Zemřela doc. Jana Vejlupková

8. června 2020 zemřela ve věku nedožitých 88 let doc. MUDr. Jana Vejlupková, CSc., pedagožka, vědkyně, emeritní přednostka Kliniky pracovního lékařství 1. LF UK a VFN v Praze.

Od roku 1961 pracovala MUDr. Jana Pazderová-Vejlupková jako sekundární lékařka na Klinice nemocí z povolání vedené profesorem MUDr. Jaroslavem Teisingerem, od roku 1968 jako odborná asistentka 1. LF UK. Svou disertační práci pro titul kandidáta věd s názvem „Vliv elektromagnetického záření na zdraví člověka a krvetvorbu krys“ však z politických důvodů směla obhájit až v roce 1980, habilitovala v roce 1989. Publikovala řadu významných prací o zdravotní problematice mikrovln a radiovln, chronické profesní intoxikaci 2,3,7,8-tetrachlorodibenzo-p-dioxinem a otravě dimethylrtutí, které jsou stále citovány ve světové literatuře.

Byla předsedkyní sekce nemocí z povolání Společnosti pracovního lékařství ČLS JEP a předsedkyní Oborové rady pracovního lékařství České lékařské komory. Jen těžko lze ocenit množství práce, kterou vykonala pro rozvoj oboru a pro sjednocení kritérií pro hlášení nemocí z povolání. Vykonávala funkci poradkyně ministra zdravotnictví a předsedkyně poradního sboru pro nemoci z povolání ministra zdravotnictví, kde spolupracovala na přípravě řady právních norem v oboru nemoci z povolání. V letech 1991–1995 vedla Kliniku nemocí z povolání 1. LF UK a VFN jako přednostka, přitom stále pracovala v mnoha odborných funkcích. Ve spolupráci s odborníky z celé republiky v roce vydala 1995 skripta „Nemoci z povolání“. Za celoživotní zásluhy o rozvoj oboru jí byla v roce 1998 udělena Pamětní medaile 1. LF UK.

Práci docentky na klinice nemocí z povolání vykonávala až do roku 2004, byla členkou redakční rady časopisu Praktický lékař, zabývala se historií oboru pracovní lékařství a nemoci z povolání a má neocenitelné zásluhy o uchování vzácných historických údajů ze začátků oboru. K výročí 100 let od narození zakladatele oboru profesora Teisingera v roce 2005 vydala monografii „Profesor Jaroslav Teisinger a historie českého pracovního lékařství“, protože na tohoto svého váženého, přísného, avšak milovaného učitele velmi ráda vzpomínala. Sama také vždy usilovala o zachování jeho zásad a vysoké odborné úrovně své kliniky. Obětavě pečovala o pacienty s chronickými nevyléčitelnými nemocemi a zasazovala se o spravedlivé odškodnění všech osob s nemocemi z povolání.