Skutečná prevalence a predilekční faktory posttraumatického hypopituitarismu

Ačkoliv byl dříve posttraumatický hypopituitarismus považován za zřídkavou formu hypopituitarismu, byly v posledních letech publikovány četné studie vyvracející toto tvrzení. Cílem projektu organizovaného letos v Dánsku proto bylo stanovit reálnou prevalenci hypopituitarismu u 104 pacientů po úrazu mozku a všímat si faktorů, jež jedince ke vzniku hypopituitarismu predisponovaly.

Pacienti průměrného věku 41 let s průměrným BMI 25 byli rozděleni podle klinického stavu čili podle GCS (Glasgow Coma Scale) na lehce zraněné (GCS 13–15), středně (GCS 9–12) a těžce poraněné (GCS méně než 9). Hodnocení následků probíhalo mezi 10–27 měsíci po úrazu. Měřila se spontánní produkce hormonů hypofýzy a jejich produkce po provokačním testu (inzulinovým testem, pokud byl kontraindikován, pak argininovým testem). Pro vyloučení chyby se test po čase zopakoval.

Známky hypopituitarismu byly prokázány u 15 % pacientů. Nejčastěji (v 15 %) byla postihnuta produkce růstového hormonu, na druhém místě byl sekundární hypoadrenalismus (u 5 %), následoval hypogonadismus (2 %), hypotyroidismus (2 %) a diabetes insipidus (2 %). Větší riziko vzniku hypopituitarismu měli pacienti s nižším GCS a pacienti s vyšším intracerebrálním tlakem. Celkem 60 % osob, jež trpěly po traumatu deficiencí růstového hormonu, bylo obézních.

Autoři studie uzavírají svůj text zmínkou, že tato data se jeví být střízlivější než data v minulých letech publikovaná. Přesto mohou být podle nich stále nadhodnocená, jelikož třetí faktor, jakým byla obezita pacientů s deficitem růstového hormonu, mohl mít na získané údaje zkreslující vliv. Rozhodující pro prognózu pacientů po úrazu je i zde neurologický status a přítomnost či nepřítomnost nitrolební hypertenze během úrazu a po úrazu.

(hul)

Zdroj: Prevalence and predictive factors of post-traumatic hypopituitarism. Klose M, et al. Clin Endocrinol 2007:193–201.