Základy kognitivní, afektivní a sociální neurovědy: XV. Morální rozhodování

Overview

Tři hlavní klasické morální teorie západní myšlenkové tradice jsou

• teorie ctnosti,
• deontologie,
• utilitarismus.

Sociálně intuitivní model současné morální psychologie (Haidt a Kesebir, 2010) vychází se tří principů:

1. intuitivní prvenství, nikoli diktatura emocí lidé hodnotí sociální objekty téměř okamžitě, tato hodnocení je možné tlumit nebo měnit vědomou vůlí jen obtížně, morální soudy a chování, jakož i morálně nabitá ekonomická rozhodnutí aktivují oblasti mozku, jejichž činnost je podkladem emocí, psychopati jsou emočně defektní; morální rozlišování se objevuje v raném dětství, ovlivněním emocí lze ovlivnit usuzování, své morální soudy lidé někdy nejsou s to vysvětlit, uvažování je často vedeno emocemi, za politickým rozhodnutím jsou často intuice, nikoli uvažování, výzkum prosociálního chování rovněž ukazuje na intuice, nikoli na uvažování.
2. smyslem morálního uvažování je sociální aktivita;
3. morálka váže a staví.

Klíčová slova:
morální teorie, současná morální psychologie, teorie základů morálky.

Úvod

V kulturním okruhu označovaném jako „západní“ se potkáváme se třemi skupinami teorií, které morálku vysvětlují (4):

1. Teorie ctnosti,

jejímiž představiteli jsou zejména Platon (427–347 př. n. l.) a Aristoteles (384–322 př. n. l.). Platon měl za to, že lidé jsou nositeli tří druhů duše:

• vegetativní, vázané na játra,
• vášnivé, vázané na srdce, a
• rozumové, vázané na mozek.

Ctnostmi těchto duší jsou

• uměřenost,
• statečnost, a
• moudrost.

Vrcholnou ctností, která vzniká jejich splynutím, je spravedlivost. Morální člověk se proto chová uměřeně, statečně, moudře a je spravedlivý.

Platonův žák Aristoteles byl přesvědčen, že základem etiky je hledání dobra a cesty směřující k jeho dosažení. Dobrem je blaženost, což je duševní činnost shodná s rozumem.

2. Deontologická teorie,

jejímž vrcholným představitelem je Immanuel Kant (1724–1804), tvrdí, že morální chování není heteronomní, do lidí vložené Bohem nebo zákony, ale autonomní, založené na povinnosti a rozumu. Kantův kategorický imperativ, základní trojčlenné pravidlo lidského morálního chování deontologické teorie, říká:

„Jednej tak, jakoby se zásady tvého jednání a tvá vůle měly stát všeobecným přírodním zákonem. Jednej tak, aby vůle plynoucí z mravní zásady mohla sama sebe považovat za všeobecně zákonodárnou. Jednej tak, aby ses choval k lidství ve své osobě i v osobě druhého člověka jako k účelu, nikdy jako k prostředku."

Dentologická teorie tedy klade důraz na úmysly vedoucí činy, nikoli na jejich důsledky. Musíme plnit svou povinnost, říká deontologická teorie, a to z příkazu čistého rozumu a kategorického imperativu. Jde o povinnosti, které má jeden svobodný a rozumový člověk vůči druhému. Cílem není dosahovat co největší štěstí, ale vědomí, že jsme neporušili práva druhých lidí (18).

3. Utilitaristická teorie,

jejímiž představiteli jsou Jeremy Bentham (1748–1832) a John Stuart Mill (1806–1873), má za to, že morální je jednání, jehož důsledkem je největší dosažitelná míra štěstí pro největší počet lidí. Za štěstí považuje teorie v původní podobě slast nebo nepřítomnost bolesti. Teorie má přitom na mysli diferencované podoby obou těchto stavů, nikoli pouhé sycení afektu.

Utilitární teorie má za to, že činy mají být hodnoceny dle důsledků. Současné podoby utilitární teorie spíš o největší míře štěstí pro všechny uvažují o distribuci štěstí ve společnosti. Společnými znaky obou teorií je důraz na úspornost. Etiku lze vyvodit podle nich z jednoho základního pravidla a přesvědčení, že morální rozhodnutí jsou spíše rozumová, než by vznikala na základě pocitů či intuice.

