Antická svatyně boha lékařství Asklépia na ostrově Paros v Řecku

Overview

Asklépios byl hlavním léčebným božstvem antiky. Po postupném etablování došlo k rozšíření jeho kultu v řeckém světě zejména v 5. a 4. století př. n. l. Asklépios byl uctíván v posvátných okrscích nazývaných asklepieía (singulár asklepieíon), které sloužily jako náboženské areály a zároveň jako zdravotnická zařízení, do kterých přicházeli nemocní s prosbou o uzdravení. Jedno z menších asklepieí se nachází na ostrově Paros v souostroví Kyklady, na 2 terasách asi 3 km jihozápadně od centra Parikie. Lokalita byla částečně odkryta v letech 1898–1899 německým archeologem Otto Rubensohnem (1867–1964) a neúplně publikována v roce 1902.

Autoři v posledních několika letech řeší projekt zaměřený na (re)identifikaci všech dochovaných nálezů na základě původních popisů a originální výkopové dokumentace a na lepší porozumění léčebné praxi v lokalitě. Nejpozději od 6. století př. n. l. je zde doložen kult Apollóna, božstva s určitými léčivými schopnostmi, kterého někdy na přelomu 5. a 4. století př. n. l. střídá jeho mytologický syn Asklépios. V průběhu 4. a patrně i 3. století př. n. l. je na obou terasách vybudován rozsáhlý komplex s chrámem, opěrnými a ohradními zdmi, zvláštní kruhovou stavbou, budovou pro poutníky a provádění léčebného spánku, oltářem a 2 posvátnými léčivými prameny. Největší rozkvět lokality nastal ve 4.–2. století př. n. l., a zejména pak v římské době, v 1.–3. století.

Klíčová slova:

Asklépios, asklepieíon, Paros, starověk, léčení

Úvod

Možnosti léčení byly v dobách antického starověku kvůli nedostatečným, i když postupně se rozvíjejícím znalostem o lidském těle samozřejmě omezené. Nemocný se mohl přímo obrátit na lékaře (či léčitele), ale většinou jen tehdy, když byl jeho služby schopen uhradit. Jen v některých komunitách totiž fungovali veřejní lékaři, placení z obecních prostředků (1). Pokud to nedovoloval ekonomický statut nemocného, případně mu lékař nedokázal pomoci, musel se trpící obrátit do sféry náboženského léčení. Byl tedy odkázán na pomoc nějakého léčebného božstva nebo poloboha (héroa).

Nejdůležitějším a také dnes nejznámějším léčebným božstvem antiky byl Asklépios (2-5). I když podle řecké mytologické tradice se narodil jako polobůh (syn boha světla a umění Apollóna), postupně se na konci 6. století př. n. l. etabloval jako samostatný a plnohodnotný bůh medicíny a od konce 5. století př. n. l. se jeho kult začal šířit po celém řeckém světě (6).

Asklépios byl uctíván v posvátných okrscích nazývaných asklepieía (singulár asklepieíon), které sloužily jako náboženské areály a zároveň jako zdravotnická a wellness zařízení, do kterých přicházeli nemocní s prosbou o uzdravení. Po vykonání předepsaných obřadů se pacienti v určených prostorách uložili k terapeutickému spánku (tzv. inkubaci) a věřili, že je bůh ve snu vyléčí nebo jim alespoň vnukne radu. S interpretací snu a formulováním terapeutických doporučení pomáhali Asklépiovi kněží (7). Vlastní léčebný proces pak fungoval na principu racionálních základů, sugesce a placebo efektu.

Po celém antickém světě se těchto okrsků nacházelo přinejmenším několik desítek – ty největší a nejslavnější v Epidauru na Peloponéském poloostrově (4, 8), na ostrově Kós (kde také vznikla proslulá lékařská škola, mezi jejíž nejznámější představitele patřil „otec západní medicíny“ Hippokratés (asi 500/460–375 (?) př. n. l.) (4, 9–11), v maloasijském Pergamu (4) nebo na ostrově Délos (4, 12). Jedno z menších asklepieí, i když patrně již poměrně starého založení, se nachází na ostrově Paros (v souostroví Kyklady).

Asklepieíon na Paru

Lokalita Asklepieíon se nachází na ostrově Paros, asi 1,5 km jihozápadně od centra Parikie (hlavního města ostrova) ve čtvrti Agia Anna, na 2 západovýchodně orientovaných terasách kopce Arakas (43 m n. m.), při silnici na jih do Pounty (obr. 1–3). Mořské pobřeží je vzdáleno jen asi 50 m vzdušnou čarou; obě terasy, oddělené poměrně příkrou skálou, tak jsou dobře vidět z moře.

Lokalita byla částečně odkryta v letech 1898–1899 německým archeologem Otto Rubensohnem (1867–1964) (13) a neúplně publikována v asi padesátistránkovém článku v roce 1902, v souladu se standardy klasické archeologie a filologie tehdejší doby (14). Mnoho artefaktů však v tomto článku nebylo vůbec zmíněno a některé byly jen velice zběžně popsány. Nikde nebyla blíže popsána ani keramika (základní archeologický materiál zejména pro stanovení chronologie), také popis dochované architektury a její rekonstrukce i datace jsou naprosto nedostatečné. Pozdější archeologická aktivita ve 2. polovině 20. století byla omezena jen na architektonické studie a menší začištění některých míst.

