Mladá naděje oboru pracovní lékařství

Perspektivy národa, kterému se rodí málo dětí, jsou chmurné. Jeho příslušníků ubývá a i kdyby jeho členové byli jakkoliv schopní, pracovití a dokonalí, jejich vlast časem převezmou jiné národy, které budou mít početnější potomstvo. Území jednoho národa se stane vlastí jiných národů s odlišnými zvyky, tradicemi, způsoby myšlení i představami o tom, co je správné.

A jaké mohou být perspektivy lékařského oboru, ze kterého vykoná kvalifikační atestaci v průměru přibližně jeden lékař ročně? Nehrozí mu snad takový osud, jako oborům hygiena výživy, hyperbarická a letecká medicína nebo hygiena obecná a komunální, které byly zrušeny s odůvodněním, že je o ně malý zájem a že počet lékařů, kteří se v něm kvalifikují, je minimální? A není takovým medicínským oborem pracovní lékařství?

Připustíme-li určitou analogii mezi národem a lékařským oborem či lékaři, kteří se mu věnují, je analogií vlasti obsahová náplň oboru. A o tuto vlast skomírajícího národa by se rády utkaly jiné národy, které už dávají najevo své nároky a požadavky. V případě pracovního lékařství by se jistě snadno našli příslušníci jiných oborů, kteří by ochotně převzali roli pracovních lékařů. Existují úvahy o tom, že posudkovou část pracovního lékařství včetně uznávání nemocí z povolání by mohli převzít posudkoví lékaři, pracovnělékařské služby již nyní poskytují z rozhodující části všeobecní praktičtí lékaři, posuzování kožních nemocí z povolání provádějí v plné šíři de facto dermatovenerologové a pracovní lékaři jejich postup jenom formálně zastřešují, o stejnou posudkovou roli se v řadě případů ucházejí i lékaři jiných oborů, především pneumologové (zejména v případech posuzování astmatu bronchiálního) nebo ortopedi – a mnohdy jenom platné předpisy (které však mohou být snadno a rychle změněny!) brání tomu, aby se pracovní lékařství nerozplynulo a nepředalo své kompetence řadě jiných lékařských oborů.

Úvahy o tom, jak tato situace vznikla, by byly zajímavé a nepochybně i přínosné. Patřím mezi zastánce názoru, že nebylo šťastné, že se klinické pracovní lékařství spojilo s hygienou práce v jediný obor (čímž hygiena práce jako samostatný obor de facto zanikla), nebo že bylo po určitou dobu pracovní lékařství základním lékařským oborem. Polemiku na toto téma ale nechci již otevírat. Důležitější je nalézt cestu ke změně trendu, který obor pracovní lékařství provází již řadu let a vedl k jeho nynější situaci.

Nelze si činit iluze, že by některé obory předaly část své nynější náplně pracovnímu lékařství. Praktičtí lékaři se nevzdají své role při poskytování pracovnělékařských služeb, kromě jiného i s odůvodněním, že pracovních lékařů je jen velmi málo, ubývá jich a není naděje, že by mohli sami zvládnout tak rozsáhlé a tak masově realizované povinnosti, které pracovnělékařským službám vymezila (shodou okolností především na základě požadavků a naléhání pracovních lékařů) platná legislativa. Návrhy některých pracovních lékařů, že alespoň poskytování pracovnělékařských služeb těm pracovníkům, jejich práce je spojena s těmi nejvyššími zdravotními riziky, by mělo být vyhrazeno jenom pracovním lékařům, vyznívají opakovaně naprázdno. Jenom nezájem lékařů některých oborů o posudkovou činnost umožňuje, aby se určitými posudkovými aktivitami zabývali právě pracovní lékaři. Ale co když se zájmy neurologů, ortopedů a dalších odborníků změní a oni budou usilovat o stažení posudkového procesu do rámce svého vlastního oboru? Dokáží pak pracovní lékaři takovému tlaku vzdorovat nebo mu podlehnou? Kupodivu není pro budoucnost pracovního lékařství příznivá ani skutečnost, že hygienické poměry na pracovištích se významně zlepšují a že v průběhu let klesá počet zjištěných nemocí z povolání (a že jde většinou o stavy z lékařského hlediska méně závažné, než tomu bývalo v minulosti). Jaký by byl asi osud infekcionistů, kdyby dokázali eliminovat infekční a parazitární nemoci takovým způsobem, že by přestaly být společenským problémem a jejich četnost by se pronikavě snížila? A co by se nejspíše stalo s onkology, kdyby lidstvo přestalo v důsledku jejich úspěšné preventivní práce trpět zhoubnými nádory, nebo jakou roli by asi ve zdravotnictví zaujali stomatologové, kdyby byli tak dobří, že by se jejich zásluhou podařilo zabránit vzniku zubního kazu a parodontózy? Budou pracovní lékaři při svých preventivních aktivitách tak úspěšní, že přestanou být společensky potřební?

