Problematika zranění pohybového aparátu u golfistů

Souhrn

Jedná se rešeršní práci, která se zabývá problematikou výskytu zdravotních obtíží v oblasti pohybového aparátu u profesionálních a amatérských golfistů. Mezi oběma skupinami byly zjištěny výrazné rozdíly, které se týkají jak mechanismu, tak i lokalizace poranění. Kromě nejčastějších obtíží v oblasti bederní páteře se objevují u golfistů další zdravotní problémy, které zahrnují postižení oblasti ramenních pletenců, lokte, zápěstí a ruky, kompresivní zlomeniny obratlů a únavové zlomeniny žeber. Nejdůležitějším preventivním opatřením proti vzniku zranění je nácvik správné techniky golfového švihu a dostatečná příprava před tréninkem a samotnou hrou.

Klíčová slova:
bolest bederní páteře, zranění u golfistů, biomechanika golfového švihu, prevence

Úvod

Golf je hra pro všechny věkové kategorie. Hráči na standardním 18jamkovém hřišti nachodí v průměru 6,5 – 10 km a doba trvání jedné hry je cca 5 hodin. Golf patří mezi jednostranné sporty. Pohyb při golfovém švihu je specifický v tom, že při něm vzniká výrazná rotace trupu vůči pánvi. Během golfového švihu je bederní páteř vystavená značné kompresi, a to při anteriorní a posteriorní flexi, torzi a lateroflexi (9). Bylo zjištěno, že tlakové síly působí během golfového švihu na obratle L3/L4 až do osminásobku tělesné váhy hráčů (9, 15, 18).

Golfový švih můžeme rozdělit na 6 základních fází: základní postoj, nápřah, vrchol nápřahu, švih k míči, úder do míče a došvih (19). Existují dva základní typy švihu, a to klasický a moderní typ švihu. Většina hráčů však kombinuje švihové prvky obou stylů a vytvářejí si tak svůj individuální švih (19, 20, 25). Klasický švih pochází ze Skotska z počátku 20. století, kdežto moderní švih se představil až v 60. letech 20.století (20, 25).

Moderní švih klade důraz na výraznou rotaci ramen spolu se sníženou rotací kyčelních kloubů. Na rozdíl od klasického švihu nezvedá hráč patu přední nohy během provádění nápřahu, a tím dochází ke snížené rotaci kyčelních kloubů (obr. 1). Výrazný rozdíl je také v pozici pravé nohy, kdy u klasického švihu je tato noha ukročená do strany, přičemž u moderního švihu je v postavení kolmo na cíl.

Fáze švihu k míči začíná u moderního švihu pohybem v kyčelních kloubech, kdežto u klasického švihu začíná pohybem celého těla. (19) Došvih u klasického švihu je charakterizován vzpřímenějším postojem, kdežto u moderního švihu je došvih typický hyperextenzí hrudní páteře (pozice obráceného „C“) (obr. 2). Cílem této práce je zjistit nejčastější zdravotní obtíže u golfistů a možná preventivní opatření proti jejich vzniku.

Metody

Práce je koncipována formou rešerše. Zahraniční studie byly získávány z databází PubMed a SPORTDiscus. Byla použita tato klíčová slova: back pain in golf, „golf“ and „injury“, prevention of golf injuries, conditioning program for golfer, training program for golfer, golf biomechanics. Do práce byly zařazeny studie od roku 1990 do roku 2012 psané v anglickém jazyku.

Výsledky a diskuze

Přehled nejčastějšího výskytu zranění u golfistů dle jednotlivých studií znázorňuje tabulka 1. Nejčastější vertebrogenní obtíží profesionálních i amatérských hráčů je bolest bederní páteře (LBP). Výskyt LBP se u mužů pohybuje mezi 25–36 % a u žen mezi 22–27 % (10, 18, 19, 21). Následují obtíže v oblasti krční páteře a nejméně časté jsou problémy v oblasti hrudní páteře (1, 5, 10, 24). Jednotlivé studie však nespecifikují charakter postižení v daných oblastech (tab. 1).

