Otcovství, děti a rodina

Souhrn

Vědomí důležitosti otcovské péče je mezi odborníky silné a jasné. Velké množství empirických studií dokazuje, že otcovská péče a láska má silný pozitivní vliv na sociální, emoční a kognitivní vývoj a fungování dětí a adolescentů. Její deficit vede k řadě negativních důsledků. Nejčastější příčinou deficitu otcovské péče je rozvod. Severoamerický pediatrický žurnál uvádí, že rozvod zažívá 40 % amerických dětí do svých šestnácti let. Porozvodová situace překvapivě často vede k minimálnímu či žádnému kontaktu otce s dětmi. Nejčastější příčinou tohoto stavu jsou překážky kladené matkou. Děti z rozvedených rodin podle řady studií prosperují hůře než děti z rodin úplných. Ztráta úplné rodiny se tak stává nejčastějším a nejvýznamnějším rizikem pro zdravý vývoj dětí.

Nálezy studií dokládajících důležitost otcovské péče a horší prosperitu dětí z rozvedených rodin vedou k hledání porozvodového uspořádání, které by minimalizovalo ztráty dětí. Jsou iniciovány programy, které edukují rozvádějící se rodiče.

V naší republice rozvodovost není tak vysoká jako ve Spojených státech, nicméně paralely jsou zřejmé a je možné očekávat, že rozvodovost u nás poroste. S touto skutečností se budeme muset vyrovnávat. Musíme hledat cesty jak minimalizovat její důsledky pro děti.

Klíčová slova:
rozvod, rodičovský konflikt, mateřská obstrukce, prosperita dětí, otcovství, typy rodin.

ÚVOD

Až v devadesátých letech minulého století vzrostl zájem o objasnění významu otce pro zdárný vývoj dítěte. Až do té doby bylo na otce pohlíženo jako na živitele rodiny, který má jen malý význam ve výchově dětí. Tato skutečnost se přičítá naší kulturní tradici, značnou roli sehrála i neověřitelná psychoanalytická teorie, která přičítá zásadní (výlučnou) důležitost vztahu matky a dítěte. Malý zájem o roli otce měli až do sedmdesátých let i vědci. Sdíleli všeobecné mínění, že otec je pro zdravý vývoj dítěte málo důležitý. Přestože některé dřívější práce doložily, že otcovská výchova je stejně tak významná jako výchova mateřská, například ve vztahu ke společenské  maladaptaci dětí [48].

V sedmdesátých letech se postupně objevily práce, které dokládaly důležitost otcovské postavy. Značný vliv sehrálo feministické hnutí, které volalo po revizi ženské identity a vyvolalo zájem i o prozkoumání role muže v rodině a ve výchově dětí. Rostla i zaměstnanost žen a  postupně rostl i podíl mužů na chodu domácnosti a výchově dětí.

Na konci osmdesátých let bylo již vědomí důležitosti otcovské výchovy přinejmenším mezi odborníky silné a jasné a objevily se práce, které alarmovaly veřejnost poukazem na panující stav věcí - počet dětí vyrůstajících bez adekvátní péče otce rychle rostl. Především v USA sociální opatření zvýhodňující svobodné matky vedlo k explozivnímu nárůstu počtu svobodných matek. Podle posledních údajů statistického úřadu se i u nás rodí 34,4 % dětí mimo manželství (i když to neznamená, že všechny tyto děti by vyrůstaly bez otce). Dalším faktorem je vzrůstající rozvodovost, kdy děti jsou ve velké většině svěřovány matce a otec s nimi velmi často má malý či žádný kontakt. Zvláštní skupinou jsou stále četnější ekonomicky velmi dobře situované rodiny, kdy otec je tak pracovně vytížený, že nemá čas a sílu udržovat smysluplný kontakt s dětmi. Zatímco v polovině minulého století psychologové želeli, že jsou pryč předindustriální časy, kdy dítě pozorovalo svého otce při práci a osvojovalo si jeho dovednosti a hodnoty a děti trávily se svým otcem jen jeho volný čas, dnes poukazují na to, že stále více otců na děti žádný volný čas nemá.