Jsem toho názoru, že cestou k optimalizaci perspektiv pracovního lékařství nejsou ani le­gislativní opatření. V nynější době nelze nikoho přimět k tomu, aby se stal pracovním lékařem, nebude-li mít o tento obor zájem, resp. nebude-li se mu práce v tomto oboru jevit jako společensky vážená a uznávaná, dobře honorovaná a s jasnou příznivou budoucností. Již dávno pominula doba, kdy o specializačním oboru mladého lékaře rozhodoval ředitel toho zdravotnického zařízení, kam tento lékař po promoci nastoupil (nebo doba, kdy se o osudu nastupujícího lékaře rozhodovalo prostřednictvím tzv. umístěnek).

Chce-li pracovní lékařství vzdorovat výše zmíněným okolnostem a tlakům, mělo by těžiště svých aktivit přenést do oblasti ergonomického poradenství. Finanční prostředky investované zaměstnavateli podle rad pracovních lékařů do úpravy ergonomických poměrů na pracovištích mohou být velmi rychle zhodnoceny. Je třeba, aby z podnětu pracovních lékařů byla na pracovištích realizována taková opatření, aby byl co nejvíce a co nejefektivněji využit pracovní potenciál zaměstnanců. Kdyby se úpravou výšky sedadla či pracovní plochy, optimalizací osvětlení či tepelné pohody, rozmístěním pracovníků a jejich správnou stimulací či celou řadou dalších opatření navodilo zvýšení pracovního výkonu třeba jen o jediné procento, nebo snížení počtu pracovních chyb, mělo by to dalekosáhlé příznivé ekonomické dopady. Zaměstnavatelé by si pak uvědomili, jak užiteční, potřební a přínosní jsou pro ně pracovní lékaři a ucházeli by se aktivně o jimi poskytované poradenské služby. Ty jsou sice již nyní teoreticky součástí oboru pracovní lékařství, ale jejich reálné poskytování a z nich vyplývající přínos jsou ve většině případů jen minimální. V zemích, kde jsou pracovní lékaři zaměřeni především na ergonomické poradenství a na optimalizaci pracovního procesu ze zdravotnického hlediska (namísto toho, aby řešili otázky odhalování a uznávání nemocí z povolání nebo aby prováděli jenom málo přínosné preventivní lékařské prohlídky, které mnozí zaměstnavatelé z řady důvodů považují v realizované podobě za zbytečné), patří k nejprestižnějším a nejlépe ho­norovaným odborníkům. O takovou práci je pak v těchto zemích mezi lékaři velký zájem a není nutné obávat se tam o perspektivy tohoto oboru. Pracovní lékaři by se tedy měli odborně zaměřit na to, co od nich budou zaměstnavatelé sami žádat, neboť budou správně přesvědčeni, že jim to přináší prospěch (zejména finanční), nikoliv na poskytování toho, co zaměstnavatelům (mnohdy proti jejich vůli) nařizuje platná (ale snadno změnitelná) legislativa. Bude-li pracovní lékařství takto zaměřeno, nebude možné, aby jeho roli zaujaly jiné lékařské obory, a jeho představitelé budou vážení, žádaní a dobře honorovaní, což nepochybně přivede do tohoto oboru velké množství mladých lékařů. Ti by se mohli stát jakýmsi „početným potomstvem“ našeho oboru a jeho nadějí. V tom spatřuji naši perspektivu. Obávám se, že bez takové změny hrozí pracovnímu lékařství podobný osud, jaký již potkal jiné lékařské obory, které měly přibližně stejný počet odborníků, jako má nyní pracovní lékařství, a nedokázaly se transformovat podle aktuálních požadavků stále se měnící společnosti.

Praha 31. 3. 2019

doc. MUDr. Evžen Hrnčíř, CSc., MBA