu cílů výuky. V některých otázkách studenti zaujímali nekonzistentní postoje a tyto rozpory byly osvětleny v navazujícím výkladu. V závěru připojujeme poznámky k celkovým projevům mediků 1. ročníku v předmětu Humanitní základy lékařství.

Klíčová slova:
etika – zdravotnictví – studenti lékařství – sociologie medicíny a zdravotnictví

Úvod

Výuku etiky a humanitních základů lékařství je stále možné inovovat. Přibývají nová témata nebo se mění jejich závažnost a aktuálnost. Proměňují se i zažité způsoby výuky od direktivních monologických přednášek k více interaktivnim seminářům a kvazikonferencím, kdy se studenti přímo podílejí na výuce a hlavně na jejím výsledku. Dialog má o to větší význam tam, kde jsou ve hře hodnoty, k nimž neexistuje jednoznačně prokazatelný důkaz pravdivosti či platnosti, neboť kromě rozumové složky mají složku citovou, leckdy nesdělitelnou, vždy neměřitelnou. Problematika zdraví, nemoci a zdravotní péče se často dotýká širšího pohledu na život a společnost. Někteří lidé více inklinují k vnímání člověka v jeho sociálních vztazích a ty chápou jako samozřejmé a pozitivní, jiní vnímají jedince jako osamoceného nositele genů, jenž je především motivován tím, aby své geny zachoval a předal. Z toho vyplývají různé názory na povahu zdravotní péče i úlohu lékaře a nemocného. Ocitáme se tak uprostřed velmi složitého pole, které ale může být zároveň plodné, neboť předkládá možnosti propojení přírodních věd s jejich vlastní metodikou a věd společenských.

Výuka etiky a humanitních základů lékařství je na 2. lékařské fakultě UK v Praze od školního roku 2012–2013 zařazena do 1. ročníku studia všeobecného lékařství. Zimní semestr představuje přednáškový cyklus pokrývající obecná společenskovědní témata jako modernizace, stát, politika či demokracie a společenské problémy současnosti. Medicínsky více orientované jsou tři přednášky k psychosomatickému pohledu na zdraví a nemoc, předkládající kromě historie psychosomatiky i první společné řešení kazuistik, a následující úvaha na téma role lékaře, lékařky v současné společnosti. Nabídku humanitních témat završují filozofické přednášky zaměřené na situace etického rozhodování, osm věků života podle Erika Eriksona, především pak na nabídku přínosu filozofie Jana Patočky. V rámci cyklu se studentům prezentuje i Duchovní centrum Motol a představuje model spirituální péče o pacienty, poskytované v motolské nemocnici. Na závěr tohoto semestru vypracovávají studenti krátkou zápočtovou esej (cca v rozsahu 2–3 normostran) na jimi zvolené téma nebo se nechávají inspirovat některým z citátů. Tuto práci obhajují v krátkém rozhovoru s vyučujícím. Práce, které nejoriginálnějším a nejzasvěcenějším způsobem rozpracovávají libovolné humanitně-vědní téma, publikujeme na webové stránce ústavu (http://www.lf2.cuni.cz/info2lf/ustavy/uzvle/prace.htm). Texty, které v poslední době dostáváme, nás vybízejí k úvahám, že tato generace mediků je výjimečná.

V rámci změny ve výuce, jež byla vyžádána přesunem předmětu do 1. ročníku, jsme v letním semestru připravili semestrální program filozofických, etických a sociologických seminářů, vedených různými pedagogy daných specializací. Studentům je tak dána příležitost pohybovat se uvnitř pro ně neznámých a často i obávaných předmětů, zjišťovat prostupnost hranic mezi nimi a především přímé, přirozené a dokonce nezbytné souvislosti jejich budoucího povolání s celou společenskou tematikou. Úvod semestru je věnován filozofickým seminářům. V malých skupinách napříč běžnými studijními kruhy se věnují základním filozofickým tématům dle vlastního výběru z širší nabídky (např. věda, smrt, dobro a zlo, víra). Diskuzní témata jsou doplněna povinně volitelnou četbou a další četbou (filmem, divadelní inscenací apod.) k tématu dle osobního výběru. Filozofické semináře tak představují jakýsi pevný základ, na který navazují semináře etické ukazující „praktickou aplikaci“ filozofického přemýšlení a semináře sociologické.

