Farmakoterapie glaukomu

Obecně v léčbě glaukomu používáme několik různých skupin léčiv. Mezi léky první volby patří betablokátory (inhibující beta adrenergní receptory), dále agonisté alfa adrenergních receptorů, inhibitory enzymu karboanhydrázy a analogy prostaglandinů (prostamidy). Nejdéle z uvedených skupin se v léčbě glaukomu uplatňují sympatomimetika, která se začala používat již počátkem 20. století. Úplně nejstarší skupinou léčiv používaných v léčbě glaukomu však jsou parasympatomimetika (pilokarpin), která dnes u glaukomu s otevřeným úhlem mezi léky první volby nepatří. Zhruba v polovině 20. století byly poprvé použity inhibitory karboanhydrázy (acetazolamid). Betablokátory inhibující beta adrenergní receptory se používají zhruba od sedmdesátých let minulého století a nejnovější skupinou z léčiv první volby jsou analogy prostaglandinů.

Hlavním mechanismem účinku u většiny uvedených skupin je snížení tvorby nitrooční tekutiny (sympatomimetika, betablokátory, inhibitory karboanhydrázy). Určitou výjimkou jsou analogy prostaglandinů, které zvyšují odtok nitrooční tekutiny uveosklerální cestou. Uveosklerální odtok představuje „alternativní“ cestu, kterou za běžných okolností odtéká pouze asi 10 % z celkového množství nitrooční tekutiny. Relativně více aktivní je tato odtoková cesta během noci, proto se prostamidy aplikují večer před spaním.

V terapii glaukomu se často užívají kombinace účinných látek, avšak k tomuto řešení sáhneme až po selhání monoterapie. V monoterapii začínáme obvykle následujícími přípravky: betablokátory, latanoprost nebo travoprost. V případě selhání počáteční monoterapie nasazujeme monoterapii jiným lékem z odlišné skupiny, a teprve při selhání druhého přípravku nasazujeme dvojkombinaci. Pro dvojkombinaci používáme vždy léky z odlišných skupin. V případě selhání kombinované terapie obvykle přichází na řadu operační řešení.

(vek)