O bolesti, utrpení a osamělosti starých lidí(Esej)

Autor, klinický psycholog a fi lozof, v eseji tematizuje tři otázky, které jsou v etapě stářínejpalčivější, protože bývají situačním rámcem utrpení a nemoci, ale i běžnou součástí existenciálníchpocitů u zdravých starých lidí. K tomu, aby exemplárně své názory ilustroval, si autor vybral biografi ea názory Friedricha Nietzsche (1844 . 1900), který měl lues a psychózu, a v jeho básnicko-fi lozofi ckémspise „Tak pravil Zarathustra“ se mu podařilo geniálním způsobem tyto názory vyjádřit stejně jakov poezii. Nietzsche hledal podobně jako další dva protagonisté eseje Imanuel Kant (1724 - 1804) a F.M. Dostojevský (1821 - 1881) odpovědi na otázky, které přes všechno své odmítání museli akceptovat(též T. G. Masaryk (1850 - 1937) se cítil ve vysokém věku osamělým). Autor polemizuje s Kantovýmkategorickým imperativem jako snahou po tom, aby se lidé přizpůsobili průměru. Konkrétně jenapříklad doložena progredující demence u Kanta z jeho korespondence, osamělost a utrpeníDostojevského, který trpěl epilepsií typu GM, a svoje stavy projíkoval do hrdinů svých románů.Autor varuje před falešným soucitem, který pacienti obvykle vycítí, a klade si po třicetileté praxiotázku, zdali jsou profesionálové na tyto otázky dostatečně připraveni. Soucit může být dotěrnýa vyděračský, autor soudí, že by mělo být konkrétně uplatňováno heslo z Mezinárodního roku stáří1999: Svět patří všem generacím.

Klíčová slova:
stáří, bolest, utrpení, osamělost, I. Kant, F. M. Dostojevský, F. Nietzsche.