Zapomenutá osobnost opavského lékaře prof. MUDr. Cornelia Veitse

Trend zavádět specializovaná oddělení ORL na významnějších nemocničních pracovištích zasáhl v roce 1927 také opavskou Slezskou nemocnici (v následujícím roce přejmenována na Zemskou nemocnici), kdy Zemská správní komise pro Slezsko rozhodla o vytvoření samostatného ORL oddělení v Opavě (9). Zřízení tohoto oddělení bylo součástí dlouhodobé, systematické modernizace nemocnice dle aktuálních požadavků lékařské vědy do jakéhosi odborného a metodického centra oblasti, zahájené již na počátku 20. let 20. století. Postupně zde vznikala nová, dosud chybějící, specializovaná oddělení – oční (1921), RTG, porodní a gynekologické (1926), kožních a pohlavních chorob a v neposlední řadě také ORL (1928) (10). Současně probíhala rozsáhlá adaptace areálu a dle nároků nových pracovišť bylo také modernizováno vnitřní vybavení budov. Zřízením otorinolaryngologického oddělení – prvního svého druhu v československé části Slezska, druhého v zemi Moravskoslezské (po Brně) a třetího v českých zemích (po Praze a Brně) – se završil vývoj základních lékařských pracovišť v opavské zemské nemocnici (1).

Prvním primářem ORL oddělení byl k 1. 4. 1928 jmenován MUDr. Cornelius Veits, dnes poněkud pozapomenutá osobnost československé a evropské otorinolaryngologie, přicházející z Lékařské fakulty pražské Německé univerzity (4).

Cornelius Veits se narodil 28. 7. 1898 v chorvatském Osijeku (Esseg), v jižní části tehdejší Rakousko–Uherské monarchie, jako nejstarší syn armádního důstojníka Adolfa Veitse (nar. 18. 5. 1865, Volary) a Alžběty rozené Steinbachové (nar. 22. 10. 1873, Djagovar). Oba rodiče pocházeli z převážně německy mluvících oblastí – otec Adolf ze šumavských Volar, okres Prachatice a matka Alžběta z chorvatského Djagovaru, ze zdejší německé menšiny, tzv. Donauschwaben (11). Dětství prožil díky otcově profesi vojáka vyjma rodného Osijeku na dalších dvou místech – ve Vídni a v Praze. V hlavním městě monarchie se jeho rodičům narodil bratr Franz (19. 7. 1904) a Cornelius zde zahájil svá gymnaziální studia (1908). Ta však zakončil maturitou 21. 4. 1916 již v Praze, kam se Veitsova rodina po otcově přeložení odstěhovala (1911).

Po maturitě byl v Praze odveden k 5. 5. 1916 jako jednoroční dobrovolník s přidělením k náhradnímu tělesu 9. pevnostního dělostřeleckého pluku ve Vídni. S velmi dobrým prospěchem zde absolvoval školu pro záložní důstojníky. Záhy byl povýšen ze svobodníka až do hodnosti praporčíka (1. 5. 1917). Dne 27. 6. 1917 byl odvelen jako dělostřelecký pozorovatel na italské bojiště. Počátkem příštího roku byl převelen do Albánie k ochraně pobřeží ve Skutari a Durazzu. Krátce nato byl povýšen na poručíka (1. 2. 1918) a následně jako velitel baterie sloužil v dalmatském Zeleniku a Lovčenu. Z války si přinesl dvě vojenská vyznamenání – Bronzovou medaili za statečnost a  Stříbrný válečný kříž (11).

Po skončení války se vrátil k rodičům do Prahy. V březnu následujícího roku zahájil studium na Lékařské fakultě Německé univerzity v Praze. Již během studia (od roku 1922) začal pracovat jako chirurg u známého pražského chirurga prof. Carla Beyera (1854–1929) v Nemocnici Milosrdných bratří v Praze. Lékařskou fakultu úspěšně završil promocí 17. 3. 1923. Poté nastoupil na Ušní kliniku Lékařské fakulty Německé univerzity v Praze u svého školitele z otorinologie prof. Otto Piffla (1866–1926), od podzimu 1923 jako II. asistent. Zde Veits setrval i po výměně přednosty kliniky prof. Piffla za prof. Karla Ammersbacha (1884–1952), klíčové osobnosti ORL na německé lékařské fakultě až do roku 1939. Současně vědecky působil také ve Fyziologickém ústavu Německé univerzity u prof. Armina Tschermak-Sysenegga, kde se setkal s doc. Maxem Heinrichem Fischerem, se kterým později publikoval několik studií. Na počátku dubna 1928 odchází z pražské kliniky do Opavy na místo přednosty nového ORL oddělení opavské Zemské nemocnice. Během svého působení na univerzitní klinice (do roku 1928) Cornelius Veits publikoval osm odborných statí v lékařských časopisech. Do této doby lze datovat také jeho členství v lékařské profesní organizaci Verein der Ärzte.

