Profesor MUDr. Jaroslav Fajstavr, DrSc., devadesátiletý

Pan profesor MUDr. Jaroslav Fajstavr, DrSc., se v dohledné době dožívá v plné duševní svěžesti úctyhodných devadesáti let. Dovolte mi tímto krátkým příspěvkem vyjádřit obdiv k jeho osobě i dílu.

Pan profesor Fajstavr se narodil 23. července 1929 ve Vrchlabí. Reálné gymnázium studoval postupně v Praze a později ve Vrchlabí, studium dokončil maturitou v roce 1948. Dále studoval na Lékařské fakultě UK v Hradci Králové a na Vojenské lékařské akademii v Hradci Králové. V Praze na Univerzitě Karlově odpromoval 22. 12. 1953. Hned od ledna následujícího roku se stal sekundářem ORL kliniky FN v Hradci Králové a v roce 1961 asistentem a zástupcem přednosty ORL oddělení Ústřední vojenské nemocnice v Praze, kde byl až do roku 1972. Úspěšně složil atestaci I. stupně z ORL v roce 1956, atestaci II. stupně z ORL v roce 1968. Titul CSc. obhájil v roce 1960 prací na téma „Nativní cytologie nosního sekretu“, titul DrSc. pak dizertační prací „Léčebné využití ultrazvuku v otorinolaryngologii“. Habilitoval na 2. LF UK v roce 1972 prací „Léčba Ménièrovy nemoci ultrazvukem“, profesorem pro obor ORL byl jmenován v roce 1985. Roku 1980 byl jmenován přednostou tehdejší Dětské ORL kliniky, která do Motola přesídlila z Karlova v roce 1978. Prvním významným počinem nového přednosty bylo sloučení oddělení ORL pro dospělé s dětskou klinikou roku 1981. Tento nový útvar po dohodě ministerstva zdravotnictví s ORL společností byl nazván ORL klinika 2. LF UK. To nesmírně rozlítilo tehdejšího děkana akademika Houšťka, který tehdy trval na názvu Dětská ORL klinika s částí pro dospělé. Po pěti letech se akademik Houštěk profesorovi Fajstavrovi omluvil výrokem: „Dodatečně oceňuji sloučení dospělé ORL s dětskou. Umožňuje to sledování zejména onkologicky nemocných od narození do pozdního věku na jednom pracovišti“.

Hlavní doménou kliniky pod vedením prof. Fajstavra byla spolupráce s klinikou dětské onkologie, vedenou profesorem Kouteckým. Ten v té době zorganizoval tým, který zajišťoval diagnostiku, léčbu i další sledování léčených dětí. Profesor Fajstavr přispěl do tohoto týmu svou významnou chirurgickou erudicí, která zvýšila optimální výsledky onkologické léčby. Význam přínosu této operativy profesor Koutecký vyjádřil lakonicky: „Fajstavra by bylo nejlépe zavřít v pondělí na operačním sále a pustit ho až v sobotu!“. Mezinárodní ohlas práce profesora Fajstavra vedl k opakovaným  pozváním organizovat sympozia dětské ORL onkologie na evropských i světových ORL kongresech. Například v roce 1990 přednášel v Belgii, 1992 v Itálii, 1994 v Nizozemí, 1998 ve Finsku, 2004 v Řecku.

Za svůj profesní život stihl 230 přednášek, z toho 36 v zahraničí a vytvořil 105 publikací, z toho 20 v zahraničí.

Je členem Prezidia ESPO (Euro­pean Society of Pediatric Otorhino­laryngology), členem redakční rady odborného periodika Interational Journal of Pediatric Otorhinolaryngology a odborným garantem Univerzity třetího věku 2. LF UK.

Ve volném čase se pan profesor věnuje chalupaření na Benecku. Byl vášnivým nimrodem. Velmi rád zpívá – jak sám říká: „Zpěv je můj lék na chmury. Mám-li splín (rozladu), sednu si na zápraží a zpívám si pro sebe i dnes. Znám spoustu krásných národních písní, včetně kouzelných slovenských halekaček. Jednou jsem byl na setkání lékařů na Slovensku. Jeden večer byla taková volná zábava s muzikou. Zpívalo se, uměl jsem i jejich halekačky, zpíval jsem s nimi mimo jiné krásnou píseň ze Spiše. Hodně Slováků si myslelo, že jsem vyrostl na Slovensku, nechtěli věřit, že jsem z Krkonoš.“

Pan profesor až donedávna přednášel otorinolaryngologii medikům na 2. LF UK. Byl jsem svědkem jeho vyšetřování studentů na improvizovaném Bárányho křesle, což bylo vždy zábavné pro přihlížející, méně pak pro osoby vyšetřované. Přednášel též na univerzitě třetího věku a s nadšením popisoval zážitky se studenty rozličných věkových skupin. Člověk si postupně uvědomuje, že všechny jeho příběhy jsou vlastně ty, které mají dobrý konec, nebo jsou úsměvné a optimistické. Na nemoci a bolesti není nic vtipného, ale situace a příběhy spojené s léčením a péčí lékařů a zdravotních sester musejí dávat naději. Když ne na úplné uzdravení, tak alespoň na zlepšení pocitů nemocného a zkvalitnění jeho života.

„V nemocném,“ jak říká pan profesor Fajstavr, „musí lékař vidět často i psychickými obtížemi postiženého člověka, navázat s ním kontakt, získat jeho důvěru, aby mohl posoudit například vliv problémů v zaměstnání, rodině, a tím si učinit závěr pro další léčebný postup. Obzvlášť náročné bývá získat důvěru takzvaných nevyšetřitelných dětí. To už někdy lze nazvat uměním.“

Vážený pane profesore, do dalších let Vám přejeme mnoho zdraví, neúnavného intelektu, zdravého ducha a pro Vás příznačného optimismu, který Vám pomáhal zdolávat řadu překážek v osobním i v profesním životě.

MUDr. Jiří Skřivan, CSc.

(V článku byly použity materiály z archívu prof. MUDr. Fajstavra, DrSc.)