Horní terasa (34,4 m n. m.) byla Rubensohnem na základě epigrafických pramenů interpretována jako Apollónova svatyně (tedy mytologického Asklépiova otce) s přízviskem Pythios (obr. 1–2).

Německý archeolog také provedl menší vykopávky, při nichž narazil na několika místech na velice skrovné zbytky zdí, podpírajících plochu terasy a chránící ji tak před sesutím a fungujících patrně i jako podezdívka chrámové stavby (snad z 1. poloviny 4. století př. n. l.) (14).

Na nižší terase odkryl Rubensohn obdélný komplex o rozměrech 45,5 × 17,5 metrů s otevřeným nádvořím a oltářem a identifikoval ho jako vlastní Asklepieion – tedy místo, kde probíhal kult i rituální léčení. Tento komplex byl vystavěn nejspíše v 1. polovině 4. století př. n. l. a do konce následujícího století prošel několika dílčími stavebními úpravami (14–16) (obr. 1–3).

Vzhledem k tomu, že topografie a uspořádání lokality odpovídá ostatním známým asklepieím, obě terasy nedávno interpretovala Melfiová jako jeden komplex – Asklepieíon, s čímž naprosto souhlasíme (15, 16). Lokalita jako celek fungovala jako místo uctívání i léčení až hluboko do římské doby. Nejmladší doklady fungování svatyně – ve formě nápisů – pocházejí ze 3. století n. l., čemuž odpovídají i ostatní kategorie nálezů (žádný jiný artefakt nepochází z pozdější doby) (15, 16).

Autoři článku v posledních několika letech řeší projekt zaměřený na (re)identifikaci všech dochovaných nálezů na základě původních popisů a originální výkopové dokumentace (deníky, fotografie a plány) a na lepší porozumění léčebné praxi v lokalitě a také zjištění vztahu s ostatními lokalitami zasvěcenými Apollónovi (17), jeho sestře, bohyni lovu Artemidě a bohyni porodu Eileithyii na Paru (18) i nedalekém ostrově Despotiko (19). Původní Rubensohnova výkopová dokumentace je uložena v archivu Židovského muzea v Berlíně a v archivu aténské pobočky Německého archeologického ústavu.

Studium a dokumentace artefaktů probíhá především v depozitáři, případně ve výstavních prostorách Archeologického muzea v Parikii; částečně ale i ve vlastní lokalitě. Některé artefakty v původní publikaci nebyly blíže popsány ani obrazově zdokumentovány, proto je jejich identifikace velmi obtížná. K tomu dobře slouží původní archeologická dokumentace, zejména Rubensohnovy výkopové deníky. Artefakty lze celkově rozdělit do těchto 5 hlavních skupin:

• nápisy
• kamenná skulptura (včetně reliéfů)
• architektonické články (včetně těch na lokalitě)
• keramika
• ostatní artefakty (terakoty a kovové artefakty)

Nápisy, skulptura, keramika a ostatní artefakty jsou všechny uloženy v lokálním archeologickém muzeu v Parikii (1 nápis byl v minulosti převezen do Epigrafického muzea v Athénách; 1 socha byla okolo roku 1910 prodána do pařížského Louvru). Architektonických článků (stavebních prvků) je v muzeu uloženo jen asi 10, zbytek (asi 70 kusů) se nachází stále v lokalitě (zejména na spodní terase).

Popis a datace architektury komplexu

Jak již bylo uvedeno výše, lokalita se nachází na 2 nad sebou ležících terasách se západovýchodní orientací, nedaleko mořského pobřeží jižně od centra Parikie.

Horní terasa je méně prozkoumaná a její architektonickou podobu není možné s jistotou určit (obr. 1–2). Rubensohn zde provedl několik výkopů, v nichž narazil na poměrně skromné základy 2 zdí širokých něco přes 1 metr, svírajících pravý úhel. Jde o 17 metrů dlouhou zeď severojižní orientace, na níž navazuje druhá, západovýchodní zeď, již je možné vysledovat s (několika přerušeními) v celkové délce 37,5 metru. Rubensohn při severním okraji terasy ještě zdokumentoval 7,5 metru dlouhý pás mohutné, až 2 metry široké opěrné zdi běžící západovýchodním směrem, která patrně měla zpevňovat skálu mezi oběma terasami a zajišťovat okraj té horní před sesutím. Upozornil také na specifické opracování skály v zadní části terasy, která podle něj byla odsekána do rohu otevřeného směrem na sever a východ. Z těchto nepříliš přesvědčivých výsledků usuzoval, že horní terasa měla nejspíše podobu otevřené svatyně ohrazené zdí, s oltářem uprostřed. Při severozápadním rohu terasy pak podle něj mohl stát menší chrám (14).

V letech 1977–1981 zde tým stavebních historiků z Mnichovské technické univerzity provedl menší sondáže za účelem nalezení základů zdejších kultovních staveb. Bohužel ani jejich výzkumy nepřinesly zásadní poznatky ohledně architektury na horní terase. Ve svých sondách totiž nalezli jen krátké úseky zdiva, snad zbytků podezdívky, a několik stavebních článků chrámu. Nejzajímavějším nálezem se tak staly 2 střepy keramiky geometrického stylu z konce 8. století př. n. l. Nejstarší aktivitu na této terase lze tedy posunout již do této doby (20, 21). Bohužel ale není jasné, zda již tehdy zde existovala svatyně (a případně jaké božstvo zde bylo uctíváno).