Další skupinou jsou obtíže v oblasti ramenního kloubu, především vedoucí strany, které zahrnují záněty šlach rotátorové manžety, posteriorní glenohumerální subluxace, akromioklavikulární dysfunkce a artritidy (1, 2, 12,18). Podíl zranění ramenního kloubu se u golfistů pohybuje cca mezi 5–19 % všech zranění (3).

Zranění v oblasti loketního kloubu se vyskytují mezi 7–27 % všech zranění a častější jsou u amatérských hráčů (3). Typickou diagnózou jsou epikondylitidy, které vznikají především následkem přetížení či nárazem holí do země místo do míče (3, 27). U hráčů, hrajících na pravou stranu, se především vyskytuje mediální epikondylitida pravého loketního kloubu a laterální epikondylitida levého loketního kloubu (3, 21, 26). Laterální epikondylitida postihuje amatérské golfisty častěji než profesionály (3, 27) a u amatérů se objevuje laterální epikondylitida pětkrát častější než mediální (21, 26). Za příčinu vzniku mediální epikondylitidy se považuje především náhlé zpomalení při švihu, kdežto laterální epikondylitida vzniká hlavně přetížením (26).

Zranění v oblasti zápěstí tvoří 13–20 % ze všech zranění u amatérů a 20–27 % u profesionálů (18). V této lokalitě se vyskytují zejména fraktury, subluxace kloubů a přetížení ligament, především adduktorů, flexorů a extenzorů. U hráčů, hrajících na pravou stranu, dochází k poranění levého zápěstí, které je především způsobeno udeřením hole do země místo do míče, nebo nesprávnou technikou golfového švihu (3, 22, 26).

Murray (18) ve své studii uvedl, že u golfistů, hrajících na pravou stranu, dochází často k mikrotraumatu svalu m. flexor carpi ulnaris dx. kvůli velkým silám produkovaných těsně před úderem do míče, a to zejména když hráči následně udeří do země. Začátečníci jsou náchylní spíše k přetížení svalu m. extenzor carpi ulnaris, a to z důvodu nesprávné techniky golfového švihu. V prevenci těchto zranění je důležitá jak správná technika golfového švihu, tak i správně nastavená výška hole. U amatérských golfistů se vykytuje také fraktura os hamatum, která vzniká zejména náhlou změnou držení golfové hole (18).

Dle autorů Wiesler a Lumdsen (18) je mezi profesio­nálními golfisty nejčastější zranění horní končetiny v oblasti ruky a zápěstí, kdežto u amatérů je to loketní kloub. Uvádějí, že většina těchto zranění vzniká přetížením a že věk, schopnost hráče, výbava a technika golfového švihu zde hraje také důležitou roli.

Zranění dolních končetin nejsou v golfu příliš častá. Nedochází ani k častému zranění v oblasti kyčelních kloubů, ačkoliv při švihu dochází k poměrně vysokému stupni jejich rotace (3).

Některé studie zaznamenaly u golfistů frakturu pately. Ačkoliv tlakové síly působící na kolenní kloub při golfovém švihu jsou velké, nejedná se o běžné zranění golfistů. Největší tlakové síly, působící na pravý kolenní kloub, byly zaznamenány (u hráčů hrajících na pravou stranu) na vrcholu nápřahu (540 N) a na levé koleno při úderu do míče a došvihu (756 N) (18).

Studie autora Gregori (18) zkoumala 2 hráče golfu s bolestí bérce v předešlých měsících, kteří podstoupili ultrazvukové a rentgenové vyšetření, kdy byla oběma zjištěna kompresní fraktura levé tibie. Oba uváděli ostrou bolest při golfovém švihu. Dle studie je rizikem zranění této fraktury opakovaná torze levé tibie při fázi došvihu u hráčů hrajících na pravou stranu.

