Zúžení hrtanu a průdušnice u dětí

Úvod:
Zúžení dýchacích cest členíme podle délky trvání a rychlosti vzniku na akutní a chronickí; podle etiologie na vrozené a získané stenózy. Traumaticky vzniklá zúžení označujeme jako striktury. Anatomicky dělíme zúžení na intramurální a extramurální. Z hlediska odlišnosti léčby u dětí rozebíráme zkušenosti s diagnostikou a léčbou chronických intramurálních subglotických stenóz a chronických intramurálních stenóz krční části průdušnice v samostatném sdělení. Případy nejsou časté a v literatuře se objevují pouze soubory koncentrované na specializovaných pracovištích. K epidemiologii se nelze tedy přesně vyjádřit. Mezi hlavní diagnostické postupy patří endoskopické vyšetření, nejlépe rigidní laryngotracheobronchoskopií v celkové anestezii, doplněnou údaji zobrazovacích metod. Léčba se řídí rozsahem a etiologií zúžení. Ke všem pacientům je třeba přistupovat individuálně jak z hlediska věku, tak pro častou přítomnost přidružených onemocnění, a proto v této oblasti nelze vytvořit jednoznačně platné „doporučené postupy“.

Materiál a metodika:
Ve zvoleném 5letém období 2001-2005 jsme na Klinice ušní, nosní a krční 2. LF UK a FNM léčili 87 pacientů, u nichž jsme diagnostikovali zúžení dýchacích cest. U 57 pacientů se jednalo o subglotické zúžení; z nich bylo 8 kongenitálních, ostatní byly získané. Tíži zúžení jsem hodnotili klasifikací podle Myera. U 20 pacientů jsme diagnostikovali málo významné zúžení I. stupně, z nichž u 3 byla zjištěna malignita, pro kterou byli operováni, ostatních 17 jsme pouze sledovali. U dalších 67 pacientů byla zjištěna různě závažné postižení II. - III. stupně. 24 pacientů jsme dilatovali bužiemi, 12 pacientů podstoupilo balónkovou dilataci. Operační výkon jsme indikovali u 34 pacientů. 8 pacientů jsme operovali endoskopicky, 26 z otevřených přístupů.

Výsledky:
Ze 34 operovaných pacientů má 14 endoskopicky jen nevýznamné zúžení dýchacích cest, nebo malé nerovnosti. Tito pacienti mohou vést svůj život víceméně bez omezení. Jejich další prognóza je však ovlivněna základním onemocněním. 8 pacientů pokračuje v léčbě - v programu balónkových dilatací. Dlouhodobými nosiči kanyly zůstává 12 pacientů. 3 jsou plánováni k chirugickému řešení, ostatním by byl výkon z podstaty základního onemocnění neprospěšný ( centrální postižení dýchání, myopatie). Tři pacienti zemřeli na komplikace základního onemocnění – těžké centrální postižení.

Závěr:
Léčba chronických stenózujících procesů dýchacích cest u dětí je složitou kapitolou dětské otorinolaryngologie, jednak pro častý výskyt komorbidit, jednak z hlediska potřeby postupného zvětšování průměru dýchací trubice, která je v protikladu s tendencí jizvení. Péče o tyto pacienty musí být proto zajištěna multidisciplinárně s ohledem na další onemocnění, jimiž tito pacienti trpí. Na našem pracovišti máme dobré zkušenosti s léčbou založenou v první řadě na dilatacích balónkovými sondami, případně bužijemi - především u středně závažných stenóz. Chirurgická léčba je zvažována tam, kde dilatace k vyřešení problému nestačí.

Klíčová slova:
stenóza, striktura, hrtan, průdušnice, děti .