Cornelius Veits přichází do Statutárního města Opavy v době poklesu správního významu tohoto centra československé, dříve rakouské části Slezska. Úřady slezské zemské správy a samo-správy byly sjednoceny s moravskými a sídlem nových moravskoslezských úřadů se stalo Brno. Opava se tak zdánlivě stala co do politické důležitosti jen jedním z větších regionálních měst Moravskoslezské země. Nicméně absence zemské správy neubrala takřka nic z jejího výsadního postavení v regionu. Umožňovaly to jednak již před lety vytvořené politické, ekonomické, ale i kulturní vazby celé slezské oblasti na Opavu a dále také bezesporu celá plejáda významných osobností veřejného života. Charakter této elity, vykrystalizované již za Rakouské monarchie, byl pochopitelně většinově německý a skutečnost, že zde po vzniku samostatného Československa neproběhla radikální výměna na mocenských pozicích, umožnila zachování kontinuity, o kterou přišla jiná města v regionu.

Do tohoto prostředí přichází mladý, teprve třicetiletý, Cornelius Veits a nachází zde zejména kulturně vyspělou komunitu se zájmem o výtvarné umění, hudbu, literaturu a divadlo a poměrně rychle se zde etabluje. K tomu ho takřka predestinuje jeho původ – jeho rodina byla vždy umělecky založená, např. jeho dědeček Franz Veits (1830–1906) je znám v literatuře zejména jako malíř, fotograf a hudebník. Není tedy žádným překvapením, že se Cornelius jako milovník hudby, sběratel umění a „uznávaný umělecký fotograf“ stává členem spolků zaměřených na kulturu, respektive na ochranu a propagaci německé národní kultury Deutscher Kulturverband (DKV), Bund der Deutschen (BdD). V rámci svazu BdD aktivně působil zřejmě jen v sekci pro umění a vědu, ačkoliv pro krátké období kolem roku 1935 jsou doloženy jeho aktivity v oblasti spolkové mládeže. Láska k hudbě ho přivedla ke členství a působení ve spolku Finkensteiner Bund der Sing- und Spielgemeinde in der ČSR.

Výstava „Soudobé německé umění v soukromém majetku opavském“ poodhalila další rys Veitsovy osobnosti, a to zálibu ve sběratelství uměleckých děl, zejména tvorby soudobých výtvarných umělců. Na výstavu zapůjčil sedm obrazů od Augusta Bromscheho (1873–1925) a sedm grafik od Edith Plischke a Josefa Prinkeho.

Nové opavské ORL oddělení pod vedením primáře Cornelia Veitse bylo v areálu zemské nemocnice umístěno v adaptovaném pavilonu L (stará část), kde získalo k dispozici 46 lůžek. Vedle MUDr. Veitse zde podle potřeby sloužil ještě některý ze subalterních lékařů nemocnice. Ošetřovatelskou péči zajišťovaly řeholní sestry z opavské kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka. V prvním roce provozu oddělení bylo provedeno 476 operací a ambulantně ošetřeno 6811 pacientů, v následujícím roce vzrostl počet operačních výkonů již na 629 (4).

Již za svého působení na pražských odborných pracovištích začal C. Veits své zkušenosti a nové poznatky, týkající se zejména kalorického vyšetření vestibulárního aparátu, pravidelně publikovat v renomovaných zahraničních i tuzemských odborných časopisech jako Zeitschrift für Hals-, Nasen- und Ohren-Heilkunde,Archiv für Ohren-, Nasen- und Kehlkopfheilkunde, Časopis lékařů českých, či je prezentovat před odborným plénem na konferencích a kongresech. V této praxi pokračoval i v Opavě – v letech 1926 až 1939 publikoval na 26 odborných statí, z toho dvě s Maxem Heinrichem Fischerem (12). Dne 9. 5. 1930 se habilitoval jako soukromý (privat) docent na Lékařské fakultě Německé univerzity, tj. habilitovaný odborník bez stálého místa (plného úvazku) na fakultě či fakultní klinice – dnes tomuto označení užívanému dosud v Německu odpovídá pojem externista.Od zimního semestru téhož roku až do roku 1940 zde pravidelně formou týdenních stáží v zimním semestru přednášel otoneurologii pod názvem „Physiologie und klinische Untersuchungsmetodik des menschlichen Vestibularapparates“ (Fyziologie a klinické vyšetřovací metody lidského vestibulárního aparátu).