Současná morální psychologie

Současná morální psychologie se pokouší postihnout morální rozhodování v rozlišných kulturách, kromě toho interakce psychologických mechanismů a sociálních struktur.

Jonathan Haidt proto r. 2007 (16, 17) místo obsahu morálních témat, spravedlnosti, práv a prosperity, definoval funkci morálních systémů slovy:

Morální systémy jsou provázané množiny hodnot, ctností, norem, pokynů, identit, institucí, technologií a vyvinutých psychologických mechanismů, které spolupracují za účelem potlačení nebo regulace sobectví a činí sociální život možným.

Základní principy současné morální psychologie, která je výsledkem součinnosti evoluční a sociální psychologie, kognitivní a sociálně afektivní neurovědy, antropologie i filosofie, jsou tři (17):

• A. Prvenství, nikoli diktatura emocí;
• B. Smyslem morálního uvažování je sociální aktivita;
• C. Morálka váže a staví.

A. Prvenství, nikoli diktatura emocí

Existují dva druhy morální kognice:

• morální intuice, a
• morální rozhodování (soud).

• Morální intuice

jsou stavy, kdy se v lidském vědomí, nebo na jeho periferii objeví pocity typu „líbí, nelíbí, dobrý, špatný“. Pocity hodnotí charakter nebo činy, aniž by si lidé byli vědomi, že přemýšleli, vážili důkazy nebo vyvozovali závěry. Morální intuice patří mezi mnoho automatických procesů vytvářejících většinu lidského duševního života. Na rozdíl od velkého počtu jiných automatických procesů je součástí morální intuice hodnocení.

Morální intuice rozlišují dobré od špatného. Nevyžadují zvláštní duševní úsilí, jsou rychlé, nezáměrné, nevědomé. Do vědomí vstupují jen jejich výsledky. Nekladou nároky na vědomou pozornost. Předpokládá se, že jsou výsledkem paralelně distribuovaného zpracovávání informací.

• Morální uvažování (soudy)

jsou na rozdíl od morálních intuicí vědomá duševní činnost daná transformováním získaných informací o lidech a situacích s cílem dospět k morálnímu soudu. Na rozdíl od morální intuice je morální uvažování pomalé a namáhavé, záměrné, kontrolovatelné a sledovatelné krok za krokem. Klade značné nároky na vědomou pozornost, jejíž zdroje jsou omezené. Předpokládá se, že morální uvažování je výsledkem sériového zpracovávání informací. Závěry velkého počtu studií dokazují prvenství emocí v průběhu morálního rozhodování. Haidt a Kesebir (17) je shrnuli do deseti bodů:

1. Lidé hodnotí sociální objekty téměř okamžitě, tato hodnocení je možné tlumit nebo měnit vědomou vůlí jen obtížně.

2. V průběhu morální soudů se aktivují oblasti mozku, které mají vztah k emocím.

Aktivace nebo naopak útlum neuronálních sítí mozku, jejichž činnost je podkladem emocí a pocitů je úměrná uspořádání experimentu (20). V průběhu experimentů vyšetřujících neuronální podklady morálního rozhodování bývají modelem etická dilemata.

Hojně využívané je dilema výhybky.

Představte si železniční trať ve tvaru písmene Y. Na jednom rameni pracuje pět dělníků, na druhém pracuje dělník jeden. Nikdo z nich netuší, že se po rovném rameni rychle blíží nekontrolovatelná drezína. U rozvětvení trati je výhybka. Vaší povinností je výhybku přehodit. Přehodíte-li ji na jedno rameno, zahyne pět lidí, přehodíte-li ji na rameno druhé, zahyne jeden člověk.

Většina lidí odpovídá, že by přehodili výhybku tak, aby zahynul jeden člověk.

Nyní si představte stejné dilema v odlišném uspořádání. Trať je nevětvená, pracuje na ní pět nic netušících dělníků. Po trati se řítí nekontrolovatelná drezína. Nad tratí je vysunutý můstek. Dolů se dívá nic netušící statný člověk. Jestliže ho shodíte dolů, zahyne, ale jeho tělo zastaví drezínu. Tím byste zachránili pět životů.

