#PAGE_PARAMS# #ADS_HEAD_SCRIPTS# #MICRODATA#

Lesk a bída nemocí z povolání


Authors: K. Boušová 1;  I. Kučerová 2
Published in: Pracov. Lék., 67, 2015, No. 2, s. 35-37.
Category: Editorial

Pracovnělékařská pracoviště si považují za čest, získají-li od Ministerstva zdravotnictví České republiky oprávnění pro uznávání nemocí z povolání v určitém regionu, a to do značné míry proto, že to považují za prestižní kompetenci příslušející těm nejdokonalejším, nejlépe vybaveným a nejlépe odborně vedeným pracovištím. Pro zdravotnická zařízení začleněná do fakultních nemocnic je takové oprávnění důležitou součástí jejich výukové role, neboť proces posuzování, uznávání a odškodňování nemocí z povolání (nebo ohrožení nemocí z povolání) je zařazen do výuky studentů magisterského studia lékařství. Neexistují však jednoznačná kritéria určující, který z více uchazečů o získání pravomoci uznávat nemoci z povolání v určité oblasti má být vybrán, ani pravidla, podle nichž má být sestavován tým jedinců, kteří o takovém výběru rozhodnou, objevují se názory, že se při tomto rozhodování uplatňují významnou měrou subjektivní faktory a zákulisní jednání. Také bývají otevírány otázky, proč právě určité zdravotnické zařízení je bez výběrového řízení Ministerstvem zdravotnictví pověřeno, aby v některé oblasti nemoci z povolání uznávalo (v regionu, ve kterém zaniklo oprávnění nějakého jiného pracovnělékařské pracoviště k uznávání nemocí z povolání), zvláště když je to pracoviště velmi vzdálené a třeba i z některých pohledů problematické. Těmito otázkami a polemikami, které jsou s nimi spojené, se nechci zabývat, jenom upozorňuji, že svědčí o tom, jak většině pracovnělékařských pracovišť záleží na tom, aby oprávnění k uznávání nemocí získala. Nic na tom nemění ani pozoruhodné zjištění, že právě ti, kteří o získání zmíněného oprávnění v co nejrozsáhlejší oblasti nejvíce stojí, prohlašují, že není o co stát. Stane-li se některému pracovišti, že z určitých důvodů pravomoc uznávat nemoci z povolání ztratí, vnímá nastalou situaci jako něco velmi nepříznivého, a to nejen pro pocit ztráty své prestiže. Takové pracoviště se většinou obává, že nemožnost uznávat nemoci z povolání povede ke ztrátě zájmu mnohých pacientů o poskytování pracovnělékařské péče, neboť na tomto pracovišti nelze uskutečnit případný konečný cíl snahy mnohých pacientů, tedy dosažení pro ně výhodného uznání nemoci z povolání. (Ve skutečnosti by ale nemožnost uznat nemoc z povolání pro takové pracoviště tento nepříznivý dopad mít neměla, protože vyšetřování a shromažďování podkladů pro uznání nemoci z povolání probíhá na tomto pracovnělékařském pracovišti bez ohledu na to, zda může nebo nemůže uznat nemoc z povolání, jenom poslední fáze celého procesu, tedy samotné vydání posudku o uznání či neuznání nemoci z povolání, je předána k realizaci do jiného zdravotnického zařízení.) Takto ostatně mnohdy postupují i některá pracoviště, která oprávnění k uznávání nemocí z povolání mají. Vyšetřují pacienta z regionu, pro které toto oprávnění nemají, a pak jej odešlou k samotnému problematickému aktu uznání či neuznání nemoci z povolání na příslušné regionální pracoviště.) Ve skutečnosti tvoří proces posuzování a uznávání nemocí z povolání jenom malou část práce pracovnělékařských pracovišť, o čemž svědčí kromě jiného i to, že tato pracoviště většinou vykazují péči o více než stonásobné počty pacientů, než kolik je na nich vydáno posudků o uznání či neuznání nemoci z povolání.

