Jak nám pocit vděčnosti pomáhá snáze se rozloučit se životem

Pět způsobů vyjádření vděčnosti

Cílem švýcarského týmu bylo prozkoumat, jak lidé v paliativní péči a jejich blízcí chápou vděčnost. Autoři analyzovali 33 děkovných dopisů, které napsali samotní pacienti nebo jejich příbuzní, a následně 25 částečně strukturovaných rozhovorů, jejichž cílem bylo zpřesnit obsah a osobní význam dopisů.

Účastníci vyjadřovali vděčnost 5 způsoby:

1. ocenění druhých,
2. láska,
3. potřeba vzájemnosti,
4. ocenění maličkostí,
5. útěcha ve vážné nemoci.

Naděje, ale také pocity bezmoci

Zatímco některá sdělení obsahovala pozitivní emoce a nadějné vyhlídky, jiná poukazovala na pocity vlastní bezmoci a zátěže pro ostatní. Jedna pacientka napsala, že pro ni bylo spásné to, že mohla poděkovat své matce a pak si říct: „Kdybych zítra v důsledku své nemoci umřela, budu nějak smířená sama se sebou.“

Někteří nemocní uváděli, že „nemohou dát mnoho na oplátku“, nebo se označovali za příčinu starostí svých blízkých. Jeden pacient v dopise svému příbuznému: „Vím, jak jsi unavený, vím, kolik času trávíš péčí o mě. Vím, že jsem pro tebe zdrojem starostí, a i když jsi vyčerpaný, ať už fyzicky, nebo psychicky, jsi tady. Pro mě a jenom pro mě.“ 

V každém případě švýcarští lékaři konstatují, že vděčnost představuje klíč k dobrému závěru života.

Oceňují i drobnosti

O své zkušenosti s vděčností pacientů k pečujícímu personálu i rodině hovoří i psycholožka Mgr. Karolína Vlčková, Ph.D., z Oddělení paliativní péče Fakultní Thomayerovy nemocnice v Praze. Pro nemocné je podle ní velmi důležité i to, že paliativní tým na ně má čas a může s nimi probrat vše důležité a nasměrovat jejich další kroky. „Jsou ale vděčni i za úplné drobnosti, pamatují si detaily. Například jen tím, že přinesu pacientovi noviny, mu udělám velkou službu,“ konstatuje. Tuto situaci potvrzuje i studie, která cituje jednu z pacientek: „Už jen to, že mohu vstát z postele, obléknout se bez pomoci, osprchovat se, upravit se, setkat se s lidmi, to všechno jsou pro mě důvody k vděčnosti.“

Dr. Vlčková přesto hovoří o velmi silných emocích spojených s odchodem ze života: „Jsme často svědky velkých příběhů, kdy se lidé na konci života usmíří, rodina se semkne, aby se o svého blízkého společně postarala, a podobně. Jsme přítomni velkým emocím, jimž s pokorou přihlížíme a snažíme se pomoci a poskytnout podporu, jak jen to lze.“ 

Vděk jako copingová strategie

V rozhovorech s umírajícími dr. Vlčková také často probírá téma vděčnosti za věci, které jim život nabídl, čas, příležitosti a vztahy, které v životě měli. Představuje to podle ní velmi důležitou součást copingových strategií (zvládání stresu), díky nimž se dokážou lépe vyrovnat s nevyléčitelným onemocněním. A platí to i obráceně pro zdravotníky. „Moje osobní pozorování je takové, že vděčnost je součástí copingových strategií i pro paliativní tým. Pomáhá nám zvládat náročnou práci,“ vysvětluje psycholožka.

Rodinní příslušníci umírajících jsou pak často vděčni za možnost vzít si svého blízkého z nemocnice domů a strávit s ním poslední dny jeho života. Následně to pro ně představuje významný zdroj opory ve fázi truchlení, kdy se vyrovnávají s jeho ztrátou.

(eve)

Zdroj: Poncin E., Bovet E., Tamches E. et al. ‘Thank you for loving me’: a qualitative study on perceptions of gratitude and their effects in palliative care patients and relatives. Palliat Med 2024; 38 (1): 110–120, doi: 10.1177/02692163231207495.