34. zasedání IASR International Academy of Sex Research

(Belgie, Lovani, 9. - 12. července 2008)

V  červenci se na Katolické univerzitě v belgické Lovani uskutečnilo 34. výroční zasedání Mezinárodní akademie pro sexuální výzkum. Setkání se zúčastnilo přibližně 300 odborníků z oblasti sexuologie a výzkumu sexuologie, předneseno bylo přes 30 ústních sdělení a prezentováno 50-60 posterů. Kromě autora, který se podílel na posteru přibližující celoevropský projekt Eurosupport V o sexuálním a reprodukčním zdraví HIV pozitivních, se z ČR ještě zúčastnila antropoložka Valentová s posterem, jak homosexuální muži a ženy preferují maskulinní tváře a hlas. Z oblasti střední a východní Evropy pak již byli přítomni pouze účastníci z Chorvatska.

Z tematického hlediska dominovala témata genderu a genderových odlišností, kterým byla věnována i závěrečná přednáška prezidentky kongresu Vanwesenbeeckové. Ta připomněla, že někdy používáme termín gender i tam, kde je přesnější hovořit o pohlaví (sex) a že řada genderových odlišností je zveličována. Zajímavostí byla informace Beckmanové, že v indickém státě oficiálně uznávají kromě tradičního pohlaví ženského a mužského i pohlaví transgenderů. Tato autorka se z právního pohledu věnovala problematice sexuálních a reprodukčních práv, které jsou (nebo by měly být) součástí práva na zdraví. Jejich hlavními složkami je právo regulovat fertilitu, prevence, diagnostika a léčba HIV a ostatních sexuálně přenosných nemocí, dostupnost informací a právo vyjadřovat otevřeně svou sexuální orientaci. Diamond v diskusi upozornil, že je řada témat, kde se k právům stavíme nejistě, jako polygamie, právo na práci v erotických službách, věk souhlasu s pohlavním stykem atd. Zharkovová upozornila na možné významy a zároveň utajování a zveřejňování sexuálního násilí vůči mužům ve válečných konfliktech na příkladu bývalé Jugoslávie. O sexuálním násilí srbských vojáků vůči muslimským mužům referovala pouze chorvatská média, ostatní o něm (stejně jako chorvatská média o násilnostech a obětech ze svých řad) mlčela. Genderový význam měla podle ní i aféra v Abu Ghrabi, kde zveřejnění napomohlo to, že se ho dopustila (respektive se významně spolupodílela) žena. Z pohledu heterosexuálních mužů hovořil o krizi maskulinity Giami. Na příkladu biblického Josefa upozornil, jak jsou v naší kultuře muži tradičně z reprodukčního procesu vytlačováni. Při hodnocení sexuálních dysfunkcí je u žen důležitá složka stresu, ale u mužů se o ní nehovoří (myslí se tedy, že každá dysfunkce u muže stres vyvolává?). Mužská sexualita je hodnocena více a více jako biologický jev bez psychologických, kulturních a sociálních souvislostí. V nejpoužívanějším sedmnáctipoložkovém dotazníku na kvalitu sexuálních funkcí IIEF (přestože se jmenuje erektilní index, tak zkoumá i jiné kvality) je jen jediná otázka na psychologické důsledky. Při diskusi o orgastické dysfunkci u žen bylo zmíněno, že možná tato dysfunkce může svým nositelkám přinášet evoluční výhodu, protože se snaží hledat jiné, lepší partnery. Dowsett upozornil na módní trend, kdy atraktivní modelové se začínají přibližovat modelkám (velmi štíhli, vyholení, „prostě ženy s výjimkou anatomie“). Muži jsou také v reklamě stále častěji prezentováni jako sexuální objekt k (zne)užití. V tomto vnímání existují větší rozdíly mezi městem a venkovem, otázkou je, jak a kterým směrem toto ve městě ovlivňuje gay komunita. Myersová na druhou stranu však upozornila, že stále v sexuální výchově přetrvávají stereotypy o všemocné maskulinitě a doporučila do ní zahrnout více interaktivních metod.