Další skupinou jsou únavové zlomeniny žeber. Lee v roce 2009 (13) provedl systematický přehled studií zabývajících se únavovými frakturami u golfistů. Nejčastěji se u hráčů vyskytovala únavová fraktura žeber, a to především u začínajících golfistů, kteří se intenzivně věnovali tréninkům. Jednalo se zejména o frakturu 4.–6. žebra. Hráči popisovali příznaky jako postupný vznik bolesti na posterolaterální části hrudníku. Diagnóza byla určena obvykle se zpožděním. Rentgenové snímky zlomenin byly často nejasné a pro potvrzení diagnózy bylo zapotřebí scintigrafie. Léčba probíhala obvykle bez komplikací a hráči se mohli většinou bez  jakýchkoliv problémů vrátit ke golfu. Jako příčinu vzniku zlomeniny žeber na levé (vedoucí) straně uvádějíí autoři opakované zasažení země golfovou holí a únavu m. serratus anterior sin. (u hráčů, hrajících na pravou stranu). EMG vyšetření prokázalo konstantní aktivitu m. serratus anterior vedoucí strany, zatímco m. serratus anterior dx. vykazoval daleko menší aktivitu. Při intenzivním a častém tréninku tak může dojít ke snížené aktivaci m. serratus anterior vlivem únavy. Následkem dochází k posunu tlakových a tahových sil směrem k posterolaterální části žeber.

Lord a spol. (17) zaznamenali 19 případů únavových zlomenin žeber u golfistů (13 mužů a 6 žen, věk 29-51 let). Všechny zlomeniny se vyskytovaly na posterolaterální straně žeber. Z celkového počtu mělo 9 hráčů frakturu více než jednoho žebra a 16 hráčů bylo zraněno na levé (vedoucí) straně hrudníku. Téměř všichni byli začátečníci. Autoři studie tvrdí, že únavová zlomenina žeber u golfistů může souviset s neustálou aktivitou musculus serratus anterior sin. během švihu, který vyvíjí velký tlak na žebra, což může vést až k jejich fraktuře, ale také s vysokou intenzitou hraní. Doporučují proto zaměření se na posílení svalu m. serratus anterior jak při následné rehabilitaci, tak hlavně v přípravném programu pro golfisty. 

Orava a spol. (23) zaznamenali 5 případů únavových zlomenin žeber u začínajících golfistů středního věku, hrajících na pravou stranu. U 4 hráčů byly fraktury diagnostikovány na pravé straně (6.–7. žebro). Pouze u jednoho hráče byla fraktura 3. žebra vlevo. Vzhledem k difuzním bolestem v oblasti hrudního koše se mohou příznaky jevit pouze jako myofasciální bolesti. Autoři uvádějí, že pokud bolesti přetrvávají delší dobu, měli by hráči podstoupit rentgenové vyšetření hrudníku.

Lin a spol. (16) zkoumali 11 amatérských golfistů, kteří udávali bolesti na anteriorní, posteriorní a laterální straně hrudníku. Všichni byli začátečníci a hráli na pravou stranu. V šesti případech byla diagnostikována fraktura žeber na pravé straně a v osmi případech na levé (z toho 3 hráči měli zlomeninu žeber na obou stranách hrudníku). Všichni hráči měli frakturu na posterolaterální straně žeber. Autoři uvádějí, že díky včasné diagnostice a klidovému režimu po dobu 4–8 týdnů dochází k zmírnění bolestí a výraznému zlepšení stavu hráče.

Neměli bychom opomenout ani další neobvyklá zranění, např. poranění hlavy způsobené zásahem míče, které je nejčastějším důvodem hospitalizace dospělých hráčů golfu (18).

Při nápřahu může dojít k zatížení oblasti zad při nekoordinované rotaci páteře či zranění v oblasti ramennního kloubu při kompresi svalů rotátorové manžety, subakromiální a subdeltoideální bursy. Pokud hráč drží hůl příliš pevně, hrozí zde riziko zranění loketního kloubu, zápěstí, a to především levé horní končetiny (27).

