Variace průběhu a. carotis interna a jejich význam v chirurgii hltanu
Authors:
Peter Kántor 1,2; V. Procházka 3,4; Pavel Komínek 1,2
Authors‘ workplace:
Klinika otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku FN Ostrava
1; Katedra kraniofaciálních oborů, LF OU v Ostravě
2; Radiodia gnostický ústav, FN Ostrava
3; Ústav zobrazovacích metod, LF OU v Ostravě
4
Published in:
Otorinolaryngol Foniatr, 70, 2021, No. 4, pp. 234-238.
Category:
Review Article
doi:
https://doi.org/10.48095/ccorl2021234
Overview
A. carotis interna je jedna z velkých cév krku, která se standardně odděluje z a. carotis communis v úrovni 3.–4. krčního obratle a dále pokračuje kolmo na spodinu lební v nervově cévním svazku krčním. Při provádění rutinních výkonů v oblasti hltanu, jako je tonzilektomie nebo adenoidektomie, je tato céva většinou bezpečně vzdálena od operačního pole a riziko jejího poranění je malé. Je však popsáno několik anatomických variací, při kterých je tato céva medializovaná k stěně hltanu, což výrazně zvyšuje riziko jejího poranění a vznik život ohrožujícího krvácení.
Klíčová slova:
krvácení – adenoidektomie – tonzilektomie – arteria carotis interna – cévní anomálie
Úvod
Tonzilektomie a adenoidektomie jsou jedny z nejčastěji prováděných chirurgických výkonů v otorinolaryngologii. Ačkoliv jde většinou o nekomplikované operační výkony, potenciální rizika bývají podceňována a bagatelizována, nejen ze strany veřejnosti, ale i ze strany zdravotníků. Realitou je, že tyto operace bývají první výkony, se kterými začínají mladí lékaři – nezkušení operatéři. Navíc pacienti nejčastěji indikovaní k těmto výkonům jsou děti.
Cílem článku je podat přehled o vzácných, ale potenciálně velmi nebezpečných anatomických variacích a. carotis interna v oblasti krku, které mohou být příčinou život ohrožujícího krvácení při rutinních výkonech v oblasti hltanu, a tak významně ohrozit pacienta.
Anatomie
A. carotis interna se podle Bouthillier et al. dělí na 7 segmentů které se označují C1–C7 (obr. 1) [1]. Segment, který probíhá na krku, označujeme jako pars cervicalis (C1) a jeho variace jsou pro otorinolaryngologii nejvýznamnější. Dalšími segmenty jsou pars petrosa (C2), pars lacera (C3), pars cavernosa (C4), pars clinoidea (C5), pars ophtalmica (C6) a pars comunicans (C7). Segment C1 začíná po oddělení a. carotis interna z a. carotis communis v úrovni 3.–4. krčního obratle. Po oddělení se mírně rozšiřuje do sinus caroticus a obsahuje baroreceptory, které monitorují krevní tlak. Poté probíhá dorzolaterálně podél stěny hltanu za a. carotis externa a m. sternocleidomastoideus v nervově-cévním svazku krčním spolu s n. vagus, radix superior ansae cervicalis profundae a v. jugularis interna kolmo na lební bázi [2–5]. Následně prochází pod gl. parotis, kříží se s n. hypoglossus a n. glossopharyngeus. Laterálně od ní se nachází m. digastricus a m. stylohyoideus. Na krku nevydává žádné větve a do lebky vstupuje skrze canalis caroticus, čímž segment C1 končí [2, 4, 5]. Po vstupu do canalis caroticus začíná segment C2. Zde probíhá a. carotis interna skrze spánkovou kost, kde vydává aa. carotycotympanicae a a. canalis pterygoidei. Segment C2 končí po přechodu skrze foramen lacerum. Po výstupu s foramen lacerum začíná úsek C3, který je ukončen křížením s lig. petrolinguale a pokračuje dále jako segment C4. Tento segment je obklopen kavernózním splavem a vytváří zde tzv. karotický sifon. Céva v tomto úseku vydává větve vyživující tentorium cerebelli a meningy. Také vydává a. hypophysialis inferior, která probíhá kolem neurohypofýzy a anastomózuje s a. hypophysialis superior. Tento segment končí po průchodu skrze proximální prstenec dury. Následující segment C5 nevydává žádné známé větve. Céva prochází skrze distální prstenec dury a pokračuje jako segment C6 intradurálně v subarachnoidálním prostoru. Zde céva vydává a. ophtalmica a a. hypophysialis superior. Tento segment končí místem odstupu a. communicans posterior, céva pokračuje jako segment C7 až ke svému terminálnímu větvení na a. cerebri anterior a a. cerebri media.