Sociologické semináře, o kterých v tomto příspěvku především referujeme, kladly důraz na prodebatování různých postojů a hodnot ve vztahu k lékařství a systému zdravotnictví a hledání shody ve skupině, jež by byla zdrojem legitimity rozhodování. Cílem bylo ukázat studentům v jejich vlastní diskuzi šíři možných postojů vůči námi formulovaným podnětům, stejně jako nezbytnost hledat správné a dobré řešení, nalézat a respektovat konsenzus. Jak zmiňuje Spaemann, „možnost dohodnout se s druhými lidmi o konkurujících si zájmech je dalším elementem správného, zdařilého života. Neboť skutečnost, jíž máme být právi, jsou především druzí lidé“ (5). Vlastní výklad následoval až v návaznosti na tuto diskuzi a byl doplněn výukovými materiály, jež byly studentům oporou při přípravě na zápočtový test.

METODIKA

Sociologické semináře byly koncipovány tak, že studenti postupovali od svých individuálních postojů a názorů přes diskuzi v malém týmu až po prezentaci a reakci v celé přítomné skupině, na kterou navazoval odborný komentář a výklad učitele. Nejprve tedy každý student sám za sebe promyslel své individuální postoje a odpovědi k osmi tvrzením, které zaznamenal do dotazníkového formuláře a pak je porovnával s druhými v malém týmu o 4–5 osobách a nakonec s celou skupinou. Malé týmy prezentovaly výsledky ostatním, čímž se diskuzní fórum rozšířilo na všechny přítomné. Vzhledem k tomu, že semináře byly realizovány vždy pro cca dva studijní kruhy, čítala skupina osob na semináři cca 40 studentů. Tyto semináře se opakovaly 4krát. Celkový počet studujících v letošním 1. ročníku je 155 osob, z toho je 59 % žen a 41 % mužů. Počet odpovědi, jež jsme šetřením získali, činí 116 osob, z toho je 65 % žen a 35 % mužů, osm osob neuvedlo tento údaj. Podíl žen je v našem výzkumném souboru nepatrně vyšší, nikoli však statisticky významně.

První okruh otázek byl zaměřen na privatizaci a trh ve zdravotnictví. I když se zdá, že dnes toto téma není tak aktuální, jako bylo na začátku devadesátých let či v době působení ministra Julínka, může se jednat jen o klamný dojem a debata se může kdykoli náhle a naléhavě znovu „vyloupnout“. Není tak dávno, kdy byl v roce 2008 ministerstvem zdravotnictví prosazován rozsáhlý záměr privatizace zdravotních pojišťoven a dalších velkých zdravotnických zařízení. Byli to i studenti lékařských fakult, kteří se tehdy zapojili do demonstrací proti tomuto plánu a možná přispěli k tomu, že byl stažen. Nicméně napětí veřejných zdrojů dlouhodobě trvá a do budoucna se bude zvětšovat, což opět nevyhnutelně obnoví debatu o tom, kde dál brát zdroje a jak rozdělovat zdravotní péči mezi populaci s nesmírně velkými rozdíly v životním standardu a disponibilních zdrojích.

Další skupina otázek byla orientována na demokratizaci v medicíně. V západní filozofii a sociologii medicíny se od sedmdesátých let minulého století hovoří o odvrácené straně medicíny, tedy o určitých negativních jevech, jež jsou s rozvojem a úspěchem moderní medicíny nevyhnutelně spjaty. Připomeňme alespoň klasické dílo Ivana Illicha s původním názvem Medical Nemesis: The expropriation of health, jež bylo do češtiny přeloženo jako Limity medicíny s podtitulem Nemesis medicíny – zaprodané zdraví (4). Vzhledem k tomu, že je titul rozprodaný, je vidět, že publikace vydaná v roce 1976 si dokázala i o téměř 40 let později získat české čtenáře. Illich je mimořádně kritický, když svou knihu zahajuje tvrzením, že moderní zdravotnictví („medical establishment“) je tím, co nejvíce ohrožuje lidské zdraví. Nemesis je v řecké mytologii bohyně pomsty a tou pomstou medicíny míní Illich především ztrátu autonomie a nárůst závislosti na odbornících ve všech věcech zdraví. Jako by člověk přestal být kompetentní posoudit svůj tělesný stav a na všechno má odborníky. Je samozřejmé, že studium medicíny připravuje lékaře na vysoce erudované výkony, jež ale dostávají nemocné do pasivní závislosti, v níž je optimálním typem chování „dodržování léčby“. Kromě toho, že pasivita nemocných začíná být i etickým problémem, neboť se ví, že lidskému zdraví prospívá autonomie a schopnost rozumět a ovládat svůj život (2, 3), má takto vybudovaný zdravotnický systém i obrovské problémy s finanční udržitelností. Proto se chápe jako žádoucí obnovit kompetence laiků tam, kde jsou na místě. V rámci subsidiarity péče se prosazuje kontinuum odpovědnosti od individua (sebepéče, samoléčba) přes rodinu (laická, neformální péče) a komunitu po spe­cia­lizovaná zdravotnická zařízení ambulantního a ústavního typu. Významnou roli v tomto demokratizačním procesu hraje alternativní medicína, jež ukazuje jiné cesty k udržování zdraví i léčbě nemocí. Má-li skutečně dojít k odlehčení zdravotnického systému, musí se nemocní stát částečně odpovědnými za utváření svého zdraví i za svou léčbu a musí být vyjádřen respekt k různým hodnotám, jež stojí v pozadí péče o zdraví. To nemocné zrehabilituje jako aktivní partnery, kteří v součinnosti s profesionálními zdravotníky utvářejí, ovlivňují své zdraví a nesou za ně jistou odpovědnost.

