Inkontinence jako důsledek operačního zákroku na prostatě

Míra inkontinence klesá s časovým odstupem od výkonu

Statistiky sledující výskyt inkontinence po chirurgickém zákroku na prostatě se často liší. Na odlišná čísla může mít vliv jednak použití různých kritérií pro definici inkontinence, ale také hodnocení úniků moči v různých časových odstupech od operace. Obecně však platí, že k významné úpravě obtíží dochází do 12 měsíců po výkonu. Zatímco po transuretrální resekci prostaty trpí trvalou inkontinencí asi 1 % mužů, míra výskytu inkontinence bezprostředně po radikální prostatektomii je vysoká a pohybuje se v rozmezí 20–40 %. Rok po výkonu uvádí 5–10 % mužů stále natolik obtěžující úniky moči, že musejí vyhledat lékařskou pomoc.

Patofyziologie a rizikové faktory ovlivňující vznik inkontinence

Na rozvoji inkontinence po chirurgickém zákroku se pravděpodobně podílí více faktorů, přičemž přesná příčina ještě není zcela jasná. U radikální prostatektomie přichází v úvahu nedostatečná funkce zevního sfinkteru z důvodu jeho poranění či porušení inervace během zákroku. Dalšími důvody mohou být zkrácení funkční délky uretry, přerušení kontinuity hladké svaloviny vezikouretrální junkce nebo porušení inervace uretry či hrdla močového měchýře. Za viníka je často označována i detruzorová nestabilita s redukcí kapacity měchýře, která zhoršuje inkontinenci především v prvních měsících po výkonu. Dalšími rizikovými faktory jsou striktura vezikouretrální anastomózy, vyšší věk pacienta, velikost prostaty a vyšší tělesná hmotnost.

Léčebné možnosti

V časné léčbě inkontinence se uplatňuje především konzervativní postup s využitím rehabilitace, případně podávání anticholinergik. Základem je posilování sfinkterového mechanismu, které by v ideálním případě mělo předcházet společně s biofeedbackem samotnému výkonu a které jednoznačně urychluje návrat k plné kontinenci.

Až při selhání konzervativní terapie a perzistující inkontinenci přicházejí na řadu další léčebné modality.

• Injekční operace: Jednoduchý zákrok zvyšující uretrální odpor. K periuretrální aplikaci se používá teflon, kolagen či silikon. Ze studií však vyplývá, že tato metoda dosahuje horších výsledků v porovnání s implantací umělého svěrače a účinek přetrvává pouze krátkou dobu. Na druhou stranu jde o bezpečnou, dobře tolerovanou a při přetrvávající inkontinenci snadno opakovatelnou léčbu.
• Slingové operace: Metoda spočívá v zavedení pásky, která stlačuje ventrální stranu močové trubice, a zvyšuje tak její odpor. V Česku se nejčastěji volí technika Argus sling. Slingové operace nejsou vhodné pro pacienty s těžkou inkontinencí a po radioterapii. Mezi komplikace patří prořezání slingu do uretry, retence moči, infekce či bolesti v perineu.
• Umělý svěrač: Metoda využívaná u pacientů se stresovou inkontinencí především po radikální prostatektomii. Vyznačuje se vysokou účinností, ale také řadou rizik. Mezi komplikace patří infekce, eroze uretry nebo mechanické selhání svěrače. Uvádí se, že až v polovině případů dojde po 10 letech k selhání. Metoda je vhodná i pro pacienty po radioterapii.

Závěr

Pokud inkontinence přetrvává i po vyčerpání „běžných“ léčebných možností, přichází na řadu specializované řešení, jakým je například augmentace močového měchýře nebo trvalá derivace moči. Jestliže tyto postupy nejsou možné nebo si je pacient nepřeje, je nezbytné sáhnout po kvalitních inkontinenčních pomůckách. Dnešní trh nabízí širokou škálu vhodných výrobků, které respektují mužskou anatomii. Kromě klasických vložek či plenkových kalhotek mohou muži využít také urinální kondom. Jednoznačnou výhodou je nově možnost kombinování různých pomůcek podle individuálních potřeb pacienta.

(mraf)

Zdroje:
1. Ženíšek J. Inkontinence moče po radikální prostatektomii. Urologie pro praxi 2010; 11 (1): 26–28.
2. Sandhu J. S., Breyer B., Comiter C. et al. Incontinence after prostate treatment: AUA/SUFU Guideline. J Urol 2019; 202: 369–78.