Americký psycholog Amneus již v roce 1991 uveřejnil knihu „The Garbage Generation - odpadová generace”. Varuje před explozivním růstem počtu svobodných, často nezralých matek, poukazuje na to, že mezi jejich dětmi je vysoká míra psychických obtíží, problematické vztahy, drogová závislost a vysoká kriminalita. Nepřítomnost otce je u některých etnických a sociálních skupin, především ve Spojených státech, velmi častá (u Afroameričanů v roce 1999 u 52 % dětí [54]). Tato skutečnost je považována za alarmující. Inspiruje řadu výzkumných projektů a z nich vyplývající doporučení jsou implementována do praxe sociální politiky za velkého zájmu a finanční podpory federálních i státních úřadů. Prezident Bush v roce 2001 prohlásil, že podpora větší úlohy otců v životě dětí je prioritou jeho administrativy [54].

U nás v roce 1996 vyšla publikace „Průvodce rozvodem” [11] od skupiny autorů, mezi nimiž je i veřejnosti dobře známý profesor Zdeněk Matějček. Autoři shrnují výsledky dosavadních studií: I otcové mohou ke svým dětem již od narození mít silný citový vztah, který se od vztahu matka-dítě nedá odlišit. Děti si od narození vytvářejí vztah a vazbu k oběma rodičům. Otec je pro dítě od počátku nenahraditelný, dítě si vytváří k matce a k otci trojstranný vztah, který tvoří základ jeho identity a zkušenosti se světem. Otec se chová jinak než matka – reprezentuje jednu polovinu lidstva, mužský svět, je identifikační postavou pro chlapce a vzorem pro pozdější partnery děvčat. Ochudit dítě o mužskou složku znamená způsobit mu závažnou újmu. Autoři mají za to, že nové poznatky by měly být zohledňovány při rozhodování soudů. Uvádějí, že podle klinické zkušenosti je v 15–20 % rozvodových případů otec lepší alternativou pečovatele než matka. Otcové nicméně svou kapacitu málo využívají.

V roce 1995 a 1996 vyšly u nás z iniciativy Eduarda Bakaláře práce R. A. Warschaka [58] a R. A.Gardnera [29], které se problematikou otcovství a nepřítomnosti otce zevrubně zabývají. Tyto práce přinášejí mnoho cenných informací a podnětů, současně některými radikálními názory vzbudily odbornou kritiku [například 44] a odmítavá stanoviska. Nicméně jak veřejnost, tak řada institucí a odborníků je v současnosti především jejich zásluhou o otcovství a potřebách dětí lépe informovaná.

Problematika otcovství, jeho deficitu a důsledků pro zdraví a prosperitu dětí, je ve světové literatuře velmi živá a velké množství studií přináší nové informace.

Americký pediatrický žurnál [46] uvádí, že 40% amerických dětí zažívá rozvod rodičů do svých šestnácti let. Uzavírá, že ztráta úplné rodiny se stává nejčastějším a nejvýznamnějším rizikem pro zdravý vývoj dětí. Naše situace není tak dramatická a závěry  především amerických studií nelze vždy bezezbytku aplikovat, nicméně paralely jsou zřejmé a je možné, že další vývoj nás přiblíží k výše citovaným číslům.

Studie dokládající vliv otcovské péče na prosperitu dětí

V posledních asi patnácti letech nové statistické metody umožnily posuzovat jaké intervenující proměnné mají podíl na celkovou varianci výsledků. Četné práce pak doložily, že podíl otcovské péče na prosperitě dětí je podobně významný jako podíl mateřského vkladu a že dokonce některé výsledky jsou podmíněny výlučně otcovskou péčí [51]. Například Brody [14] ve své šestileté longitudinální studii 592 rodin prokázal, že vřelý otcovský vztah (ne mateřský!) má významný vliv na formování postojů adolescentů k manželství, rozvodu, pohlavním rolím, sociální péči, porodům mladistvých a podobně. Adolescenti internalizovali rodičovské hodnoty tím spíše, čím byl otcovský vztah k ním vřelejší.