Většina lidí odpoví, že by tohoto činu nebyli schopni, přestože výsledek je stejný jako v předchozím případě (obr. 1). Greene et al. (12, 13, 14) tento paradox teoreticky vysvětlil existencí dvou systémů zpracovávání morální informace:

První systém je doménově specifický, emoční a sociální systém, jenž je evoluční dědictví získané od primátů.

Druhý systém je doménově neutrální systém abstraktního uvažování, který jsou lidé schopni užít ve všech možných směrech, včetně tvorby morálních soudů.

Lidské morální uvažování je pak podmíněno souhrou činnosti obou systémů. Doménově specifický systém nedovolí shodit člověka na trať vlastníma rukama. Doménově neurální systém abstraktního uvažování dovolí přehodit výhybku. Greene et al. (12) totiž rozlišili osobní a neosobní narušení morálního chování a osobní a neosobní morální soudy.

Narušení morálního chování je osobní tehdy, jestliže pravděpodobně způsobí:

• a) vážnou tělesnou újmu,
• b) konkrétnímu člověku,
• c) tím způsobem, že poškození není důsledkem odklonění existující hrozby na někoho jiného. Jestliže tato kritéria naplněna nejsou, je narušení morálního chování neosobní.

Experimenty Greeneovy skupiny (12) byly o dva roky později zopakovány a rozšířeny o dvě další úrovně analýzy (14). Zopakován byl experiment porovnávající aktivitu mozku při osobním morálním soudu (dilema můstku nad tratí) s jeho aktivitou při ne-osobním morálním soudu (dilema výhybky).

Následovala další úroveň analýzy označená jako analýza 1, v jejímž průběhu byla porovnána aktivita mozku při osobním morálním rozhodování považovaném za snadné (dilema infanticidy, v jehož průběhu se mladistvá těhotná matka v intolerantní společnosti rozhoduje, zda ukončit nebo neukončit těhotenství) s aktivitou mozku při osobním rozhodování považovaném za nesnadné. To je dilema plačícího dítěte:

Ve sklepě vesnice obsazované nepřátelskými vojáky, kteří mají rozkaz zabít, koho najdou, se skrývá lidská skupina. Členem skupiny je matka s malým dítětem, které se rozpláče. Zabije matka své dítě, aby jeho pláč nepřilákal vojáky?

Následná úroveň analýzy označované jako analýza 2 porovnala aktivitu mozku lidí rozhodujících při osobním nesnadném rozhodování utilitárně (zabití plačícího dítěte je přiměřené, zachrání život celé skupině) a neutilitárně (zabití plačícího dítěte je nepřiměřené).

Zjednodušeně řečeno: osobní a neutilitární řešení dilematu aktivují činnost funkčních systémů mozku odpovídajících za emoce a sociální analýzu. Považují se za vývojové dědictví po sociálních primátech. Tento doménově specifický systém nedovolí shodit člověka na trať vlastníma rukama.

Neosobní a utilitární řešení dilemat aktivuje „kognitivní“ oblasti mozku (obr. 2, 3). Doménově neutrální systém abstraktního uvažování dovolí přehodit výhybku. Což se považuje za výsledek učení a utilitární kulturní tradice (21).

Koenigsova skupina (19) doložila u šesti pacientů abnormálně utilitární chování v průběhu řešení jedné třídy morálních dilemat (obětovat jeden život za záchranu většího počtu životů) jako důsledek ložiskového poškození ventromediální prefrontální kůry. Jiné druhy morálních dilemat řešili tito pacienti bez odchylek.

3. Morálně nabitá ekonomická rozhodnutí rovněž aktivují oblasti mozku, které mají vztah k emocím.

Sanfey et al. (27, 28) nechal hrát ekonomickou hru „Konec smlouvání“ 19 zdravých pokusných osob, případných příjemců nabízeného podílu. Činnost jejich mozku při spravedlivé a nespravedlivé nabídce sledovali pomocí funkční magnetické resonance (fMR). Předpokládali, že nespravedlivé nabídky budou aktivovat kognitivní i emoční oblasti mozku, kromě toho míra aktivace bude odpovídat rozdílům v odpovědi potenciálních příjemců.

