Jaké jsou potřeby pacientů při terapii akutní fáze schizofrenie a jak zvýšit jejich adherenci?
Léčba akutní epizody schizofrenie vyžaduje ve většině případů hospitalizaci na psychiatrickém oddělení. Ta sice přináší mnohým pacientům dyskomfort a představuje pro ně zátěž, umožní však rychlou a poměrně přesnou diagnostiku a včasné zahájení adekvátní léčby i monitorování její účinnosti. Jakým způsobem tuto diagnostiku a terapii vést napovídají doporučené postupy. Managementu péče o tyto pacienty v prvních dnech hospitalizace i po propuštění z akutní lůžkové péče se věnovalo rovněž jedno ze sympozií v rámci 65. česko-slovenské psychofamakologické konference, jež se uskutečnila v půli ledna 2023 v Mariánských Lázních.
Navázání terapeutického kontaktu a preference pacientů v prvních dnech akutní hospitalizace
Na počátku terapeutické rozvahy stojí rozhodnutí, zda se jedná o první epizodu, či o relaps onemocnění. V případě relapsu se snažíme odhalit jeho příčinu, nejčastěji to však bývá neadherence k léčbě. Odběr pečlivé farmakologické anamnézy se zaměřením na účinnost, nežádoucí účinky a postoje pacienta k antipsychotické léčbě velmi často vede k objasnění příčiny lékové non-compliance pacienta.
Pro úspěch akutní i dlouhodobé léčby je klíčové navázání terapeutického kontaktu. Pacienti totiž ve většině případů nemají na své onemocnění náhled. Velmi často však dokážou pojmenovat příznaky, jako jsou úzkost, strach, agitace či nespavost. Příslib ovlivnění těchto symptomů tak může pomoci zvýšit ochotu pacienta spolupracovat. Anxietu, agitovanost a insomnii je možné prakticky ovlivnit dvěma způsoby. První možností je použití antipsychotika s hypnosedativním působením (výhodou je monoterapie, nevýhodou přetrvání hypnosedativního působení i v době, kdy již není žádoucí) nebo kombinace antipsychotika s jiným hypnosedativně působícím léčivem (zde je třeba brát v potaz možné interakce při užívání více typů léčiv). Preference pacientů užívajících antipsychotickou terapii byly hodnoceny v klinických studiích. Mezi nejčastěji zmiňované aspekty patřily zlepšení pozitivních příznaků, redukce hmotnostního přírůstku, snížení hypnosedativního účinku medikace, absence metabolických účinků a hypeprolaktinémie nebo zlepšení negativních příznaků.
Snížení hmotnostního přírůstku bylo zaznamenáno po převedení pacientů na terapii lurasidonem. Jedná se o lék s poměrně složitým receptorovým profilem, který působí jako antagonista dopaminových receptorů D2, serotoninových receptorů 5-HT2A a 5-HT7 a adrenergních receptorů α2c a zároveň je parciálním agonistou serotoninových receptorů 5-HT1A. Při srovnání účinnosti v akutní léčbě schizofrenie byl výsledek lurasidonu srovnatelný s použitím olanzapinu. Hmotnostní přírůstek pacientů užívajících olanzapin dosahoval průměrně 4,6 kg, kdežto u nemocných léčených lurasidonem to bylo pouze 1,5 kg. Studie srovnávající lurasidon s risperidonem poukázala na snížení hmotnosti v průměru o 3 kg po převedení na lurasidon. Navíc došlo k redukci hladiny prolaktinu u mužů i žen.
Optimální medikaci ovšem nelze vždy optimálně nastavit již za hospitalizace. Vzhledem k trendu zkracující se doby pobytu v nemocnici se některé nežádoucí účinky mohou projevit až později. Roste proto význam další – udržovací fáze léčby.
Potřeby pacienta a možnosti intervence po propuštění z akutní lůžkové péče
Hospitalizace je vnímána jako zásadní předěl v životě duševně nemocných. Pacient je prakticky ze dne na den nucen změnit své dosavadní fungování. Dostává se do kolektivu, do pravidelného rozvrhu aktivit, pravidelně se stravuje. Personál rovněž dohlíží na jeho adherenci k farmakoterapii. Následný přechod do ambulantní fáze léčby však bývá často kritický. Roste míra stresové zátěže a riziko opětovné ztráty pravidelnosti a získaných návyků. Na základě toho může dojít k dalšímu relapsu onemocnění.
Mortalita a morbidita duševně nemocných pacientů je poměrně vysoká. Tento jev je způsoben především zvýšeným výskytem rizikových kardiovaskulárních faktorů (nikotinismus, omezená fyzická aktivita, dyslipidémie). V reakci na tento problém můžeme pozorovat evoluci ve spotřebě antipsychotik. Dlouhodobě nyní stoupá míra využití antipsychotik 2. generace a atypických antipsychotik, u kterých se vyskytuje mnohem méně metabolických nežádoucích účinků. Významný však dále zůstává vliv antipsychotik na inzulinovou rezistenci.
Volba psychofarmakologické léčby je tedy jedním z klíčových prvků prevence sekundárních komplikací. Z hlediska nefarmakologických intervencí je snahou vést pacienty k pravidelné fyzické aktivitě, vyvážené skladbě stravy, kvalitnímu spánku, navazování sociálních kontaktů, minimalizaci stresu a omezení kouření tabákových výrobků. Význam udržovací fáze léčby v současné době stoupá, vzhledem ke snaze omezit délku hospitalizace na lůžkových odděleních ve všech klinických oborech.
(kali)
Zdroje:
1. Ustohal L. Potřeby pacienta a možnosti intervence v prvních dnech akutní hospitalizace. 65. česko-slovenská psychofamakologická konference, Mariánské Lázně, 11.−15. 1. 2023.
2. Anders M. Potřeby pacienta a možnosti intervence po propuštění z akutní lůžkové péče. 65. česko-slovenská psychofamakologická konference, Mariánské Lázně, 11.−15. 1. 2023.
Líbil se Vám článek? Rádi byste se k němu vyjádřili? Napište nám − Vaše názory a postřehy nás zajímají. Zveřejňovat je nebudeme, ale rádi Vám na ně odpovíme.