Ve zjitřené atmosféře druhé poloviny 30. let vstoupil, dle dostupných stranických hodnocení patrně pouze formálně, do Sudeten deutsche Arbeitspartei (březen 1938) a posléze také do NSDAP (1. 12. 1938). V praxi se jednalo o formální převod členství z SdP do NSDAP.

Mnichovské události se odrazily pochopitelně i na životě Německé univerzity – útěk pronacisticky orientovaných pedagogů a jejich nahrazení Čechy, čistky docentského a profesorského sboru nejdříve stran československých úřadů a posléze decimující arizace. Nejvíce byla tímto vývojem vedle právnické fakulty zasažena lékařská fakulta. Zoufalé pokusy rektora o záchranu dosud jedné z nejvýznamnějších lékařských fakult pro německy mluvící studenty však narážely na četné problémy, jako upřednostňování říšských fakult, odliv kvalitních přednášejících na lukrativnější místa říšských pracovišť, povolání do armády, noví přednášející, u nichž hrála mnohdy větší roli politická přijatelnost než odborná erudice aj. Ačkoliv byl C. Veits mobilizován do Wehrmachtu se zařazením vrchního lékaře již 26. 8. 1939, jeho vědecko-pedagogická činnost na fakultě skončila až v roce 1940. V srpnu téhož roku byl jmenován župním zdravotním radou. V důsledku naléhavé potřeby vědeckých kádrů a vysoké fluktuace docentů a profesorů na lékařské fakultě byl v souladu s novým řádem 9. 12. 1941 jmenován docentem (krátce předtím byl 1. 12. povýšen na štábního lékaře) a v březnu následujícího roku bylo zahájeno řízení ohledně jeho jmenování mimořádným profesorem. Přes nepříliš uspokojivý politický profil, způsobený nedostatečnou politickou angažovaností a církevními sklony, byla akcentována jeho odborná pověst a lékařské znalosti. Dne 29. 9 1942 byl na základě dobrozdání zainteresovaných říšských organizací (NSDAP, Nationalsozialistischer Deutscher Ärztebund, Nationalsozialistischer Lehrersbund, Nationalsozialistischer Deutscher Dozentenbund aj.) jmenován mimořádným profesorem. Podle výkazů přednášek vyučujících lékařské fakulty za tento rok se patrně v tomto roce na fakultu již nevrátil. Příčinu lze do jisté míry hledat v další válečné kampani německé armády, v důsledku které bylo v říjnu 1942 povoláno do armády z pražské univerzity 59 vysokoškolských učitelů, převážně lékařů. Namísto fakulty nacházíme Veitse v listopadu 1942 jako štábního lékaře ve Svídnici (dnes Polsko), v záložní nemocnici č. III. Klinik Möller. Další Veitsovy osudy se vymykají dosavadním úvahám o jeho přeložení na východní frontu, patrně do Běloruska (podložené i kádrovým posudkem opavské NSDAP o možném výchovném působení na Veitse formou válečného nasazení na bojišti) a mají spíše tragický nádech. Dne 10. 12. 1942 píše do Prahy, že onemocněl na ikterus epidemicus. Vzhledem k tehdejšímu stavu poznání z oblasti virologie nevíme, co přesně se pod touto diagnózou vlastně skrývá. Dne 11. 1. 1943 převzal Veits jmenovací dekret mimořádného profesora, ale přesto zůstal nadále ve Svídnici. V březnu 1944 je doložen v záložní nemocnici v Opolí (dnes Polsko) a následně ve vídeňské záložní nemocnici č. IX. V případě, že by se pod diagnózou ikterus skrývala jedna z variant hepatitidy, by ovšem jeho nemocniční pobyty ve Svídnici, Opolí a Vídni nebyly spjaty s rolí lékaře, jak nepřímo naznačuje dokument z berlínského archivu NSDAP, ale s rolí vážně nemocného pacienta, poslední rok a půl svého života fakticky upoutaného na nemocniční lůžko. Nicméně bezpečně víme, že  následkem těžké infekce po dlouhé nemoci 25. 7. 1944 umírá v záložním lazaretu č. XII (XIII) ve Vídni jako oběť lékařské profese. Pohřeb se konal ve Vídni o několik dní později a tělo zesnulého bylo v souladu s jeho přáním uloženo do rodinného hrobu ve Volarech.