V roce 1982 byl Schuller nicméně schopen na základě původních architektonických bloků – dochovaných zejména na spodní terase, ale i druhotně použitých v pozdějších kostelech či antických hradbách – představit hypotetickou podobu chrámu, zasvěceného podle Rubensohna Apollónovi Pýthijskému. Šlo pravděpodobně o obdélnou stavbu v dórském řádu s poměrně jednoduchou celou (vnitřní chrámovou svatyní) obklopenou sloupy buď na všech stranách (tzv. peripterální typ chrámu, s 6 × 9 sloupy), nebo jen na přední a zadní krátké straně (chrám typu amfiprostylos hexastylos se 6 sloupy). Protože se však stavebních článků dochovalo velmi málo, nelze bohužel vyloučit, že pocházejí dokonce ze 2 různých staveb – propylonu neboli (slavnostní) vstupní brány a vlastního chrámu (21). Takové architektonické řešení je známo z více různých antických řeckých i římských svatyní. Podle Schullera je možné usuzovat na přibližnou dobu výstavby chrámu z proporcí a detailů dochovaných článků – s největší pravděpodobností jde o 1. polovinu 4. století př. n. l. (21). Melfiová však poukazuje na skutečnost, že systém opěrných zdí horní terasy, který by byl schopen unést chrámovou stavbu, mohl být vytvořen až po dokončení úprav skály, v souvislosti se stavebními pracemi na spodní terase. Chrám je tedy podle ní mladší, byl zbudován až ve 3. století př. n. l. a zasvěcen Asklépiovi. Tomu nasvědčuje stavební technika, především způsob spojování dochovaných bloků, i řada nápisů, pocházejících z této doby (15, 16). Dochované stavební články každopádně vykazují velmi malé známky opotřebení, a některé sloupové bloky dokonce nebyly úplně dokončeny. Schuller se proto domnívá, že chrám existoval poměrně krátce a byl zničen na konci 3. století př. n. l. (snad v letech 202–201 př. n. l., v souvislosti s nájezdem makedonského krále Filipa V. na Kyklady) (21). Melfiová ale nevylučuje nějakou zásadní přestavbu chrámu v průběhu 2. století př. n. l. – z této doby totiž pochází velké množství nápisů svědčících o výrazném rozkvětu kultu ve svatyni (15, 16).

Na horní terase komplexu se pravděpodobně nacházela ještě jedna stavba. Tým z mnichovské univerzity totiž při stavebně-historickém průzkumu obou teras na přelomu 70. a 80. let 20. století (jehož součástí byly i zmiňované sondáže) objevil – podle vlastních poznámek právě na této horní terase, případně na vrcholové plošině kopce – 5 zvláštních, mírně zakřivených bloků, pocházejících z nějaké (polo)kruhové stavby o průměru přes 4 metry (maximálně 4,5 metru). Protože průměr jejich zakřivení přesahuje průměr 2 polokruhových exeder (výklenků) na spodní terase (viz níže), musí se jednat o části jiné stavby. V úvahu připadá kruhový oltář či jiná kruhová kultovní stavba, případně kruhový (symbolický?) hrob (mohyla?). Protože na spodní terase by pro takovou stavbu téměř nebyl prostor – respektive by tam její umístění nedávalo smysl –, jeví se jako nejpravděpodobnější místo této kruhové stavby (i vzhledem k nálezovým okolnostem bloků) právě horní terasa, především její centrální a východní část (22). Nejpravděpodobnější dobou jejího vzniku bude – podobně jako v případě dalších částí komplexu – 4. či 3. století př. n. l. (nelze však zcela vyloučit ani pozdější dobu).

Spodní terasa, na jihu ohraničená skálou, měla podle výsledků vykopávek složitější, ale lépe doloženou stavební historii (obr. 1–3). Rubensohn rozlišil 2 hlavní architektonické fáze této svatyně (14). Ze starší fáze, datované podle něj do (2. poloviny) 6.–5. století př. n. l., se dochovalo jen několik úseků zdí z menších kamenů, ale bohužel žádné architektonické články, které by naznačovaly podobu a bližší určení zdejších staveb. Jde o zdi „a“, „b“, „c“ a „e“, vedoucí západovýchodním směrem, a krátké příčky „d“, „f“ a „f1“ se severojižní orientací. Zeď „a“ probíhá přibližně v polovině šířky terasy (mezi jejím okrajem a skálou) a lze ji vystopovat (s menšími přerušeními) v celkové délce 34 m. Zeď „b“ probíhá paralelně, asi 9 metrů severně od ní. Je hůře dochována – nejdelší úsek měří 8 metrů, ale její průběh je naznačen opracováním základové spáry v podloží. Mezi těmito 2 zdmi (ale západně od jejich dochovaných konců) byly odkryty 2 krátké, opět paralelní úseky zdiva „c“. Při skále, při jihozápadním okraji terasy, je patrno ještě několik krátkých úseků zdi „e“. Zdi „d“, „f“ a „f1“, tedy kratší severojižní příčky, se nacházejí v prostoru mezi zdí „a“ a skálou.