Vzdálenost a. carotis interna od stěny orofaryngu je v literatuře standardně uváděna jako 2,5 cm [2, 6–9]. Podle výsledků, které publikovali Deutsch et. al., je tato vzdálenost výrazně závislá na věku a hmotnosti – u kojence je průměrně 14 mm, u 10letého dítěte je céva vzdálená přibližně 2 cm [10]. Vzdálenosti 2,5 cm, která je běžně uváděná v literatuře, dosahuje až ve 12.–15. roku života [10].
Etiologie a klasifikace variací
A. carotis interna může mít variabilní průběh. Variace jsou poměrně časté – vyskytují se až u 60 % dospělých, často bilaterálně [5, 9, 11, 12]. Chirurgicky významné variace pozorujeme u 1–5 % populace, mohou se vyskytnout ve kterékoliv úrovni hltanu – v úrovni nazofaryngu, orofaryngu nebo hypofaryngu [7, 9, 13, 14].
Etiologie anomálií je předmětem diskuzí. V současnosti se pracuje s dvěma teoriemi. První teorie říká, že tyto variace jsou vrozené, protože byly nalezeny i při pitvě fétů [3, 4, 7, 9, 15, 16]. Druhá teorie tvrdí, že anomálie jsou získané a vznikají následkem degenerativních změn cévní stěny [3, 4, 7, 9, 16]. Nasvědčuje tomu větší incidence těchto vad po 50. roce života a větší množství degenerativních změn cévní stěny v cévách s variabilním průběhem [4, 17]. Význam mají i další rizikové faktory, jako ateroskleróza, hypertenze, hypercholesterolemie, diabetes mellitus nebo kouření [16].
Cévní anomálie arteria carotis interna jsou klasifikovány podle Weibela a Fieldse na 3 typy (obr. 2) [17].
Typ 1 – tzv. tortuosity (spirálovitý průběh cévy) – u této anomálie je céva v tvaru C nebo S a úhel ohybu je větší než 90°. Jde o nejčastější variaci, oboustranně se vyskytuje u 21 % pacientů, jednostranně u 10 % (obr. 3) [17].
Typ 2 – tzv. kinking (zakřivený průběh cévy). O této variaci mluvíme v případě, pokud je v průběhu cévy ohyb, jehož úhel je menší než 90° (obr. 4). Anomálie se vyskytuje oboustranně u přibližně 1 % populace, jednostranně u 4 % populace [17]. Tato variace se jeví z hlediska poranění a vzniku krvácení jako nejvíce riziková.
Typ 3 – tzv. coiling – při této variaci tvoří céva kličku (obr. 5). Incidence této odchylky je oboustranně 4 %, jednostranně přibližně 3,5 % [17].
Jednotlivé variace se můžou i kombinovat (obr. 6).
Nevýhodou klasifikace je, že variace jsou děleny pouze na základě anatomických odchylek (tvaru), ale nijak nejsou zohledněna rizika peroperačního poranění cévy. Proto byla v roce 2008 upravena Pfeiferem, který klasifikaci Weibela a Fieldse upravil podle rizika poranění a. carotis interna při operaci [18]. Tato klasifikace byla později revidována v roce 2015 (tab. 1) [9]. Pro Pfeifera nebyl důležitý tvar cévy, ale její vzdálenost od stěny jednotlivých úseků hltanu. Takto rozdělil riziko poranění do 4 stupňů, kdy je nejméně rizikový první stupeň se vzdáleností a. carotis interna od stěny nazofaryngu nebo orofaryngu větší než 1 cm. Nejvíce rizikový je naopak stupeň 4, kdy je céva v těsném kontaktu se stěnou nazo- nebo orofaryngu, nebo je vzdálenost menší než 2 mm. Výhodou této klasifikace tedy je, že zohledňuje nejen vzdálenost od stěny hltanu, ale i úsek, ve kterém se medializace vyskytuje.