Lippa prezentoval studii BBC o preferenci povolání podle toho, zda se jedná spíše o sociální službu či technický obor. Heterosexuální ženy a homosexuální muži mají větší zájem o sociální služby, zatímco lesbické ženy a heterosexuální muži o technické obory. To nebylo tak překvapivé jako to, že nárůst preferencí u homosexuálních mužů není lineární, ale tvoří exponenciální křivku. Přitom to platí bez ohledu na kulturní odlišnosti. Pokud byl dotaz na Kinseyho škálu, tak podle výběru profese i velmi femininní ženy mnohem častěji připouštěly erotickou atraktivitu žen a výsledky nebyly tak jednoznačné. K výběru sociálních profesí měly větší tendenci i osoby s neurotickou komponentou (zejména u mužů), s tendencí k užívání nealkoholových drog. S maskulinními rysy při výběru profese naopak u mužů koreloval abusus alkoholu, s výjimkou té nejvýraznější skupiny (lidově řečeno, ti byli tak maskulinní, že si svou mužnost už alkoholem potvrzovat nemuseli). Genderu, moci a vlivu informací, se věnovaly dvě přednášky spíše ve formě filozofického diskurzu hodně vycházející z Foucalta. Gagnon řekl, že Kinseyho studie byla otevřením třinácté komnaty, což vyvolalo úzkost, odmítání, ale i nový vztah k obsahu používaných termínů. Jejich odosobnění se zesílilo ještě více vlivem internetu. Kempnerová vycházela z kvalitativní studie 41 vědců, kteří odpovídali na to, co si myslí o utajování některých odborných informací. Tento jev je jednak kulturně odlišný, někdy vychází z tlaku společnosti, ale jindy spíše z přesvědčení odborníků, že publikování dat může spíše uškodit (například nárůst rezistence antibiotik). Vítězka studentské soutěže věnovala pozornost oční fixaci při sledování erotických a neerotických podnětů u mužů a u žen. Zjistila, že muži bez ohledu na míru prezentované erotiky mnohem více pozornosti věnují ženám, zatímco ženy se při sledování více soustředí na obě pohlaví.

Gynekolog Weyers se věnoval péči o transsexuály male to female z pohledu jeho odbornosti. Na souboru 50 žen zjistil relativně častý výskyt osteoporózy (24%). Přes dobrý výsledek operací měly častou obavu o vzhled svých pohlavních orgánů, i když s nimi byly spokojené a o efekt hormonální léčby (což zřejmě souvisí s přetrváváním růstu ochlupení a hloubky hlasu). Gynekologické vyšetření je pro řadu z nich jednou ze známek potvrzení jejich ženskosti. Doporučoval transvaginálně vyšetřovat ultrazvukem prostatu a provádět mamografické vyšetření, i když nezjistil ve svém souboru její onemocnění, ale nejedná se o náročné výkony. V porovnání s kontrolní skupinou byly transsexuální ženy vitálnější. Polovina z nich žila ve vztahu, ty měly pravidelný sexuální život, který hodnotily jako spokojený, i když v jednotlivých položkách (zájem, lubrikace, dyspareunie) skórovaly hůře než kontrolní soubor. Většina žen dlouhodobě pokračovala v dilataci neovaginy.

Zajímavá byla studie prezentovaná v posterové sekci o korelaci výběru genderově specifických hraček ve 2,5 letech s hladinou amniotického testosteronu od holandských autorů (Kreukels).