Podle očekávání aktivovaly nespravedlivé nabídky přední insulární kůru, která se podílí na zpracovávání emocí, například hnusu, a skrývá se v rýze mezi čelním a spánkovým lalokem a dorsolaterální prefrontální kůru (BA 46), která se podílí na kognitivních operacích. Podstatně zvýšená aktivita insulární kůry v průběhu nespravedlivé nabídky odpovídá vysokému podílu emocí na ekonomickém rozhodování.

Greene a Paxton (15) zkoumali aktivitu mozku při čestných a nečestných rozhodnutích lidí konfrontovaných s možností nepoctivého zisku. Podle hypotézy, kterou označili pojmem „vůle“, je čestné rozhodnutí výsledkem aktivního odporu vůči „pokušení“. To odpovídá procesům umožňujícím odložit pocit odměny. Podle hypotézy označené pojem „slušnost“, je čestné rozhodnutí výsledkem toho, že lidé pocit „pokušení“ nemají.

V průběhu experimentu pokusné osoby předpovídaly výsledek hodu mincí. V části hodů oznamovaly svou předpověď předem. V některých kolech byly odměňovány za přesnost předpovědi, což umožňovalo podvádět. Řada pokusných osob se chovala nečestně, což vyplynulo z nepravděpodobné přesnosti předpovědí. Vyšetřování funkce mozku magnetickou resonancí svědčí pro hypotézu „slušnost“. Mozek lidí, kteří nekradli, nevykazoval v porovnání s činností, v níž možnost ke kradení nebyla, žádnou další aktivitu odpovídající kontrole.

Lidi, kteří se chovali nepoctivě, prozrazovala činnost těch oblastí prefrontální kůry, které odpovídají za kontrolu chování, a to jak ve chvíli, v níž se rozhodli k nepoctivému chování, tak ve chvíli, kdy se rozhodovali, že se budou chovat poctivě.

4. Psychopati jsou emočně defektní.

5. Morální rozlišování se objevuje v raném dětství.

6. Ovlivněním emocí lze ovlivnit usuzování.

Příkladem může být ovlivnění morálního rozhodování negativními emocemi, například emocí hnusu (25).

7. Své morální soudy lidé někdy nejsou s to vysvětlit.

Několik studií zkoumajících taková porušení pravidel, která nikoho dalšího nepoškozují, například postoje k rodině, která snědla vlastního psa, zjistilo, že účastníci experimentů říkají, že je něco morálně v nepořádku, ale vysvětlit pocit nedokáží. Morální soud zřejmě záleží na větším počtu intuitivních principů, které nejsou jen emocemi.

8. Uvažování je často vedeno emocemi.

9. Za politickým rozhodnutím jsou často intuice, nikoli uvažování.

10. Výzkum prosociálního chování rovněž ukazuje na intuice, nikoli na uvažování.

B. Smyslem morálního uvažování je sociální aktivita

Sama existence morálky se uvádí do vztahu k evoluci altruismu. Darwin se domníval, že altruismus zvířat a lidí je kromě jiného výsledkem skupinové selekce. Ta byla zpochybněna a nahrazena teorií příbuzenského výběru a recipročního altruismu, které byly postupně doplňovány dalšími teoriemi, z nichž některé byly testovány experimentálně. V současnosti však teorie skupinové selekce znovu ožila a prosazuje se zejména v podobě mluvící o ko-evoluci genů a kultury (1, 2, 3, 11, 23, 24).

C. Morálka váže a staví

Lze předpokládat, že morálku utvářela jak soutěž jedinců uvnitř vyvíjejících se lidských skupin, tak meziskupinovou soutěž. Lze předpokládat, že se evoluční mechanismy, které jsou „uvnitř hlavy“ a jsou tedy z valné části nevědomými automatismy, příkladem může být teritorialita a vytváření koalic, v posledních přibližně deseti tisíciletích vyvíjely společně s kulturními výtvory, jejichž příkladem jsou náboženství, právo a politické instituce.

