Virová hepatitida B a C – základní informace

Overview

Formou přehledného referátu podáváme rozbor základních informací o původcích, epidemiologii, diagnostice a terapii virových hepatitid B a C. Zvláštní pozornost je věnována možnostem aktivní i pasivní imunizace, včetně postupů postexpozičních.

Nejdůležitější cestou přenosu infekce virem hepatitidy B je v současné době heterosexuální pohlavní styk. Následuje intravenózní aplikace narkotik, homosexuální aktivity a rizikové techniky pohlavního styku. Významnou cestou je i vertikální přenos z matky na plod. Virus hepatitidy B patří mezi nejsložitější DNA viry, v průběhu jeho replikačního cyklu je původní virová DNA přepisována do RNA a teprve podle této matrice vzniká nová definitivní virová DNA. Velmi složitou je rovněž interakce mezi virem a imunitním systémem hostitelského organismu. Výsledkem této interakce je jednak různý klinický průběh akutní infekce, jednak řada různých tzv. fází infekce. Tyto fáze lze většinou odlišit pomocí sérologických vyšetřovacích metod. Ke správné interpretaci jejich výsledků je však nezbytně nutné znát význam a funkci jednotlivých antigenů a příslušných protilátek. Význam těchto proteinů a jednotlivé sérologické nálezy jsou v článku podrobně vysvětleny. Indikací k zahájení specifické protivirové terapie je v současné době pouze chronická infekce virem hepatitidy B ve fázi aktivní replikace viru. Existují dvě základní možnosti terapie: interferon alfa a virostatikum lamivudin. V případě infekce virem hepatitidy B je dostupná jak pasivní, tak i aktivní imunizace. Obě varianty jsou v článku podrobně popsány, včetně indikací a vakcinačních postupů. Virus hepatitidy C byl identifikován až v roce 1989. Nejdůležitější cestou přenosu infekce do roku 1992 bylo přijetí krevního derivátu, po roce 1992, kdy se na transfuzních stanicích začaly používat detekční sety k průkazu anti-HCV protilátek, klesla incidence potransfuzní hepatitidy C téměř na nulu. Nejdůležitější cestou přenosu v současné době je intravenózní toxikomanie, ale nemalou měrou se na šíření infekce podílí i zdravotní péče. Základním sérologickým markerem HCV infekce jsou anti-HCV protilátky. Tyto jsou ukazatelem kontaktu člověka s virem, neznamenají automaticky prodělanou infekci. Spíše naopak. Protože infekce virem hepatitidy C přechází do chronického stadia až v 85 % případů, znamená pozitivita anti-HCV většinou aktivní infekci virem hepatitidy C. K průkazu aktivní infekce je nezbytně nutný pozitivní průkaz virové nukleové kyseliny v séru vyšetřované osoby. Standardní terapií chronické infekce virem hepatitidy C je v současné době kombinace pegylovaných interferonů alfa a ribavirinu. Touto terapeutickou variantou je dosahováno trvalé eliminace viru v přibližně 60 % případů. U infekce virem hepatitidy C dosud nemáme dostupnou specifickou preexpoziční ani postexpoziční profylaxi. Jedinou prevencí přenosu infekce je proto předcházení všem rizikovým faktorům přenosu, a to zejména při poskytování zdravotní péče.

Klíčová slova:
virus hepatitidy B – virus hepatitidy C – lamivudin – interferon – pegylovaný interferon – vakcinace.