Do budoucna jen naznačenou a z morálního hlediska nevyřešenou zůstává otázka individuální odpovědnosti za zdraví a nemoc. Ta bývá trivializována požadavky, aby kuřáci nebo obézní platili vyšší pojistné. Vzhledem k multifaktoriální podmíněnosti zdraví nelze než říci, že téměř každý člověk má jistou, ale omezenou odpovědnost za své zdraví, neboť ho svým každodenním životem spoluutváří. Snad jen ti, kteří trpí závažnou a silně omezující vrozenou či získanou vadou, jsou z aktivního utváření svého zdraví vyloučeni. To je ale jistě malá část populace, neboť nadále platí, že jsou lidé spíše zdraví než nemocní, alespoň po část svého života. Pokračujeme-li v dané myšlence dále, musíme dodat, že stále není zpochybněn odborný názor o tom, že životní způsob je nejvýznamnější determinantou zdraví populace. Životní způsob je výsledkem souhry mezi člověkem ovlivnitelnými a člověku danými podmínkami. Sociolog Max Weber hovořil o interakci mezi životními volbami, jež člověk činí a životními příležitostmi, jež má, přičemž příležitosti podmiňují volby (1). I když je každý člověk ve svém životním způsobu výrazně determinován svou výchovou, socia­lizací, příslušností k sociální skupině, profesi, jež utváří jeho habitus, přece jen zůstává aktivním nositelem změny, neboť může svou situaci reflektovat a dost často (byť asi ne vždy) změnit. Změnu mohou podpořit i zdraví podporující společenské mechanismy, jež opět činí z člověka a pospolitosti spolutvůrce zdraví v ekologickém slova smyslu, zvlášť chápeme-li ekologii jako „péči o domov“. Otázka individuální odpovědnosti je na místě, neboť životní způsoby lidí jsou diametrálně odlišné a mnozí své zdraví poškozují, přičemž léčba všech je hrazena ze solidárního balíku „jeden za všechny, všichni za jednoho“. Posuzování tohoto osobního podílu na nemoci se tedy musí vyhnout oběma extrémům, a to jak vyvázání člověka z odpovědnosti, jak to kritizuje Illich v konceptu vyvlastnění zdraví, tak přehnanému, neúměrnému připisování odpovědnosti.

Poslední dvojice otázek se orientovala na práva pacientů a podíl veřejnosti na zdravotnictví. Zatímco v agendě práv pacien­tů jsme v České republice prodělali pozoruhodný pozitivní vývoj, zejména z pohledu přijaté legislativy a schválených mezinárodních úmluv, nemůžeme být tak optimističtí, co se týče vlivu  české veřejnosti na to, jak se u nás tvoří a realizuje zdravotnická politika. Všechny zdravotní pojišťovny sice mají prostor ve svých dozorčích a správních radách pro zástupce veřejnosti, ale to jsou vždy osoby blízké Poslanecké sněmovně a politickému zákulisí. Ani na úrovni regionální či lokální není veřejnost vtažena do debaty o tom, jaké zdravotnictví chceme a jaké budeme mít. Dochází tedy k tomu, že zdravotnictví je výrazem politických her nebo v lepším případě čistě odborných rozhodovacích kroků ministerstva zdravotnictví, pojišťoven a lékařských komor. Nic srovnatelného s německým či švýcarským Gesundheitsforum, což je veřejná platforma debaty o zdravotnictví, nemáme.