Vrchol nápřahu je rizikový především při nekoordinované rotaci páteře. Nápřah by měl proto hráč provádět s ohledem na své individuální vlastnosti (např. věk, výška apod.), aby předešel zranění v oblasti kyčelních kloubů a páteře. Konečná fáze nápřahu, při které dochází k maximální addukci levé horní končetiny, je riziková i pro ramenní kloub, kdy může vzniknout dorzální instabilita ramenního kloubu a sekundárně vzniklý impingement syndrom (3). Při fázi švihu k míči hrozí především riziko zranění v loketního kloubu, zápěstí a ruky, a to především při úderu holí do země (27).

Těsně před úderem do míče dochází k výrazné aktivaci flexorů předloktí hráče. Vzniká zde proto často zranění zápěstí a loketního kloubu, a to zejména pokud hráč udeří holí do země namísto do míče (18, 27). V momentě úderu do míče vzniká výrazná tlaková síla na levou nohu a levý kyčelní kloub, což může vést ke zranění těchto oblastí, a to zejména u starších hráčů s osteoporózou či osteoartritidou. Těsně po úderu je rizikovým faktorem tzv. crunch faktor, a to pro vznik zranění v oblasti bederní páteře (3).

Došvih je však pro bederní páteř nejrizikovější fází. Nebezpečí vzniká především tehdy, pokud dochází k větší rotaci páteře nebo fáze zpomalení skončí náhle. Moderní typ švihu je kvůli hyperextenzi hrudní páteře při došvihu nejrizikovější (3). Místa výskytu nejčastějších zranění během jednotlivých fází švihu znázorňuje obrázek 3.

Závěr

Mezi profesionálními a amatérskými hráči nacházíme ve výskytu zranění značné rozdíly. Příčinou řady zranění u amatérských hráčů je především nesprávná technika golfového švihu. Příliš silný nebo rychlý švih, špatné držení hole, úder golfové hole o zem a nedostatečná příprava před hrou patří mezi hlavní příčiny zranění u amatérských hráčů. U profesionálních hráčů, kteří trénují intenzivně, je cca 80% zranění způsobeno přetížením. Roční výskyt zranění souvisejících s golfem se u amatérských hráčů odhaduje mezi 25,2 % - 62 % s menšími rozdíly mezi muži a ženami. Na amatérského hráče připadá mezi 1,19 až 1,31 zranění za rok, kdežto u profesionálů se toto číslo blíží již ke dvěma za rok, což souvisí především s vyšší intenzitou tréninku. Mnoho zdravotních potíží se však může zmírnit či odstranit pouhou změnou techniky golfového švihu a přizpůsobením se celkovému a aktuálnímu stavu hráče (3, 27).

Nejdůležitějším preventivním opatřením proti vzniku zranění u golfistů je nácvik správné techniky golfového švihu, která by měla být uzpůsobena individuálním vlastnostem hráče (25). Zranění při golfu jsou také často způsobena nedostatečnou přípravou před tréninkem či samotnou hrou. Hráč by měl proto provádět ideálně 10 -15minutové cvičení (warm-up a strečink) před každým tréninkem (27). Důležité je také dlouhodobé cvičení před začátkem golfové sezony, a to zejména u profesionálů, starších hráčů a těch, kteří své sportovní aktivity omezují pouze na golf (25). Tréninkový program by měl zvláště upřednostňovat cviky, které zlepšují flexibilitu a sílu svalů, které se při golfovém švihu zapojují nejvíce. Přestože je golf považován za méně náročnou sportovní aktivitu, měla by být věnována zvláštní pozornost kardiovaskulárnímu systému. Aerobní trénink (turistika, cyklistika atd.) před zahájením sezony může zlepšit výkon hráče, snížit jeho únavu, a tím i náchylnost ke vzniku zranění (4, 6, 7, 8, 14, 27, 28).

Příspěvek vznikl s podporou VZ MŠMT ČR MSM 0021620864 a v rámci Programu rozvoje vědních oblastí na UK č. P38.

Adresa pro korespondenci:

MUDr. David Pánek, Ph.D.

FTVS UK

J. Martího 31

162 52 Praha 6