Přínos inosin pranobexu v terapii infekcí HPV v gynekologii

Charakteristika a indikace inosin pranobexu

Inosin pranobex je preparát ze skupiny antivirotik patřící mezi syntetické purinové deriváty, který vykazuje imunomodulační a protivirové účinky. Při jeho použití bylo in vivo prokázáno zřetelné zvýšení oslabené imunitní odpovědi u léčeného jedince.

V gynekologické praxi lze inosin pranobex použít při komplexní terapii afekcí vyvolaných lidským papilomavirem (HPV) a recidivujících genitálních herpetických infekcí.

Infekce HPV a její projevy

Infekce lidským papilomavirem patří k nejčastějším sexuálně přenosným chorobám. Dle míry schopnosti změnit zdravou tkáň v prekancerózu nebo eventuálně zhoubný nádor rozdělujeme infekce HPV na nízce a vysoce rizikové. Prodělaná HPV infekce však nevede k vytvoření imunity, proto často dochází k opakovaným reinfekcím.

K nejčastějším základním projevům infekce HPV u žen, ale i u mužů patří condylomata acuminata neboli genitální bradavice. Vyskytují se v celém věkovém spektru. Většinou se jedná o benigní nádory mající vzhled různě velkých špičatých solitárních i splývajících bradavic. Vycházejí z epitelu oblasti zevního genitálu a perianální oblasti, u žen se vyskytují rovněž v pochvě a na děložním hrdle. K dalším projevům infekce HPV se řadí přednádorové a nádorové změny v oblasti děložního hrdla u žen nebo v jiných lokalizacích (anus, vulva, pochva, dutina ústní a hrtan).

Možnosti léčby

Kauzální terapie kondylomat neexistuje. Při jejich léčbě se většinou jedná o lokální destrukci (mechanickou, eventuálně chemickou) nebo snesení viditelných bradavic (excize, laser). Problémem bývá výsev bradavic v hůře dostupných lokalitách (pochva, čípek), kde chemickou destrukci nelze vůbec provést a mechanické odstranění nemusí byt úplné.

Dle zkušeností některých gynekologických pracovišť bývá výhodné kombinovat odstranění kondylomat pomocí CO₂ laseru a imunomodulační terapii, která stimuluje imunitní systém k léčbě infekce HPV a ovlivňuje eliminaci samotných kondylomat.

Léčba inosin pranobexem indikovaným v těchto případech jako imunomodulans bývá velmi dobře tolerovaná, s minimem nežádoucích účinků. U některých pacientů bylo v průběhu terapie pozorováno tranzientní zvýšení hladin kyseliny močové, a proto je nutná zvýšená opatrnost u nemocných s dnou či urolitiázou.

Sledování českých pacientů

Efekt imunomodulační léčby jako monoterapie kondylomat byl potvrzen v práci českých gynekologů publikované v časopisu Praktická gynekologie. Soubor se skládal z 28 pacientů (23 žen a 5 mužů). U všech nemocných se jednalo o postižení rozsáhlých ploch a již o minimálně druhou recidivu onemocnění, přičemž 2 pacienti ze sledovaného souboru měli dokonce již pátou recidivu.

Po dobu 14 měsíců dostávali 3× denně 2 tbl. Isoprinosine (1 tableta obsahuje 500 mg inosin pranobexu). Po skončení terapie došlo k eliminaci výsevu kondylomat u 64 % pacientů bez další léčby.

Efekt dlouhodobého podávání inosin pranobexu

Literární údaje zabývající se efektem inosin pranobexu v léčbě kondylomat ukazují, že úplné vymizení lze očekávat asi u 30 % nemocných (23,5–36 %). Podstatná je však i ta část pacientů, u níž dojde k alespoň částečnému zlepšení, které pak vede k menšímu rozsahu lokálního ošetření, a tedy i rychlejší rekonvalescenci.

K dosažení lepší compliance pacientů je nutno informovat o nutnosti dlouhodobé (až několikaměsíční) terapie inosin pranobexem. V případě, že nedojde ke zlepšení lokálního výsevu kondylomat při doporučené dávce 3× 2 tbl. denně po 2 měsících, je vhodné doplnit léčbu o lokální destrukci kondylomat. Terapie inosin pranobexem je indikovaná rovněž za účelem snížení pravděpodobnosti recidivy. Z toho důvodu je doporučováno pokračovat v podávání preparátu minimálně další 2 měsíce.

Závěr

Současný imunomodulační a antivirový efekt v kombinaci s destruktivní lokální léčbou odůvodňuje užití inosin pranobexu nejen v komplexní terapii, ale zejména v prevenci lokalizovaných HPV infekcí.

(moa)

Zdroj: Mihula M. Možnosti terapie kondylomat formou imunomodulačního preparátu Isoprinosine. Praktická gynekologie 2015; 19 (2): 101–106.