Důležitou součástí svatyně byl pramen – obdélná nádrž na jižní straně, při skále, označená jako „Q2“ – s největší pravděpodobností považovaný za léčivý, a tedy jedno z ohnisek kultu. Skála je od nádrže směrem na východ upravena pomocí opěrné zdi. Podle Rubensohna i tato zeď spadá do starší fáze. Svatyně tedy měla v této fázi pravděpodobně podobu obdélného komplexu západovýchodní orientace, jehož jižní stěna, k níž patrně přiléhalo několik menších místností, byla průchozí (skrze sloupořadí?) tak, aby byl přístupný posvátný pramen. Melfiová víceméně souhlasí s touto obecnou rekonstrukcí, podle ní se však starší fáze komplexu datuje až do 1. poloviny 4. století př. n. l. – především na základě nápisů i dalších nálezů, svědčících o historii uctívání Asklépia v této lokalitě (15, 16). Oba autoři s tímto datem souhlasí.

Ještě během 4. století př. n. l. došlo k zásadní přestavbě areálu na spodní terase do podoby (označované jako mladší fáze), která je na místě patrná dnes. Byla vybudována velká obdélná stavba o rozměrech 46,5 metru (západovýchodně) a asi 19 metrů (severojižně) a dispozicí připomínající písmeno „U“ – s dlouhou částí při skále a 2 vybíhajícími křídly po stranách (14). Uprostřed se nacházelo otevřené nádvoří (asi 23,5 metru západovýchodně, asi 8,5 metru severojižně, respektive asi 13,75 metru až k severní ohradní zdi areálu), na severní straně ohrazené zdí, která je dobře zachovaná jen v severozápadním rohu (v délce 13,30 metru, dosahuje šířky 1,20–1,30 metru), jinak na její průběh ukazuje úprava základové spáry v podloží a 3 krátké úseky zdiva. Uprostřed nádvoří jsou dochovány základy obdélného oltáře, který byl po většinu existence svatyně ohniskem kultu.

Jižní vnější zeď stavby vedoucí podél skály je dochována lépe. Začíná přibližně na úrovni nádrže Q2 a běží západním směrem v délce 34,30 metru jako dobře patrná vrstva středně velkých kvádrů. Mezi příčkami „f1“ a „f“ pokračuje jako o něco užší zeď z menších nepravidelných kamenů (a skrze menší výběžky se na tyto starší příčky napojující) a od „f1“ směrem až k západnímu konci jako 2 vrstvy dobře opracovaných bloků. Nejlépe dochovaná architektura je patrná právě v jihozápadním a severovýchodním rohu, kde je možné si udělat o něco bližší představu o vnitřní dispozici areálu. Z jihozápadního rohu vybíhají k severu 2 příčky – úplně na západě v délce 3,12 metru jako 2 pásy dobře opracovaných bloků a 2,65 metru východně pak poměrně mohutná, přes 1 metr široká zeď v délce 4,5 metru. Tento roh stavby je tak členěn do 2 severojižně orientovaných prostor. V severovýchodním rohu svatyně je patrné podobné uspořádání do severojižních úzkých prostor. Zde se kvůli svažování terénu (směrem k severu) dochovaly 3 paralelní úseky severojižně vedoucích zdí tvořených několika pásy dobře opracovaných bloků zdiva. Z východní ohradní zdi areálu pak vybíhá několik dalších kvádrů, dohromady tvořících zhruba obdélnou plochu o rozměrech asi 2 × 3,5 metru. Pravděpodobně se jedná o zbytky přístupové rampy, usnadňující vstup do vlastního komplexu. Zajímavou skutečností zůstává její osová orientace na oltář. Podle toho by tedy hlavní vchod do svatyně ležel na východní straně (což by bylo logické, protože by navazoval na cestu od antického města, nacházejícího se zhruba pod centrem dnešní Parikie).

Rubensohn se domníval, že obě kratší strany popisované stavby – tedy východní a západní – měly podobu otevřené sloupové haly, sestávající ze 7 pilířů s osmibokou základnou. Na západní straně se mu podařilo najít dveřní blok a fragment 1 pilíře. Na východní straně jsou ale klíčové části budovy špatně dochované, takže stejný portikus je zde rekonstruován jen na základě analogie a stejných hlavních rozměrů architektury (14, 16). Z popsané obdélné budovy se dochovalo pár desítek stavebních článků (bloky zdí, římsy, hlavice atp.). Uvedenou budovu pak doplňuje ještě nová vodní nádrž s posvátným pramenem, označená jako „Q1“ a zřízená při skále 11 metrů západně od starší nádrže (obr. 3), a 2 u sebe ležící polokruhové exedry (výklenky, určené nejčastěji k sezení) zřízené při skále pár metrů západně od nového pramene, při východním konci velké opěrné zdi horní terasy. Nádrž „Q1“ je čtvercová, o délce strany 3 metry, se základy tvořenými mramorovými deskami a je umístěna osově s oltářem. Vzhledem k poloze pramene těsně při skále až za jižní zdí budovy ale musel být k nádrži nějak zajištěn přístup – zeď tedy musela být průchozí, snad přes nějaké (vícekřídlé?) dveře či sloupy/pilíře. Přístup k oběma nádržím s prameny ale byl možný i z východní strany. Mezi skálou a jihovýchodním rohem budovy totiž začínala dlážděná cesta – v podstatě koridor o šířce asi 2–3,5 metru mezi zadní/jižní zdí a skálou – vedoucí k oběma nádržím. Dlažba z břidlicových desek, jejíž vznik chronologicky spadá také do mladší fáze komplexu, je dobře zachována od začátku koridoru až asi 2,5 metru západně za nádrž „Q2“. Dále na západ směrem ke „Q1“ byla bohužel zničena výkopovými pracemi pro vodovod v průběhu 19. století.