VÝSLEDKY

Odpovědi studentů naznačují, že jsou opatrní vůči privatizaci a tržním mechanismům ve zdravotnictví (48 % nesouhlasí), ale téměř 1/4 (22 %) je nerozhodných a ti se mnohou kdykoli přiklonit na jakoukoli stranu vah spolu s dalšími 12 % těch, kdo zvolili variantu „nevím“ (graf 1). Tato třetina hlasů může podpořit zastánce trhu, kteří se z menšiny (17 %) rázem mohou stát nadpoloviční většinou (51 %). I ti, kdo jsou proti trhu a privatizaci, zastávají současně liberální postoje vůči povinnému zdravotnímu pojištění (54 % by podpořilo dobrovolné zdravotní pojištění). Zde ubyli jak nerozhodní, tak ti, co neměli názor. Studenti jsou tedy pevnější ve svém názoru rozvolnit povinnost veřejného pojištění a patrně málo si uvědomují, že to je nejjednoznačnější podporou liberalismu ve zdravotnictví. Z výše uvedených odpovědí je patrný ambivalentní postoj k trhu, na jedné straně obezřetnost a velká nerozhodnost, na druhé straně silná podpora individuální svobody a omezení státem vynucených závazků v postoji k povinnému zdravotnímu pojištění. V odpovědích na dobrovolné pojištění se navíc soubor rozpadá do dvou protikladných skupin s dvěma vrcholy, z nichž jedna vykazuje silnou podporu tomuto názoru a druhá se vůči ní vymezuje. U otázky na trh a privatizaci mají odpovědi spíše charakter náhodného rozložení s vrcholem v záporných odpovědích (graf 1).

Podobně rozporuplné je srovnání postojů k povinnému zdravotnímu pojištění a zachování rovného přístupu ke zdravotní péči na bázi zdravotních potřeb (graf 2). Studenti jsou si velmi jisti, že je správné zachování komplexní zdravotní péče všem na základě zdravotních potřeb, nikoli podle sociální či finanční situace. Možná si uvědomují poslání svého povolání, možná je k tomu vedou zkušenosti, jež mají. Ale tento solidární názor je znovu v rozporu s liberálními postoji ke zdravotnímu pojištění, kde více než polovina (54 %) podpořila dobrovolné pojištění. Je možné, že si studenti neuvědomili vzájemné vazby, a proto byl v  následující diskuzi učiněn pokus o osvětlení vztahu mezi povinností být pojištěn a garancí zdravotní péče tak, aby byla odstraněna nekompatibilita postojů a odpovědí. Asi se to nepodařilo zcela, neboť ve skupině mediků bylo a vytrvalo i několik velmi přesvědčených obhájců liberálního a tržního prostředí ve zdravotnictví. Přinejmenším se ale seznámili s tím, že více osob podporuje solidární veřejný systém a rovněž s důvody, proč se o trhu ve zdravotnictví hovoří s maximální opatrností.

Z názorů studentů na aktivní podporu sebepéče, neformální péče a alternativní medicíny v budoucím zdravotnictví vidíme, že jejich odpovědi k oběma takto zaměřeným otázkám jsou vzácně konzistentní. V obou případech odpovědi kopírují normální rozložení, odpovědi kladné i záporné se shodují, a obě strany jsou celkem vyrovnané. Čtyřicet tři procent studentů uznává nutnost obnovení aktivnějšího přístupu ke zdraví na straně jedince, rodin i komunit. Třetina odpovědí (35 %) podpořila integraci alternativní medicíny do zdravotnického systému budoucnosti. Obě otázky byly formulovány značně nekompromisně („budoucí zdravotnictví musí podporovat“, „budoucí zdravotnictví musí integrovat“), takže takto vysoká podpora je jistě významná. Mnozí uvedli a hodnotili vlastní léčebnou zkušenost s alternativní medicínou. Značná část studentů si je vědoma změn v potřebách veřejnosti, respektují právo na rozhodování a respekt k vůli jedince a v tomto duchu předjímají i své profesionální postoje (graf 3).

