Onemocnění covid-19 jako nemoc z povolání – prvotní úvahy lékařské i právnické
(právní stav k 31. 12. 2020)

Overview

Článek je zaměřen na problematiku onemocnění covid-19 z pohledu nemoci z povolání, je popsán proces posuzování a uznávání nemoci z povolání a výčet nároků s tím souvisejících. Z ryze právního hlediska se nejedná o jednoduchou a přímočarou problematiku, jak by se při stávající krizové situaci mohlo na první pohled zdát.

Klíčová slova:

COVID-19 – riziko nákazy – nemoc z povolání – nároky zaměstnance

ÚVOD

V souvislosti s celosvětovým výskytem onemocnění covid-19 (coronavirus disease 2019), které je způsobeno virem SARS-CoV-2, byl počínaje březnem 2020 (konkrétně 1. 3. 2020) v České republice zaznamenán vůbec první případ této nákazy u člověka [1]. Vzhledem ke zhoršujícímu se průběhu epidemie a v reakci na probíhající komunitní přenos vyhlásila vláda České republiky nouzový stav podle čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky a přijala sérii vládních krizových opatření, včetně omezení pohybu, zavření škol a restaurací. Ze strany Ministerstva zdravotnictví byla postupem podle § 68 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, přijata ochranná opatření regulující cestování a vstup osob na území České republiky ze zahraničí a dále postupem podle § 69 odst. 1 písm. b), i) a odst. 2 tohoto zákona tzv. mimořádná opatření s povinností nosit ochranné prostředky dýchacích cest jako jsou respirátor, rouška, ústenka, šátek, šála nebo jiné prostředky, které brání šíření kapének, dále bližší pravidla pro návštěvy a vyčlenění lůžek v nemocnicích, bližší podmínky pro nařízení karanténních opatření, a v dalších obdobných oblastech.

PRÁVNÍ RÁMEC

Nemoci z povolání jsou v českém právu upraveny celou řadou pracovněprávních předpisů, a to zejména zákoníkem práce (zákon č. 262/2006 Sb.), nařízením vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, nařízením vlády č. 321/2018 Sb., o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Nemoci z povolání jsou dále blíže upraveny v nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání.

Samotný proces posuzování a uznávání nemocí z povolání je upraven v § 61 a následně zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách. Ve smyslu § 41 písm. e) tohoto zákona je součástí posudkové péče i posuzování zdravotního stavu v souvislosti s nemocí z povolání, podklady nezbytné k vydání lékařského posudku vyplývají z § 42 a následujících tohoto zákona.

Na tomto místě je důležité připomenout, že nemoci z povolání posuzují, uznávají, lékařské posudky o nemoci z povolání vydávají a vývoj zdravotního stavu osoby s uznanou nemocí z povolání sledují výhradně poskytovatelé pracovnělékařských služeb v oboru pracovní lékařství, kteří získali podle zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, povolení Ministerstva zdravotnictví k uznávání nemocí z povolání.

Vlastní proces posuzování a uznávání nemoci z povolání probíhá vždy u místně příslušného poskytovatele uznávajícího nemoci z povolání, neplatí zde princip svobodné volby lékaře. Místní příslušnost a další požadavky jsou blíže uvedeny ve vyhlášce č. 104/2012 Sb., o posuzování nemocí z povolání. Na internetové stránce Ministerstva zdravotnictví je dostupný úplný seznam poskytovatelů, kterým bylo uděleno povolení uznávat nemoci z povolání [2].

V souladu s § 82 odstavec 2 písm. g) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, provádí krajské hygienické stanice ověřování podmínek vzniku onemocnění pro účely posuzování nemoci z povolání, a to v případě důvodného podezření na nemoc z povolání a na základě žádosti poskytovatele uznávajícího nemoci z povolání. Vyjádření krajské hygienické stanice k ověření podmínek vzniku onemocnění pro účely posuzování nemoci z povolání, je pro poskytovatele uznávajícího nemoci z povolání závazné.

COVID-19 JAKO NEMOC Z POVOLÁNÍ, KLINICKÉ A HYGIENICKÉ PODMÍNKY

Podle § 1 odst. 1 nařízení vlády č. 290/1995 Sb. jsou nemoci z povolání nemoci vznikající nepříznivým působením chemických, fyzikálních, biologických nebo jiných škodlivých vlivů, pokud vznikly za podmínek uvedených v seznamu nemocí z povolání. Nemocí z povolání se rozumí též akutní otrava vznikající nepříznivým působením chemických látek.

Nemoci z povolání jsou uvedeny v seznamu nemocí z povolání, který tvoří přílohu tohoto nařízení, přičemž tabulka 1 uvádí, jak kapitola V upravuje přenosné a parazitární nemoci.

Z výše uvedeného plyne, že vymezení onemocnění, která jsou v seznamu nemocí z povolání v kapitole V uvedena, je všeobecné pro všechna přenosná a parazitární onemocnění.

Má-li být v konkrétním případě onemocnění covid-19 uznáno jako nemoc z povolání, musí být splněny podmínky jednak klinické povahy (tj. musí být splněna diagnostická kritéria, tzn. klinicky manifestní infekční onemocnění s příslušným laboratorním nálezem) a dále musí být ověřeno, že se jedná o práci, u níž je prokázáno tzv. riziko nákazy (hygienická podmínka) [3, 4, 5, 6].