Řada prací byla věnována biologickým korelátům sexuální orientace. Zajímavá, i když jistě kritický přístup vyžadující, byla analýza domácích videí a změněné pohlavní identity u budoucích homosexuálních mužů a žen (Rieger). Johnsonová se pokoušela v metodicky složité studii odlišit rozdíly v pohybu ramen a boků mezi homosexuály a heterosexuály. Ponsetti z Kielu referoval o možnostech odlišení funkčního MRI mozku při sledování erotických podnětů. Tuto metodu považuje za časově méně náročnou a méně frustrující než tradiční falometrii (ale určitě je nepoměrně dražší). Bocklandt upozornil na nový směr genetického výzkumu, který by se měl zaměřit na zjišťování metylace cytosinu, kterým se „vypíná“ genová exprese. Zejména by mohla vysvětlit rozdíly v sexuální orientaci u některých monozygotických dvojčat. Spíše než oblast q28 u X chromozomu považuje za potenciálního kandidáta oblast q26 u 10. autozomu, ale studium je třeba věnovat i dalším genům, o nichž uvažoval Mustanski. Předběžné microarraye již byly prováděny na zvířecích modelech (berani).

Psychosociálním aspektům homosexuality se věnoval Sandfort (přednášel pomocí telemostu), který hodnotil studie, které porovnávaly toleranci a represi k homosexualitě v různých kulturách. Pozoruhodné bylo, že jako nejméně liberální z Evropy ve World Values Survey, kde se ptali, zda je homosexualita přijatelná, skončilo Maďarsko, které se umístilo až za Albánií. Česká republika se naopak umístila na sedmém místě (mezi Kanadou a Španělskem). Liberálnější k homosexualitě jsou ty společnosti, které zdůrazňují rovnost práv a individualitu, pak také ty, které mají lepší ekonomický rozvoj, který umožňuje svým obyvatelům sebevyjádření a jsou spíše sekulární. Z dalších faktorů ovlivňuje i to, zda společnost více oceňuje harmonii a soulad nebo spíše soutěživost a jak je flexibilní v nejistých dobách. Jihoafričan Nel si všímal homofobního násilí v jeho zemi a konstatoval, že to je mnohem větší problém pro africké muže a ženy než pro bělochy. Verbální útoky proti gayům a lesbám jsou tam sice méně běžné než v USA, ale fyzická agrese je častější. Afričané se častěji než bílí Jihoafričané považují za bisexuály a jsou méně otevření. Překvapivé bylo, že 12 % lesbických a bisexuálních Afričanek bylo HIV pozitivních (což bylo téměř stejné číslo jako podíl bílých gay mužů). Muňoz si všímal souvislostí hip hopové a tradiční latinskoamerické kultury a konstatoval, že obě kultury vytvářejí výraznou sociální kontrolu ve smyslu heteronormativity (což možná přispívá k popularitě hip hopu mezi mladými Hispánci a Afroameričany). Plöderl ze Salzburku se zabýval korelací homosexuality a sebevražednosti. Uvedl, že u psychiatrických pacientů je homosexuální aktivita jedním z faktorů zvýšeného rizika suicidality. U homosexuálních mužů je častější výskyt depresivních onemocnění a sebevražd. Podle jeho zjištění výskyt sebevražd zejména souvisí s výskytem změněné pohlavní identity v dětství, která působí jako dlouhodobý stresor. U gay mužů bez těchto projevů se sebevražednost téměř blíží průměru populace. Religiozita sice přispívá k horšímu coming out, ale zároveň svým vlivem působí protektivně proti sebevražednosti. Ještě větší, i když jen krátkodobý význam, má ale na sebevražedné jednání negativní reakce matky na sdělení homosexuální orientace.