Lamb [39] dokládá, že i pro dítě tak zásadní vazba na pečovatele (attachement) se formuje v přibližně stejném věku šesti až sedmi měsíci jak mezi matkou a dítětem, tak mezi dítětem a otcem, i když otcové obvykle s dítětem tráví méně času než matka.

Práce, které se zabývají širšími kontexty rodičovství [například 7] poukazují na to, že otcové iniciují spolupráci na budování „sociálního kapitálu“ s osobami v okolí dítěte, tedy na integraci dítěte do sociálních vazeb, na jeho chápání širších souvislostí. Tak napomáhají i internalizaci sociálních norem. Otcovství je tedy na rozdíl od mateřství velmi citlivé k vytváření kontextů osobního - rodinného a sociálního [například 6]. Matějček [11] parafrázuje podobné nálezy tak, že matka vede dítě k člověku a otec k lidem.

Je opakovaně doloženo, že otcovská péče má velmi silný pozitivní vliv na úroveň kognitivních schopností dítěte a jeho sociální zdatnosti [například 51].

Řada studií dokládá negativní důsledky deficitu otcovské péče. Například Ellis [18] srovnává prosperitu dětí vychovávaných jen jedním rodičem (nejčastěji matkou) s dětmi z úplné rodiny a nalézá u první skupiny více problematického chování, horší školní prospěch, časnější začátek sexuálních aktivit, menší úroveň psychické pohody a větší životní těžkosti. Podle Hethringtona [33] děti vychovávané jen jedním rodičem mají těžkosti v navazování důvěrných vztahů, v dosahování autonomie. Také Govind a Stein [30] konstatovali u dětí vychovávaných jen jedním rodičem více problematického chování a horší školní prospěch. McMunn [41] dospěl k podobným závěrům, nicméně ty ztratily statistickou významnost, když vzal v úvahu proměnnou nižšího socioekonomického statutu. Pfiffner [49] ve své studii konstatoval, že děti mezi pěti a jedenácti lety, vyrůstající bez otce, měly významně více symptomů antisociálního chování. Ellis [18] nalezl, že ženy, které v ranném věku žily bez otce, byly dříve sexuálně aktivní a častěji otěhotněly ve věku do 16 let.

Četné i dřívější studie dokládají, že dobrý kontakt s otcem, jeho angažovanost v péči a výchově redukuje míru agresivity v chování chlapců [například 43] a přispívá k emoční pohodě a dobrému přizpůsobení děvčat [například 27].

Řada prací dokládá, že otcovská péče a angažovanost je nejsilnějším prediktorem mnoha specifických výsledků u dětí. Dominy [15] studoval vztah mezi v dětství vnímaným přijetím versus odmítnutím ze strany otce a matky u žen, které trpěly záchvatovitým přejídáním (binge eating disorder) a zjistil, že ty vnímaly významně častěji svého otce jako odmítajícího. Chen [34] zjistil, že otcovská vřelost v jeho vzorku 258 studentů je v negativním vztahu k agresivnímu chování k souvěkovcům a v pozitivním vztahu se školním prospěchem. Tento vztah nenalezl u mateřské vřelosti. Konstatovali, že dobrý vztah s otcem byl v pozitivním vztahu s absencí adolescentní deprese. Podobné vztahy byly v dalších studiích konstatovány i učiteli u posuzované sociální kompetence, a to u problémů s chováním a u celkového sociálního a psychologického přizpůsobení.