Přístupné skrze jižní zeď budovy samozřejmě musely být i obě exedry o průměru asi 3,5 metru. Ty mají specifický základový pás z mramorových i břidlicových bloků spojených dohromady kovovými spojkami tvaru písmene „I“, který je společný pro obě exedry v místech, kde k sobě tyto přiléhají. Z nich je ta západní (levá) hodně poškozená a její půlkruhová ohradní zeď je patrná jen na 2 místech. Východní exedra je dochována lépe. Její ohradní zeď je dobře patrná v celé délce. Podlahu tvoří mramorová drť uložená ve vrstvě vápenné malty. Při zadní stěně této exedry (ve „vrcholu“ výklenku) jsou na podlaze jasně patrné 3 větší břidlicové desky (prostřední je trojúhelníková), které patrně tvořily základ sedadla, případně báze sochy. Stavební technika obou exeder je stejná jako v případě nádrže „Q1“, což poukazuje na stejnou dobu vzniku v rámci mladší fáze komplexu (14–16).

Areál mladší fáze tedy sestával se stejných hlavních částí jako ve starší fázi (pramen, budova se sloupořadím); sdílel i stejnou západovýchodní orientaci. Mladší architektonickou fázi lze tedy označit spíše za rozšíření původního areálu (16). Spojení kultovní stavby a pramene je dobře doloženo i v jiných asklepieích antického Řecka ve 4. století př. n. l., což znamená, že mezi oběma hlavními fázemi architektonického komplexu na spodní terase nemusel být větší časový odstup. Architektonické analogie i detaily některých stavebních článků – a rovněž řada nápisů z doby po roce 350 př. n. l. – naznačují, že k rozšíření zdejšího areálu v rámci jeho mladší fáze došlo ve 2. polovině, respektive na konci 4. století př. n. l. Zásadní část stavební historie celého komplexu pak byla dovršena v průběhu 3. století př. n. l., kdy došlo k dokončení opěrného systému horní terasy a s největší pravděpodobností i k výstavbě dórského chrámu, zasvěceného Asklépiovi (15, 16).

K určité rekonstrukci či přestavbě chrámu mohlo dojít během 2. století př. n. l., na což ale můžeme usuzovat jen nepřímo, na základě většího množství nápisů z této doby. V pozdější době byla stavební aktivita v rámci komplexu omezena nejspíše jen na udržovací práce. Již ve starověku byly některé stavební články ze zdejších budov (zejména Asklépiova chrámu) použity při opravě městských hradeb (21). Později ve středověku a novověku byly mramorové bloky ze svatyně hojně používány jako součást zdiva při budování hradu na bývalé akropoli antického města – dnešní vyvýšenině Kastro – a při výstavbě či opravě některých kostelů v rámci celé moderní Parikie. Především malý kostel Agia Anna (sv. Anny), ležící asi 250 metrů od lokality, na charakteristické vyvýšenině s větrnými mlýny, je téměř celý zbudován z antických bloků ze svatyně.

Uctívaná božstva

Jako první byl v rámci komplexu uctíván Apollón, a to nejprve na horní terase. Apollón je v řecké mytologii kromě boha světla a umění a patrona Múz znám i jako božský lukostřelec, který kromě jiného dokáže svými šípy rozsévat „mor“ či jinou epidemickou nemoc. V homérských eposech (které zachycují reálie archeologicky odpovídající nejlépe 8. století př. n. l., k ustálení a zápisu jejich znění došlo v průběhu 6. století př. n. l.) je také na několika místech – stejně jako i u některých jiných raných řeckých básníků, jako je například Hésiodos (tvořící okolo roku 700 př. n. l.) (23) a Solón (asi 638–555 př. n. l.) (23) – možné najít zmínky i o léčivém božstvu jménem Paión (24). Toto božstvo („lékař, který zná léky na všechny problémy“) později v archaickém období splynulo právě s Apollónem, který dostal jméno Paión jako epiteton a získal tím určité léčivé schopnosti (2, 25). S největší pravděpodobností i proto také mezi 8. a 6. stoletím př. n. l. docházelo ke ztotožňování Apollóna s Asklépiem, kdy se Apollón nakonec v náboženských představách a mytologii stává Asklépiovým otcem (2, 3).

Rubensohn na základě nápisů (především IG XII, V, 110–111, IG XII, V, 147 a SEG XIX, 555) (26, 27) předpokládal na horní terase existenci svatyně zasvěcené Apollónovi s přízviskem Pythios, a to již v 7. století př. n. l. (14). Jak však podotýká Melfiová, Apollón Pythios je zmíněn pouze v jediném nápisu (IG XII, 5, 110–111) (26), nalezeném až v několik kilometrů vzdálené Parikii, tedy dosti daleko od lokality (15, 16). Určení horní terasy jako zasvěcené tomuto aspektu boha tak není vůbec jisté. Na základě nápisů i ostatních nálezů (především monumentální skulptury, viz níže) je každopádně možné Apollónův kult v těchto místech doložit pro 6. století (zejména pro jeho 2. polovinu) a začátek 5. století př. n. l.

V roce 1995 byl při archeologickém čistění svatyně nalezen fragment stély s rytou dekorací z 1. poloviny 6. století př. n. l. (možná dokonce ještě z konce 7. století př. n. l. (!)), zachycující 2 postavy, z nichž jedna je prokazatelně žena a drží v rukou luk (obr. 5) (28, 29). S největší pravděpodobností se jedná o bohyni lovu a přírody Artemis, Apollónovu sestru. Druhá postava zobrazuje patrně muže, zřejmě Apollóna (29–31). I když byl popisovaný fragment v rámci svatyně nalezen ve druhotném uložení ve stěně jedné z vodních nádrží, nasvědčuje tomu, že spolu s Apollónem mohla být v nejstarších dobách ve svatyni uctívána i Artemis, alespoň jako „vedlejší“ bohyně.

