Vývoj transplantace hematopoetických kmenových buněk v léčbě autoimunitních onemocnění

Refrakterní formy řady autoimunitních onemocnění (AID) mají velmi rychlý průběh a mohou zkrátit délku života podobně jako některá maligní onemocnění. V léčbě těchto stavů se v posledních letech zkouší imunoablační léčba, tedy podávání vysokých dávek cytostatik nebo celotělového ozáření s podporou hematopoetických kmenových buněk. Efekt imunoablační léčby s transplantací autologních hematopoetických kmenových buněk je dán spíše navozením dlouhodobé imunosuprese než reedukací nových lymfocytů. Při alogenní transplantaci dochází k nahrazení celého imunitního systému, ovšem tento efektivnější postup je zatížen stále vysokou mortalitou a morbiditou, kterou nelze v léčbě AID akceptovat. Nejčastější indikací k imunoablační léčbě je roztroušená skleróza (RS), zejména její sekundárně progresivní forma. V současné době je ve světových registrech hlášeno přes 100 pacientů transplantovaných pro refrakterní RS. Systémová sklerodermie (SSc) je další častou indikací, zejména pro téměř neexistující efektivní léčbu konvenční. Výsledky imunoablační terapie u obou chorob jsou nadějné, toxicita léčby je adekvátní pozdním stadiím onemocnění, v nichž byli indikováni pacienti v prvních klinických studiích. Dnes je dostatek údajů z těchto studií a bylo možno přistoupit ke studiím randomizovaným srovnávajícím imunoablační a konvenční léčbu. Nedávno byla zahájena randomizovaná klinická studie fáze III v léčbě SSc (ASTIS) a studie s RS je v přípravě. Méně údajů je o efektu imunoablační léčby u systémového lupusu erythematodes (SLE) a revmatoidní artritidy (RA) a dalších autoimunitních onemocnění. Nemyeloablační režimy s alogenní transplantací nebo samotná vysoká dávka cyklofosfamidu jsou další agresivní přístupy, které čekají na ověření v rámci pilotních klinických studií.

Klíčová slova:
transplantace, hematopoetická buňka, autoimunitní onemocnění, toxicita, imunoablační léčba