Další studie dokládají, že otcovská péče má rozličný vliv na dcery a syny. Například Barber [12] konstatoval, že úroveň sebeoceněním u děvčat je nejlépe predikovatelná otcovskou fyzickou náklonností (polibky, šťouchance) a všeobecnou mateřskou podporou, zatímco sebeocenění u synů bylo nejlépe predikovatelné soustavným otcovským zájmem (například péčí o bezpečí a zábavu ) a mateřskou přátelskostí (například společné trávení času a společné aktivity).

Práce, které se zabývají popisem otcovské péče konstatují, že otcové jsou nejaktivnější v kontaktu s dětmi ve školním věku, nejvíce se angažují v hrách s dětmi [například 40] a jsou s to adekvátně číst dětské potřeby a chování a adekvátně na ně reagovat, přestože tyto své schopnosti užívají méně často než matky. K podobným závěrům dospěl i Jones [35]. Všeobecně se ukazuje, že pečující otcové se vyskytují více mezi vzdělanějšími otci a že otcové se více angažuji se syny než s dcerami [například 57]. Povaha a míra péče, kterou otcové věnují svým dětem, má všeobecně velkou variaci [16].

Empirických studií, které se zabývají se podílem otců na zdraví a prosperitě dětí je tedy v současnosti značné množství. Dají se shrnout tak, že otcovská péče a láska má silný pozitivní vliv na sociální, emoční a kognitivní vývoj a fungování dětí a adolescentů. Její deficit vede k řadě negativních důsledků.

Děti v porozvodovém období

Nejčastější příčinou deficitu otcovské péče je porozvodová situace, která překvapivě často vede k minimálnímu či žádnému kontaktu otce s dětmi. Například Kressel [38] odhaduje, že asi 40 % matek s dětmi svěřenými do výchovy odpírá otcům návštěvy dětí, Arditti [9] sděluje, že z jeho vzorku 125 rozvedených otců 50 % referovalo o narušování návštěv dětí jejich matkami. K podobným nálezům docházejí i naši autoři [52].

Tento problém je závažný - rozvodovost je vysoká. Odhaduje se, že u nás je asi 25 % lidí v produktivním věku rozvedených, více než 20 % dětí žije v neúplných rodinách. V čele neúplné rodiny je většinou žena. Ve Spojených státech 33 % dětí žije odděleně od svého rodiče, mezi nimi pak 83 % odděleně od svého otce [ 54].

Metaanalýzy výsledků studií konstatují, že děti z rozvedených rodin zakoušejí častěji obtíže v chování a přizpůsobení v dětství, adolescenci a až do dospělosti. Ve srovnání s dětmi z úplných rodin dosahují nižšího vzdělání i příjmu, častěji jsou závislí na sociální podpoře a častěji se stávají nesezdanými, osamělými či rozvedenými rodiči. [2, 3, 5]. Rozdíl v prosperitě mezi dětmi z nerozvedených a rozvedených rodin s rostoucím věkem dětí roste a vrcholí v období mezi adolescencí a rannou dospělostí [5]. Nicméně nesporný je fakt, že mezi dětmi z rozvedených rodině je v jejich prosperitě velká variabilita – některé prosperují velmi dobře, jiné mají značné problémy [4]. Obvykle se prosperita dětí zlepšuje v průběhu času uplynulého od rozvodu rodičů a značně závisí na míře rodičovského přizpůsobení [4].

Děti z rozvedených rodin se chovají jinak především ve vztazích – navazují vztahy dříve, mají dřívější sexuální zkušenosti a ve vztazích mají větší problémy [55]. Ženy, jejichž rodiče se rozvedli, mají podle Eastovy [17] studie více psychických problémů a více problémů ve vztazích, u obou pohlaví byla ve srovnání s kontrolní skupinou častější nezaměstnanost, menší vzdělání, častější rozvod, častější negativní životní události a rizikové chování ohrožující zdraví. Studie uzavírá, že rozvod představuje stres, který vyvolává sekvenci negativních událostí přesahující až do dospělosti a že je třeba vyjít vstříc specifickým potřebám dětí a  negativní konsekvence minimalizovat.