V Původu člověka (The Descent of Man, 1871) Darwin předpokládal, že předmětem přírodního výběru jsou kromě jedinců i lidské skupiny. Měl za to, že morálka je adaptace zvyšující vnitroskupinovou kohezi, a tím i naději skupiny na přežití. Přitom si byl plně vědom problému černých pasažérů, respektive podrazáků uvnitř vlastní skupiny, jejichž existence a činnost směřuje proti vyšší efektivitě skupiny, a tím i proti skupinovému výběru.

Přírodní výběr na úrovni lidských skupin byl v 60. letech minulého století zamítnut pracemi Williamsovými (31) a proslulou Dawkinsovou studií pojednávající o „sobeckém genu“ (5). Dawkins v ní dokazuje, že altruistické činy jsou zdánlivé a lze je lépe vysvětlit sdílením genů.

Vliv obou autorů překonává teorie „významných přechodů“ (major transitions theory, 24), teorie dvojí dědičnosti (dual inheritance, 3) a značný počet současných molekulárně a populačně genetických studií.

Maynard-Smith a Szathmáry (24) dokazují, že vývoj od malých skupin primátů k velkým lidským společnostem má všechny znaky velkého evolučního přechodu. Jejich důkazem jsou lidská kolonizace celé planety, kontrola velkého počtu rozlišných ekosystémů a četnost meziskupinových srážek.

Teorie dvojí dědičnosti rozlišuje genetickou a kulturní informaci populace jako dvě informační množiny, které procházejí přírodním výběrem řadu generací. Genetické proměny jsou pomalé, dědí se z generace do generace, vertikálně. Přírodní výběr ovlivňuje genetickou informační zásobárnu („pool“) prostřednictvím výběru fenotypů, jednotlivých organismů. Kulturní proměny jsou rychlé, přenášejí se jak vertikálně, tak horizontálně uvnitř jedné generace. Lidé jsou ovlivňováni jak geneticky, tak kulturně (6–9). Jestliže se lidské skupiny začnou v některých proměnných chovat jednotně, například v druhu oblékání, rituálech a dalších druzích chování, které jsou znaky skupinové příslušnosti, pak snižují fenotypickou pestrost členů skupiny. Současně zvyšují fenotypické rozdíly mezi svou skupinou a jiným skupinami. Tyto kulturní vlivy tvoří z lidských skupin entity podobné organismům, takže mohou být předmětem přírodního výběru na úrovni skupin (22, 26).

Teorie základů morálky

Nová syntéza morální psychologie, které autoři říkají teorie základů morálky (moral foundations theory; 16, 17), vychází ze „stavebních kamenů“ morálky zjišťovaných u non-lidských primátů a z taxonomií morálních hodnot v různých kulturách světa (10, 29), zejména ze Schwederovy (30) etiky autonomie, společenství a posvátnosti (autonomy, community and divinity).

Teorie základů morálky je rozšíření sociálně intuicionistického modelu morálního rozhodování. Základy morálního rozhodování všech zkoumaných kultur lze shrnout do pěti pojmových dvojic

1. poškozování a pečování (harm/care)
   Tyto druhy chování se vyskytují u všech savců s vazbou mezi matkou a mládětem. Pečování savců je podkladem laskavosti, něžnosti, mírnosti a pečování o rodinu u lidí.
2. férovost a reciprocita (fairness/reciprocity)
   jsou založené na recipročním altruismu. Je podkladem spravedlnosti, práv a autonomie.
3. úzký kruh a loajalita (in-group/loyalty)
   mají vztah k evoluci lidských skupin schopných vytvářet proměnlivé koalice. Jsou podkladem patriotismu a sebeobětování ve jménu skupiny. Lze je považovat za pozadí hesla „jeden za všechny, všichni za jednoho“.
4. autorita a respekt (authority/respect)
   je výsledkem vývoje hierarchické struktury společností. Je podkladem vůdcovství a následování, úctou k legitimní autoritě a respektu k tradicím.
5. čistota a posvátnost (purity/sanctity)
   jsou výsledkem psychologie hnusu a znečištění. Je podkladem rozšířené představy vlastního těla coby svatyně narušované nemorální činností.

MUDr. František Koukolík, DrSc.

Oddělení patologie a molekulární medicíny

Národní referenční laboratoř prionových chorob

Thomayerova nemocnice

Vídeňská 800

140 59 Praha 4 Krč

E-mail: frantisek.koukolik@ftn.cz