Aktivace hlubokého stabilizačního systému s využitím moderních fitnes pomůcek (BOSU^®, FLOWIN^®, TRX^®)

V následující práci bych ráda přiblížila nové pomůcky, které jsou v současné době využívány převážně v oblasti fitnes a jejichž potenciál v rehabilitaci není zatím plně využit. Nezastupitelnými jsou v rehabilitaci profesionálních sportovců, ale stejně dobře je lze využít i v terapii běžných pacientů. Jejich využitím ve spojení s aktivací hlubokého stabilizačního systému v polohách dle vývojové kineziologie můžeme docílit pro pacienta komfortnějšího a v terapii zvýšeného facilitačního účinku, spolu s velkou rozmanitostí výchozích poloh.

Klíčová slova:
hluboký stabilizační systém, vývojová kineziologie, centrace kloubu, BOSU – TRX – FLOWIN

ÚVOD

Hluboký stabilizační systém (dále jen HSS) představuje svalovou souhru, která zabezpečuje stabilizaci páteře během všech pohybů. Svaly HSS jsou aktivovány i při jakémkoliv statickém zatížení. Správně fungující HSS páteře ji chrání proti působícím silám (4). Stabilizační funkce se uplatňuje jako významný prvek v držení těla (posturální funkce), dynamické stability páteře, je klíčová pro zajištění tzv. posturální báze pohybu a je výrazně provázána s dechovou funkcí (2). Pro praxi důležitým poznatkem je zjištění, že způsob zapojení svalů do stabilizace a jejich funkčnost jsou rozhodujícími vlivy, které určují rozsah kompenzace poruchy v pohybovém aparátu, a to i při značných morfologických nálezech (8).

Činnost HSS je automatická a u většiny lidí s velmi omezeným volním vstupem. Týká se to zejména hlubokých svalů, které jsou pro posturální funkci obzvlášť důležité (3). Poruchy této činnosti jsou významným etiopatogenetickým faktorem vedoucím ke vzniku vertebrogenních obtíží. Při vzniku patologie je zásadní poznatek, že kineziologický vzor posturální stabilizace páteře je integrovaný do všech našich pohybů.

Nejčastějším problémem je nedostatečnost přední flexorové složky stabilizace páteře a naopak převaha extenční aktivity povrchových zádových svalů (5). V pojetí jiného konceptu je tato situace popisována převahou globárních stabilizátorů, a to bez primárního zapojení lokálních stabilizátorů (8). Podrobnější výklad lze nalézt v odborné literatuře.

Posturální vzor svalové stabilizace páteře je ve svém kineziologickém obsahu uložen v mozku ve formě programu (5). Profesor Vojta již v 50. letech minulého století vyslovil myšlenku, že motorika člověka vznikla z vrozených programů, které vznikají při vývoji druhově specifické posturální ontogeneze, jejímž vrcholem je u člověka bipedální lokomoce (7).

VÝVOJOVÁ KINEZIOLOGIE

Vývojová kineziologie se zabývá sledováním posturálního vývoje dítěte v průběhu kojeneckého věku a aplikací jeho fyziologických vzorů do terapie. Vyzrávání centrálního nervového systému (ontogeneze motoriky) je charakterizováno vývojovými stupni. Každý vývojový stupeň je obsažen v následujícím vyšším vývojovém stupni, což dokazuje kineziologická analýza těchto globálních motorických vzorů. Vývojová kineziologie nás seznamuje nejen s přesným architektonickým vyjádřením každého motorického vývojového stupně, ale zabývá se hlavně kineziologickým obsahem každého motorického vývojového vzoru, který je charakteristický pro určitý věk dítěte (10).

U většiny dospělých pacientů, kteří mají potíže s chronickými bolestmi zad, probíhal v kojeneckém věku tento vývoj neoptimálním způsobem. Během prvního roku života dítěte, které je ohrožené poruchou fyziologického motorického vývoje, dochází ke vzniku abnormálních vzorů posturální aktivity, které nacházíme v jeho spontánní motorice a při vyšetření také v posturální reaktivitě a primitivních reflexech. Tyto poruchy raného motorického vývoje označujeme jako centrální koordinační poruchu. Habituace na náhradní vzory však nemusí být definitivní. Jako produkt CNS zůstává ve spontánní motorice tak dlouho, dokud je uzavřen přístup k dokonalejšímu, vývojově vyššímu vzoru (7). Pokud jsou odchylky od fyziologického průběhu velké, nebo neléčené již v tomto věku, dochází ve většině případů ke vzniku obrazu dětské mozkové obrny. Menší odchylky vedou v následujících letech ke vzniku posturálních poruch jako je vadné držení těla a z něj plynoucí nežádoucí následky jako jsou bolesti zad, degenerativní změny na páteři a jiné.