Prof. MUDr. Cornelius Veits patřil mezi uznávané odborníky v oboru otoneurologie. Donedávna byla např. používána jeho metodika kalorizace vodou při vyšetření vestibulárního aparátu. Ta se, na rozdíl od Kobrakovovy metody (1918) prováděné vleže, realizovala vsedě. Jednalo se o dráždění laterálního kanálku vestibulárního aparátu studenou, respektive teplou vodou v kalibrovaném množství, v určitém časovém rozmezí a nasměrovanou zevním zvukovodem na zadní část bubínku, kdy při dané teplotě probíhalo následné měření latence vzniku nystagmu, jeho frekvence a délky trvání po podnětu. Postupně byly takto drážděny oba vestibulární aparáty.

Cornelius Veits byl mezi odborným personálem a pacienty oblíben a ceněna byla vedle jeho erudice, pracovitosti a svědomitosti zejména laskavost a lidský přístup i k chudším vrstvám obyvatelstva. Přesto však, snad díky své vážné povaze, zůstal svobodný a bezdětný a svůj život zasvětil vědě. Ve volném čase se věnoval svým kulturně-uměleckým zálibám a psovi, svému čtyřnohému příteli. Veitsův umělecký talent provázelo také jazykové nadání – slovem a povětšinou i písmem ovládal německý, chorvatský, italský, český a francouzský jazyk (pořadí odpovídá kvalitě znalostí). Jako jeho zvláštní dovednosti či znalosti, alespoň z pohledu armády, lze uvést plavání a stenografování.

Zřetelná Veitsova orientace na německou kulturu, potvrzená rovněž členstvím v již citovaných spolcích Deutscher Kulturverband a Bund der Deutschen, potažmo v Bund Deutscher Osten, nelze u něho zaměňovat s nacionálně socialistickými postoji a názory.Naproti tomu řada indicií (posudky NSDAP či pověst jeho bratra Franze) ukazují na zřetelný odstup od nacistických idejí a nezájem o válku. Členství v SdP a později NSDAP, Deutsche Arbeitsfront (DAF), odpovídá spíše společensko-politickému trendu a bezpochyby též jisté nutnosti německého obyvatelstva krátce před Mnichovskou dohodou a později v období války. V otázce jeho členství ve spolcích a jiných organizací je na místě doplnit výčet také o dobročinný spolek Deutsche Jugendfürsorge.

Závěrem snad dlužno dodat, že ačkoliv prof. MUDr. Cornelius Veits byl výtečným odborníkem ve svém oboru a oplýval řadou dalších kvalit, je dnes u nás, bohužel, neprávem poněkud pozapomenutou osobností jak v oboru otorinolaryngologie v českých zemích, tak v neposlední řadě také v dějinách českého Slezska. Jako československý Němec, působící na pražské Německé univerzitě a později za války jako lékař Wehrmachtu, upadl v poválečné éře plné antiněmeckých nálad spolu s dalšími kolegy do jakéhosi úmyslného zapomnění. Doba, kdy uznání existence celé plejády osobností vědy a kultury německé národnosti v meziválečném Československu nezapadalo do trendu minulých padesáti let, tendence představovat zdejší německé obyvatelstvo pouze jako iredentisty, popřípadě revanšisty, je však již na štěstí za námi.