Diagnostika
Diagnostika anomálií vnitřní krkavice je problematická a nesnadná, nezřídka jsou variace identifikovány až peroperačně [12, 19]. Jsou většinou bezpříznakové, a to až u 80 % pacientů [20, 21]. Někdy se projevují nespecificky jako pocit cizího tělesa v krku nebo mohou způsobovat dysfagické potíže [5, 9, 21, 22]. Můžou se projevovat i cerebrovaskulárními obtížemi, jako je tranzientní ischemická ataka [15, 23]. Zobrazovací metody by tyto vady snadno odhalily, avšak při tonzilektomii a adenoidektomii nejsou standardně prováděny. Kritickou úlohu proto zastupuje pečlivé fyzikální vyšetření pacienta.
Prvním z rizikových signálů jsou pulzace tonzil či vegetací nebo pulzující vyklenutí stěny hltanu (obr. 9, 10). Pulzace nemusí být i přes přítomnost anomální cévy vždy patrné, avšak je možné je nahmatat. Proto někteří autoři (např. Pellant, 1995) doporučují před provedením operačního výkonu provádět palpaci adenoidních vegetací nebo tonzil [5, 6, 9, 12, 15, 22, 24].
V případě, že je pulzace nalezena, musíme postupovat obzvláště opatrně a cévní anomálii vzít do úvahy. Je možno provést peroperační transorální sonografické vyšetření, pokud dané pracoviště disponuje adekvátním vybavením [8, 18]. V případě pochybností není chybou operační výkon kontraindikovat.
Prevence poranění
Cévní anomálie jsou ve své rizikové formě poměrně vzácné. Je nicméně realitou, že v literatuře jsou pravidelně publikovány kazuistiky, ve kterých je popisován vznik krvácení při poranění a. carotis interna, nezřídka s letálním průběhem [3, 8, 16, 22, 25, 26]. Abychom komplikacím zabránili, je nutno pečlivě sledovat zmíněné rizikové signály, jako jsou pulzace, a provádět palpaci tonzil a adenoidních vegetací. Palpaci tonzil a adenoidních vegetací je nejjednodušší provést po uvedení pacienta do celkové anestezie těsně před zahájením operace.
Dalším klíčovým krokem je dodržovat správnou techniku operačního výkonu. Při adenoidektomii postupujeme při kyretáži opatrně a snažíme se neporanit submukózu nosohltanu. Adenoidní vegetace se zařazují mezi tzv. MALT (mucosa asociated lymphoid tissue), to znamená, že zasahují pouze do mukózy nosohltanu, do submukózy již ne. V submukóze však probíhají četné cévy a může být zde uložena i případná variace a. carotis interna. Čím více poraníme submukózu nosohltanu, tím je riziko poranění medializované cévy a následného krvácení větší. Je důležité postupovat opatrně, hlavně v obtížněji přehledných oblastech pod tubárními tory.
Při tonzilektomii je klíčová správná technika preparace. Správná preparace tonzily je přísně v tonzilárním lůžku. Snažíme se vyvarovat preparaci směrem laterálně a zásahu do kořene jazyka, platí to především pro dolní pól patrové mandle.
Pulzující masa v hltanu může být chybně považována za jiné onemocnění hltanu, např. za peritonzilární absces nebo tumor [2, 7, 27]. Je nutné si tuto možnost záměny uvědomovat a myslet na to, že případná punkce, incize nebo odebrání probatorní excize z takové léze může mít fatální následky.
Poranění a. carotis interna
Poranění a. carotis interna vede k život ohrožujícímu krvácení, jde o urgentní stav [10, 23, 24]. Kontrola a ošetření tohoto poranění nejsou jednoduché [25]. Prvním krokem má být zástava krvácení. Je možno jí dosáhnout několika způsoby. Jako nejrychlejší možnost se jeví komprese – digitálně, nebo s pomocí nástrojů, jako je peán s tampónem. Zástavu krvácení je také možno provést tamponádou faryngu, nebo aplikací hemostatických přípravků (Surgiflo).
V případě, že není možno dosáhnout kontroly krvácení jedním z těchto postupů, je možné provést podvaz a. carotis interna z vnějšího přístupu. Je však nutné myslet na rizikovost a následky tohoto výkonu. Moore et al. udávají mortalitu výkonu 11,4 %, a vznik neurologických následků u 31,4 % pacientů [28]. Následky závisí na stavu kolaterálního oběhu mozku. V případě, že je kolaterální oběh dostatečný, pacienti nemusí mít po výkonu žádné obtíže. Pokud kolaterální oběh mozku dostatečný není, můžou u pacientů vzniknout různé neurologické symptomy, jako jsou bolesti hlavy, parézy, poruchy vědomí až smrt.