Od pokročilejší fáze 5. století př. n. l. nejsou z lokality známy žádné doklady Apollónova kultu. Je proto vysoce pravděpodobné, že v průběhu tohoto století – snad na jeho konci – začal být nejprve na spodní terase uctíván Asklépios jako bůh lékařství. Jeho kult byl pravděpodobně přinesen z Athén (kam se Asklépios dostal z Epidauru, přes krátkou zastávku v přístavu Pireus v roce 420/419 př. n. l.) (32), snad ještě na konci 5. století př. n. l., nejpozději však na začátku 4. století př. n. l. (14, 16). Nejstarší nápis z lokality zmiňující jeho jméno pochází z 1. poloviny 4. století př. n. l. (IG XII, V, 119) (26). V řecké mytologické tradici (zachycené např. v tzv. homérských hymnech) (33) byla Asklépiovou matkou Korónis, která podle většiny antických zdrojů byla ovšem smrtelnou (!) ženou (podle několika jiných zdrojů to byla nymfa – božská bytost nižšího řádu). Asklépios byl tedy svým původem spíše „jen“ polobůh. I tak ale zastával v rámci antického panteonu – zejména po jeho přijetí Římany (pod latinizovaným jménem Aesculapius, podle tradice na začátku 3. století př. n. l.) – důležité místo a jeho kult byl rozšířený po celém antickém světě. Od 4. století př. n. l. je Asklépios v rámci parského Asklepieia uctíván již bez Apollóna, a zároveň spolu s Hygieiou. Na horní terase mu (jim?) byl – nejspíše ve 3. století př. n. l. – vybudován a zasvěcen chrám. Nedávno byla interpretována hlava sochy zralejšího vousatého muže (Archeologické muzeum Paros, inv. č. 345), nalezená zazděná ve zdi kostela Panagia Ekatondapyliani (neboli „kostela sta dveří“) v centru Parikie a datovaná do poloviny 4. století př. n. l., jako hlava Asklépiovy kultovní sochy, pravděpodobně dokonce pocházející z dílny slavného parského sochaře jménem Skopás (obr. 4) (34).

Hygieia se objevuje v řecké literatuře a umění od konce 5. století př. n. l. do konce 3. století jako bohyně uzdravování a zároveň personifikace zdraví (35, 36). Je spojována s Asklépiem jako příslušnice jeho rodiny a uctívána zároveň s ním, a to někdy jako jeho manželka či sestra, nejčastěji však jako jedna z jeho dcer. Hygieia je v parském Asklepieíu doložena nejpozději ve 2. století př. n. l. a celkem je zmíněna v až 20 nápisech (z celkových 56 dochovaných či zaznamenaných a pravděpodobně pocházejících z lokality). Jak nás informují nápisy z období římského císařství (1.–3. století), Asklépios a Hygieia měli kromě individuálních uzdravování i důležitou funkci v ochraně dospívajících dětí (viz následující kapitola).

Kultovní praxe

Způsob uctívání Asklépia a Hygieie v parském Asklepieíu – tedy detaily kultovní praxe – může být rekonstruován na základě nápisů, ale jen pro mladší architektonickou fázi lokality, tedy od 2. poloviny 4. století př. n. l. do konce 3. století. (Z doby před polovinou 4. století př. n. l. totiž pochází jen několik fragmentárních nápisů, včetně 2 oficiálních dekretů – ty ale detaily kultu nezmiňují). Na základě literárních zpráv i analogií z jiných lokalit je samozřejmě jasné, že základní rysy kultu a fáze vlastních obřadů byly stejné. Příchozí (pacient) nejprve vykonal patřičné obětní obřady (včetně rituálního očištění), někdy hned věnoval božstvům votivní (prosebné) dary (ex vota) a večer se pak uložil k terapeutickému spánku (inkubaci). Pokud se mu hned poté neulevilo, popsal svůj sen – s božským vnuknutím, někdy přímo s konkrétními radami – Asklépiovým kněžím, kteří zařídili a prováděli vlastní terapii, někdy trvající i delší dobu. Po uzdravení nebo zlepšení svého stavu provedl pacient další (děkovné) obřady a případně nechal vyhotovit a do svatyně doručit děkovný dar (mohlo jít o nápis, skulpturu – někdy přímo votivní anatomický reliéf – či jiný druh artefaktu). Prosby některých pacientů ale bůh nevyslyšel – a někteří z nich přímo ve svatyni zemřeli. V takovém případě pak byli pohřbeni v několik set metrů vzdáleném tzv. Jižním pohřebišti, v rámci stejného masivu kopce (37).

