Kdyby sebevraždy byly COVID-19... aneb proč stále přehlížíme významnou příčinu předčasných úmrtí?

Potenciální ztracené roky života

Data ze Spojených států amerických hlásí ke konci března 2021 oficiálně 550 tisíc úmrtí na COVID-19. Pro srovnání − úmrtí v důsledku sebevražd zde bylo za rok 2018 hlášeno 47 tisíc. Americké Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) však v lednu odhadovalo, že COVID-19 vedl k 1 591 488 potenciálním ztraceným rokům života, zatímco sebevraždy v roce 2018 k 1 344 552 potenciálním ztraceným rokům života.

Na vysvětlenou − potenciální ztracené roky života jsou ukazatelem vyjadřujícím souhrnné roky ztracené předčasnými úmrtími a jsou počítány jako součet zemřelých v každém věku vynásobený rozdílem mezi stanovenou věkovou hranicí (v praxi se stanovuje na 60−85 let) a skutečným věkem při úmrtí. Všichni, kdo zemřou před dosažením stanovené věkové hranice, jsou považováni za předčasně zemřelé.

Epidemie virová a suicidiální − kontext a paralely

Pro pochopení společenského dopadu těchto dvou problémů je třeba zvážit věk, ve kterém se objevují. Většině obětí COVID-19 v USA bylo k datu analýzy více než 85 let a často trpěly dalšími komorbiditami, hlavně respiračními. Sebevraždy jsou ve srovnání s COVID-19 druhou nejčastější příčinou úmrtí ve věkové kategorii 15−29 let a až 90 % obětí má anamnézu psychiatrického onemocnění, nejčastěji deprese. COVID-19 i sebevražedné chování jsou významnými problémy veřejného zdravotnictví a COVID-19 právem získal dosud nevídanou pozornost zdravotnictví, biomedicínského výzkumu a médií, avšak problematika sebevražedného chování zůstává nadále zanedbávaná. COVID-19 je bezpochyby jednou z největších zdravotních výzev, jakým jsme kdy čelili, nicméně problematika sebevražd si vyžaduje trvalou a dlouhodobou pozornost. V posledních dekádách byla natolik opomíjena, že počet sebevražd v USA mezi lety 1999 a 2018 narostl o 35 %.

Je běžné, že péče o fyzické zdraví absorbuje více klinických a výzkumných prostředků než zdraví psychické. Tento rozdíl v alokování prostředků vyniká zvláště v kontextu pandemie COVID-19. A jsou zde i další aspekty: kromě zvýšené společenské izolace a ekonomických důsledků pandemie byla omezena či přerušena rovněž péče o psychické zdraví pacientů tváří v tvář s odborníkem. Preventivní protipandemická opatření mají jistě svá plná opodstatnění daná vážností situace a rizikem hromadné nákazy, avšak je nutné minimalizovat jejich dopad na ostatní oblasti péče o lidské zdraví.

Tak jako s nadějí očekáváme výsledky očkovaní proti COVID-19 a celkové zvládnutí pandemie, je třeba hledat a zavádět podobně účinná preventivní opatření i ve snaze o předcházení sebevraždám. Například konkrétní opatření zavedená v Dánsku, jakými jsou restrikce přístupu k smrtícím prostředkům a specifické klinické programy, napomohla k výraznému poklesu pokusů o sebevraždu: od 38 pokusů/100 000 obyvatel v roce 1980 k 11,4/100 000 obyvatel v roce 2007.

Závěr

Rozdíl ve zdrojích určených na boj s COVID-19 a pro prevenci sebevražd je ukázkou diskrepance, která existuje v přístupu k fyzickému a psychickému zdraví. Ke konci 20. století byla v USA infekce HIV jednou z největších příčin ztracených potenciálních let života. Díky pokrokům v antiretrovirové terapii je však nyní naděje na dožití pacientů s HIV téměř totožná se zbytkem populace. Toto zlepšení je důkazem, že pokud se zdravotnický systém zaměří na řešení konkrétního zdravotního problému, může dramaticky klesnout mortalita z dané příčiny. Je tedy jen otázkou, kdy se pozornost společnosti obrátí i k vyřešení problematiky sebevražedného chování.

(saz)

Zdroje:
1. Porras-Segovia A., Baca-García E., Courtet P. et al. If suicide were COVID-19: a neglected cause of premature death. J Clin Psychiatry 2021; 82 (2): 20l13702, 10.4088/JCP.20l13702.
2. Coronavirus Resource Center. Johns Hopkins University, 2021. Dostupné na: https://coronavirus.jhu.edu/map.html