Parazité městských holubů – zdravotní rizika pro člověka

Městské populace zdivočelých holubů se skládají z potomků holuba skalního (Columba livia), žijícího v západní a jižní Evropě, severní Africe a Přední Asii. Z tohoto druhu byly vyšlechtěny různé domácí formy, chované po celém světě. Dnes je ale již jejich chov spíše výjimkou a holubi začali masově osídlovat města, kde nacházejí příznivé podmínky k obživě i hnízdění. Následkem toho se však často přemnožují a působí značné škody na domovním fondu, v hospodářství i na lidském zdraví.

Potrava holubů se liší v průběhu roku. Hlavní složkou jsou semena obilovin, luštěnin a směsek v době jejich setí a sklizně, dále též různé odpadky, zbytky lidské potravy a hmyz. Holubi potřebují rovněž tzv. grit, což jsou drobné kaménky, které jim pomáhají ve svalnaté části žaludku potravu rozmělňovat. Způsobují proto obrovské škody na budovách, protože vyzobávají vápno a drobné kaménky z malty spojující střešní krytinu a z omítek.

Jeden holub vyprodukuje průměrně za rok 10-12 kg trusu, který rovněž ničí fasády domů a sochy. Zároveň je zdrojem mikrobů, plísní, parazitů a alergenů. Městské populace holubů se tak významně podílejí na přenosu některých zoonóz, k nejčastějším patří ornitóza, aviární tuberkulóza či salmonelóza. Holubi jsou rovněž častými hostiteli viru klíšťové encefalitidy. Z prvoků jsou holubi nejčastěji nakaženi trichomonádami a toxoplasmózou. Nemocní či mrtví holubi se snadno stanou kořistí koček, které jako definitivní hostitelé přenášejí nákazu na člověka, případně na další zvířata.

Z alergologického hlediska jsou holubi významným zdrojem roztočů. V jejich hnízdech přežívá celá řada druhů roztočů. Společně s ostatními mikroskopickými částečkami jsou základem prachu, roznášeného nejen po napadených objektech, ale i v blízkém ovzduší, a mohou působit jako alergeny. Čím více jsou takové objekty napadeny (velké vrstvy trusu, hnízda a mumifikované trupy uhynulých holubů na půdách), tím je větší pravděpodobnost výskytu alergických reakcí v nejbližším okolí.

Dva nejčastější holubí roztoči jsou klíšťák holubí (Argas reflexus) a čmelík kuří (Dermanyssus gallinae). Čmelík napadá lidi jen přechodně a krátkodobě, protože nejsou jeho běžnými hostiteli. Reakce na pokousání jsou většinou neškodné – svědění a zarudnutí kůže. Může ale dojít k přenosu infekce z nakažených ptáků. Horší je situace po pokousání klíšťákem. Na proteiny obsažené v jeho slinách totiž vzniká u lidí poměrně často alergie a nejsou vzácné ani anafylaktické reakce po takovém pokousání. Na člověka tito parazité útočí, pouze pokud mají hlad a mají nedostatek vlastních ptačích hostitelů.

Nebezpečné jsou tedy ty situace, kdy dojde k náhlému vypuzení holubů z místa jejich hnízdění a nejsou současně vyhubeni klíšťáci. Ti si potom hledají náhradní potravu a útočí na lidi s popsaným rizikem i vážných anafylaktických reakcí, a pochopitelně také přenosu infekcí.

Dalším rizikem při pravidelném kontaktu s holuby a jejich exkrementy je rozvoj astmatu nebo tzv. nemoci chovatelů holubů – exogenní alergické alveolitidy. V plicích postižených jedinců dochází k imunitní reakci a zánětu po opakovaném vdechování prachu z holubích hnízd. Prach obsahuje jednak antigeny z holubí krve a trusu, ale také další dráždivé součásti, jako jsou zlomky peří, bakterie a plísně. Tato směs provokuje nežádoucí imunitní reakce, ať už  IgE mediované reakce, jako je astma, nebo exogenní alergickou alveolitidu.

Je tedy zřejmé, že snahy některých lidí ochraňovat populace městských holubů nejsou zcela rozumné. Woody Allen holuby ve své hře Stardust memories dokonce trefně nazval okřídlenými krysami, což při vyčíslení škod a nemocí jimi způsobených není určitě daleko od pravdy.  

(van)

Zdroj: D Haag-Wackernagel. Annals of Applied Biology 2005;147.