Dalším krokem by mělo být definitivní ošetření cévy a zástava krvácení. Jako nejvhodnější se jeví endovaskulární ošetření. Intervenční radiolog je schopný do poraněné cévy zavést stentgraft (potažený stent), a tím krvácení zastavit. Také je možno provést terapeutický uzávěr cévy při dobrém kolaterálním oběhu.
Závěr
Závažné anomálie a. carotis interna jsou vzácné, ale nebezpečné. Otorinolaryngolog by měl mít znalosti o existenci cévních variací vnitřní krkavice a měl by je být schopen včas rozeznat. Pečlivá inspekce operované oblasti a palpace adenoidních vegetací nebo tonzil jsou vyšetření, která mohou pomoci anomálii cév odhalit, a předejít tak jejich poranění.
Prohlášení o střetu zájmů
Autor práce prohlašuje, že v souvislosti s tématem, vznikem a publikací tohoto článku není ve střetu zájmů a vznik ani publikace článku nebyly podpořeny žádnou farmaceutickou firmou. Toto prohlášení se týká i všech spoluautorů.
ORCID autorů
P. Kántor ORCID 0000-0003-0057-754X,
V. Procházka ORCID 0000-0002-2410-2314,
P. Komínek ORCID 0000-0001-6238-0756.
Přijato k recenzi: 21. 9. 2020
Přijato k publikaci: 24. 11. 2020
MUDr. Peter Kántor
Klinika otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku, FN Ostrava
17. listopadu 1790/5
708 52 Ostrava
Sources
1. Bouthillier A, van Loveren HR, Keller JT. Segments of the internal carotid artery: a new classification. Neurosurgery 1996; 38 (3): 425–433. Doi: 10.1097/00006123-199603000-00001.
2. Alsini AY, Ibrahim A. pulsating tonsil due to medial displacement of the internal carotid artery. Am J Case Rep 2017; 18: 502–506. Doi: 10.12659/ajcr.902915.
3. Leipzig TJ, Dohrmann GJ. The tortuous or kinked carotid artery: pathogenesis and clinical considerations. A historical review. Surg Neurol 1986; 25 (5): 478–486. Doi: 10.1016/0090-3019 (86) 90087-x.
4. Ozgur Z, Celik S, Govsa F et al. A study of the course of the internal carotid artery in the parapharyngeal space and its clinical importance. Eur Arch Otorhinolaryngol 2007; 264 (12): 1483–1489. Doi: 10.1007/s00405-007-0398-6.
5. Paulsen F, Tillmann B, Christofides C et al. Curving and looping of the internal carotid artery in relation to the pharynx: frequency, embryology and clinical implications. J Anat 2000; 197 Pt 3: 373–381. Doi: 10.1046/j.1469-7580.2000.19730373.x.
6. Banjar AA, Hussain SA, Haoumi A et al. Aberrant course of the internal carotid artery in surgery of adenoids and tonsils. Ann Saudi Med 2002; 22 (5–6): 344–345. Doi: 10.5144/0256-4947.2002.344.
7. Bhandarkar AM, Nayak R, Chidambaranathan N et al. Beware of a pulsating oropharynx. BMJ Case Rep 2014; 2014. Doi: 10.1136/bcr-2014-208184.
8. Hendrix RA, Bacon CK, Hoffer ME. Localization of the carotid artery within the tonsillar fossa by Doppler flow mapping. Laryngoscope 1990; 100 (8): 853–856. Doi: 10.1288/0000 5537-199008000-00011.
9. Pfeiffer J, Becker C, Ridder GJ. Aberrant extracranial internal carotid arteries: New insights, implications, and demand for a clinical grading system. Head Neck 2016; 38 Suppl 1: E687–693. Doi: 10.1002/hed.24071.
10. Deutsch MD, Kriss VM, Willging JP. Distance between the tonsillar fossa and internal carotid artery in children. Arch Otolaryngol Head Neck Surg 1995; 121 (12): 1410–1412. Doi: 10.1001/archotol.1995.01890120066013.
11. Ekici F, Tekbas G, Onder H et al. Course anomalies of extracranial internal carotid artery and their relationship with pharyngeal wall: an evaluation with multislice CT. Surg Radiol Anat 2012; 34 (7): 625–631. Doi: 10.1007/s00276-012-0958-3.
12. Wasserman JM, Sclafani SJ, Goldstein NA. Intraoperative evaluation of a pulsatile oropharyngeal mass during adenotonsillectomy. Int J Pediatr Otorhinolaryngol 2006; 70 (2): 371–375. Doi: 10.1016/j.ijporl.2005.07.002.