Fabricius [22] se zajímal o fyzické zdraví univerzitních studentů, jejichž rodiče se rozvedli před jejich šestnáctým rokem, a konstatoval, že stresující okolnosti spojené s rozvodem a následující slabý kontakt s otcem predikoval horší fyzické zdraví.

Zatímco asi 10 % dětí z úplných rodin má vážné zdravotní nebo sociální problémy, mezi dětmi z rozvedených rodin je takových dětí 20–25 % [36].

Storksen [56] se zajímal o úroveň adaptace a prosperitu norských adolescentů. Konstatoval, že 30 % adolescentů z rozvedených rodin vykazovalo symptomy horší adaptace a slabší prosperity, zatímco u adolescentů z nerozvedených rodin takové symptomy nalezli jen u 14 %.

Amato [4] nicméně konstatuje, že mezi dětmi z rozvedených rodin je, co se týká zdravotního stavu a prosperity, velká variabilita. Shrnuje nálezy řady studií tak, že zdraví a prosperita dětí závisí na řadě zdrojů. Za rozhodující považuje celkovou konfiguraci zdrojů a stresorů a jejich interakci. Uzavírá, že děti, které rozvodem ztrácejí jen málo zdrojů a zažívají malý stres, prosperují dobře.

Rozpad rodiny se stává nejčastějším a nejvýznamnějším rizikovým faktorem ohrožujícím zdravý vývoj dětí [46]. Faktorem, který intervenuje univerzálně u velké většiny dětí z rozvedených rodin, je ztráta denního kontaktu s otcem. Vzhledem k dobře doloženému významu otcovské péče na prosperitu dětí můžeme mít za to, že absence otce je hlavní příčinou horších výsledků těchto dětí. Další významnou příčinou je ta skutečnost, že u odhadovaných 20 % rozvedených rodin se řetězí konflikty a soudní spory. Je dobře doloženo, že se děti z těchto rodin vyznačují velmi častými poruchami zdraví a špatnou prosperitou. Tato skupina významnou mírou přispívají k horším výsledkům dětí z rozvedených rodin.

Porozvodové uspořádání

Nálezy studií dokládajících důležitost otcovské péče a horší prosperitu dětí z rozvedených rodin vedou k hledání porozvodového uspořádání, které by minimalizovalo ztráty dětí.

V minulosti soudy rozhodovaly, a v některých státech dosud rozhodují, v souladu se standardním, rutinně používaným schématem, kdy se otec s dítětem stýká každý druhý víkend. Obvykle se nebraly v úvahu žádné podrobnější informace ani o rodičích, ani o dítěti, jeho potřebách, kvalitě vztahů s rodiči a podobně. Pod vlivem rostoucího vědomí důležitosti péče obou rodičů byl ve Spojených státech v osmdesátých letech zaveden institut střídavé péče (joint physical custudy), na konci devadesátých let pak i u nás. Některé studie, sledující prosperitu dětí žijících v tomto uspořádání, jsou velmi optimistické. Je ovšem třeba poukázat na skutečnosti, že střídavé péče jsou schopni jen dobře kooperující, event. kvalitní rodiče. V této souvislosti je zajímavý nález studie Pruett [50], která zjistila, že děti od narození do tří let odloučení od matky a pobyt u otce přes noc snášejí nejen dobře, ale i z něj profitují (méně problémů v sociální sféře, méně poruch pozornosti, u děvčat méně vyhýbavého chování). U dětí od čtyř do šesti let nalezla méně adaptačních problémů. Děti nicméně z pobytu u otce profitovaly jen v případě, že rozvrh péče mezi otcem a matku byl konzistentní a bezproblémově dodržovaný.