Kineziologie posturální ontogeneze je tedy základním poznatkem, ze kterého vycházíme k určení svalové souhry, která zajišťuje držení při optimálním biomechanickém zatížení kloubních struktur (5). Pokud posturální ontogeneze probíhá fyziologicky, dochází během vzpřimovacího procesu zákonitě k centraci klíčových kloubů (7).

CENTRACE KLOUBU

Tímto pojmem rozumíme takové postavení kloubních ploch vůči sobě, které zajišťuje optimální statické zatížení, tedy rovnoměrnou distribuci tlaku na kloubní plochy. V tomto postavení jsou kloubní pouzdra a vazy v minimálním napětí (10).

Pokud tato regulace funguje správně, minimalizují se poškození kloubu vznikající nadměrným asymetrickým zatížením, který vede například ke vzniku artrotických změn na kloubních chrupavkách.

V terapii se snažíme dosáhnout centrace v kloubech nácvikem jejich správného postavení, které vidíme ve fyziologickém vývoji kojence. Popis těchto fází je nad rámec tohoto článku, ve zkratce je však možno uvést, že vyšetřením pacienta zkonstatujeme, ve které vývojové fázi se fyziologický motorický vývoj kvalitativně „zastavil“ (a dále pokračoval pouze kvantitativním způsobem – tzn. že prošel dalšími vývojovými fázemi, ale již s neoptimálními svalovými souhrami) a tuto polohu trénujeme. Po zvládnutí směřujeme k polohám vyšším – motoricky náročnějším.

Nemělo by nás překvapit, když během rozbourávání již fixovaných svalových souher a pohybových stereotypů dojde k přechodnému poklesu výkonu u sportovců. Ke zlepšení motorického výkonu dochází na základě automatizování pohybu na subkortikání úrovni (8).

Pokud se aktivace HSS v dané vývojové poloze daří, je možné ještě před vstupem do vyšší polohy tuto aktivaci lépe zafixovat zvýšením náročnosti pohybu využitím odporu nebo zlabilněním oporné baze. Uvedené postupy lze v upravené míře použít i v opačném případě – pokud pacient není schopen provést plánovanou hybnost „neví jak to provést, které svaly zapojit“ je možné tuto svalovou souhru facilitovat výše uvedenými postupy. V některých terapeutických případech mohou tyto pomůcky také udržení uvedené polohy zjednodušit a učinit ji tak pro pacienta snadnějšími. V následujícím textu představím tři pomůcky – BOSU, FLOWIN a TRX.

BALANČNÍ PŮLMÍČ – BOSU

BOSU je zkratka pro „both sides up“, což znamená obě strany nahoru. Lze jej používat rovnou stranou nahoru nebo dolů. Je to půlmíč nahuštěný vzduchem, který je upevněn v kruhovém rámu (obr. 1). Kopule je tím pádem pružná a její vlastnosti se dají ovlivnit mírou nafouknutí – čím více nafouknuté – tím pevnější a stabilnější (platí pro pozici kopulí nahoru) a naopak.

Příklad použití: Stabilizace lopatky v poloze na břiše s oporou o obě HKK.

Odpovídá vývojovému modelu konce 1. a začátku 2. trimenonu.

Výchozí poloha: Leh spodní partií břicha/symfýzou (dle výšky pacienta) na bosu, a to tak, aby pánev byla v neutrální poloze. Paže k hrudníku zaujímají úhel 90ľ. Ramena centrovat. Předloktí jsou v opoře o mediální epikondyly a ulnární stranu. Lokty jsou od sebe více vzdáleny než ramena. Ruce jsou v dorzální flexi a simulují úchop (představa držení malého míčku). Nohy jsou zapřeny o špičky. Hlava je v prodloužení páteře. Během cvičení je stálá aktivace transversu abdominis (dále jen TA) (obr. 2). Optimální postavení lopatky je dle Čápové lopatka, která je dynamicky stabilizovaná ve frontální rovině a vypadá jako „zanořena do svaloviny“ a téměř není vidět (1). Pokud pacient dosáhne tohoto stavu, lze cvičení ztížit snahou terapeuta o vychýlení trupu tlakem nebo impulzy (obr. 3).