Je ovšem pravda, že uznávání nemocí z povolání přináší pracovnělékařským pracovištím určité nesnáze, s nimiž se lékaři jiných oborů nesetkávají. Na každém lékařském posudku, kterým se uznává či neuznává nemoc z povolání (nebo ohrožení nemocí z povolání), musí být vyznačena možnost odvolat se proti uvedenému posudkovému závěru. Této možnosti dnes velmi často využívají pacienti (není-li nemoc z povolání uznána) nebo jejich zaměstnavatelé (jestliže k uznání nemoci z povolání dojde). Pracoviště uznávající nemoci z povolání mají pocit, že se odvolává téměř každý. Práce, která je s řešením této problematicky spojena, je velmi obsáhlá, časově náročná a pro zdravotnické zařízení v podstatě nehonorovaná. Odvolací řízení proti posudkům o uznání či neuznání nemoci z povolání však nepřináší nesmírnou zátěž jenom zdravotnickým zařízením, která takové posudky vydala, ale i řadě dalších subjektů, kupř. odvolacím orgánům (krajským úřadům), orgánům ochrany veřejného zdraví při přezkoumávání podmínek vzniku nemocí z povolání, znaleckým subjektům a dalším. Podniky dnes disponují nemalými finančními prostředky a k řešení odvolání si najímají renomované právníky, s jejichž formálními argumenty a obecně právními tvrzeními není snadné ze strany jedinců se zdravotnickým vzděláním polemizovat a bránit se jim. Problém bývá mnohdy v tom, že některé posudkové zásady, které odborníci pro nemoci z povolání všeobecně respektují a dodržují, nejsou legislativně petrifikovány, čehož se právníci prosazující určitý názor snaží využít a posudkové závěry, které jim nevyhovují, na základě toho odmítnout. V medicíně je velmi obtížné diskutovat s deterministicky uvažujícími právníky (posouzení příčinné souvislosti mezi určitou expozicí a vznikem patologického stavu má v naprosté většině případů pravděpodobnostní, nikoliv deterministický charakter), navíc za situace, kdy ani ty nejzákladnější lékařské pojmy nejsou v naší legislativě přesně definovány.

Velkými bojovníky za uznání své odchylky od normálního zdravotního stavu za nemoc z povolání bývají i mnozí pacienti. Odvolací řízení proti lékařskému posudku, jímž se u nich nemoc z povolání neuznává, je pro ně prakticky bezplatné (nebo spojené jenom s minimálními finančními výdaji – ve srovnání s výdaji, které by jim mohlo přinést neúspěšné soudní řízení), odvolání proti lékařskému posudku, který nevyznívá v jejich prospěch, tedy podají (a tím uvedou do pohybu aktivitu řady subjektů, které se jejich odvoláním musejí zabývat). Tito jedinci nikdy nepochopí (neboť ani nechtějí pochopit), že uznání nemoci z povolání je u nich podle platných pravidel nemožné a případný neúspěch ve svém počínání vesměs hodnotí jako důsledek křivdy, nesprávného, nepoctivého či zlovolného jednání pracoviště rozhodujícího o uznání nemoci z povolání (nebo některého s ním spolupracujícího subjektu). Stojí za zmínku, že největšími bojovníky za prosazení představ o pracovním původu jejich zdravotních obtíží bývají jedinci, kteří otevřeně deklarují, že jim vůbec nejde o žádné peníze, ale výhradně jenom po prosazení spravedlnosti a pravdy. Své tažení za uznání nemoci z povolání otevřeně motivují jen těmi nejčistšími ideály, touhou po spravedlnosti, jejíž dosažení v celé společnosti bude spojeno s navozením všeobecného blahobytu (z něhož ovšem nebudou vyňati ani oni sami, získají-li příslušné odškodnění za nemoc z povolání, kterou trpí). Je ironií osudu, že právě tito nejšlechetnější jedinci ve své snaze domoci se odškodnění (jakýmikoliv prostředky) nejčastěji selhávají.

Proces uznávání nemocí z povolání a pak zejména odvolací řízení proti závěru obsaženému ve vydaném lékařském posudku do určité míry připomíná soudní řízení. Je nemalou zátěží pro všechny zúčastněné instituce, respektive jejich pracovníky, mnohdy se přesouvá z odborné lékařské úrovně do polohy právní a často přináší nečekaná rozuzlení. O výsledku odvolacího řízení rozhodují (stejně jako v případě soudních řízení) subjekty, které nemají příslušnou zdravotnickou kvalifikaci a svůj závěr odvozují mnohdy z konzultace s jedincem, jehož názor na řešenou problematiku nemusí být shodný s převažujícími odbornými a posudkovými postoji. Problém je ale v tom, že prosazení určitého (byť všeobecně neakceptovaného) názoru v odvolacím řízení může být určitým závazným stanoviskem i pro řešení dalších analogických případů. Tak se může stát, že četná odvolací řízení budou do určité míry modifikovat posudkové zásady pro uznávání nemocí z povolání, namísto toho, aby se takové zásady utvářely na odborných setkáních odborníků zabývajících se nemocemi z povolání.