Nicméně matky nadále byly úspěšné v získávaní dětí do své výhradní péče (80 – 85 % případů) [19]. V devadesátých letech nicméně v těch státech USA, kde byl institut střídavé péče zaveden na počátku osmdesátých let, byl podíl případů, kdy děti byly svěřeny do střídavé péče rodičů, znatelně vyšší (12–27 %) [13]. Obvykle to bylo v případech otců s vyšší úrovní vzdělání a příjmů.

Poslední rozsáhlejší výzkum porozvodového uspořádání [53] nalezl mezi australskými rozvedenými rodinami šest druhů prozvodového uspořádní: sdílená péče (6 %), kdy každý z rodičů pečoval o dítě nejméně 30 % času, „standardní péče“ (34 %), obvykle každý druhý víkend, jen přes den (16 %), obvykle nepravidelně, jen prázdniny (10 %), příležitostný kontakt jen jednou za 3–6 měsíců (7 %), téměř žádný nebo žádný kontakt (27 %). Jen minimální část rodičů, tedy i po rozvodu, sdílí péči o děti. Někteří autoři mají za to, že podobná situace je i v USA [27]. Australský výzkum ukázal, že matky jsou významnou překážkou častého kontaktu otců s dětmi. Více než polovina matek považovala standardní nebo žádný kontakt za přiměřený. Více než polovina matek měla k rovnému podílu na péči o dítě negativní postoj, zatímco 70–74 % otců mělo k takovému uspořádání pozitivní postoj. Některé údaje o vyšším podílu otců na péči o děti (podle Bravera) [13] klesl podíl otců, kteří se s dětmi 2 – 3 roky stýkají minimálně nebo vůbec ne z 50 % na počátku osmdesátých let na 26 % v polovině devadesátých) jsou optimisticky interpretovány jako výsledek rostoucí evidence a propagace důležitosti otcovské péče. Nicméně co se týká kvality péče rozvedených otců, konstatuje se všeobecně [například 28], že rozvedení otcové obvykle svou péči omezují na hru a zábavu (návštěva kina, sportovních utkání) a navíc, že jejich angažovanost s odstupem od rozvodu klesá. Jiné studie podle očekávání konstatují [na příklad 24], že nejlepším prediktorem vysoké angažovanosti otce je stabilní a spokojené manželství.

Když hledáme příčinu této skutečnosti, nacházíme u některých otců nedostatek zájmu, u jiných osobnostní limity spojené se slabou vazbou na dítě (weak attachment) [například 33], jiní otcové se stahují, aby se vyhnuli vracející se bolesti z násilně redukovaného kontaktu s dítětem [10]. Centrální roli nicméně hrají v této otázce postoje matek. Hovoří se o mateřské obstrukci (maternal gatekeeping) jako o souboru názorů a vzorců chování, které brání větší angažovanosti mužů v péči o děti. Matky, které v souvislosti s rozvodem zažívají pocity hostility, zranění a hněvu často brání kontaktu otce s dítětem. Pokud matka vnímá otce jako málo kompetentního v péči o dítě, má tendenci bránit mu v kontaktu. Hodnocení otcovské kompetence nejtěsněji souvisí s tím, jak je schopný platit alimenty [23]. Některé děti, přestože ve většině vítají kontakt s otcem, kontakt odmítají, například ve strachu opustit zranitelného rodiče (matku), pro odcizení v případech porozvodových konfliktů, pro strach z konfliktů při předávání a podobně [36]. V těchto případech se doporučuje terapeutická intervence.

Opětné uzavření manželství jak u otců, tak u matek vede k redukci kontaktů mezi otci a dětmi, stejně tak jako navázání milostného vztahu. Příčinou je neschopnost dostát více závazkům, konflikty loajality a časová tíseň [33]. Asi třetina děti rozvedených rodičů pociťuje nové angažmá svých rodičů jako velmi stresující [33].