Přes veškerou problematičnost osobní odpovědnosti za nemoc, již si mnozí studenti hned uvědomili, se přece jen přiklánějí k tomu, aby vztahy byly hledány, neboť 47 % studentů dané tvrzení podpořilo a k nim se připojuje i početná skupina nerozhodných či váhajících (26 %). Ve výsledku tedy proti danému tvrzení, že „v budoucím zdravotnictví musí ti, kdo žijí prokazatelně nezdravě, více platit na zdravotní péči“, vystoupila jen přesně jedna čtvrtina dotázaných. Tito studenti si byli více vědomi toho, že mnohé nemoci jsou důsledkem dlouhodobých procesů, z nichž mnohé pacient neměl a nemá pod kontrolou. Zmiňovali také, že mnohé zdraví nevhodné způsoby chování jsou pokusem jak zvládnout životní problémy a tíživé situace. Často viděli spíše praktickou nerealizovatelnost těchto snah než morální důvody proti hledání osobní odpovědnosti. A právě tato jedna čtvrtina byla ve shodě se současnou etickou literaturou, jež neúměrné připisování odpovědnosti za nemoc nazývá obviňováním oběti (victim blaming), kdy obětí je nemocný, kterému je dávána vina. V diskuzi jsme si ozřejmili komplikovanost vyvozování odpovědnosti v konkrétních případech a o to víc paušálně. I když je toto hledání do budoucna žádoucí, možná i nezbytné, vždy musí být vedeno s ohledem na složité životní situace a příběhy nemocných. V diskuzi byly opět zmíněny protikladné argumenty ve prospěch i neprospěch daného tvrzení a prezentován současný odborný názor, který ale odpovídá jen aktuálnímu stavu poznání a etiky (graf 4).

Co se týče odpovědí našich studentů na otázku posílení práv pacientů a účasti veřejnosti na utváření zdravotnictví, jen opatrně souhlasili s požadavkem „více práv pacientům“ (27%). Jejich rozpaky jsou viditelné na silně zastoupené střední nerozhodné kategorii „tak napůl“ (35%). V diskuzi a další části semináře byli seznámeni s morálními a zákonnými právy českých pacientů, neboť ne vždy je znali. Daleko výrazněji podpořili studenti tvrzení, že veřejnost musí mít více možností jak ovlivnit podobu a chod zdravotnictví (48 %). Odpovědi na obě otázky jsou v souladu, jen podpora účasti veřejnosti na tvorbě zdravotnictví je silnější, než podpora práv pacientů (graf 5). V diskuzi zazněly i obavy z příliš sebevědomých, až agresívních pacientů, kteří řeší nespokojenost s léčbou soudní cestou a v této opatrnosti studenti opět předjímali své budoucí profesionální potřeby a postoje.

DISKUZE

Tímto příspěvkem jsme chtěli znovu připomenout etická a humanitně vědní témata lékařského vzdělávání, jež nejsou často diskutována. Prezentovali jsme uspořádání výuky lékařské etiky a humanitních základů medicíny v prvním ročníku všeobecného lékařství na 2. LF UK a zvláštní pozornost jsme věnovali tzv. sociologickým seminářům, kde se pedagogické působení opíralo o to, že si studenti nejprve uvědomili své individuální postoje k vybraným společenským otázkám lékařství a zdravotnictví. Ty porovnali v malé skupině cca čtyři až pět osob a svůj výsledek představili ostatním, takže se diskuze ke každému bodu probírala na úrovni celého pléna. Na tento výstup navázal výklad z odborných pozic. Jak jsme předpokládali, individuální odpovědi studentů pokrývají celé spektrum postojů a jsou velmi diferencované. V další diskuzi bylo či nebylo nalezeno přiblížení nebo shody. V žádném bodu se neprojevily statisticky významné rozdíly mezi muži a ženami. V některých případech jsou odpovědi málo kompatibilní a postoje jsou vnitřně rozporné (současně proti trhu i pro nepovinné pojištění). Ambicí pedagogického výkladu a diskuze bylo tento nesoulad zmírnit nebo ukázat, že najít meze liberálních postojů neznamená se jich zříci ve všech oblastech zcela, ale pochopit jen částečné jejich uplatnění v právě takových oblastech jako je zdravotnictví (je vhodné dokumentovat ještě další příklady z oblasti školství a bydlení, které se života studentů také bezprostředně dotýká). Znamená to pokračovat v hlubším politickém rozvažování. Nekonzistentnost a následně extrémní vyhraněnost v názorech studentů může být výsledkem špatné orientovanosti v obecné problematice, tedy v rozumění termínům, pochopení vztahů v politologické, ekonomické, ale především opět filozoficko-etické rovině uvažování. Zdravotnictví je a zůstane zdrojem konfliktů mezi zastánci neoliberálních postojů směřujících vždy k volnému či volnějšímu trhu a výraznější privatizaci a zastánci postojů založených na silné solidaritě, sociálních řešeních a různě silné regulaci trhu (zjednodušení označením „levicové“ je vhodné odmítnout). Právě při velmi složitém řešení zdrojů a možností zdravotnictví se tento konflikt ukáže v plné šíři. Z nepochopení a neznalosti pramenící názorová extremita představuje značné nebezpečí. Předpokladem k jeho zvládnutí je zlepšené středoškolské vzdělávání i možnost právě v diskuzních setkáváních v rámci vzdělávání vysokoškolského posunovat názorovou zralost do lepších vod.