Dochované nápisy – dekrety, jiné oficiální dokumenty sakrálního charakteru i osobní dedikace božstvům – poukazují na racionální organizaci kultu nejpozději ve 2. polovině 4. století př. n. l., kdy již byla svatyně vybavena posvátnými zákony i předpisy. Málo dochovaných nápisů ze 3. století př. n. l. může podle Melfiové ukazovat na určitý úpadek kultu (15, 16) – i když v této době měl být dokončen Asklépiův chrám na horní terase a obecně z helénistického období pocházejí některé dochované artefakty (především skulptura). Z pokročilejší fáze helénistického období (2.–1. století př. n. l.) a později i z období římského císařství (1.–3. století) pochází největší část dochovaných nápisů (36 z až 56 nápisů – 11 anatomických ex vot a 25 nápisů jiného druhu) (26, 27). Na jejich základě víme, že dozor nad svatyní a kultovními úkony v ní zastávali úředníci archón (jakožto nejvyšší civilní autorita Paru), neokoros, epimeletos her, napoios a lamparchos a že důležitou součástí uctívání obou božstev – zejména při jejich svátcích – byly gymnastické soutěže, včetně závodu s pochodněmi. Právě epimeletos her měl na starosti přípravu a dozor nad gymnastickými soutěžemi. Napoios a neokoros asi byli hlavními praktickými správci svatyně (patrně byl v římské době neokoros nahrazen napoiem). Lamparchos organizoval závod s pochodněmi a předsedal obřadu svěcení vlasů dospívajících dětí.

Početná skupina nápisů z římské doby (celkem 24) z 2.–3. století totiž zmiňuje obřad věnování vlasů dospívajících dětí a adolescentů mužského pohlaví Asklépiovi a Hygiei. Vždy jsou na nich zmíněna jména obou rodičů dětí – protože otec zasvěcovaného mladíka při tomto obřadu provázel – a v některých případech i jména úředníků svatyně (26). Protože některé z těchto nápisů vykazují určité stopy po upevnění, mohly být vystaveny někde v areálu svatyně, snad dokonce přímo v Asklépiově chrámu. Z literárních zpráv víme, že vlasy či vousy věnované božstvům bývaly ve svatyních (např. i v Asklepieíu v maloasijském Pergamu) uchovány v nádobách z drahých kovů (38). Je tedy proto možné, že kromě dedikačních nápisů byly v parském Asklepieíu fyzicky uchovávány (a vystavovány?) i věnované vlasy. Tyto nápisy ukazují na snahu rodičů umístit své děti či adolescenty pod ochranu Asklépia a Hygiey a vůbec na zvláštní roli, kterou na Paru tato božstva sehrávala v ochraně a dospívání mladých chlapců a mužů. Asklépios a Hygieia na Paru v této době totiž nejen prováděli vlastní léčení individuálních pacientů, ale zároveň jako kourótrofoi neboli ochránci dětí doprovázeli chlapce a adolescenty do dospělosti. Kvůli ochraně dospívajících tedy tato božstva v tehdejší společnosti zastávala mnohem důležitější a komplexnější funkci než jen léčení, když dohlížela na řádný přechod mladých mužů z dětství do dospělosti. Zároveň tím vlastně dochází k rozšíření zdravotních činností Asklépia a Hygiey z léčení konkrétních nemocí na ohlídání správného růstu mladých chlapců a adolescentů – tedy i částečně preventivní zdravotní funkci.

Základní rysy a specifika kultu reflektovala i architektura celého komplexu. Otevřené nádvoří s oltářem na spodní terase poskytovalo prostor pro vlastní obřady a konání obětí za účasti většího počtu osob, kterým případně mohli přihlížet diváci i z horní terasy. Budova na spodní terase byla navržena tak, aby umožňovala zvládnout praktické potřeby většího množství poutníků-pacientů i jejich zapojení do kultu. Dlouhá jižní část budovy při skále zahrnovala jeden z přístupů k oběma nádržím s posvátnými prameny. Boční východní křídlo, v němž se nachází hlavní vstup do svatyně (a u něhož i začíná dlážděná cesta k oběma pramenům), s největší pravděpodobností sloužilo k příjmu a ubytování poutníků. K vlastnímu inkubačnímu spánku by tedy sloužilo západní křídlo budovy. Tomu mimo jiné nasvědčuje pasáž jednoho z nápisů (IG XII, V, 126 – lex sacra, zmiňující hlavní předpisy svatyně a pravidla organizace kultu, ze 2. století př. n. l.) (26), že je třeba zvláštní pozornost věnovat „západní budově“.

Nejvýznamnější nálezy

Mezi nálezy ze svatyně patří celkem až 56 nápisů (z nichž je ovšem 13 ztraceno a jsou známy jen z dřívějších opisů), až 41 kusů monumentálních i drobných skulptur, asi 90 různých architektonických článků (z nichž se ovšem některé nacházejí v druhotném použití jinde v rámci moderní Parikie) a méně než 10 kusů terakot a artefaktů z ostatních materiálů (včetně kovů). Příklady umělecky i historicky nejvýznamnějších nálezů zahrnují již zmíněný fragment stély s rytou dekorací, sochu nahého mladíka typu kúros (obojí pochází z archaického období) a soubor votivních anatomických reliéfů.

Fragment stély s rytou dekorací z 1. poloviny 6. století př. n. l. (či ještě z konce 7. století př. n. l. (?)), zachycuje 2 postavy (Archeologické muzeum Paros, inv. č. 1289) (obr. 5) (29–31). Jedna z nich drží v rukou luk a je prokazatelně ženou, druhá postava je mužská. Výjev byl interpretován jako božská dvojčata Apollón a Artemis – bůh světla a umění a bohyně lovu. Jde o jeden z velmi raných, a tedy velice důležitých příkladů monumentální skulptury na Kykladech.