Variace: Ve stejném nastavení lze provést nákrok jednou DKK do max. úhlu 90ľ v kyčli spolu s odlehčením homolaterální HK a přípravou k úchopu (obr. 4). V této poloze je ztížená situace pro stabilizaci kontralaterální lopatky, kterou lze v této pozici velice kvalitně trénovat.

Tato poloha odpovídá motorickým schopnostem dítěte v polovině 2. trimenonu.

FLOWIN

Flowin je plastová deska, na které kloužou končetiny podložené speciálními podložkami (obr. 5). Jedná se o tréninkový koncept, který využívá odporu působeného váhou těla a posiluje tak hluboké svalstvo. Cvičení je založeno na přirozených a plynulých pohybech bez doskoků a nepřiměřeného zatížení kloubů (9).

Příklad použití: Aktivace svalů HSS v poloze na čtyřech.

Poloha kopíruje vývojový model posturální ontogeneze v 9. měsíci.

Výchozí poloha: Klek v poloze na čtyřech, kolena mimo flowin, ruce položeny na podložkách na flowinu. Základní výchozí poloha respektuje správné nastavení lopatek a aktivace TA. Pomalým přenosem váhy na jednu horní končetinu odlehčíme druhou, kterou posunujeme vpřed. Zatlačíme do podložky a za stálého silného tlaku pomalu vracíme zpět. Hlídáme postavení lopatek a aktivaci TA. Tímto cvičením výborně aktivujeme dolní fixátory lopatek (obr. 6).

Variace: Obě ruce kloužou zároveň vpřed a zpátky. Lze využít i polohu na předloktích (lehčí verze – obr. 7) nebo polohu na čtyřech s otevřeným úhlem v kyčelních kloubech (těžší verze – obr. 8). Během cvičení hlídáme polohu v kyčelních kloubech, která se nemění. Častou chybou je aktivace flexorů kyčelního kloubu.

TRX

TRX je zkratkou označující total-body rezistence exercises, tedy cvičení celého těla využívající odpor. TRX je jednoduchá pomůcka, která se skládá ze dvou nastavitelných nepružných popruhů (obr. 9). Samotné cvičení probíhá tak, že část těla je zavěšena na TRX a přenosem váhy a sklonem těla vůči podložce se dá jednoduše manipulovat se zátěží. Každý pohyb je proveden za pomocí zpevnění celého těla a cvičením se zlepšuje koordinace a rovnováha (11).

Příklad použití: Nácvik stabilizace kolenního kloubu v poloze rytíře.

Poloha odpovídá vertikalizačním schopnostem dítěte ve 4. trimemonu.

Výchozí poloha: Jednu dolní končetinu umístíme do závěsu a extendujeme v kyčelním kloubu. Druhá dolní končetina je v trojflekčním postavení. Dáváme pozor, aby dolní končetiny nebyly v zákrytu. Pánev je v neutrálním postavení. Sledujeme aktivaci TA. Horní končetiny jsou v náznaku úchopového postavení. Taktilně se snažíme vychýlit koleno přední nohy do stran a pacient se snaží udržet výchozí pozici. Pracujeme s tlakem i impulzy (obr. 10).

Variace: Přidáme pomalou rotaci trupu nebo ke ztížení výchozí polohy lze využít podložení chodidla přední nohy balanční podložkou propriofoot (obr.11, obr.12).

ZÁVĚR

Uvedené pomůcky jsou využívány převážně v oblasti fitnes, a to jak v dynamických hodinách (označení cardio nebo dynamic), které jsou zaměřeny na dynamický kardiovaskulární a koordinační trénink, tak i v hodinách zaměřených na posilování svalů středu těla (označení hodin core).

Používáním pomůcek uvedených v článku rozšiřujeme spektrum výchozích poloh, kterými facilitujeme optimální funkci hlubokého stabilizačního systému v polohách dle vývojové kineziologie. Využití je vhodné nejen v terapii funkčních poruch pohybového aparátu, ale i v rámci preventivních kompenzačních cvičení u sportovců.

Bc. Kateřina Honová

Nížkovice 96

684 01 Slavkov u Brna

e-mail: honova@centrum.cz