Furstenberg [27] ve své studii, která zahrnula reprezentativní vzorek dětí populace USA ve věku od 11 do 16 let, které zažily rozvod rodičů, konstatuje, že rozsah absence otcovské péče a angažovanosti je překvapivý, zvláště, když vezmeme v úvahu rostoucí vědomí o důležitosti otcovské péče.

Na to, že většímu podílu otců na péči o děti brání řada kulturních, sociálních, osobnostních a dalších překážek, poukazují i další autoři [například 1].

Programy podpory rodičovství a otcovství

Rostoucí vědomí důležitosti otcovské péče a pesimistická zjištění o porozvodových kontaktech otců s dětmi inspirují programy, které edukují rozvádějící se rodiče. Soudy iniciují řadu programů, které mají vést rodiče k vědomí důležitosti klidného kontaktu dítěte s oběma rodiči. Rodičům jsou k dispozici mediační programy, kurzy, individuální konzultace i písemné materiály. Na základě nových poznatků byly vyvinuty diferencované modely porozvodové péče sladěné s vývojovými a psychologickými potřebami dětí, možnostmi a kvalitami rodičů. V některých státech USA je účast v takových programech pro rozvádějící se rodiče povinná.

Meyers [42] konstatuje, že ve světle shromážděných poznatků o důležitosti otcovské péče je třeba doporučit, aby součástí curricula středních škol bylo vzdělání a výchova k otcovství. Aby podpora rodičovství, a zvláště otcovství, byla jednou z politických priorit. Furstenberg [27] na základě svých nálezů volá po soudní a legislativní intervenci, která by vedla k větší otcovské angažovanosti. Jiná studie [20] konstatuje, že lepší kooperaci rozvedených manželů lze očekávat spíše mezi příslušníky střední a vyšší třídy a všeobecně mezi vzdělanějšími rodiči.

Řada autorů [21,45, 47] shodně uvádí, že mediační programy vyvinuté pro potřeby soudů udávají úspěšné řešení 40 až 80 procent případů. Programy jsou úspěšné u značné části rozvádějících se či rozvedených rodin, které se dostanou do sporu či konfliktu, nicméně jednotliví autoři shodně referují, že jsou neúspěšné u skupiny případů, které lze označit za vysoce konfliktní [například 24].

Podporou rodiny a otcovství se především v USA zabývá řada vládních i nevládních organizací (například britská Families Need Fathers, americká National Center of Fathers and Families a další). Tyto organizace podporují empirické studie, zveřejňují jejich výsledky a iniciují nejrůznější programy podporující rodinu a otcovství.

ZÁVĚR

Důležitost otcovské péče dokládá velká řada empirických studií. Ve společnosti roste znepokojení nad tím, že stále větší počet dětí trpí jejím deficitem. Rozpad rodiny se stává nejčastějším a nejvýznamnějším rizikovým faktorem ohrožujícím zdravý vývoj dětí. Tyto skutečnosti vedou k řadě iniciativ, které si kladnou za cíl zmírnit negativní následky vývoje společnosti, jež vede k destabilizaci rodiny. Zřejmá je snaha posílit vědomí důležitosti otcovské postavy. Četné iniciativy směřují ke zlepšení porozvodové situace dětí. Především reference o efektivitě mediačních programů jsou optimistické.

U nás není situace tak dramatická jako například ve Spojených státech, nicméně všechny demografické ukazatele (věk prvního sňatku, porodnost atd.) ukazují na to, že naše situace se již dnes blíží situaci moderních postindustriálních společností, v nichž rodina je stále křehčí institucí. Musíme proto očekávat, že rozvodovost poroste a  poroste i počet dětí vyrůstajících mimo úplnou rodinu. S touto skutečností se budeme muset vyrovnávat a hledat cesty jak minimalizovat její důsledky pro děti.

PhDr. Josef Pavlát, Ph.D.

Psychiatrická klinika 1. LF UK a VFN

Ke Karlovu 11

128 00 Praha 2

e mail: jpav@lf1.cuni.cz