Mnozí si možná ani nepovšimli, že problémy s posuzováním a uznáváním nemocí z povolání mohly před nedávnou dobou skončit nebo se alespoň významnou měrou zmenšit. Nechybělo mnoho a mohla nabýt účinnosti ta část zákona č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších úprav, která pojímala zcela novým způsobem náhrady poskytované zaměstnancům trpícím nemocemi z povolání. Odškodnění bylo koncipováno tak, že naprostá většina jedinců trpícími těmi „lehčími“ nemocemi z povolání (které jsou ovšem dnes u nás uznávány nejčastěji a přinášejí svým nositelům velmi výhodné celoživotní finanční zabezpečení i přes svůj z lékařského hlediska málo závažný charakter) by nejspíše ztratila o uznání nemoci z povolání zájem. Počty uznaných nemocí z povolání by s nabytím účinnosti takového předpisu s největší pravděpodobností poklesly na minimální úroveň. To by jistě zásadní měrou ovlivnilo práci a možná i počty pracovišť uznávajících nemoci z povolání. Zmíněný předpis však byl již definitivně odmítnut a prudké snížení uznaných počtů nemocí z povolání navozené administrativním opatřením tohoto typu tedy přinejmenším v nejbližší době nenastane. Přetrvává tedy u nás systém odškodňování profesionálních poruch zdraví zavedený v roce 1960 za úplně jiných podmínek, než které dnes existují, pro zaměstnance dokonce poněkud zvýhodněný úpravami, které přinesl zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění, a doplňovaný soustavou posudkových zásad velmi starého data, o jejichž racionalitě mnozí pochybují (kupř. zásada, že jedinec, u kterého byl jednou zjištěn syndrom karpálního tunelu nebo jakákoliv epikondylitida, už nikdy do smrti nesmí vykonávat práci, která by podle našich problematických předpisů a limitů mohla toto onemocnění teoreticky znovu způsobit). Za takových legislativních a finančních podmínek (které v rozvinutých zeních nemají obdoby) bude patrně přetrvávat neutuchající zájem zaměstnanců o přiznání jakéhokoliv postižení zdraví za nemoc z povolání a budou přetrvávat i problémy s tím spojené, jejichž rozměr v mnohém neodpovídá reálnému zdravotnickému významu těchto zdravotních postižení. Už nyní mnozí pozorovatelé z lékařských řad vyjadřují podiv nad tím, jak lehké odchylky od normálního zdravotního stavu jsou u nás uznávány za nemoci z povolání, jak úžasné finanční kompenzace jsou za to pacientům poskytovány a jak obsáhlá je agenda spojená s posuzováním a uznáváním nemocí z povolání. A jaké názory a postoje by se mohly objevit, kdyby si takový audit nechal vypracovat subjekt, který by měl zájem a možnost zásadním způsobem změnit postoje naší společnosti k problematice posuzování profesionálních poruch zdraví a poskytování náhrad za takové zdravotní poruchy?

Někteří pracovníci zabývající se posuzováním a uznáváním nemocí z povolání výrazný tlak zaměstnanců na uznání jejich zdravotních poruch za nemoci z povolání (podmíněný do značné míry způsobem kompenzace profesionálních poruch zdraví, které jsou našim zaměstnancům poskytovány) v podstatě vítají, neboť poskytuje nemalý substrát pro jejich práci. Nemůže být přece v zájmu lékařů určitého oboru, aby se tento obor stal málo potřebným a bezvýznamným. Snaha o zvýšení významu klinické části pracovního lékařství je někdy prezentována v poněkud skryté podobě jako požadavek na spravedlivé rozšíření seznamu nemocí z povolání o nové položky nebo o zmírnění kritérií pro uznávání některých patologických stavů za nemoci z povolání. Do jaké míry jsou takové postoje optimální i z obecného celospolečenského hlediska, si může každý čtenář odpovědět sám. Vzpomínám si, že jako absolvent lékařské fakulty jsem začal pracovat na pracovišti, které bylo původně protituberkulózní léčebnou, v němž však problematika léčby tohoto onemocnění byla už jenom okrajová a i v době mého relativně krátkého působení byla postupně nahrazována jinou zdravotnickou náplní. Jeden ze starých zkušených ftizeologů, kteří na tomto pracovišti pracoval již několik desítek let, pronesl tehdy pozoruhodnou větu: „My ftizeologové jsme byli ve své práci tak dobří, že jsme se prakticky zlikvidovali a jsme už nepotřební.“ Z hlediska jednotlivého lékaře je toto postesknutí pochopitelné. Ale neměly by být celospolečenské zájmy nadřazeny postojům jakékoliv zájmové skupiny? Nebylo by správné navodit takové podmínky, aby nemoci z povolání téměř přestaly existovat? Pro některé lékaře by to patrně optimální nebylo, ale obor pracovní lékařství by tím nejspíše podlomen ani ohrožen nebyl (jako není tento obor ohrožen v rozvinutých zemích, kde problematika posuzování a uznávání nemocí z povolání tvoří jen jeho minimální část a kde zaměstnanci trpící profesio­nálními poruchami zdraví nejsou odškodňováni tak velkorysým způsobem, jaký byl před několika desítkami let zaveden v naší zemi).

Praha 25. 8. 2015

doc. MUDr. Evžen Hrnčíř, CSc., MBA


Labels
Hygiene and epidemiology Hyperbaric medicine Occupational medicine
Topics Journals
Login
Forgotten password

Enter the email address that you registered with. We will send you instructions on how to set a new password.

Login

Don‘t have an account?  Create new account

#ADS_BOTTOM_SCRIPTS#