Axonální poškození představuje pravděpodobně patologický korelát pro ireverzibilní neurologický deficit u pacientů s roztroušenou sklerózou (RS). Axonální poškození bývá přítomno i v nejranějších stadiích choroby.
Axonální poškození představuje pravděpodobně patologický korelát pro ireverzibilní neurologický deficit u pacientů s roztroušenou sklerózou (RS). Axonální poškození bývá přítomno i v nejranějších stadiích choroby. U 85 % pacientů s klinicky definovanou RS (CDMS) bývá počátečním projevem choroby klinicky izolovaný syndrom (CIS), definovaný jako epizoda neurologické dysfunkce, která se částečně či kompletně upraví. Na základě progresivního charakteru RS a rozsahu subklinického poškození přítomného již při první demyelinizační atace lze předpokládat, že časná imunomodulační terapie může zabránit procesům vedoucím k ireverzibilnímu axonálnímu poškození.
Randomizovaná kontrolovaná prospektivní studie PreCISe (Early Glatiramer Acetate Treatment in Delaying Conversion to CDMS in Subjects Presenting with a Clinically Isolated Syndrome) se zabývala účinkem glatirameracetátu (GA; Copaxone) u pacientů s CIS a detekovanými MRI lézemi, suspektními z RS, na konverzi v CDMS. Bylo zjištěno, že GA signifikantně redukoval riziko rozvoje CDMS a doba konverze k CDMS byla prodloužena o 115 % u pacientů s GA ve srovnání s pacienty užívajícími placebo.
Na základě těchto faktů se autoři studie podíleli na tzv. open-label fázi zmíněné studie PreCISe, která měla za úkol porovnat efekt časného a pozdějšího podání GA. Do studie bylo zařazeno 198 pacientů s CIS a ≥ 2 mozkovými lézemi, detekovanými na T2-vážených snímcích. Pacientům byla zahájena aplikace GA v dávce 20 mg/den po dobu 36 měsíců nebo do okamžiku konverze na CDMS. Do skupiny pacientů s opožděným podáním (placebo) bylo zařazeno celkem 211 pacientů. Další terapie zahrnovala podávání GA po dobu 2 let.
Z výsledků sledování vyplynulo, že časné podání GA snížilo riziko konverze v CDMS o 41 % (p = 0,0005) ve srovnání s opožděnou léčbou. Časné podání GA bylo dále spojeno s průměrným opožděním nástupu CDMS o 972 dnů (185 %), bylo doprovázeno menší mozkovou atrofií (− 28 %, p = 0,0209), menší četností nových T2 lézí za rok (− 42 %, < 0,0001) a jejich menším rozsahem (− 22 %, p = 0,0005) při srovnání se skupinou pacientů s opožděným podáním GA. Nežádoucí účinky odpovídaly stanovenému bezpečnostnímu profilu GA.
Závěrem bylo konstatováno, že vliv časné léčby glatirameracetátu na míru konverze na CDMS a na MRI aktivitu onemocnění podporuje zahájení terapie GA brzy po nástupu prvních klinických příznaků, suspektních z RS.
(moa)
Zdroj: Comi G., Martinelli V., Rodegher M. Effects of early treatment with glatiramer acetate in patients with clinically isolated syndrome. Multiple Sclerosis Journal; 19 (8): 1074–1083.