13. Becker C, Ridder GJ, Pfeiffer J. The clinical impact of aberrant internal carotid arteries in children. Int J Pediatr Otorhinolaryngol 2014; 78 (7): 1123–1127. Doi: 10.1016/j.ijporl.2014.04.028.
14. Zajac HJ, Lachowski K, Lis A et al. The anatomical relation of the extracranial internal carotid artery in the parapharyngeal space. Adv Clin Exp Med 2019; 28 (5): 601–607. Doi: 10.17219/acem/78350.
15. Desai B, Toole JF. Kinks, coils, and carotids: a review. Stroke 1975; 6 (6): 649–653. Doi: 10.1161/01.str.6.6.649.
16. Yu J, Qu L, Xu B et al. Current understanding of dolichoarteriopathies of the internal carotid artery: a review. Int J Med Sci 2017; 14 (8): 772–784. Doi: 10.7150/ijms.19229.
17. Weibel J, Fields WS. Tortuosity, coiling, and kinking of the internal carotid artery. I. Etiology and radiographic anatomy. Neurology 1965; 15: 7–18. Doi: 10.1212/wnl.15.1.7.
18. Pfeiffer J, Ridder GJ. A clinical classification system for aberrant internal carotid arteries. Laryngoscope 2008; 118 (11): 1931–1936. Doi: 10.1097/MLG.0b013e318180213b.
19. Ceylan S, Salman S, Bora F. Anomaly of the internal carotid artery detected during tonsillectomy. J Craniofac Surg 2010; 21 (5): 1638–1639. Doi: 10.1097/SCS.0b013e3181ef67ba.
20. Pellant A, Eliáš P, Náhlovský J. Anomálie a variace velkých tepen hlavy a krku z pohledu otorinolaryngologa. Chor Hlavy Krku 1995; 1 (1): 32–35.
21. De Virgilio A, Greco A, de Vincentiis M. A Submucosal retropharyngeal pulsatile mass. JAMA Otolaryngol Head Neck Surg 2015; 141 (11): 1027–1028. Doi: 10.1001/jamaoto.2015. 2398.
22. Komínek P, Chrobok V, Pellant A et al. Krvácení po tonzilektomii – literární přehled (epidemiologie, rizikové faktory, život ohrožující krvácení). Otorinolaryngol Foniatr 2014; 63 (1): 41–49.
23. Osguthorpe JD, Adkins WY, Jr., Putney FJ et al. Internal carotid artery as source of tonsillectomy and adenoidectomy hemorrhage. Otolaryngol Head Neck Surg 1981; 89 (5): 758–762. Doi: 10.1177/019459988108900513.
24. Munoz A, De Vergas J, Crespo J. Imaging and clinical findings in patients with aberrant course of the cervical internal carotid arteries. Open Neuroimag J 2010; 4: 174–181. Doi: 10.2174/1874440001004010174.
25. Lien CF, Weng HH, Liu CF et al. Risk factors for internal carotid artery injury in adults during simple nasopharyngeal surgeries. Eur Arch Otorhinolaryngol 2014; 271 (6): 1693–1699. Doi: 10.1007/s00405-013-2668-9.
26. Windfuhr JP, Chen YS, Remmert S. Hemorrhage following tonsillectomy and adenoidectomy in 15,218 patients. Otolaryngol Head Neck Surg 2005; 132 (2): 281–286. Doi: 10.1016/ j.otohns.2004.09.007.
27. Čelakovský P, Kalfeřt D. Anomal running of internal carotic artery in retropharyngeal space in patient with lower jaw carcinoma – case report. Otorinolaryngol Chir Hlavy Krku 2010; 4 (1): 35–37.
28. Moore O, Baker HW. Carotid-artery ligation in surgery of the head and neck. Cancer 1955; 8 (4): 712-726. Doi: 10.1002/1097-0142 (1955) 8: 4<712:: aid-cncr2820080414>3.0.co; 2- l.
Labels
Audiology Paediatric ENT ENT (Otorhinolaryngology)Article was published in
Otorhinolaryngology and Phoniatrics
2021 Issue 4
Most read in this issue
- Course variations of the internal carotid artery and their significance in pharyngeal surgery
- Acute mastoiditis and intracranial complications in children
- Primary middle ear inverted papilloma – a case report
- Association between age-related hearing loss and cognitive impairment in ageing