Bibliografie Cornelia Veitse

1. Nachprüfungen über den Ohr-Lidschlagreflex. Zeitschrift für Hals-, Nasen- und Ohren-Heilkunde (Z. Hals-, Nas.- u. Ohrenheilk.), 14, 1926, s. 308-311.
2. Ein Fall von primaerer Diphterie des ausseren Ohres. Zeitschrift für Hals-, Nasen- und Ohren-Heilkunde, 16, 1926, s. 33-40.
3. Doppelkalorisation, Klinische Wochenschrift (Klin. Wschr.) 5, H. 37,1926, s. 1732.
4. Egocentrische Lokalization von Gehörseindrucken. Zeitschrift für Hals-, Nasen- und Ohren-Heilkunde, 14, 1926, s. 269-296.
5. Zur Diagnose der Highmoritis oedematosa. Monatschrift für Ohrenheilkunde (Mschr. Ohrenheilk.), 61, 1927, H. 11, s. 1244-1251.
6. Fischer, M. H.: Beiträge zur Physiologie des menschlichen Vestibularapparates VI. Mitteilung. Kippreflexe und Ruckreflexe. Pflügers Archiv für die gesamte Physiologie des Menschen und der Tiere (Pflugers Arch. Ges. Physiol.), 216, 1927, s. 565-579.
7. Beitrag zur Physiologie des menschlichen Vestibularapparates. Pflügers Archiv für die gesamte Physiologie des Menschen und der Tiere (Pflugers Arch. Ges. Physiol.), 217, 1927, s. 357-389.
8. Hypophysenextrakt in der Therapie der vasomotorischen Rhinitiden. Zeitschrift für Hals-, Nasen- und Ohren-Heilkunde 19, 1927, s. 132-138.
9. Zur anatomischen Charakteristik der absoluten kalorischen Indifferenzlage. Archiv für Ohren-, Nasen- und Kehlkopfheilkunde, 118, 1928, s. 303-310.
10. Beiträge zur Neurologie des Stirnhirns aufgrund experimenteller Untersuchungen. Archiv für Ohren-, Nasen- und Kehlkopfheilkunde (Arch. Ohr.-, Nas.- u. Kehlk.- Heilk.), 119, 1928, s. 161-214.
11. Zur Technik der kalorischen Schwachreizuntersuchungen. Zeitschrift für Hals-, Nasen- und Ohren-Heilkunde 19, 1928, s. 542 548.
12. Schmerzstillung nach Tonsilektomie. Medizinische Klinik (Med. Klin.) 23, 1928, s. 817-826.
13. Fischer, M. H.: Über optokinetisch ausgelöste Körperreflexe beim Menschen. Pflügers Archiv fur die gesamte Physiologie des Menschen und der Tiere, 219, 1928, s. 579 587.
14. Neue Untersuchungen über die kalorischen Vestibularisreaktionen. Acta otolaryngologica /Stockholm/ (Acta oto-laryng. /Stockh./) 13, 1928, s. 94-115.
15. Pokroky ve výzkumu vestibulárního aparátu. Časopis lékařů českých (Čas. Lek. Čes.), 1929, I, s. 480-483.
16. Bericht über einen mit Thorium X behandelten Fall von Larynxkarzinom. Zeitschrift für Laryng., Rhinol., Otologie und weitere Grenzgebiete 18, 1929, s. 287-290.
17. Zwei Falle von seitengekreuzter Abducensparese bei endokranieller kompliüzierter Otitis. Zeitschrift für Laryngologie, Rhinologie, Otologie und weitere Grenzgebiete 20, 1931, s. 447 450.
18. Zur Drehprüfung. Zeitschrift für Hals-, Nasen- und Ohren-Heilkunde 29, 1931, Kongr. ber., 2. Teil, s. 368-376.
19. Einige bemerkenswerte Falle aus der Praxis. Monatschrift für Ohrenheilkunde, 66, 1932, s. 151-158.
20. Der gegenwertige Stand der menschlichen Vestibularisphysiologie. Zeitungblatt für Hals -, Nasen - und Ohrenheilkunde 7, 1932, s. 181-182.
21. Zur Ozaenatherapie. Medizinische Klinik (Med. Klin.) 29, 1933, s. 948-950.
22. Zur Roentgenologie des Labyrinthkernes bei chronischen Otitiden. Zeitschrift für Hals-, Nasen- und Ohren-Heilkunde 33, 1933, s. 343-373.
23. Lues und Drehnystagmus. Zeitschrift für Hals-, Nasen- und Ohren-Heilkunde 36, 1934, s. 437 – 440.
24. Hörraummessungen bei einem Einohrigen, Zeitschrift für Hals-, Nasen- und Ohren-Heilkunde 39, 1935, s. 94 – 100.
25. Quantitative Untersuchungen über die Pulsionsreflexe nach Doppelspülungen am hängenden Menschen. Zeitschrift für Hals-, Nasen- und Ohren-Heilkunde 40, 1936, s. 500 –502.
26. Quantitative Untersuchungen über die Pulsionsreflexe nach äqualen Doppelspülungen am hängenden Menschen. Archiv für Ohren-, Nasen- und Kehlkopfheilkunde (Arch. Ohr.-, Nas.- u. Kehlk.- Heilk.), 142, 1937, s. 316 – 324. (Přednáška přednesená na III. mezinárodní otologickém kongresu v Berlíně v srpnu 1936, podle společných pokusů s M. H. Fischerem.)
27. Chronische Tonsillenerkrankungen.
28. Zu Wodaks Bemerkungen zur Entdeckung des vestibulären Pulsionsreflexes.
29. Beiträge zur Lehre vom kalorischen Nystagmus.
30. Zur Behandlung der Tubenrezidive. Erfahrungen mit Mucidan.
31. Sul perfezionamento dei metodi klinici desame vestibolare.
32. Bilateralmethoden, speziell Doppelspülungen.

Došlo 16. 4. 2008 Prim. MUDr. Richard Lenert

Slezká nemocnice v Opavě

Oddělení otorinolaryngologie

Olomoucká 86

746 79 Opava