Nejznámějším artefaktem nalezeným v lokalitě je mramorová socha nahého mladíka typu kúros (frontálně stojící typ mužské postavy s mírně nakročenou levou nohou, bohatým účesem s dlouhými vlasy a charakteristickým „archaickým úsměvem“) (obr. 6) (31). Kúros z Asklepieia má zachovány jen horní části obou nohou do úrovně kolen, levá ruka je rozlomena do několika částí, ale ta pravá chybí úplně. Na hlavě zaujmou velké mandlovité oči a bohatě zdobený účes s čelenkou. Na sochách tohoto typu je možné dobře sledovat pokroky řeckých sochařů při pochopení a znázorňování anatomie lidského těla – konkrétní detaily zpracování tohoto kúra naznačují jeho dataci do doby okolo poloviny 6. století př. n. l. (asi 550–540 př. n. l.). V roce 1910 byl kúros prodán do pařížského Louvru, kde pod inventárním číslem Ma 3101 patří mezi nejcennější exponáty tamní antické sbírky.

Důležitou skupinou umělecko-historických památek z asklepieí jsou votivní anatomické reliéfy zobrazující část lidského těla; výjev bývá někdy doprovázen i nápisem. Mimo jiné jde o důležitý pramen pro zjištění detailů kultu a léčení v lokalitě a obecně i pro dějiny antické medicíny. Tyto památky byly určeny jako dar Asklépiovi (případně i Hygiei), znázorňující postiženou část pacientova těla, o jejíž vyléčení žádal a která již ve většině případů – jak nás informuje nápis – byla úspěšně vyléčena (39). U reliéfů bez nápisu – a někdy i u těch s nápisem, pokud je tento velice krátký – nelze bohužel jednoznačně říci, kdy došlo k dedikaci: zda před léčením (a tedy šlo o prosbu božstvu), anebo po úspěšném uzdravení (čímž by šlo o poděkování božstvu). Zobrazení uší může mít kromě praktické i symbolickou rovinu, totiž že bůh vyslyšel prosbu a pacienta vyléčil. Některé reliéfy znázorňují určité zvláštní rysy zobrazené části těla, které v mnoha případech mohou být dokonce interpretovány jako (konkrétní) patologie. Parskému Asklepieiu je přisuzováno celkem 10 těchto reliéfů (některé z nich byly nalezeny druhotně použité v jiných stavbách v moderní Parikii). Kromě jednoho s vyobrazením uší všechny ostatní znázorňují ruce (4 reliéfy) a nohy (5 reliéfů, z toho 4 s nápisem) (39). S největší pravděpodobností byly právě problémy a onemocnění horních a dolních končetin hlavní „specializací“ zdejšího Asklepieia. Zatímco některá zobrazení končetin jsou provedena nepříliš věrně a jejich umělecká kvalita není příliš vysoká (viz např. reliéf pravé (?) ruky z helénistického až římského období (Archeologické muzeum Paros, inv. č. 795) (obr. 7) (39), jedno znázornění levé ruky na fragmentu reliéfu z helénistického až římského období (Archeologické muzeum Paros, inv. č. 187) (obr. 8) (39) je dosti kvalitní a přesné, když naznačuje i kresbu dlaně.

Závěr

Asklepieíon na ostrově Paros je pravděpodobně nejstarším okrskem tohoto druhu na Kykladech, s doloženou aktivitou (bohužel zatím neznámého charakteru) již na konci 8. století př. n. l. Nejpozději od 6. století př. n. l. je zde doložen kult Apollóna, božstva s určitými léčivými schopnostmi, kterého někdy na přelomu 5. a 4. století př. n. l. střídá jeho mytologický syn – bůh medicíny a uzdravování Asklépios, hlavní léčebné božstvo antiky. Asklépios je v lokalitě možná již od počátku uctíván spolu s Hygieiou, mytologickou členkou jeho rodiny, bohyní a personifikací zdraví. V průběhu 4. a patrně i 3. století př. n. l. je na obou terasách vybudován rozsáhlý komplex s chrámem, opěrnými a ohradními zdmi, zvláštní kruhovou stavbou, budovou pro poutníky a provádění léčebného spánku, oltářem a 2 posvátnými léčivými prameny. Ačkoli parský Asklepieíon patří rozlohou mezi menší okrsky tohoto typu, svojí chronologií, stavební a náboženskou historií i některými nálezy se řadí mezi důležité lokality v rámci celého Řecka.

Zdejší Asklepieíon se pravděpodobně specializoval na léčení nemocí a zranění horních a dolních končetin. Největší rozkvět okrsek zažíval pravděpodobně v římské době – ve 2.-3. století, jak ukazuje množství dochovaných nápisů – kdy Asklépios a Hygieia fungovali kromě léčitelů i jako kourotrófoi, tedy ochránci chlapců a mladíků, které ochraňovali při jejich růstu a dospívání. Tuto důležitou sociální, byť vlastně vedlejší funkci Asklépia a Hygiey máme v době římského císařství doloženu jen zde, v parském Asklepieiu. Také obřad darování a zasvěcení vlasů mladých chlapců a adolescentů těmto božstvům, který se pravděpodobně rozšířil až během římského císařství, je dobře epigraficky zdokumentován rovněž jedině v této lokalitě.

Čestné prohlášení

Autoři práce prohlašují, že v souvislosti s tématem, vznikem a publikací tohoto článku nejsou ve střetu zájmů a vznik ani publikace článku nebyly podpořeny žádnou farmaceutickou firmou.

Adresa pro korespondenci:

doc. PhDr. Tomáš Alušík, Ph.D.