Více než přiznává současná etická literatura se kloní studenti k významu osobního podílu na utváření zdraví a k diferenciaci např. plateb pojištění podle životního způsobu. Jistý radikalis­mus patří k věku studentů a malým osobním zkušenostem. Diskuze již v 1. ročníku může však být prvním krokem k přiměřené toleranci a úctě k individuálnímu svobodnému rozvrhu života, včetně vymezení odpovědnosti, jež ke svobodnému řešení vždy náleží. Dělení odpovědnosti za zdraví a nemoc v rámci zdravotnického systému je třeba zvažovat nově v odkazu na stále větší možnosti zásahů do nejniternějších oblastí, stále větších možností řešení otázek života, kvality života a smrti. Má-li pacient přežít takto intenzivní zásahy a léčbu, musíme jej do kruhu odpovědnosti přibrat a společně znovu položit základní filozofické otázky, např. co je tělo, co jsem já a kdo je ten druhý, ocenění konečnosti a každodennosti atp.

V mnoha směrech jsou naši studenti liberální, ne však v případě práv pacientů, kde předjímají profesionální ostražitost a negativní obraz „plnoprávného“ pacienta. Může se zde promítat i stále nepříliš dobré právní povědomí české veřejnosti a zvlášť mladé populace a svou roli sehrávají i nevhodně medializované případy, což ve výsledku vede ke zvýšeným obavám z aplikace práva v lékařské praxi. Zvyšující se zasahování právních momentů do zdravotnictví pak nepřinese toužené zlepšení, ale jakoby paradoxně spíše větší složitost a mnohokráte i větší nejistotu na všech stranách. Zdravotnictví předvádí v celé šíři a intenzitě až zarážející stávající situaci celé společnosti u nás.

Vezmeme-li v úvahu celoroční projevy těchto studentů v různých formách výuky (přednášky, eseje, semináře) a především jejich písemné projevy, z  některých indicií usuzujeme, že přichází nová generace mediků. Nápadně mnozí si uvědomují aktuální společenské i globální problémy. V medicíně i společnosti postrádají podstatné znaky lidskosti a přirozenosti a chtějí je obnovit. Vyjadřují odhodlání systém měnit, aby více vyhovoval lidským potřebám a ne jen odborníkům. Uvědomují si limity moderní superspecializované medicíny a naději vidí v celostních přístupech, hlavně psychosomatickém modelu, daleko méně v ekologickém či veřejně-zdravotnickém přístupu. Mnozí touží po systému, kde se lékaři nebudou nadřazovat, kde bude prostor pro spravedlnost, iniciativu, osobitost, přirozenost. Někteří vyjadřují zralé mentální postoje, jež jsou vyspělejší, než odpovídá jejich věku. Čerpají z myšlenek zkušených autorů, ale přetvářejí kritické myšlenky do silného generačního přesvědčení, že změna současných přístupů ke zdraví a nemoci a nemocným je nevyhnutelná a stávající stav neudržitelný. Někteří studenti vyjadřují odhodlání být a zůstat poctivými, neuhnout ze své cesty ani za cenu nepohodlí a konfliktů. Tato generace studentů lékařství je podle nás i dobrou vizitkou práce středoškolských profesorů a přece jen jisté demokratizace společnosti či alespoň všedního života v posledních 20 letech. Svou snahou o změnu a leckdy i věkově neadekvátní moudrostí v úvahách o medicíně a společnosti vzbuzují a zasluhují naši pozornost.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

PhDr. Eva Křížová, Ph.D.

Karoliny Světlé 31, 110 00 Praha 1

e-mail: evakriz@centrum.cz