Z hlediska sexuálních dysfunkcí se zájem zřejmě více přesouvá na jiné konference, nicméně větší pozornost byla věnována možným genetickým komponentám ženské anorgasmie (dysorgasmie). Burri sledovala dvojčata a hodnotila jejich schopnost dosahovat orgasmu při masturbaci a pohlavním styku. Tam, kde byl problém při masturbaci, se jednoznačně zdá vyšší pravděpodobnost genetické komponenty. Za potenciální oblast se považují oblasti, které kódují produkci oxytocinu, vasopresinu, endorfinů, prolaktinu dopaminu a opiátové závislosti, přičemž poslední area (PENK) se jeví nejvíce pravděpodobná. Podobně Harrisová zkoumala ženský orgasmus u dvojčat, bohužel hodnotila jen koitální orgasmus. U třetiny z nich předpokládá genetickou komponentu. Z dalších, environmentálních faktorů pak korelovaly sexuální zneužití, bezdětnost, emoční nestabilita, introverze a konzervativismus. Nejednalo se ale o ženy, pro které vždy jejich obtížné dosahování orgasmu znamená problém, a jde tedy o dysfunkci, klinický případ. Enzlin se zabýval studiemi sexuality u chronických onemocnění. Jejich metodika je velmi různorodá, ne vždy jsou dostatečně vyhodnocovány všechny aspekty (psychologická, somatická zdatnost, vliv medikace, kvalita života), které se navíc vzájemně složitě ovlivňují. Sutter doporučoval použití biblioterapie ve formě edukativních příběhů pro léčbu porušeného sexuálního zájmu u žen, protože to stimuluje imaginaci, umožňuje identifikaci s hrdinkou a sexualita je zasazena do kontextu. V evropské multicentrické studii stárnoucích mužů zjistili, že muži z postkomunistických zemí trpí častěji erektilní dysfunkcí, ale méně je to trápí (jsou jiné problémy?). Hladinu androgenů ve vyšším věku rovněž negativně ovlivňuje kouření a výskyt kardiovaskulárních onemocnění. Zajímavé bylo, že více stárnoucích mužů sex jednou týdně realizovalo, než na něj myslelo.

Z deviantologického hlediska bylo zajímavé posterové sdělení Långströma, který prokázal častější výskyt pedofilie v širších rodinách a předpokládá při jejím vzniku výraznou genetickou komponentu. Nollová sledovala dlouhodobě 84 obětí intrafamiliárního opakovaného pohlavního zneužití a porovnávala je s kontrolním souborem zdravých žen. Tyto dívky měly třikrát častěji některou psychiatrickou diagnózu, vyšší sebevražednost, byly častěji oběťmi sexuálního násilí v dospělosti.Později začínaly pohlavní život, ale méně často používaly antikoncepci, byly dříve těhotné a měly častěji sexuálně přenosné choroby. Jejich děti častěji vyhledaly pomoc kvůli problémům ve výchově či péči (fyzické, sexuální zneužití, odebrání z péče, byla tam i dvě úmrtí). Hartová podala charakteristiku juvenilních pachatelů sexuálních deliktů. Téměř polovina z nich měla v době činu i jinou kriminální anamnézu. U pachatelů pohlavního zneužití byly (vcelku logicky) častější deviantní fantazie, ale i častější psychiatrické potíže (deprese, autismus, hyperkinetická porucha).

Jedna přednáška zaujala spíše negativně ve smyslu nevhodné metodologie. Šlo o výzkum vlivu užívané antikoncepce na sexuální zájem u ženy. Doba užívání zvolené antikoncepce byla velmi krátká (jen jeden měsíc), nebyly designovány wash-out periody a soubor byl velmi malý (původně anoncovaný počet 200 participantek se zredukoval na patnáct). Nicméně to byla asi jediná vada na kráse jinak zdařilé konference.

Zajímavostí byla osobní informace Ray Blancharda o Kurtu Freundovi. Uvedl, že Freund se po emigraci nejprve pokoušel usadit v USA, ale byl prý nucen ke spolupráci, aby sledoval ostatní emigranty, zda mezi nimi nejsou komunističtí špioni. To ho odradilo a vedlo ho k tomu, že zamířil do Toronta.

MUDr. Ivo Procházka, CSc.

Sexuologický ústav 1. LF UK a VFN, Praha