Rizikem nákazy se v tomto kontextu rozumí vyšší pravděpodobnost přenosu nákazy při vlastním výkonu pracovních činností, než je tomu v jiném obvyklém kontaktu s jinými osobami, a to i v období epidemického výskytu onemocnění [7]. Z hlediska ryze hygienického je obecně splněna podmínka vzniku nemoci z povolání tehdy, pokud zaměstnanec pracoval za podmínek, za kterých příslušná nemoc z povolání vzniká (může vzniknout), aniž by musel prokazovat, že příslušné onemocnění skutečně prokazatelně vzniklo v přímé souvislosti s výkonem práce.

Žádost o uznání možné nemoci z povolání přijímá poskytovatel uznávající nemoci z povolání a úspěšnost nároku bude záviset na posouzení, zda došlo k nákaze v souvislosti s výkonem práce, či nikoliv. Obecně lze konstatovat, že v návaznosti na šetření provedené krajskou hygienickou stanicí v konkrétním případě, lze splnění podmínek vzniku nemoci z povolání u covid-19 předpokládat zejména:

– u zdravotnických pracovníků, kteří poskytují zdravotní péči ambulantní, jednodenní, lůžkovou či ve vlastním sociálním prostředí pacienta, či vykonávají činnosti přímo související s poskytováním zdravotní péče nebo hospicovou péči;

– u pracovníků zařízení sociálních služeb s pobytovou sociální službou, kteří poskytují pomoc při osobní hygieně, asistenci při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, či pečovatelskou činnost v domácnosti klienta; pracovníků dalších zařízení obdobného charakteru včetně hospicové péče;

– studentů v souvislosti s nařízenou pracovní povinností k zajištění poskytování zdravotních a sociálních služeb;

– u pedagogických pracovníků, zejména při práci se zdravotně znevýhodněnými skupinami s obtížnější schopností obecně dodržovat hygienická pravidla;

– u příslušníků Policie České republiky, strážníků obecní policie, armády, u příslušníků Hasičského záchranného sboru České republiky, kdy nelze zcela jednoznačně vyloučit přenos infekce při rizikovém kontaktu s osobou při výkonu jejich práce.

Naproti tomu u jiných profesí, jako jsou různé administrativní pozice, výkon maloobchodního prodeje či pracovní činnosti ve výrobních závodech, se za dodržení platných protiepidemických opatření nepředpokládá vyšší pravděpodobnost šíření nákazy covid-19, než je tomu u obecné populace.

NÁROKY ZAMĚSTNANCE PŘI UZNÁNÍ NEMOCI Z POVOLÁNÍ

Zaměstnavatel by měl být pro tyto účely ze zákona pojištěn a dojde-li k uznání nemoci z povolání, vlastní nárok zaměstnance pak proplácí příslušná pojišťovna. Zákonné pojištění zaměstnavatelů pro případ pracovního úrazu a nemoci z povolání je upraveno v § 205d zákona č. 65/1965 Sb.,zákoníku práce a v prováděcí vyhlášce MF č. 125/1993 Sb., přičemž pojišťovny pro tento typ pojištění jsou stanoveny jen dvě: Česká pojišťovna, a. s., a Kooperativa, pojišťovna, a. s. [8].

V souladu s § 2 výše uvedené vyhlášky má zaměstnavatel pak právo, aby za něho pojišťovna nahradila škodu, která vznikla zaměstnanci při nemoci z povolání, a to v rozsahu, v jakém za ni zaměstnavatel odpovídá podle zákoníku práce.

Zaměstnanec, u kterého se riziko nákazy podaří prokázat v souvislosti s výkonem pracovní činnosti, může po zaměstnavateli podle zákoníku práce uplatňovat tyto nároky:

– ztrátu na výdělku,

– bolest a ztížení společenského uplatnění,

– účelně vynaložené náklady spojené s léčením,

– věcnou škodu.

Při úmrtí zaměstnance následkem nemoci z povolání zaměstnavatel poskytne náhradu nákladů na výživu pozůstalých, jednorázové odškodnění a náhradu věcné škody.

V praxi však vyvstávají i další otázky, např. uplatnění nároků zaměstnance za jeho „sekundární“ újmu v podobě stresu v návaznosti na zavlečení infekce mezi vlastní rodinné příslušníky apod.

ZÁVĚR

Jak již bylo nastíněno výše, tento článek je psán v době, kdy v České republice probíhá komunitní přenos infekce covid-19, je vyhlášen nouzový stav, denní přírůstek nově nakažených je dlouhodobě v řádech několika tisíců, vláda schválila odpovídající přísnější opatření související s přesunem do nejpřísnějšího pátého stupně rizika Protiepidemického systému („PES“), a to jsou jen některé z argumentů, které mohou sehrát významnou roli při posuzování konkrétního případu onemocnění. Šetření vykonané pro účely posuzování nemoci z povolání by v případě onemocnění covid-19 mělo být provedeno velmi důkladně, neboť každý aspekt daného případu může hrát významnou roli. Lze předpokládat, že nebude-li v daném případě riziko nákazy ze strany krajských hygienických stanic prokázáno a nemoc z povolání uznána, a to ani přes případné přezkumné řízení, obrátí se zaměstnanec se svými nároky na soud.

Do redakce došlo dne 23. 12. 2020.

Do tisku přijato dne 27. 12. 2020.

Adresa pro korespondenci:

MUDr. Markéta Holubová

e-mail: marketa.holubova@mzcr.cz

JUDr. Diana Kantorová

e-mail: diana.kantorova@mzcr.cz

Ministerstvo zdravotnictví ČR

Palackého nám. 375/4

128 01 Praha 2